Bodružal () je obec na Slovensku v okrese Svidník. Žije zde obyvatel.
Dějiny vpravo|náhled|Budova zděné školy byla postavena v roce 1900 Obec vznikla kolem let 1573–1598 jako nová osada panství Makovica, na základě valašského práva. Na osídlování se účastnilo rusínský obyvatelstvo, které jako privilegované kromě pastvy dobytka provádělo v uhersko-polském pohraničí strážní a kurýrní službu. Jejich povinností bylo odevzdávat vrchnosti dvacetinu ze své dobytkářské produkce. Byly vyznavači východního křesťanství a neplatili církevní desítek. Osada byla malá a o její založení a rozvoj usilovali z Makovického hradního panství a také dědičný rychtář (šoltýs), který z této pozice měl určité výhody. Obyvatelé se zabývali zemědělstvím a pracovali v lesích. Začátkem 17. století začali vyrábět šindele. Roku 1787 měl Bodružal 22 domů a 149 obyvatel; 1828 – 22 domů a 181 obyvatele, 1845 – 22 domů a 222 obyvatel, 1921 – 35 domů a 167 obyvatel, 1942 – 35 domů a 188 obyvatel, 1960 – 30 domů a 154 obyvatel, 1970 – 30 domů a 124 obyvatel. V roce 1995 měl 29 domů a 77 obyvatel, kteří se hlásili ze 70 % slovenské, z 23,5 % rusínské a z 4,9 % k ukrajinské národnosti.
Přes obec vedla historická cesta, Jozefínka, která v 18. století spojovala Šariš a Zemplín přes Dukelský průsmyk s Haliči.
Historický název obce – v archivních dokumentů se lze setkat v těmito názvy:
Bedruczoua (1600) Bodrudsa (1618) Bodrussal (1773,1786) Bodruzsal, Bodružal (1808; Bodruzsal (1863, 1892–1902) Bodruzsál (1873–1888) Rózsadomb (1907–1913) Bodružal (1920) Bodružal (1927–1973) Bodružal (1973–dnes).
Obyvatelé zažili několik přesunů vojsk, které někdy jen prošli kolem obce. První známý je přesun císařských vojsk Užhorodská posádky po jejich kapitulaci 16. března 1704 pod vedením kpt. Swetlika (v čase kurucké-labanských válek, počátkem 18. století). Posledním přesunem v 18. století byl pochod jednotek ruského sboru generála G. L. Ribindera v dubnu–květnu 1799. V květnu 1800 se ruští vojáci pod vedením generalissima A. V. Suvorova vraceli z italského bojiště. V lednu 1806 procházeli údolím ruští vojáci pod vedením M. I. Kutuzova, kteří nastoupili zpáteční cestu od Slavkova (na Moravě) do Ruska. 17. června 1849 ruská armáda překročila se souhlasem Habsburků Dukelský průsmyk pod vedením generála polního maršála Ivana Fjodoroviče Paskieviča. Pomocná ruská armáda se zúčastnila potlačení uherských povstalců a v srpnu 1849 je přinutila ke kapitulaci. Nejmenší útrapy dolehly na obyvatele obce během letních vojenských tažení a přesunů. Kritické byly přesuny v podzimních a zimních měsících. Vlastníci Makovického panství, v té době rody Rákociovců, Aspremontovců a Erdődyů neznali slitování při zajišťování vojenského třením posunující se armád. Sýpky a stodoly místních občanů byly zpravidla místní šlechtou vydrancovány bez milosti. vpravo|náhled|Údolí Prikrianky s chráněnné krajinnou oblastí Východní Karpaty Ještě dnes se lze setkat s technicky unikátní stavbou – s klenutým kamenným můstkem, který je součástí dnešní komunikace, asi 480 m od mostu přes Bodružalík. Část původně zachované Jozefínky je ve vzdálenosti asi 2,5 km od obce směrem na Miroľu, když se na horizontu kopce „rozdíl“ odbočí vpravo. Dnes je to nepoužívaná cesta se zapomenutou technickou památkou.
V letech 1830 a 1831 vypukla cholera, při které zemřelo 52 obyvatel. V polovině 19. století obec postihl hlad a vystěhovalectví.
Počátkem 20. století se občany obce stali členové Hibschmanovy rodiny, kteří byli obchodníky a vyznavači židovského náboženství. Ze 7 členů rodiny holocaust přežil jen jediný, který před začátkem války emigroval do USA.
V meziválečném období do začátku druhé světové války se mnoho obyvatel vystěhovalo do Ameriky. Mnozí z nich udržovali se svými rodinami písemný kontakt a finančně je podporovaly. Po roce 1945 přesídlilo několik obyvatel i do Sovětského svazu.
Podle matričního úřadu uloženém ve Státním oblastním archivu v Prešově více než 200 let trvale žijí v Bodružali rodiny Bokšovi, Goldírovi, Hrinkovi, Kocúrovi a Zelizňákovi.
Nejstarší dostupné informace z matriky pocházejí z roku 1823. Až do roku 1864 ji vedly v latinském jazyce nebo ji psali azbukou, pak už jen v předepsaném formátu v maďarském jazyce. Rokem 1890 se začínají jména obyvatel zapisovateli matriky pomaďarčiť. Vznikem Československé republiky byly matriky vedeny v nových formulářích a byly psány v slovenském jazyce. vpravo|náhled|Vzadu na horizontu vrch Třešeň V Slovenské republice je málo obcí, které byly v průběhu 20. století dvakrát postiženy válečnými operacemi. Válečné útrapy zažila obec už během první světové války. V říjnu až listopadu roku 1914 se v extravilánu obce – jihovýchodně – na místním vrchu Horbok odehrály vojenské boje „Sturm“. Ruská vojska pod velením generála Brusilovovou bojovali muž proti muži na bodáky s vojáky rakousko-uherské armády. V boji v katastru obce padlo 400 vojáků. Byly to počáteční bojové operace první světové války na území Slovenska. Vojáci ruské armády se silniční komunikací (Jozefínkou postavenou v době panování Josefa II., 1780–1790) z Krajní Poľany do Bukoviec usilovali dostat hlouběji do vnitrozemí Slovenska. Rakousko-uherská vojska měla na této komunikací obsazeny výšiny, z nichž kontrolovala přístupovou cestu. Pohyb ruských vojsk v tomto prostoru byl zaznamenán až do března 1915. Obyvatelé obce projevovali Rusům všeobecné sympatie. Vojáci za úplatu dávali dětem sladkosti a další potraviny, kterými byli zásobovaní. V dalším období se bojové operace přesunuly mimo území Slovenska. Stopy po vojenských operacích z první světové války se zde nacházejí do současnosti; nad cestou ve směru do obce, v lesním porostu na Horbku 500 m od mostu přes Bodružalík jsou zákopy z této války. Další souvislé zákopy, které byly vybudovány i pro stojící střelce, jsou nad Seredným, v lesním porostu, z nichž byla kontrolována přístupová cesta údolím Bodružalíka. Systém takových zákopů (s násypem z vykopané hlíny) byl použit na krytí vojenských rakousko-uherských jednotek před palbou ruské armády. Zákopy jsou ve vzdálenosti 250–400 m vpravo od dnešní komunikace, asi 1 km od obce směrem na Miroľu. Na výstavbu zákopů byli zneužiti místní občané uherskou státní mocí.
Mocnosti, které vedly v tomto prostoru bojové operace, pochovaly padlé vojáky bez obřadu a označení hrobů. Hroby byly roztroušeny po celém katastru obce. Tělesné pozůstatky neznámých vojáků byly uloženy na místním hřbitově československou brannou mocí až v roce 1922 po exhumaci do 39 masových hrobů.
V době druhé světové války, od září 1944, slovenští vojáci, bydlící v domech s Bodružalčany, budovali vojenské opevnění na Dukelský průsmyk s cílem zamezit vstupu Rudé armády na pomoc slovenskému národnímu povstání. Později je vystřídala nacistická německá vojska, která byla taktéž ubytována v domech místních občanů. Fašisté před zahájením Karpatsko-dukelské operace donutily muže ve věku od 16 do 60 let vybudovat na vrchu Třešeň vojenské opevnění, ze kterého dělostřelectvem palebně přehradili státní cestu Svidník – Krosno. Vojenská operace se bezprostředně dotkla i obyvatel obce, kteří byli nuceni 12. října 1944 na více než šest měsíců opustit své domovy. vpravo|náhled|V listopadu 1944 přebýval téměř 3 týdny velitel 1. československého armádního sboru, armádní generál Ludvík Svoboda, v domě místního občana, na soutoku říček Bodružalík a Prikrianky. Fotografie z roku 1969.
Zaznamenané byli i ztráty na životech obyvatel, kteří tehdy včas obec neopustili. Bodružal byl sedm týdnů ve frontovém pásmu a utrpěl značné materiální škody. (Od 6. října 1944, kdy příslušníci prvního armádního sboru vztyčili československou vlajku na Dukelský průsmyk).
Po osvobození obce 29. listopadu 1944 a skončení Karpatsko-dukelské operace, bydlel v domě Josefa Zelizňáka na soutoku říček Bodružalík a Prikrianky téměř 3 týdny velitel 1. československého armádního sboru, armádní generál Ludvík Svoboda, pozdější prezident Československa. Vojenské operace probíhaly i přímo v obci. Obyvatelé vracející se z evakuace u mostu přes Bodružalík museli na cestě obcházet 4 zničené tanky příslušníků 1. čs. armádního sboru. Pole před Bodružalíkom na vstupu do obce byla zaminovaná tak, že přechod nimi byl znemožněn. Byla to jediná spojnice vstupu pro vojenskou techniku do obce.
V roce 2006 při předvolební kampani navštívil chrám úřadující předseda vlády Mikuláš Dzurinda.
V květnu 2008 obec a chrám svatého Mikuláše navštívil velvyslanec USA na Slovensku Vincent Obsitnik a v říjnu 2010 i jeho nástupce Theodore Sedgwick.
Obecní symboly Znak V modrém štítě je stříbrný srp se zlatou rukojetí a mezi zlaté misky stříbrných vah je vsunut zlatý snop. V hlavě štítu je zlatý obrácený plamenný meč se stříbrnou rukojetí.
Za základ znaku bylo vzato obecní razítko z roku 1887, na němž je vyobrazen snop se srpem. Do znaku byly zakomponovány výjevy z kostelní barokní malby Posledního soudu se sv. Trojicí, anděly a přísedícími apoštoly. Na malbě je situována figura archanděla Michala vážícího duše. Proto nad zlatý snop byly vloženy stříbrné váhy se zlatými miskami. Do hlavy štítu byl také vložen obrácen plamenný meč, kterým vyhání hříšníků. Meč a váhy jsou atributy, které využíval při své činnosti archanděl Michal.
Tento znak byl schválen 13. usnesením zastupitelstva dne 23. prosince 2004 a je zapsán v heraldickém rejstříku Slovenské republiky pod signaturou B – 217/2004. Autorem znaku je Peter Zelizňák.
Vlajka Vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 s pěti vodorovnými pruhy v barvách modré, žluté, bílé, žluté a modré, o poměru šířek 2:2:1:2:2. Vlajka je ukončena třemi cípy, tj. dvěma zástřihy, sahajícími do třetiny jejího listu.
Geografie Obec se nachází asi 12 km severovýchodně od města Svidník, při silnici E 371 ze Svidníku na hraniční přechod Dukla-Polsko na zeměpisné šířce 49° 21'15'' a délce 21° 42'26''. V současnosti patří do Svídnická obvodu v Prešovském regionu. Leží na severovýchodním Slovensku, 8 km od hraničního Dukelského průsmyku, při státní hranici s Polskou republikou, Podkarpatské vojvodství a Krosnianskym okresem. Z silniční komunikace první kategorie Svidník – Dukelský průsmyk z obce Krajná Poľana je vzdálena 2 km směrem na východ.
Bodružal leží v severovýchodní části Nízkých Beskyd jihozápadně (Laborecké vrchoviny), na nivě a přilehlých svazích doliny potoka Bodružalík, v nadmořské výšce 390–415 m n. m. Nejvyšší Vovči Verch (611,4 m n. m.) se nachází jihozápadně od obce. Východně se vypíná vrch Hrun s výškou 579 m n. m. Severně od obce se tyčí vrch Třešeň s výškou 531,4 m n. m. Území obce je součástí chráněné krajinné oblasti Východní Karpaty. Hraniční pásmo tohoto území je od ústí Bodružalíka do Ladomirka v Krajní Polaně až po mokřad Košariská, směrem na Miroľu.
Reliéf potoky rozbrázděného prostoru je mírně členitý, spíše hornatý, a lze jej zařadit mezi nižší hornatiny. Bodružalský chotár je v jeho některých částech těžce dostupný a pokrývají ho místy souvislé listnaté smíšené bukové, habrové a březové porosty.
Hnědá půda obsahuje středně minerální až chudé horniny. Patří mezi půdy písčito-hlinité, kde půdotvorné horniny jsou zastoupeny některými druhy rul a pískovců. Půdy jsou převážně mělké, často až kamenité.
Více než 85 % orné půdy, luk a pastvin se nachází na levé straně Bodružalíka. Sklon svahů je orientován na východ a severovýchod.
Je v něm méně ploch s menším sklonem, vhodným pro zemědělské obhospodařování. Lesních ploch je více a jsou zpřetrhané menšími plochami, často ostrovy zemědělské půdy, jejichž obdělávání na svahových plochách je složité. Je zde mnoho luk a pastvin. Eroze půdy je velmi silná. Zajímavostí bodružalského katastru je jeho otevření ze severu, proto je ovoce na stromech kvůli jarním mrazům (často i v polovině května) zpravidla jedenkrát za pět let. Je zde dostatek dřevní hmoty.