Popiel ІІ. (latinsky de regno Pumpil) je postava slovanské mytologie, legendární vládce Polanů, také Goplanů, nebo Popielů z 9. století. Byl to syn Popiela I. syna Leška III. syna Leška II.) (ca 840–870). Jeho jméno bylo historiky rekonstruováno jako Popel, Pąpyl.
Jednalo se o polského knížete, z dynastie Popielů. Kronikář Gallus Anonymus jej popisoval jako velmi zlého a nespravedlivého panovníka. Též je znám jako Popiel s přízviskem „kterého sežraly myši“. Podle legendy se to mělo stát v Myší věži u jezera Gopło.
První verze jména, slova Verze jména Popel byla ustálena v Malopolské ročencePolsky Rocznik małopolski, její nejstarší rukopisy pochází z 15. století. Z této verze pochází také Popiel, jak tvrdil Gerard LabudaVerze slova s písmenem "I" byli později a zpětně doplněné do textu, aby se dala dopracovat celková obecná etymologie slova Popiół.. Polská kronika (polsky Kronika Polska), tedy rukopis z knihovny Zamojských, byla nazvána "rukopis Z", a zaznamenává dvě verze tohoto jména:
na třetí kartě v nadpisu č. 1 se objevuje dvakrát slovo Popel na třetí kartě v nadpisu č. 3 se objevuje dvakrát slovo Pumpil
Po roce 1312 byl z autografu Polské kroniky vytvořen "rukopis A", který se nedochoval. Z tohoto díla byly později vytvořeny dva nezávislé rukopisy, které jsou označeny jako "rukopis Z" a "rukopis H", tedy "Z" jako rukopis ZamojskýchPolsky rękopis Zamoyskich a "H" jako rukopis HeilsberskýchPolsky rękopis Heilsberski. Nomenklatura těchto rukopisů je shodna také u Zofie Kozłowské-Budkowé (1893–1986), u Gerarda Labudy a Mariana Pleziho.
Podle Zofie Kozłowské-Budkowé byl nejautentičtější autografu Galla Anonyma zápis Vincenta Kadlubka, který na přelomu 12. století a 13. století ve své kronice důsledně používal označení Pompilius a po něm později, stejně důsledně františkánská kronikaPolsky Kronika Dzierzwy.
Za Kadlubkem stojí také Kronika Polsko-slezskáLatinsky Chronicon Polonorum, která byla napsána v LubiažiPolsky Lubiąż, okolo roku 1285, z iniciativy Jindřicha IV. Probuse, kterou nazval jako dílo Galla Anonyma tedy Kronika a činy polských knížat a vládců, někdy je známá také jako Polská kronikaPolsky Kronika Polska, Kronika Polsko-SlezskáPolsky Kronika śląsko-PolskaWojciech Mrozowicz, Początki śląskiej historiografii regionalnej [w:] Janusz Spyra (red.) Atuty i słabości regionalnej historiografii, Cieszyn 2007, s. 114http://www.ebib.info/2008/94/kronikarz%20a%20historyk%20%5Be-book%5D.pdf, nebo Slezská kronika PolskaPolsky Śląska Kronika Polska, nebo jen Lubiažská kronikaPolsky Kronika z Lubiąż, což konstatuje filio secum retento, cui nomen Pompilius, o sto let pozdější Kronika polských knížatPolsky Kronika książąt polskich, latinsky Chronica principum PoloniaeChronica principum Poloniae [w:] Scriptores rerum Silesiacarum, Wrocław (Breslau) 1835, s. 38, (łac.), przypisy: (niem.), u Labudy pak Kronika slezských knížatPolsky Kronika książąt śląskich a to proto, že se týkala hlavně slezských knížat. Tato byla napsána v letech 1382–1398 v Břehu (polsky Brzegu) a která čerpala z autografie Galla Anonyma, tedy filio suo retento, cui nomen erat Popil vel PompiliusKde Popil je od Galla Anonyma a Pompilius od V.Kadlubka. Podobné to je i u Jana Długosze, kde je navíc doplněno in latino idiomate vocatus Cinereus, in Almannico: Osszerich. Długosz však používá obě slova: Pompilius...sive Popyel.
Rukopis Kodeks SedivojePolsky Kodeks Sędziwoja vychází z rukopisu "Z", opravuje prvotní verzi dvou Pumpil na: Popiel (přepsal písmeno U na O, smazal písmeno M, dopsal písmeno E).
V souvislosti s výše napsaným za prvotní formu považoval Andrzej Bańkowski právě Pumpil, s "protézou" nosové samohlásky, zase Gererd Labuda za prvotní verzi považuje Pompil, a Pumpil, za druhotnou, přesto souhlasí se základem, že jméno obsahovalo nosovou samohlásku.
Ve středověku neměly v latinské abecedě nosové samohlásky vlastní znak, záleželo pouze na autorovi, případně zapisovateli, jak slova zaznamenal. Ve Svatokřížských kázáníchPolsky Kazania świętokrzyskie se používalo:
řecké písmeno "φ" (phi, vyslovuj fí), např.: v polském zápise pro "v náhradě" = polsky "w zastępy" = "uzasφpy", nebo "páté" = "piąte" = "pφte", matematický znak "ø" = německé "ő", např. v polském zápise pro "pravda" = "prawdę" = "prawdø", nebo "nade mnou" = "nade mną"Tomasz Lisowski, Pisownia Polska. Główne fazy rozwoju, "Kwartalnik Językoznawczy", 2010/3-4 (3-4) = "nademnø".
Nejčastěji se "protézy" používaly pro zpodobnění, souznění, např.: "Václav" = "Wenczeslaus" (v 1393) = "Więcesław", nebo "Zambrovo" = "Zambrów" (v 1425) = "Zambrowo", vlastní jméno Ząbr ← staropolsky ząbr = nyní, dle hyperkorektnosti v návaznosti na fonetiku Zubr evropský.Kazimierz Rymut, Nazwy miast Polski, Wrocław 1980, s.274 Z tohoto vývoje slov usuzuje Andrzej Bańkowski, že se podobně vyvinulo i slovo PapylGerard Labuda, O najstarszych imionach dynastii piastowskiej [w:] Biedni i bogaci. Studia z dziejów społeczeństwa i kultury ofiarowane Bronisławowi Geremkowi w sześćdziesiątą rocznicę urodzin, Warszawa 1992, s. 261-274, etymologicky podobné ke slovům Pąpil nebo PąpieAleksandra Cieślikowa, Janina Szymowa, Kazimierz Rymut, Słownik etymologiczno-motywacyjny staropolskich nazw osobowych. Część 1: odapelatywne nazwy osobowe, Kraków 2000, s. 230l, což odvozuje od pąpyl, tedy puchýř, kožní výrůstek, boule. To mělo být alegorií, symbolem na "vláda bez prestiže, uznání", papyl ve významu slova "bublina na kůži", se objevuje v 15. století v komentáři k latinskému dílu Život sv. Hedviky, opakovaně pak pąpel, pępel v roce 1578, pępele v roce 1596, častěji byl však expresivně bąbyl, bąbel, jako jméno osoby Pąpyl okolo roku 1500Polsky: Jan piwowar zwany Pąpyl, mieszczanin w Szczercu lwowskim. - Česky: Jan Pivovar, zvaný Pąpyl, měšťan v Szczerec Lwowský., nebo místopis Pąpylew okolo roku 1308 Pęplewo, německy Pemplow, nachází se okrese KamieńZarządzenia Władz Naczelnych. Poz. 719. Rozporządzenie Ministrów: Administracji Publicznej i Ziem Odzyskanych z dnia 1 lipca 1947 r. o przywróceniu i ustaleniu urzędowych nazw miejscowości [w:] "Monitor Polski", 22 sierpnia 1947 r., což je od staroslovanskéhoAndrzej Bańkowski (podobnie jak i Zbigniew Gołąb) nie należy do zwolenników nazwy "prasłowiański", czy "Prasłowianie" pǫp-ylь, pǫpъ, tedy ze staropolštiny pęp – pępowina, česky pupeční šňůra, ale také pąpie, pąpowie – pupeny.Andrzej Bańkowski, Imiona przodków Bolesława Chrobrego u Galla Anonima – rozważania etymologiczne, "Onomastica", t. 34, 1989, s. 103 – 138Andrzej Bańkowski, Etymologiczny słownik języka polskiego, t. II: K-P, Warszawa 2000, , s. 521 i 538
Popiel dle kronikářů a historiků
Popiel podle Galla Anonyma náhled|upright|Popiel požírán myšmi, rytina z roku 1581
Poprvé je objevil v kroniceGall Anonim, "Kronika Polska", Zakład Narodowy Ossolińskich, Wrocław 2003, , str.11. Gesta principum Polonorum) kde psal o knížeti, který vládl ve městě Hnězdno. Během "postřižin" jeho synů přijeli do Hnězdna dva tajemní cizinci, kteří však nebyli pozvání na oslavu, čímž byl porušen pradávný zvyk pozvání ke stolu, pohostinnosti. Na čemž se cizinci vydali k chudému oráči, který se jmenoval Piast, a který měl syna Siemovíta, který právě také slavil své "postřižiny". Podle Galla Anonyma měl být na postřižinách u Piasta také Popiel, jenže kníže: "nepovažoval za nutné být na této oslavě u svého obyčejného vesničana"Gall Anonim: Kronika Polska. Wrocław: Ossolineum/DeAgostini, 2003, s. 13, seria: Skarby Biblioteki Narodowej. .. Když Siemovít dorostl dospělého věku, měl z trůnu sesadit Popiela a sám se měl stát novým knížetem.
Gallus Anonymus doplňuje, že dle pověsti, kterou vyprávějí staří šedivíPolsky opowiadają starcy sędziwi, byl Popiel vyhnán z knížectví, po celou dobu jej pronásledovaly myši, před kterými se schoval v dřevěné věži na ostrově. Myši měli tuto dřevěnou věž sežrat, vč. Popiela.
Popiel II. dle Vincenta Kadlubka Vincent Kadlubek ve své KronicePolsky Kronika Wincentego Kadłubka tuto legendu o PopieloviByl zvaný Pompiluš II., polsky Pompiliusz II., kterého dal do role syna Popiela I., vnuka Leška III. Podle Kadlubka měl být zlý vládce, zbabělý, zženštilý a proradný. Na radu své ženy, měl otrávit svých dvacet strýců (synů Leška III.), když jim při hostině podal otrávené víno a poté zakázal pohřbít jejich ostatky. Z mrtvých těl se "vylíhly" myši, které jej, jeho ženu a dva syny dlouho pronásledovaly. Myši je našly ve vysoké věži, kde je sežraly.
Popiel ІІ. ve Velkopolské kronice Podle Velkopolské kroniky měl Popiel dlouhé vlasy a dostal přízvisko Chościsko, tedy metla, koště, nebo také ohon. Podle Galla Anonyma toto jméno měl otec Piasta. Velkopolská kronika uvádí jako místo smrti vládce Myší věž v KrušviciPolsky Mysia Wieża w Kruszwicy, což potvrzují jiné kroniky – Kronika Polsko-slezská a Kronika polských knížat. Ve skutečnosti byla tato věž postavena později, a to Kazimírem III. Velkým (1333–1370).
Popiel ІІ. dle pozdějších kronikářů Pochybnosti k legendě o Popielovi doplnil Jan Długosz. Podle RočenekPolsky Roczniki czyli kroniki sławnego Królestwa Polskiego slovo Chościsko bylo hanlivým výrazem pro vládce, tedy ve smyslu: "nafoukané a nuzné koště". Démonická žena Popiela byla podle Długosze německou kněžnou a jeho synové měli jména Lech a Popiel. Kronikář porovnával tohoto vládce s německým císařem Arnulfem Korutanským.
Podle Martina BielskéhoPolsky Marcin Bielski vláda Popiela připadla na období vlády Ludvíka I. Pobožného (778–840).
Hypotézy Podle tvrzení Jacka Banaszkiewicze, pověst kterou napsal Gallus Anonymus, tedy legenda o tom, že vládce Popiela sežraly myši, nemohla existovat. Jde o legendu převzatou z Německa, kde se často vyskytuje, zejména v oblasti legendární NadreniePolsky Nadrenia, německy Rheinland, v dřívějších dobách mnoho "myších legend", jde však jen o element v praindoevropské jazykové symbolice.
Podle hypotézy Jindřicha Lowmianského byl legendární Popiel kmenovým vládcem Goplanů. Byl svržen Semovítem, tím se Polané dostali z područí Goplanů. Ostrov, kde sídlil Popiel, Lowmianský identifikoval s Lednickým ostrovem. Myši pak spojil se symbolem "lidového povstání", možná i s nějakou družinou)z blízké vesnice MyškaPolsky Myszki, Velkopolské vojvodství. GPS 52.598010, 17.327659..
Historická existence osoby jménem Popiel Ti, kteří přijímají historickou existenci třech předchůdců Měška I., tedy Siemovíta, Lestek a Siemomysł, přijímají také historickou existenci Popiela. Objevuje se zde však jedna skutečnost (problém), který vychází z archeologie a dendrochronologie. Popiel nemohl sídlit, pobývat v Hnězdnu, protože hradiště, případně hrad v tomto městě byl postaven teprve okolo roku 940. Vláda Popiela se datuje k létům druhé poloviny 9. století. Současnému Popielovi Piastovi se připisuje jako rodištěPolsky gniazdo rodowe, které existovalo v druhé polovině 9. století a tím je hradiště v Hedči. Mohlo to být tedy tak, že Popiel sídlil v nějakém historikům a veřejnosti neznámémPísemně nepojmenovaném rodném hradišti. rodném hradišti, které bylo na území Hnězdenské jezerní plošiny ve Velkopolsku, dnes Velkopolské vojvodství. Zatímco ideově byl spojen s kultovním centrem na Lechově kopciPolsky Wzgórze Lecha, Góra Królewska, Gnieźnieńska Góra, Góra na Gnieźnie, Góra Lecha. GPS 52.536944, 17.591944.Kopec, vrcholek podobného významu jako Říp pro Čechy. v Hnězdně. Vzhledem k tomu, že Gallus Anonymus neznal detaily z života Popiela, spojil jej tedy s Hnězdnem.