Teorie konfliktu jsou rozmanité sociologické a sociálně-psychologické teorie, které se snaží porozumět společnosti zkoumáním konfliktů, jež v ní působí. Vycházejí z předpokladu, že společnost je nějak strukturována, a tedy také rozdělena, a že v ní existují nerovnosti. Zabývá se otázkami zájmů jednotlivých skupin a jejich střetů, nerovnosti a společenské moci (panství či vlády), stupni násilí při řešení konfliktů případně i možností ukončování konfliktů. Určité skupiny mají ze stávajícího společenského uspořádání větší prospěch než jiné. Teorie založené na konfliktu ve společnosti zkoumají napětí a vztahy mezi vládnoucími (dominantními) a ovládanými (znevýhodněnými) skupinami ve společnosti. Zkoumají úlohu institucí a organizací, fungování společenských sil a mechanismů a vztahy řízení či kontroly.Giddens – Sutton, Sociologie. Str. 39. Tyto skupiny však nemusí být chápány pouze jako společenské třídy, může se jednat i o skupiny rasové, názorové a náboženské či o politické frakce. Giddens – Sutton, Sociologie. Str..95.
Teorie konfliktu se pokládá za jednu z reakcí na strukturální funkcionalismus, oproti kterému se vyznačuje nadvládou určitých sociálních skupin nad ostatními. Sociální změny považuje za náhlé zvraty, kdy ovládané skupiny svrhnou vládnoucí skupinu, a nikoliv za samovolný přirozený proces. Kritici strukturálního funkcionalismu tvrdili, že je příliš konzervativní, málo flexibilní, nedaří se mu adekvátně řešit sociální konflikty, protože se zabývá pouze statickými faktory ovládající společnost. Tyto výhrady daly za vznik teorii konfliktu.
Sociální konflikt může mít různé podoby a různé cíle, například materiální zdroje a bohatství, společenské postavení či moc (vládu), Z hlediska míry násilí lze rozlišovat nepřátelství (antagonismus), soupeření a soutěž s pravidly (konkurence). Pro regulované konkurenční prostředí je charakteristický nenásilný konflikt, jehož projevy jsou regulovány pravidly, která společnost uznává. Trhy zahrnují konkurenci regulovanou i neregulovanou.Abercombie et al., The Penguin dictionary of sociolgy., str. 48. Jiné konflikty mohou být násilné, kde žádná pravidla neplatí, jen síla, prostředky a odhodlanost, ironicky zvané "právo silnějšího".
Historie Z historie, zejména z historie Evropy, známe proměny různých aspektů konfliktu – předmětu, konfliktních skupin, míry násilí atd. V různých etapách vývoje řešily evropské společností jako své nejdůležitější problémy odlišné předměty konfliktů. Tato skutečnost se odráží i v teoriích konfliktů autorů, kteří psali o konfliktu v různých etapách společenského vývoje. Znebejánek, Sociologie konfliktu, str. 159.
Teorii konfliktů inspirovala dialektika německého filosofa Georga W. F. Hegela. Duchovní vývoj lidstva probíhá podle něho jako konflikt teze a antiteze, který je překonán syntézou, jež se tak stává novou tezí. Toto spekulativní schéma Hegel ilustroval slavným příkladem konfliktu mezi pánem a rabem (otrokem) ve svém raném díle Fenomenologie ducha (1807). Pán se stává pánem tím, že svému protivníkovi neustoupí, kdežto otrokem se stává ten, který se bojí nebezpečí a smrti (teze). Otrok svému pánovi sice slouží, ten se ovšem stává na něm závislým (antiteze) a nakonec (syntéza) otrok zvítězí.
Za zakladatele teorie společnosti jako konfliktu se pokládá německý publicista a filosof Karl Marx, který už v Komunistickém manifestu (1848) Hegelovo schéma podle vlastních slov „postavil z hlavy na nohy“. Vzal za základ ekonomistický výklad lidských dějin, jimiž se táhne konflikt mezi pánem a otrokem, cechovním moistrem a tovaryšem, kapitalistou a dělníkem. Od starověku jsou tak evropské společnosti rozděleny na dvě hlavní a antagonistické (nepřátelské) společenské třídy, z nichž jedna vlastní výrobní prostředky (půdu, stroje, zařízení), kdežto druhá se musí živit prací na jeho majetku. Rozdíl mezi výrobními náklady (cena surovin a mzda dělníka) a příjmem kapitalisty z prodeje výrobků čili „nadhodnota“ tvoří bezpracný zisk kapitalisty, čímž je dělník vykořisťován. Když se tomu začne bránit, vzniká třídní boj, který vede k revoluci a k vítězství dělníků, jež tento tisíciletý konflikt definitivně zruší.
V 19. a ve 20. století se sociologičtí teoretici zabývali teorií konfliktu ve společnosti, ovšem na širším základě než Marx. Pochopili, že „výrobní vztahy“ jsou rozhodující až v Evropě 19. století, kdežto dříve a v jiných částech světa se základní konflikty týkaly jiných témat. Ostatně i vývoj v Evropě ukázal, že například vztahy náboženské nebo národní mohou být i zde důležitější než solidarita společenských tříd.
Německý sociolog Georg Simmel patřil k menšinovému proudu, který se zajímal o fungování sociálního života, nikoli o to, co je jeho předmětem. Nahlížel na konflikt z hlediska forem interakce, které popsal ve svém eseji Význam množství v sociálním světě. Hlavní rozdíl tkví podle Simmelových úvah v tom, zda se konflikt děje mezi dvěma či třemi účastníky, popř. skupinou. Konflikt dvou účastníků zaniká, když jej jeden účastník přeruší, když z něho zmizí. Při třech účastnících se často stává, že mezi dvěma z účastníků vzniknou intenzivnější vztahy a kooperace jako aliance ve společném zájmu proti osamocenému třetímu.
Jako ilustrace může sloužit manželství s jedním dítětem, které má v jistém věku sklon silně se sblížit s rodičem opačného pohlaví, kdežto rodiče stejného pohlaví chápe jako soupeře (viz oidipovský či Elektřin komplex). Skupinový konflikt Simmel popisoval nejčastěji na konfliktu tří stran. Situace je zde podobná – také vztah tří subjektů totiž může vytvářet nevyrovnané situace, tzv. "přesilové hry". Dvoučlenné koalice se však mohou postupem času rozrušit či změnit, díky novým výsledkům a skutečnostem. Menšinová třetí strana může postupovat strategicky a snažit se např. rozbíjet vztahy dvoučlenné koalice. Rozbitím staré koalice potom vznikají koalice nové, které generují nové výsledky a skutečnosti. Do konfliktů mezi koalicemi může zasáhnout nezávislá strana, mediátor, který bude fungovat jako rozhodčí nebo prostředník. Simmel tuto skutečnost ilustroval např. v mezinárodním právu a přípravě mírových smluv. Harrington, Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy.
Mezi další sociology, kteří rozvíjeli teorii konfliktu, patří L. Coser, R. Dahrendorf, Shmuel Eisenstadt, D. LockwoodAbercombie a kol., The Penguin dictionary of sociology. , Kenneth E. Boulding, Ch. W. Mills a I. Wallerstein.
21. století Kapitalistická společnost se vyvinula do společnosti postkapitalistické a změnami ve společnosti se změnila i role konfliktu. Snížila se násilnost a intenzita konfliktů, což lze považovat za výsledek institucionalizace vzestupné sociální mobility, a absolutní deprivace se také měnila v deprivaci relativní. Konflikty je v této době možné více regulovat. Společnosti rozhodují demokratickým způsobem, a všichni členové společnosti, účastnící se konfliktu, mají relativně stejnou šanci na získání svých cílů. Průmysl již není hlavním zdrojem obživy, nicméně lze ve společnosti stále pozorovat různé kvazi-skupiny a zájmové skupiny, což naznačuje existenci jistých tříd a třídních společností.Jandourek. Sociologický slovník.
Hlavní představitelé Karel Marx (1818–1883) Karel Marx v Komunistickém manifestu popisuje dvě trvale nepřátelské společenské třídy, třídu vlastníků výrobních prostředků a třídu dělníků, kteří vstupují do zaměstnání za mzdu. Když si dělníci začnou uvědomovat, že jsou vykořisťováni a přitom mají stejné zájmy, začnou se organizovat, což podle Marxe vede nakonec k násilnému vzbouření proti vykořisťovatelům. Marx a Engels, Komunistický manifest.
Marxistická analýza společnosti rozlišuje dvě hlavní skupiny: Proletariát (dělnictvo) zahrnuje všechny, kdo se živí prodejem svého času a pobírají mzdu neboli plat za práci, kterou odvedli. Buržoazie zahrnuje každého, jehož příjem nepochází z dělnické práce, ale z přidané hodnoty, kterou svou prací vytváří dělnictvo. Můžeme mluvit o kumulaci kapitálu. Dělník vyrobí produkt, rozdíl mezi náklady a výnosy si ovšem přisvojuje majitel továrny.Jandourek, Sociologický slovník, str. 93. Třídní boj nemusí být jen násilí, stávky a protesty, ale může být také vyjádřen špatnou pracovní morálkou nebo sabotováním pracovního procesu. Ve větším měřítku může být třídní boj projevován členstvím v dělnických nebo socialistických stranách nebo sympatizováním s nimi. Na straně zaměstnavatele to může být lobbování proti zákonům, prosazovaným odbory.
Nejrůznější společenské instituce, jako je například forma státního zřízení a politický režim, jsou prostředky moci vládnoucí třídy a slouží k prosazení jejích zájmů. Marx se domníval, že moderní společnost prošla vývojem ve čtyřech historických období: společnosti prvobytně-pospolné, antické, feudální a kapitalistické. Jen prvobytně-pospolná společnost, reprezentovaná prehistorickými společnostmi, je společností beztřídní. Dále jsou již všechny společnosti stratifikovány do dvou hlavních majetkových tříd – pán a jeho otrok v otrokářské společnosti, šlechta a poddaní ve feudální společnosti, kapitalisté a dělníci ve společnosti kapitalistické.
Max Weber (1864–1920) Max Weber definuje moderní společenskou třídu ekonomicky. Podle něj se společnost rozvrstvuje v podmínkách tržního hospodářství, ve kterých se jedinci snaží o ekonomický prospěch. Definuje společenskou třídu jako skupinu jedinců sdílejících podobnou pozici v rámci tržní ekonomiky, to znamená podobně velký příjem případně mzdu. Ti, kteří sdílejí třídní příslušnost, sdílejí i množství životních příležitostí. Jejich ekonomická situace přímo ovlivňuje jejich šance na získání statků, které jsou v jejich společnosti považovány za žádoucí. Jandourek, Sociologický slovník, str. 94.
Kenneth E. Boulding (1910–1993) Bouldingova teorie konfliktu, zveřejněná v roce 1963 v knize Conflict and Defense. A General Theory, je založena na teorii her a vyjádřena či argumentačně podpořena prostředky matematiky a logiky. Teorie her vidí aktéry konfliktu jako racionálně jednající hráče orientované na zisk. Vedle peněz může být ziskem jakýkoli jiný užitek. Boulding tvrdí, že všechny konflikty mají společného jmenovatele, proto je nutné vypracovat obecnou teorii. Konflikty operují následujícím pojmovým schématem: Konfliktní strany: Každého konfliktu se zúčastní alespoň dvě strany – „behaviorální jednotky“. Jednotkou je například osoba, rodina, teorie, škola atd. Prostor chování: Pozice jednotky v systému chování je určena hodnotami , jimiž je jednotka definována. Jednotka je ovlivněna svými pozicemi v minulosti, její budoucnost je ovlivněna možnými následnými pozicemi. Soutěž: Na rozdíl od konfliktu není soutěž vědomým jednáním. Je to daleko širší pojem než konflikt. „Každý konflikt je totiž soutěží, avšak ne každá soutěž je konfliktem.“ Konflikt: Soutěž, ve které si konfliktní strany uvědomují neslučitelnost možných budoucích pozic. Obecné principy konfliktu je možno aplikovat na konflikty v ekonomické, průmyslové, mezinárodní, ideologické či etické oblasti. Do konfliktu se dostávají individua i skupiny. Skupiny zapojené do konfliktu však ihned vytvářejí organizační struktury, a tak se reálným předmětem analýz stávají konflikty mezi individui, mezi individuem a organizací nebo mezi organizacemi. Konflikt může vypuknout, jen když rozhodnutí každé ze stran významně negativně ovlivní druhou stranu. Mezi organizacemi, které se významně vzájemně neovlivňují, neprobíhá soutěž, a proto mezi nimi nemůže existovat ani konflikt. Organizace, které se vzájemně neovlivňují, nemohou být v konfliktu.