náhled|Pamětní deska děkana Lautnera v mohelnických městských sadech na místě jeho popravy Kryštof Alois Lautner (německy Christoph Alois Lauttner, 1622 Šumperk – 18. září 1685 Mohelnice) byl katolický duchovní a jedna z obětí honu na čarodějnice na Šumpersku. Rehabilitován byl v roce 2025.
Tyto čarodějnické procesy literárně zpracoval Václav Kaplický v románu Kladivo na čarodějnice a umělecky Otakar Vávra ve stejnojmenném filmu, skrytě připomínající události 50. let, hlavně proces se Slánským. Kryštof Alois Lautner je ústřední postavou obou děl, která žel "začala být obecně vnímána jako v podstatě historická rekonstrukce. Přitom byl potlačen původní rozměr procesu, který je zachycen ve značném množství dobových pramenů, jež však nebyly v literatuře, ani té nejnovější, prakticky využity."
Život Studia a „předčarodějnická“ léta Narodil se Zachariáši a Dorotě Lautnerovým roku 1622 v Šumperku. Nejprve studoval v Olomouci, ale obsazení města Švédy (1642–1650) ho přimělo opustit Moravu, neboť, jak sám pravil, „byl člověkem míru a pera, nikoliv meče, a nechtěl nosit mušketu“.SPURNÝ, CEKOTA, KOUŘIL: Šumperský farář, s. 9. Odešel do bavorského Landshutu, kde studoval morální teologii, odkud však již po půl roce zamířil do Vídně, kde se stal magistrem práva a filosofie. Dále ho hostil Štýrský Hradec, kde se centrem jeho zájmu stala teologie a přírodní vědy. Po olomouckém kněžském vysvěcení (1656) byl v letech 1658–1663 farářem v Dolní Moravici a posléze v Osoblaze. Roku 1668 přijal pozvání svého přítele Kašpara Sattlera do Šumperka a byl zde povýšen na děkana.
Byl to velice vzdělaný a oblíbený duchovní, který měl mnoho přátel, především mezi měšťany. Respekt, kterému se těšil mezi farníky, byl zasloužený – jeho vědomosti z mnoha oborů byly opravdu neobvyklé, vynikal rovněž v astronomii. Hrál na housle, sbíral obrazy, v jeho knihovně bylo 337 knih nejrůznějšího zaměření, na tu dobu úctyhodná sbírka. Zde je nutno poznamenat, že Lautner patřil mezi německé Moravany, ale jelikož měl ve sbírce nejméně jednu českou knihu, zdá se pravděpodobné, že znal přinejmenším základy českého jazyka.
náhled|Kostel sv. Vavřince v Sobotíně. Zde žebračka Marina Schuchová znesvětila hostii a nechtěně tak odstartovala čarodějnické procesy.
Čarodějnické procesy na Šumpersku Na květnou neděli roku 1678 se žebračka Marina Schuchová pokusila ze sobotínského kostela získat posvěcenou hostii, ale byla odhalena. Touto zdánlivě banální událostí začaly známé čarodějnické procesy na severní Moravě. Z Olomouce byl povolán inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který se „vyučil“ v procesech ve Slezsku. Ty sužovaly oblast sousedící se Šumperskem již několik desítek let a vyžádaly si stovky obětí. Boblig zřídil svůj první inkviziční tribunál na zámku ve Velkých Losinách a v létě 1678 započal s „vyšetřováním“.SPURNÝ; CEKOTA; KOUŘIL. Šumperský farář, s. 10-11
V srpnu 1679 předal inkviziční soud světské moci k popravě první čtyři ženy z Vernířovic, ale v té době už v sítích Bobliga uvízly další osoby. Jeho cílem bylo rozšířit proces do Šumperku, kde se nacházeli bohatí měšťané, z jejichž majetku měly být procesy hrazeny. Šumperský městský pán kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna zprvu váhal, ale nakonec souhlasil se zřízením druhého tribunálu. Kromě toho, že byl hluboce, až fanaticky přesvědčen o svém poslání vymítat „čarodějnice“, jsou Bobligovi tradičně přisuzovány další motivy, které se navzájem prolínaly: získat majetek a moc a zastrašit či zničit případnou opozici. A právě Lautner měl ztělesňovat jednoho z hlavních představitelů opozice.Srovnej vystoupení historika Drahomíra Polácha v Historie.cs: Kladivo na čarodějnice; Drahomír Polách v článku „Za co mohl inkvizitor Boblig?“ (Živá historie 5/2012) charakterizuje Bobliga jako náboženského „protičarodějnického“ fanatika u něhož majetkové a jiné motivy nelze dokázat. Proti představám o Bobligově chamtivosti ovšem někteří historikové poukazují na skutečnost, že Boblig za předsedání tribunálu dostával fixní denní plat. Veškerý majetek zkonfiskovaný obětem inkvizičního tribunálu připadl majitelům panství (či jejich poručníkům), tedy hraběnce z Galle a knížeti z Lichtenštejna, kteří z konfiskací nejvíce profitovali. Jedinou výjimkou byl právě majetek Kryštofa Aloise Lautnera, jenž zčásti připadl církvi. Část Lautnerovy knihovny si například přivlastnil olomoucký biskup a vtělil jí do fondu arcibiskupské knihovny na zámku v Kroměříži.
Lautner byl velmi vzdělaný a znal i díla předních odpůrců čarodějnických procesů, jako byl Friedrich von Spee a Anton Praetorius. Ve svých kázáních se jistě věnoval i problému čarodějnic a nepřímo brojil proti Bobligovým vyšetřovacím metodám. Spolu s dalšími duchovními, jako byli losinský farář Tomáš König, rapotínský kaplan Jiří Antonín Lachnit a později i sobotínský farář Eusebius Leandr Schmidt, si uvědomovali, že Bobligovo řádění přerostlo jakoukoliv myslitelnou míru, a že vina zúčastněných je vynucována psychickým i fyzickým terorem. Navíc Boblig začal zatýkat Lautnerovy známé a přátele z řad šumperských měšťanů. Další zajímavou skutečností je, že během jesenických procesů ve Slezsku (konkrétně na panství Jánský vrch /Javorník/), kde Boblig začínal, byla upálena Lautnerova teta. Není jisté, zda na její smrti měl Boblig svou přímou účast, každopádně o tom věděl. Celá záležitost se tedy děkana dotýkala osobně.
Obvinění z čarodějnictví Shromažďování „důkazů“ V oblasti rekatolizace nepatřil Lautner k radikálům. Lidé ho měli rádi, byl zván do společnosti, k tajným evangelíkům byl zřejmě shovívavý. Tak získal řadu nepřátel zejména ve vyšších církevních kruzích – tvrdém protireformačním jádru. Nemohl se tedy spoléhat na pomoc od svých nadřízených.
Koncem roku 1679 nechal inkviziční tribunál zatknout Marii Sattlerovou. Jednalo se o manželku jednoho z nejbohatších šumperských měšťanů, barvíře Kašpara Sattlera. Lautner byl přítelem Sattlerovy rodiny a s Kašparem strávil mnoho času při muzicírování. 1. února 1680 si Boblig přes apelační soud vymohl přímo u císaře Leopolda I. povolení k mučení této ženy.SPURNÝ; CEKOTA; KOUŘIL. Šumperský farář, s. 14 Bylo jen otázkou času, kdy Marie Sattlerová začne vypovídat proti svému muži a proti Lautnerovi. Boblig udělal ze Sattlerové hlavní osobu „čarodějnických rejů“, která měla údajně svést na scestí svého muže, svou dceru a Lautnera. Sattlerová „udala“ i Lautnerovu hospodyni Zuzanu Voglickovou a další. Boblig postupně shromáždil proti Lautnerovi množství „svědectví“, nicméně zatknout duchovního nebylo tak jednoduché. náhled|Olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu byl v době procesů nejvyšším církevním představitelem na Moravě Spolu s hejtmanem Kotulinským z Kotulína se obrátili na apelační soud v Praze, posléze přesvědčili olomouckého biskupa Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu a v srpnu 1680 byla ustavena vyšetřovací komise. Dále v ní zasedli mohelnický děkan a Lautnerův spolužák Jiří Vojtěch Winkler (v roce 1684 ho nahradil notář biskupské konsistoře Meyer), bývalý biskupský ceremoniář Petr Reharmondt a osobní biskupův sekretář Eliáš Isidor Schmidt. Boblig proti Lautnerovi shromáždil výpovědi 30 svědků a biskup povolil děkana zatknout. Neprojednával se jen Lautnerův případ, udání proti dalším představitelům duchovenstva olomouckých diecézí bylo více. Boblig vypracoval obvinění například i proti rýmařovskému faráři Pabstovi, či losinskému faráři Königovi, ale v jejich případě nebyla svědectví „průkazná“, a proto zatčen nebyli. König navíc nedlouho po vznesení obvinění zemřel přirozenou smrtí z chorobných příčin.
Vězení, výslechy, mučení Boblig se obával toho, co by mohlo způsobit zatčení oblíbeného faráře přímo v Šumperku, a tak použil lsti. 18. srpna 1680 byl Lautner děkanem Winklerem, přítelem z mládí, vylákán na hody do Mohelnice. Zde mu byl předán biskupský dopis a hned nato byl zatčen a uvězněn na Mírově. Později ho znovu přesunuli do Mohelnice, kde v místní škole zřídili vězení. 30. srpna byl proveden první výslech. Lautner v něm sdělil své personálie, vyslechl si obvinění proti své osobě a na otázku tribunálu, zda vše přiznává, odpověděl: „Nic nepřiznávám. Nemohu své svědomí zatížit.“SPURNÝ, CEKOTA, KOUŘIL: Šumperský farář, s. 42. Inkviziční soud nespěchal. Dál shromažďoval „důkazy“ proti děkanovi, kterého, jak pravil sám Boblig, si zatím nechávali „uležet“.SPURNÝ, CEKOTA, KOUŘIL: Šumperský farář, s. 20. Boblig jej zpočátku nesměl podrobovat tortuře, mohl jej pouze držet ve vězení a vyslýchat bez mučení. Na Mírově byl Lautner držen v ještě relativně "slušných" podmínkách, až věznění v Mohelnici bylo značně jiné. Podmínky v mohelnickém vězení byly těžké. V létě v něm Lautner trpěl nesnesitelným vedrem, v zimě silným chladem. Nechávali ho dlouhou dobu záměrně nestříhaného a neholeného, zřejmě i proto, aby u všech „pozorovatelů“ vzbuzoval odpor už svým zjevem.ŠINDELÁŘ: Hon na čarodějnice, s. 200.
Lautnerovi přátelé z řad duchovních se mezitím rozhodli, že se pokusí svého druha zachránit. Nevěřili v jeho vinu a pokládali všechna přiznání za vynucená mučením. V tom smyslu také formulovali dopis, který poslali biskupské konzistoři v září 1680. Boblig se vše dozvěděl a okamžitě zahájil protiútok. Jen málokomu se chtělo pouštět s tímto inkvizitorem do boje, a tak někteří spoluautoři přímluvy za propuštění svůj postoj rychle změnili. Hlavní autor, losinský farář Tomáš König, byl záhy přeložen a krátce nato zemřel. I další faráři ze Šumperska se dostali do Bobligova zorného pole, žádný však již nebyl zatčen.
Lautner zatím musel podstoupit několik výslechů a konfrontací se svědky. Boblig proti němu shromáždil celkem 36 svědectví od losinských a šumperských obětí. Některé používal „in memoriam“ (jejich autoři už byli mrtví). Hlavní dvě svědkyně byly Marie Sattlerová a Zuzana Voglicková. Druhou jmenovanou se podařilo Bobligovi zlomit až nasazením druhého stupně tortury – španělské boty. Svědectví vesměs tvrdila totéž, inkvizitorem a jeho pomocníky naučené: Lautner se zúčastňoval čarodějnických shromáždění na Petrových kamenech, organizoval ďábelské svatby, znesvěcoval hostie, podílel se na orgiích, křtil děti ve jménu satana, korunoval čarodějnické královny, podílel se na ubití beránka (Kristova předobrazu), měl dva učitele – zlé duchy Zuzanu a Justinu atd. Děkan vše popíral. V relaci o konfrontaci mezi Lautnerem a Marií Sattlerovou, Zuzanou Voglickovou a Alžbětou Sattlerovou z 23. listopadu 1682 mj. stojí: „Zuzana Voglicková častěji hořce plakala a dělala různá gesta a když byla dotázána, proč pláče, odpověděla, že pláče z lítosti a zármutku nad svou nešlechetností. A chce ve všem, co vypověděla, zůstat pevná, děkan však na to neřekl nic jiného, než že je nevinný a že žádný den svého života nezhřešil čarodějnictvím. Načež byla odvedena. A děkan k ní přistoupil a řekl: ’Mám Vás rád jako předtím a odpusť Vám Bůh, co jste proti mně vypověděla’ a podal jí na to pravou ruku.“„Relace o konfrontaci mezi děkanem Kryštofem Aloisem Lautnerem a Marií Sattlerovou, Zuzanou Voglickovou a Alžbětou Sattlerovou z 23. listopadu 1682 v Šumperku“. in: SPURNÝ, CEKOTA, KOUŘIL: Šumperský farář, s. 49. náhled|Některé druhy mučení. Při procesech s údajnými čarodějnicemi se používaly tři stupně: 1. palečnice, 2. španělská bota, 3. skřipec (vytažení na provaze) nebo žebřík Jelikož se odpor Lautnera nepodařilo zlomit „po dobrém“, vymohl si inkviziční tribunál použít právo útrpné. Došlo k tomu v březnu 1683. Děkan při prvním mučení vydržel všechny tři stupně obvyklé tortury (palečnice, španělská bota, skřipec), a měl být tedy očištěn. Ale Boblig by tím utrpěl těžkou porážku, a to nemohl připustit. Prohlásil proto, že jde o zvlášť nebezpečného čaroděje, jemuž dává sílu sám ďábel, a že proti němu shromáždí další důkazy.
„Doznání“ a smrt