náhled|upright=1.1|Obraz světců Merkuria a Artemia z Antiochie s detailně zachyceným byzantským brněním Byzantská armáda se vyvinula z armády pozdně římské. Používaným jazykem zůstala latina, i když byla především od šestého století postupně nahrazována řečtinou, která se stala oficiálním jazykem říše. Oproti římské armádě však byla byzantská mnohem sofistikovanější z hlediska organizace, strategie i taktiky. Na rozdíl od římských legií byla stěžejní složkou těžká jízda – katafraktové –, která se vyvinula z pozdně římských Clibanarii. Pěchota byla stále používána, ale spíše jako základ, který umožňoval manévrování a útok katafraktů, nebo ve vyloženě podpůrných rolích. Páteř pěchoty tvořili skutatoi (štítonoši), vybavení kromě štítu také těžkým brněním, kopím a sekerou nebo mečem. Později přibyla další významná složka pěchoty – kontarioi – vyzbrojení 4–5metrovým kopím kontus, které vzniklo protažením a pěchotním přizpůsobením kopí perských katafraktů. Zbytek pěchoty (lehká pěchota a pěší lučištníci) byl organizován do psiloi a toxotai (nezahrnují se žoldáci a nepravidelné síly). Pěchota typicky dostávala výcvik srovnatelný s legionáři, ale přibyl také trénink lukostřelby.
Historie struktury
náhled|Jak se měnily hranice, tak se měnila i struktura armády V průběhu dlouhého a členitého vývoje byla byzantská armáda mnohokrát reformována a reorganizována. Jedinou konstantu představovala vysoká úroveň profesionality a strukturovanosti. I tak se ale podle struktury dají odlišit tři základní období: východořímské, thematické a tagmatické.
Bezprostředně po pádu Západořímské říše byla východořímská armáda prostě jen východní, přeživší složka pozdní římské armády. I přes prakticky totožnou strukturu (např. limitanei a comitatenses – hraniční a expediční sbory) se přece jen lišila v několika věcech: měla více jízdy celkově, a to především těžké jízdy, více lučištníků a méně Foederati (neřímských vojáků vázaných speciální smlouvou foedes). Právě tyto faktory mohly přispět k přežití východní části říše. S takovým vojskem dokázali generálové Belisarius a Narses znovu dobýt podstatnou část bývalé Západořímské říše. Jejich úspěch byl také dílem císaře Justiniána, který revitalizoval celý systém a pod jehož vládou dosáhla Byzanc největšího územního rozsahu. Později, za císaře Herakleia, byla definitivně poražena Sásánovská Persie.
náhled|upright=1.0|Arabové obrací Byzantince na útěk, Skyllitzes Matritensis Ioanna Skylitza náhled|upright=1.0|Bitva mezi Byzantinci a Saracény, Madrid Skylitzes Ioanna Skylitza Avšak ještě za Heracliovy vlády se objevila nová, možná ještě vážnější hrozba – muslimští Arabové (pod Rášidským a Umajjovským chalífátem). Povzbuzeni novým náboženstvím (vyžadujícím podrobení světa nebo alespoň přeměnu na dár al-Islám – dům islámu) a hnáni stále silnou kmenovou válečnickou mentalitou, tito nájezdníci se rychle zmocnili některých nejbohatších regionů Byzance, především Egypta, Levanty a Sýrie. Takto ohrožená samotná existence impéria přiměla Heraclia a jeho nástupce v sedmém století k reformě armády, která měla zajistit efektivnější ochranu hlavně pro anatolskou hranici. Výsledkem byl systém themes (1p. sg. thema) – vojensko-administrativních jednotek, v jejichž čele stál vojenský velitel Strategos.
Každá thema ve smyslu administrativního okrsku musela mít trvale k dispozici themu ve smyslu jednotky vojáků o asi 9600 mužích. Tyto jednotky nebyly stacionární a v případě potřeby se mohly přesouvat na místo nejtěžšího útoku nebo se spojit a vytvořit expediční sbor pro ofenzivní akce. Tímto systémem se Byzantská armáda definitivně oddělila od Římské a vznikla struktura úplně nová, což souvisí i se zavedením řečtiny jako oficiálního jazyka říše v rámci Heracliových reforem, i když v armádě se nadále používala i latina. Systém themes se ukázal dostatečně odolný i flexibilní a byl používán až do konce jedenáctého století. Byzanci pomohl přežít útoky Avarů, Bulharů, Slovanů i Vikingů (Varjagů/Varangianů) a některá území se podařilo získat nazpět.
Kromě themes v provinciích měla i Konstantinopol sama svou vlastní jednotku – tagmata (1.p. sg. Tagma, používáno v množném čísle). Tagmata byly nejprve soukromé jednotky císaře (např. osobní stráž) a jednotky na obranu Konstantinopole o velikosti praporu (cca 1000 mužů), s postupem času však byly rozšířeny až na cca 4000 mužů. Společně s jejich rostoucím počtem a vlivem se pojem Tagmata stal synonymní s centrální armádou. Úpadek systému themes byl pozvolný, stejně jako zmenšující se lidské i finanční kapacity říše. V kombinaci s povstáními strategoi došlo i k cílenému potlačování vlivu themes, protože císaři se obávali převratů a místo podpory themes posilovali roli tagmata. Posledním hřebíčkem do rakve byl debakl u Mantzikertu a následná invaze seldžuckých Turků, kdy Byzanc přišla s Anatolií o většinu themes i další cenné zdroje.
Císař Alexios Komnenos restrukturoval armádu okolo tagmat, z nichž jen některé čekalo umístění do provincií, zatímco většina se v dobách míru zdržovala v Konstantinopoli. Tímto dostala tagmata třetí význam: obecná jednotka armády. Tagmatická armáda pak sloužila až do definitivního konce v roce 1453, čímž svou dobou existence předčila mnohé celé říše. Poslední systém přežil dokonce i praktické zničení v roce 1204 během čtvrté křížové výpravy. Právě od dob křížových výprav se obzvláště vybavení a vnitřní fungování čím dál více blížilo standardním západním armádám spíše než jejich řeckým a římským předchůdcům.
Pěchota
Typy a vybavení
Skutatoi náhled|upright=0.7|alt=Freska Jozua ze dvanáctého století z kláštera Hossios Loukas. Zobrazuje typické vybavení byzantského těžkooděnce – helmu, lamelární kyrys klivanion s pteruges, kopí kontarion a meč spathion.|Freska Jozua ze dvanáctého století z kláštera Hossios Loukas. Zobrazuje typické vybavení byzantského těžkooděnce – helmu, lamelární kyrys klivanion s pteruges, kopí kontarion a meč spathion. náhled|upright=0.6|Byzantské meče Skutatoi nebo Skoutatoi, pojmenovaní podle velkého oválného nebo mandlovitého (kite) štítu, tvořili páteř byzantské armády. Jejich těžkou výzbroj tvořilo následující: Helma: ačkoliv se lišila podle období a regionu, většinou se jednalo o jednoduchý kus oceli s kroužkovou ochranou zátylku Kavádion (καβάδιον) a vamvákion (βαμβάκιον): látková výstelka brnění Lóríkion (λωρίκιον): kroužková nebo šupinová košile Klivánion (κλιβάνιον): typické byzantské brnění – šupinový nebo lamelární kyrys s pteruges („peřím“ – svislými ozdobnými pruhy látky nebo kůže od pasu téměř ke kolenům); termín později označoval jakékoliv brnění Epilóríkion (επιλωρίκιον): látka nošená přes brnění Kremesmata: silná látková suknice nošená od spodního konce kyrysu kvůli ochraně stehen Kontarion (κοντάριον): původně jezdecké kopí perských katafraktů postupně uzpůsobované pěchotnímu využití; 2,5–4metrové kopí používané prvními řadami každé chiliarchie (vojenská jednotka přibližně velikosti praporu, pojem zároveň označuje i používanou formaci) Skouton (σκούτον): velký oválný, později mandlovitý štít, plnil podobnou úlohu jako štít římských legionářů Spathion (σπαθίον): přímý nástupce starořímské spathy; dlouhý (70–90 cm), dvoubřitý meč později rozšířený o standardní křížovou záštitu Paramérion (παραμήριον): jednobřitý šavlovitý meč používaný spíše jako rezervní
Peltastoi
Lehká pěchota typicky vyzbrojená oštěpy nebo praky a lehkým štítem zůstala prakticky nezměněná od svého ustavení Alexandrem Velikým.
Toxotai a Psiloi náhled|vlevo|upright=0.8|Obléhání pevnosti byzantskými jednotkami, lučištníky a trebuchetem, Madrid Skylitzes Ioanna Skylitza Jako peltastoi, i lučištníci toxotai se od dob Alexandra příliš nezměnili. Zůstalo lehké brnění, kompozitní luk i důkladný výcvik, ale změnila se bojová role. Místo celých falang lučištníků nebo jen izolovaných skupin tvořili několik zadních řad chiliarchií, nejčastěji tři. Obvykle se rekrutovali z oblasti Trapezuntu (dnešního Trabzonu) nebo z jiných černomořských kolonií. Zbytek pěchoty se v průběhu času a vlivem prostředí velmi měnil a nepodléhá jednotné charakteristice s výjimkou minimální výzbroje. Ten byl označován jako psiloi, nicméně konkrétní obsah termínu není úplně jasný a občas označoval i těžší a organizovanější typy jako toxotai a peltastoi.
Varangové (Varjagové)
náhled|upright=1|alt=Tělo Lea Pátého je taženo několka dvořany Skylskou branou k hippodromu. V horní části je vyobrazeno několik nebyzantsky vypadajících válečníků - Varjagů. |Varjažská garda z kroniky Madrid Skylitzes Východořímské vojsko příliš neuplatňovalo koncept foedes (viz výše nebo foederati). Místo toho se císaři snažili buď integrovat kmeny na svém území do pravidelné armády, nebo je najímat jako žoldáky. I tak se ale postupně ustavilo několik jednotek složených z cizinců a bojujících mimo standardní strukturu Byzantské armády. Nejdůležitější z nich je Varangská garda, oficiální jednotka, jejíž příslušníci byli rekrutováni z okolních kmenů. Po většinu její existence sestávala z Vikingů, Slovanů a Germánů, po roce 1066 čím dál více z Angličanů. Typickou zbraní byla velká bojová sekera, relativně běžná zbraň mezi severnějšími barbarskými kmeny a zejména pro Angličany byla přímo charakteristická.
Od dob Basileia II. se jejich hlavní úlohou stala ochrana císaře, případně role elitní jednotky nasazované v kritických situacích. Jako osobní stráž se Varangové osvědčili, neboť neměli vazby na místní vládce a byli tak méně náchylní ke vzpourám nebo palácovým převratům. Jejich loajalita tak byla vázána jen penězi, proto si císařové dávali záležet, aby Varangové dostali svou mzdu.
Organizace a formace Hlavní operativní skupina pěchoty a zároveň typická formace Byzantské armády byla chiliarchie, podle řeckého chilia – tisíc. Obvykle byla tvořena přibližně 650 skutatoi a 350 toxotai. První linie se nazývala kontarius podle používaného kopí; jejím účelem bylo zadržet první útok nepřítele, zatímco další linie skutatoi se chovaly podobně jako legionáři – vojáci postupovali v těsné formaci, kryli se mohutným štítem a bodali před sebe. Zadní linie tvořili toxotai, ale jejich pozice i úloha se více měnila v závislosti na situaci, neobvyklé nebylo například předsunutí k útoku z dálky společně s peltastoi, aby se poté stáhli. V pozdějším období (750) přibyla ještě vyšší jednotka, Tagma (přibližný ekvivalent brigády), která sestávala ze 3–4 chiliarchií.
Chiliarchie zaujímaly formace podle aktuální situace. Standard tvořila buď linie o hloubce osm mužů, nebo falangovité čtverce 8×8, ale neobvyklá nebyla ani klínovitá formace, parentaxis (čtyři řady toxotai uprostřed kryté čtyřmi řadami skutatoi zepředu i zezadu) nebo foulkon (varianta římské želvy – testudo).
Taktika Nejběžnější taktika byla založená na Hannibalově, s velkým úspěchem použité u Cannae. Pěchota na středu v první fázi ustoupila, zatímco jízda (případně posílená křídla pěchoty, ale obvykle jízda) obklíčila nepřítele. I proto nebyla byzantská pěchota příliš ofenzivně orientovaná, měla především vydržet nápor nepřítele, kdežto těžká jízda měla zasadit rozhodující úder. V případě, že nebylo možné nebo výhodné obklopit nepřítele, nebo v případě potřeby demonstrace síly proti slabšímu nepříteli, však došlo i na úder pěchoty. I v takové situaci zaujala pěchota střed bojiště se dvěma chiliarchiemi v klínové formaci, zatímco zbytek pěchoty kryl křídla a jízdní lučištníci (hippo-toxotai/equites sagittarii) podporovali čelní útok. Toxotai formaci nedrželi a útočili ještě před hlavním úderem skutatoi. Během střetu pěchot obou stran měla těžká jízda zničit nepřátelskou (za předpokladu, že nepřítel měl jízdu, např. Frankové), aby nakonec mohla rozhodnout i souboj pěchoty. Tato taktika byla úspěšně použita například proti Bulharům v roce 967.
Jízda
Typy a vybavení
Kataphraktoi
náhled|upright=0.8|alt=Sásánovský katafrakt|Sásánovský katafrakt v plném kroužkovém brnění a se šupinovým brněním pro koně náhled|upright=0.7|Klivánion z doby , replika