Osamu Dazai, rodným jménem Šúdži Cušima, japonsky 太宰 治 (19. června 1909, Kanagi – 13. června 1948, Tokio) byl japonský spisovatel. Jeho nejznámější díla jako Zapadající slunce (斜陽, Šajó) a Odepsaný (人間失格, Ningen šikaku; do češtiny přeloženo původně jako Selhání) se řadí mezi moderní klasickou literaturu.
Mezi autory, kterými se inspiroval a ke kterým vzhlížel, patří Rjúnosuke Akutagawa, Murasaki Šikibu a Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Jeho poslední kniha Odepsaný je ve světě mimo Japonsko jeho nejpopulárnější dílo.
Napsal i knihu "Iluze útesů" (断崖の錯覚, Dangai no Sakkaku; anglický překlad Illusion of the Cliffs), avšak pod jiným pseudonymem (Šunpei Kuroki, 黒木 舜平).
Raný život alt=Osamu Dazai in High School|náhled|380x380pixelů|Dazai na ročníkové fotografii na střední škole Narodil se 19. června 1909 v rodině bohatého statkáře jako osmé přeživší dítě, celkově desáté z jedenácti. V této době žilo v domě, kde vyrůstal, okolo třiceti rodinných příslušníků. Do doby Dazaiova pradědečka byl rod Cušima spíše nevýznamná. Ten vybudoval rodinné bohatství, které následně rozšířil i jeho syn (Dazaiův děd). Po určité době se moc rodu rozšířila a zajistila mu tak respekt napříč regionem Tóhoku.
Jeho otec Gen'emon byl mladší syn rodu Macuki, který podle své "mimořádně feudální tradice" kromě nejstaršího syna a dědice už další syny neměl jak upotřebit. Rod Cušima tedy Gen'emona za účelem sňatku s nejstarší dcerou Tane adoptoval. Gen'emon se coby nově jeden ze čtyř nejbohatších statkářů prefektury začal angažovat v politice, bylo mu nabídnuto místo v horní komoře prvního japonského parlamentu (貴族院, Kizoku-in, tzv. Šlechtické sněmovně). Kvůli tomuto postu byl v Dazaiově raném dětství spíše nepřítomen. Dazaiova matka Tane byla navíc nemocná, Dazaie tedy vychovávalo zejména rodinné služebnictvo a jeho teta Kije.
Vzdělání a prvopočátky literární tvorby Dazai započal vzdělání na základní škole v Kanagi roku 1916. V dubnu roku 1923 nastoupil Dazai na nižší střední školu, Aomori Junior High School. Měsíc předtím, 4. března 1923 jeho otec zemřel na rakovinu plic. V roce 1927 Dazai nastoupil na vyšší střední školu, Hirosaki Higher school. Tento typ škol sloužil v té době jako přípravná škola ke studiu na univerzitě. V té době se začal zajímat o kulturu období Edo, zejména o zpívané vyprávění gidajú využívané v loutkovém divadle bunraku. Okolo roku 1928 Dazai editoval sérii studentských publikací, do kterých přispěl i vlastní tvorbou. Se svými přáteli také vydával magazín nazývaný Saibó bungei (v doslovném překladu "Literatura buněk"; saibó – buňka se také používá v kontextu komunistických organizací) a následně se stal členem školního novinářského klubu.
Dazaiův spisovatelský sen se zhroutil, když v roce 1927 v pouhých 35 letech spisovatel Rjúnosuke Akutagawa spáchal sebevraždu. Dazai k němu velmi vzhlížel. Začal zanedbávat studium a většinu svých peněz rozhazoval za oblečení, alkohol a prostitutky. Také začal koketovat s ideály marxismu, který ale byl v té době japonskou vládou přísně potlačován.
V noci před závěrečnou zkouškou 10. prosince 1929 se Dazai poprvé pokusil spáchat sebevraždu, avšak neúspěšně. Školu dokončil a následující rok dostal se na Tokijskou císařskou univerzitu, kde začal studovat francouzskou literaturu, avšak záhy ho studijní ambice znovu opustily. V říjnu roku 1930 utekl s gejšou Hacujo Ojamou, načež jej rodina formálně vydědila.
Devět dní poté, co byl vyloučen z Císařské univerzity (stále v říjnu roku 1930), si Dazai znovu sáhl na život, tentokrát spolu s devatenáctiletou hosteskou Šimeko Tanabe, utonutím na kamakurské pláži. Tanabe zemřela, Dazai byl ale zachráněn posádkou rybářské lodi a později obviněn ze spolupachatelství smrti Tanabe. Dazaiovu rodinu to šokovalo natolik, že zasáhla do policejního vyšetřování a Dazai byl bez obvinění propuštěn. V prosinci téhož roku se oženil s Hacujo v Ikarigaseki.
Levicové hnutí Když se v roce 1929 zjistilo, že ředitel hirosacké vyšší střední školy zpronevěřil veřejné zdroje, studenti pod vedením Uedy Šigehika (Išigami Geničiroa), který vedl skupinu studií společenských věd, zorganizovali pětidenní stávku. Ta vyústila v ředitelovu rezignaci, ale studenty nestihl postih žádný. Dazai se ve stávce prakticky neangažoval, ale po vzoru japonské proletářské literatury té doby shrnul onen incident v novele Student Group ("Studentská skupina") a Uedovi ji přečetl. Dazaiovy levicovské aktivity rod Cušima docela znepokojovaly. 16. ledna následujícího roku jednotky "speciální vyšší policie" (特別高等警察, Tokubecu Kótó Keisacu) Uedu zatkly. Spolu s ním zatkli i dalších devět studentů z hirockého institutu pro společenské vědy, kteří se podíleli na aktivismu podporujícího komunistickou stranu Seigena Tanaky.
Během studentských let Dazai měsíčně přispíval deseti tisíci jenů japonské komunistické straně. Rodina jej vydědila po útěku s Hacujo i kvůli tomu, aby zabránila jakékoli možnosti asociace Dazaových nelegálních aktivit s jeho bratrem Bundžim, který byl politik. Po Dazaiově svatbě s Hacujo mu bylo nařízeno své sympatie skrývat a Dazai se tak často stěhoval. V červenci roku 1932 jej Bundži dopadl a přesvědčil, aby se udal na policejní stanici v Aomori. V prosinci téhož roku Dazai v kanceláři prokurátora Aomori slíbil, že úplně zanechá své levicovské činnosti.
Raná literární kariéra alt=Osamu Dazai1928|rám|Dazai v roce 1928 Dazai se usadil a tak splnil svůj slib. Podařilo se mu naklonit si etablovaného spisovatele Masudži Ibuseho, díky jehož konexím bylo Dazaiovi vydáno několik děl a tím začal pracovat na své reputaci. Další roky pro něj byly produktivní, psal závratnou rychlostí. Pseudonym "Osamu Dazai" použil poprvé při publikaci povídky "Vlak" (列車, Rešša) v roce 1933. V této povídce poprvé experimentoval s ich-formou, která se později stala jeho poznávací značkou.
V roce 1935 se Dazaiovi nepodařilo získat práci pro tokijské noviny. Dopsal "Poslední léta" (晩年, Bannen), která měla sloužit jako dopis na rozloučenou a 19. března 1935 se pokusil oběsit, znovu byl ale neúspěšný. O necelé tři týdny později se u něho projevila akutní apendicita (později navíc i příznaky tuberkulózy) a následně byl hospitalizován. V nemocnici mu podávali analgetikum na bázi morfia, Pavinal, na němž se během hospitalizace stal závislý. Se svou závislostí se potýkal následující rok. Nakonec byl v říjnu roku 1936 přijat v psychiatrické léčebně, kde byl donucen abstinovat ze dne na den. Tato léčba trvala déle než měsíc.
Na jaře roku 1937 Dazai odhalil, že jej během hospitalizace jeho žena Hacujo podvedla s jedním z jeho přátel. S manželkou se poté také pokusil o dvojitou sebevraždu (v japonské kultuře poměrně častý jev) polknutím prášků na spaní, ani jeden z nich ale nezemřel, a tak se brzy rozvedli. Dazai ale nemeškal a znovu se oženil, tentokrát s Mičiko Išiharou, učitelkou na nižší střední škole. Jejich první dcera Sonoko se narodila v červnu roku 1941.
Mezi lety 1930 a 1940 Dazai napsal mnoho románů a povídek, které v sobě nesou autobiografické prvky. Jeho první příběh "Proměna" (魚服記, Gyofukuki) z roku 1933 je pochmurnou fantazií zahrnující sebevraždu. Další příběhy, které napsal během této doby, jsou například "Květy šaškáren" (道化の花, Dóke no hana) z roku 1935, "Pozpátku" (逆行, Gjakkó; 1935), "Božstvo frašky kjógen" (狂言の神, Kjógen no kami; 1936), epistolární novela "Falešné jaro" (虚構の春, Kokjó no haru, 1936) a sbírku příběhů "Poslední léta" (晩年, Bannen; 1936), která odráží jeho pocit odloučenosti a jeho zhýralost.
Válečné období Když Japonsko vstoupilo do války v Pacifiku útokem na Spojené státy v prosinci roku 1941, Dazai do armády kvůli svým chronickým hrudním potížím spojených s tuberkulózou narukovat nemusel.
Dále publikoval svá díla, ačkoli začal mít problémy s cenzurou. Některá díla, která v této době vydal, jsou příběhy autora Ihary Saikakua (1642–1693), která Dazai převyprávěl. Během války vydal například "Ministr zprava Sanetomo" (右大臣実朝, Udaidžin Sanetomo; 1943), Cugaru (津軽; 1944), "Pandořina skříňka" (パンドラの匣, Pandora no hako; 1945-46) a "Pohádky" (お伽草紙, Otogizóši; 1945), ve kterých převyprávěl několik japonských pohádek.
Během bombardování Tokia Dazaiův dům dvakrát vyhořel, jeho rodina však vyvázla ve zdraví. Dokonce se v roce 1944 Dazaiovi narozil syn Masaki. Jeho třetí dítě, dcera Satoko, se narodila v květnu roku 1944. Později se stala sama spisovatelkou a psala pod pseudonymem Júko Cušima.
Poválečná kariéra alt=OsamuDazai|náhled|368x368pixelů|Dazai v letech 1947-1948 Dazai byl v období těsně po válce na vrcholu své kariéry. V knize "Villonova žena" (ヴィヨンの妻, Vijon no Tsuma, 1947) popisuje nemravný život v poválečném Tokiu. Kniha sleduje příběh ženy, kterou opustil manžel – básník a která se přes útrapy prodírá životem dál.
V roce 1946 Dazai publikoval kontroverzní memoár "Almanach bolesti" (Kuno no Nenkan), v němž popisuje bezprostřední dopad japonské porážky na obyvatelstvo, zejména se snaží obsáhnout, jak se Japonci v těch chvílích cítili. Dazai v memoáru potvrdil svou loajalitu císaři Hirohitovi a jeho synu Akihitovi, ale zároveň v něm vyjádřil svá komunistická přesvědčení. Také tehdy napsal další autobiografický příběh, "Po patnáct let" (Džugonenkan).
14. prosince 1946 spisovatel Jukio Mišima pozval skupinu spisovatelů včetně Dazaie na večeři do restaurace. Mišima později řekl, že se tehdy nad tím, že Dazaie nemá rád, poněkud rozvášnil: Nevůle, kterou vůči Dazaiově literatuře cítím, je vlastně zuřivá. Zaprvé nemám rád jeho obličej. Zadruhé se mi nelíbí, že venkovsky obdivuje městskou sofistikovanost. Zatřetí se mi nelíbí, že zastával role, které pro něj nebyly vhodné. Ostatní účastníci večeře si nedokázali vzpomenout, jestli se věci staly tak, jak je Mišima popisoval. Vypověděli však, že si příliš neužíval Dazaiovy "šaškárny" a že se s Dazaiem neshodovali v názorech na spisovatele Ógaie Moriho, kterého Mišima obdivoval.
V červenci roku 1947 Dazai vydal knihu Zapadající slunce (Šajó). V ní zobrazuje poválečný úpadek japonské aristokracie. Částečně příběh založil na deníku své obdivovatelky Šizuky Óty, s níž se poprvé setkal v roce 1941. V roce 1947 se jim narodila dcera, spisovatelka Haruko Óta. alt=TomieYamazaki|náhled|381x381pixelů|Dazaiova poslední milenka Tomie Jamazaki Dazai v té době hodně pil, nakonec propadl i alkoholismu a jeho zdraví se rychle zhoršovalo. Když potkal kosmetičku Tomii Jamazaki, jejíž manžel padl ve válce pouhých deset dní od jejich svatby, neváhal opustit vlastní ženu (Mičiko) a děti a sestěhovat se s Tomií.
Svůj příběh Odepsaný (人間失格, Ningen Šikaku; 1948) začal psát v onsenu v Atami. Později se s Tomií přestěhoval do Ómije, kde zůstali do poloviny května roku 1948 a on tam svou knihu dopsal. Jakožto kvaziautobiografie příběh sleduje sebedestruktivního mladého muže, který věří, že lidskost je pro něho nedosažitelná, že není možné, aby byl on sám považován za člověka. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků.
Úmrtí 13. června 1948 spáchal sebevraždu, která se mu tentokrát již povedla. Dazai s Tomií se utopili poblíž jejich domu řece Tama, rozvodněné po dešti. Jejich těla se našla až o šest dní později, 19. června, kdy by Dazai oslavil své 39. narozeniny. Je pohřben při chrámu Eikan-dó Zenrindži, v městské části Mitaka v Tokiu. alt=Osamu dazai 19480619|náhled|250x250pixelů|Těla Dazaie a Tomie nalezena v roce 1948 O incidentu tehdy kolovalo mnoho spekulací. Detektiv z policejní stanice v Mitace ukázal fotografii s výjevem sebevraždy obchodníkovi s kimony Keikiči Nakahata, který mladou rodinu Cušima často navštěvoval. Ten následně spekuloval, jestli "Dazai [ne]byl požádán zemřít a on prostě souhlasil, ale těsně před smrtí náhle pocítil posedlost životem."
Dílo Jeho prózy jsou značně autobiografické, až sebestředné, zobrazují ale i sociální konflikty japonské společnosti a bariéry mezi třídami.
Do češtiny bylo přeloženo:
Zapadající slunce (斜陽, Šajó), Odeon, 1972, přeložila Vlasta Hilská