Koncentrační tábor Neuengamme byla síť německých nacistických koncentračních táborů, která sestávala z hlavního tábora v Neuengamme a 85 pobočných táborů, z nichž 24 bylo určeno ženám. Tábor byl založen v roce 1938 nedaleko vesnice Neuengamme v hamburském předměstí Bergedorf a stal se největším koncentračním táborem na severozápadě Německa. Prošlo jím více než 100 000 lidí a doložený počet mrtvých dosáhl 42 900 (14 000 v hlavním táboře, 12 800 v pobočných táborech a 16 100 během pochodů smrti).

Po porážce Německa v roce 1945 tábor využila britská armáda k internaci příslušníků Waffen-SS a dalších zajatců. V roce 1948 byl tábor předán Hamburku, který následně nechal zbořit dřevěné baráky a postavit místo nich vězeňský blok. Vězení pak bylo městem spravováno v letech 1950 až 2004. Po protestech různých organizací jak přeživších z koncentračního tábora, tak z řad spojenců, bylo místo ležící 15 km od centra Hamburku přeměněno na památník.

Historie

Počátky Adolf Hitler v roce 1937 představil plán o přeměně pěti německých měst na tzv. Führerova města (: Führerstädte). Jedním z těchto měst byl i Hamburk. Hamburské břehy Labe byly díky velkému přístavu Němci považovány za „bránu do světa“. Město mělo být přestavěno ve stylu německého expresionismu s využitím speciálního typu cihel, tzv. Klinker. Aby bylo zajištěno zásobování těmito cihlami, zakoupila v září 1938 firma Deutsche Erd-und Steinwerke (DESt), v té době v majetku SS, nefunkční cihelnu a také pozemek v Neuengamme o rozloze 500 000 m2.

Tábor byl jednotkami SS založen 13. prosince 1938. V té době šlo o pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen. Následně sem bylo transportováno 100 vězňů, jejichž úkolem bylo vybudování tábora a práce v cihelně.http://media.offenes-archiv.de/Klinkerwerk1998_Konzeption.pdf

Období 1940–1945 Tábor v lednu 1940 navštívil Heinrich Himmler, který se domníval, že místní produkce cihel nedosahuje požadovaného standardu.http://media.offenes-archiv.de/Klinkerwerk1998_Himmlers_Besuch.pdf V dubnu téhož roku pak město Hamburk podepsalo s Waffen-SS smlouvu o vybudování větší, modernější cihelny. Město si tak zajistilo zásobování jak materiálem nutným k probíhajícím přestavbám, tak také pracovní silou vězňů, kteří byli do stavebních prací zapojeni.http://media.offenes-archiv.de/Klinkerwerk1998_Planungen.pdf

4. června 1940 se koncentrační tábor Neuengamme stal nezávislým táborem (: Stammlager) a začaly do něj přijíždět první transporty z celého Německa a brzy poté i z dalších částí Evropy. V letech 1940 až 1942 narůstal počet mrtvých, a tak bylo v táboře zbudováno krematorium. Ve stejné době také v sousedství tábora vznikaly civilní zbrojní závody (například závody firem Jastram nebo Messap), které využívaly levné pracovní síly vězňů koncentračního tábora a také sovětských válečných zajatců, kteří se stali největší skupinou vězňů v táboře a se kterými stráže Waffen-SS obzvlášť brutálně zacházeli.

Prvním pobočným táborem se stal tábor Drütte, který byl založen v Salzgitteru. Po něm bylo založeno dalších téměř 80 pobočných táborů za méně než rok. V táboře i nadále vzrůstala úmrtnost, která na konci roku 1942 dosáhla 10 % měsíčně. V roce 1943 pak byl založen pobočný tábor na ostrově Alderney na Normanských ostrovech. V červenci 1944 byla v táboře zprovozněna speciální sekce pro prominentní francouzské vězně. Tuto skupinu tvořili francouzští političtí oponenti a odbojáři proti německé okupaci Francie.http://media.offenes-archiv.de/zeitspuren_sam_aus_Frankreich_engl.pdf Mezi těmito vězni byl i John William, který se podílel na sabotážích a bombových útocích na vojenské továrny v Montluçonu. Na konci roku 1944 vzrostl celkový počet vězňů na přibližně 49 000 (12 000 v hlavním táboře a 37 000 v pobočných táborech), z nichž bylo skoro 10 000 žen.

Evakuace a pochody smrti vlevo|náhled|upright=1|Autobusy dánského Červeného kříže v Německu na konci druhé světové války během tzv. Operace Bílé autobusy Dne 15. března 1945 začal transfer všech skandinávských vězňů z ostatních německých táborů do Neuengamme, v rámci tzv. „programu bílých autobusů“ (: Weißen Busse). Tuto operaci prováděla dánská vláda a švédský červený kříž. Jejím cílem bylo zachránit vězně z koncentračních táborů a dopravit je do Švédska, které bylo neutrální zemí. Operace byla nejdříve zaměřena na záchranu vězňů skandinávského původu, ale brzy se rozšířila i na další, například na Poláky či Francouze.

Později téhož měsíce byly vyprázdněny pobočné tábory a vězni posláni na pochod smrti do Bergen-Belsenu a Osnabrücku. Během těchto evakuačních akcí byl 8. dubna 1945 podniknut letecký nálet na vězeňský vlakový transport v Celle. Někteří vězni zemřeli přímo při náletu a další pak byli zabiti Němci. 19. dubna 1945 byl vydán rozkaz k evakuaci hlavního tábora. Od toho dne do 26. dubna bylo z Neuengamme odvedeno přes 9 000 lidí a naloděno na čtyři lodi: osobní parník Deutschland a Cap Arcona a dva velké parníky SS Thielbek a Athen. Vězni byli na lodích drženi několik dní bez jídla a vody.

Dne 3. května 1945 piloti RAF přesvědčení o tom, že na lodích jsou vysocí němečtí představitelé snažící se uniknout do Norska, na parníky Thielbek, Cap Arcona a Deutschland zaútočili. Ti z přeživších, kteří naskákali do vody, čelili palbě z kanónů britských Hawker Typhoon stejně jako střelbě německých vojáků. Tisíce mrtvých byly následně vyplaveny na břehy, které těsně před tím obsadily spojenecké síly. Britští vojáci pak donutili německé válečné zajatce i civilisty, aby vykopali hromadné hroby a mrtvé pohřbili. Během útoku zemřelo přibližně 7 100 lidí, přežilo pouze 450 vězňů.náhled|upright=1|Hořící Cap Arcona krátce po útoku letadel RAFPůvodní rozkaz k nalodění vězňů na lodi přišel z Hamburku od Gauleitera Karla Kaufmanna, který se sám řídil rozkazy z Berlína. Ačkoliv později před tribunálem pro válečné zločiny tvrdil, že vězni měli být posláni do Švédska, velitel hamburského Gestapa Georg-Henning Graf von Bassewitz-Behr před stejným soudem dosvědčil, že vězni měli být na základě Himmlerových rozkazů zabiti. Plánem bylo potopení lodí i s vězni na jejich palubách.

V hlavním táboře zůstalo asi 600 až 700 vězňů, kteří měli z rozkazu SS zničit všechny inkriminující dokumenty, zničit značnou část tábora a oblast uklidit. 2. května pak stráže SS s posledními vězni opustili tábor. O den později do tábora dorazili první britští vojáci, kteří však tábor našli již zcela opuštěný.

Poválečné období V prvních měsících po válce byl tábor používán k ubytování vysídlených osob ze Sovětského svazu a v oddělené části k internaci německých válečných zajatců. Britové pak v červnu 1945 začali tábor využívat jako internační pro svědky z řad příslušníků SS a úředníků z dob třetí říše. Tábor v té době nesl označení Civilní internační tábor č. 6 (: Civil Internment Camp No. 6). Tábor byl uzavřen 13. srpna 1948 a oblast byla předána Hamburku, který nechal strhnout původní dřevěné baráky a na jejich místě postavit vězení, které bylo v provozu od roku 1950. Několik původních táborových budov bylo využito k různým účelům. Tento stav setrval do roku 2006, kdy bylo vězení uzavřeno.

Tribunál pro válečné zločiny Dne 13. března 1946 stanulo 14 úředníků z hlavního tábora v Neuengamme kvůli válečným zločinům před britským vojenským soudem, který se konal v budově Curiohaus v Hamburku a byl prvním z 33 soudů, které se v následujících dvou letech uskutečnily a během kterých byli souzeni lidé podílející se na chodu hlavního či některého z pobočných táborů Neuengamme. Dřívější táboroví vězni z šesti zemí podali během soudního líčení svědectví o popravách, ke kterým v táboře docházelo, včetně popravy sovětských válečných zajatců plynem, dále o „medicínských“ pokusech prováděných na vězních, o brutálním zacházení i o otřesných podmínkách vězňů obecně.

Obvinění byli shledáni vinnými a dne 3. května 1946 bylo 11 z nich odsouzeno k smrti a zbylí tři k vězení o délce 10 až 20 let. Poprava oběšením byla provedena dne 8. října 1946 britským popravčím Albertem Peirrepointem. Těmito popravenými byli dřívější velitel tábora Max Pauly, lékař SS Bruno Kitt, Anton Thumann, Johann Reese, Willy Warnke, lékař SS Alfred Trzebinski, Heinrich Ruge, Wilhelm Bahr, Andreas Brems, Wilhelm Dreimann a Adolf Speck.

Památník náhled|upright|Památník KZ Neuengamme Vzhledem ke skutečnosti, že místo bývalého koncentračního tábora bylo i po válce nadále využíváno jako internační tábor a věznice, jeho temná historie nejen v Německu, ale i v samotném Hamburku, upadala do zapomnění. Záměr vztyčit na tomto místě památník se setkal s nesouhlasem obyvatel města i hamburské městské rady a jeho vztyčení tak bylo zdlouhavým procesem.

Nejdříve měl památník jednoduchou podobu a nacházel se na místě, kde byl dříve rozptylován popel z táborového krematoria. Díky silnému tlaku organizace Amicale Internationale de Neuengamme, která je hlavní organizací reprezentující bývalé táborové vězně, se památník v roce 1965 podařilo rozšířit. V roce 1981 pak byla postavena budova pro umístění stálé expozice (: Dokumentenhaus) a byla tak otevřena první expozice zabývající se historií tohoto tábora.

Záměr zbourat původní cihelnu a několik historických budov vyvolal v roce 1984 protesty. Od zbourání bylo tedy ustoupeno a budovy byly prohlášeny za kulturní památku. V roce 1995 byla původní zbrojařská továrna Walther přeměněna na stálou expozici a Dokumentenhaus byl předělán na Dům vzpomínek. Nové muzeum bylo otevřeno v roce 2005.náhled|Památník dětí z Bullenhuser Damm|vlevo|upright=1Díky tlaku přeživších koncentračního tábora i dalších aktivistů bylo dosaženo uzavření dvou věznic stojících na místě bývalého tábora. Věznice byly oficiálně přestěhovány v roce 2003 a v roce 2006. Celá oblast pak v roce 2007 byla začleněna do památníku. Plocha, na které se památník rozkládá, se tak zvětšila na 57 hektarů a patří k jedněm z největších památníků svého druhu v Německu.

Památník koncentračního tábora Neuengamme (: KZ-Gedenkstätte Neuengamme) otevřený v roce 2008 se nachází ve čtvrti Bergedorf na ulici Jean-Dolidier-Weg 75, ulice pojmenované po francouzském aktivistovi, který se o založení památníku významně zasloužil. Původně se ulice jmenovala Táborová (: Lager Strasse).

Také tři z pobočných táborů slouží jako památníky. Jsou jimi Bullenhuser Damm, Poppenbüttel a Fuhlsbüttel. První z jmenovaných je památníkem na 20 zavražděných dětí během „lékařských“ pokusů v hlavním táboře. Druhý památník připomíná pobočný tábor Hamburk-Sasel. Do tohoto tábora byly transportovány ženy z lodžského ghetta. Třetí ze zmíněných památníků se nachází uvnitř domku za bránou v káznici ve Fuhlsbüttelu. Části tohoto komplexu sloužily jako koncentrační tábor pro komunistické vězně, odpůrce režimu a mnoho dalších skupin vězňů během nacistického režimu. Také zde bylo zavražděno okolo 450 lidí.

Provoz tábora náhled|Pobočný tábor ve Wöbbelinu: patrové postele v květnu 1945 Rozhodujícím faktorem v životě táborových vězňů byl všudepřítomný hlad. Zásobování jídlem bylo natolik nedostatečné, že většina vězňů umírala během prvních tří měsíců po příjezdu do tábora. Vězni dostávali pouze malé příděly, měly velmi špatnou kvalitu a často byly nepoživatelné. Mnoho vězňů se proto pokoušelo získat jídlo nelegálně. Jiným se dařilo přežívat díky balíčkům od příbuzných a také balíčkům Červeného kříže. Tato výsada však byla dostupná pouze určitým skupinám vězňů. Život v táboře byl každodenním bojem o život. Téměř jediným majetkem vězňů byly misky na jídlo, často rezavé a bylo je možné umývat pouze ve studené vodě. Z nemocí byl v táboře největším zabijákem průjem.

Zpočátku fungování tábora vězni spali na zemi v přeplněných dřevěných barácích. V roce 1941 byly do baráků přidány třípatrové postele. Od roku 1944 se o jednu postel dělili dva až tři lidé. Vězeňské baráky byly obehnány ostnatým drátem, který byl v noci pod elektrickým napětím.

Vyhlazení prací