Právnická fakulta Univerzity Karlovy (PF UK) je fakulta Univerzity Karlovy, která uskutečňuje vzdělávací a vědeckou činnost v oboru právo. Je jednou ze čtyř původních fakult této univerzity, založena byla spolu s ní už v roce 1348. Roku 1372 se oddělila v samostatnou právnickou univerzitu, která zanikla počátkem husitských válek. Fakulta byla obnovena až roku 1624 a současná právnická fakulta se navíc odvozuje od rozdělení celé univerzity na českou a německou roku 1882.
Fakulta sídlí v Praze v novoklasicistní památkově chráněné budově na nábřeží Vltavy a kromě programů celoživotního vzdělávání především realizuje právnické studium v pětiletém magisterském studijním programu (Mgr.), včetně možnosti vykonání rigorózní zkoušky (JUDr.), a ve čtyřletém doktorském studijním programu (Ph.D.).
Historie
Vysoké učení a univerzita juristů Založena byla 7. dubna 1348 a patří tak mezi první čtyři fakulty pražského vysokého učení (společně s teologickou, medicínskou a artistickou). Vyučovalo se na ní právu římskému a zejména kanonickému, v roce 1372 se však kvůli dlouholetým sporům s vedením celé univerzity o způsob jejího řízení osamostatnila a vytvořila novou univerzitu juristů (universitas iuristarum) v čele s vlastním rektorem. Zůstala nicméně podřízena pražskému arcibiskupovi jako kancléři obou univerzit. O rok později pro ni byla z královských peněz postavena kolej u kostela sv. Jakuba v pozdější Celetné ulici. Šlo o skutečně mezinárodní školu; zapisovali se na ni studenti z mnoha částí Evropy, kteří se dělili na čtyři „národy“. Nejpočetnější byl saský, poté polský a nejméně zastoupeni byli bavorští a čeští studenti. Na fakultě působila řada významných právníků, např. Vilém Horborch, Bonsignore de Bonsignori, Jan Naz, Jan z Pernštejna, Mikuláš Geunher, Bohuslav z Krnova, Mikuláš Puchník nebo Kuneš z Třebovle.
Pražské vysoké právnické učení zažilo největší rozkvět v letech 1380 až 1390. Později, po přijetí dekretu kutnohorského, nastal značný úpadek, ačkoli dekret se formálně vztahoval jen na třífakultní univerzitu. Někdy na přelomu let 1418/1419 celá škola definitivně zanikla. Po skončení husitských válek už nebyla obnovena, pouze po roce 1556 se začalo vyučovat kanonickému právu na jezuitské akademii v Klementinu a Jan Kocín z Kocinétu občas přednášel na artistické fakultě o římském právu.
Karlo-Ferdinandova univerzita V roce 1622 padlo rozhodnutí obnovit právnickou fakultu a o dva roky později začala v rámci pražské univerzity opět fungovat. Kvůli událostem třicetileté války a sporům s jezuitskou akademií byla ale stabilizována až po roce 1654, kdy došlo ke spojení univerzity a akademie v Karlo-Ferdinandovu univerzitu. Studium bylo standardně tříleté a bylo opět založeno na právu římském a kanonickém, vyučovalo se v tzv. „čtyřech stolicích“ (Instituce, Digesta, Kodex z Justiniánovy kodifikace a jednotlivé prameny kanonického práva). Samotná výuka probíhala formou veřejných přednášek v jediné místnosti Karolina; řádní a později i mimořádní profesoři poskytovali i placené soukromé hodiny. Vyučoval zde např. Kryštof Kyblín z Waffenburku, Jan Kryštof Schambogen nebo Jan Václav Xaver Neumann z Pucholtze. Na konci studia bylo nutné složit ústní (tentamen) a písemnou (examen) zkoušku, absolvovat formální disputaci a po zaplacení poplatku a vystrojení hostiny profesorům i slavnostní promoci. Absolventi právnické fakulty získávali buď jen nižší licenciát nebo také vyšší titul doktora obojího práva (iuris utriusque doctor), průměrně ale byli promováni pouze dva doktoři ročně.
náhled|vlevo|Hlavní hala, zvaná Bazén V době osvícenství se začala pomalu měnit struktura výuky, přibyly přednášky o české soudní praxi, řečnictví, politických vědách nebo o veřejném a lenním právu. Vyučovalo se německy; studium trvalo zprvu pět let, později již jen čtyři roky. Po roce 1755 se dosavadní závěrečné zkoušky nahradily přísnými zkouškami, rigorózy, a udílen byl už pouze doktorský titul. Rigoróza byla nejdříve čtyři, od roku 1774 tři, první z přirozeného, státního a kanonického práva, druhé z římského a trestního práva, a třetí z německého státního a lenního práva a z říšských právních dějin, později ještě z tzv. politických věd (státní správa, policejní věda, obchod a finance). V tomto období zároveň přibyly průběžné semestrální zkoušky a vedle voleného děkana začal fakultu také řídit direktor, vrchnostensky jmenovaný státní úředník. Mezi významné učitele lze zařadit Mikuláše Ignáce Königsmanna, Františka Karla Kressla z Kvaltenburku, Josefa Ignáce Bučka, Josefa Azzoniho, Jana Mayerna nebo Josefa Madera, který vyučoval statistiku.
Studijní reformy pokračovaly i v 19. století; odpadly právní dějiny a státní právo Svaté říše římské a naopak na významu nabyly předměty jako občanské právo, obchodní a směnečné právo, trestní právo nebo soudní praxe. Výuka podle Thunových reforem později probíhala ve třech blocích, historickém, judiciálním a státovědném, z nichž každý byl zakončen státní zkouškou, které byly podmínkou pro pozdější zaměstnání v justici či státní správě. Semestrální zkoušky byly zrušeny. Titul doktora práv, pro nějž bylo nutné složit tři obdobná, ale nepovinná rigoróza, byl podmínkou jen pro působení v advokacii. Přesto začal narůstat počet promovaných studentů, zatímco ještě mezi roky 1800–1827 titul doktora obojího práva (označovaného také jako doktor veškerých práv) získalo jen 74 absolventů. V této době byl nejznámějším učitelem a také děkanem fakulty Jan Nepomuk Kaňka, dále zde přednášeli např. Josef Helfert, Václav Gustav Kopetz, Eberhard Jonák, Karel Habětínek nebo Němci Alois Brinz, Joseph Unger, Eduard Herbst, Emil Sax či Leopold Hasner. Po roce 1848 se začalo přednášet také česky; prvním vyučujícím byl docent Josef František Frič. V době Bachova absolutismu bylo od vyučování v domácím jazyce upuštěno, ale po obnovení konstitucionalismu v 60. letech se čeština opět vrátila.
Tato situace pak vedla roku 1882 až k rozdělení celé školy na českou a německou univerzitu, z nichž každá měla svou vlastní právnickou fakultu. Na české vyučoval Antonín Randa, Josef Stupecký a Emanuel Tilsch občanské právo, Emil Ott civilní proces, Karel Hermann-Otavský obchodní právo, Alois Zucker a František Storch trestní právo, římské právo Leopold Heyrovský, právní dějiny Jaromír Čelakovský, Jan Jaromír Hanel a Bohuslav Rieger, Jiří Pražák a František Fiedler správní právo, Matouš Talíř statistiku a finanční právo a Albín Bráf a Josef Kaizl národní hospodářství. Profesoři fakulty se významně podíleli na vydávání odborného časopisu Právník a od roku 1900 též Sborníku věd právních a státních. Začala se také rozvíjet studentská spolková činnost, už v roce 1868 byl v hostinci „U Fáfů“ založen spolek Všehrd, který se staral o knihovnu, vydával odborné publikace a pořádal také veřejné přednášky.
Univerzita Karlova vlevo|náhled|Budova fakulty na Dvořákově nábřeží Po vzniku Československa byla zákonem z roku 1920, později zvaným lex Mareš, česká univerzita pod názvem Univerzita Karlova prohlášena pokračovatelkou původního vysokého učení. Také byly založeny další československé právnické fakulty, brněnská a bratislavská, přičemž v meziválečném období se pak zejména mezi pražskou a brněnskou vyvinula jistá rivalita a právněteoretické spory (brněnská byla normativistická, zatímco pražskou ovládal právní pozitivismus). Probíhaly též diskuze o velké reformě právnických studií, s níž by byly ve prospěch platného práva omezeny zejména historickoprávní obory, ale za celou první republiku nedošly svého naplnění. Už od roku 1918 bylo umožněno, aby na právnické fakultě studovaly ženy, ačkoli zpočátku šlo jen asi o 5–7 % všech posluchačů. V roce 1922 promovala Anděla Kozáková-Jírová jako první doktorka práv, která se také stala první notářkou, a roku 1928 se jako první habilitovala Jarmila Veselá v oboru trestního práva. Za první republiky zde přednášeli Jan Krčmář, Emil Svoboda a Bedřich Andres občanské právo, Václav Hora civilní právo procesní, Arnošt Wenig-Malovský obchodní právo, August Miřička a Josef Prušák trestní právo, správní právo Jiří Hoetzel a Jan Matějka, ústavní právo František Vavřínek, mezinárodní právo Antonín Hobza a Ladislav Vošta, právní filosofii Bohuš Tomsa, Vilém Funk a Josef Drachovský finanční právo a finanční vědu, Cyril Horáček, Josef Gruber a Vilibald Mildschuh národní hospodářství, právní dějiny Jan Kapras, Karel Kadlec, Theodor Saturník a Miloslav Stieber, římské právo Josef Vančura, Otakar Sommer a Miroslav Boháček a kanonické právo Kamil Henner. 17. listopadu 1939 došlo k uzavření všech českých vysokých škol, během války pak byl popraven docent Vladimír Hora a profesoři Wenig, Matějka a Peška byli vězněni v koncentračních táborech.
Po válce byla spolu s celou německou univerzitou zrušena i její právnická fakulta, na českou se naopak v akademickém roce 1945/1946 zapsalo 5987 studentů. S Únorem 1948 však přišly politické čistky, kromě asi 1300 studentů museli odejít profesoři Engliš, Bušek, Matějka, Vošta, Boháček a Tomsa. Zdeněk Peška byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou a Otto Fischl byl dokonce v rámci procesu s Rudolfem Slánským popraven. Výuka byla podřízena ideologii marxismu-leninismu, kromě ní se vyučovaly i dějiny mezinárodního dělnického hnutí, politická ekonomie apod., a na fungování fakulty přímo dohlížela právní komise ÚV KSČ. Podle sovětského vzoru byly zřízeny katedry a po roce 1955 se studium prodloužilo na pět let, ačkoli od roku 1977 bylo zkráceno zpátky na čtyři roky. Kromě řádného denního studia se organizovaly i zvláštní školy pracujících se zkráceným studijním programem. Byl také na čas zrušen tradiční titul JUDr., v předválečném období někdy používaný i se zkratkou Dr. jur. (doctor juris), absolventi až do roku 1966 získávali jen profesní označení „promovaný právník“. V 60. letech se situace pomalu liberalizovala, reformy byly ale ukončeny nástupem normalizace, kdy opět musela odejít řada učitelů, např. Petr Pithart, Zdeněk Jičínský, Václav Pavlíček nebo František Šamalík. Kromě nich na fakultě vyučovali např. Viktor Knapp občanské právo, právní teorii a srovnávací pravovědu, trestní právo Vladimír Solnař, teorii státu a práva Vladimír Veverka, Jiří Čapek a Jiří Boguszak, právní dějiny Václav Vaněček, Josef Tureček a Jaromír Kincl, ústavní právo Pavel Peška, správní právo Pavel Levit nebo finanční právo Bedřich Spáčil.
Se sametovou revolucí došlo i k rehabilitacím dříve vyloučených učitelů a studentů a fakulta se zapojila do řady mezinárodních vědeckých spoluprací. Byl také např. obnoven spolek Všehrd a vznikla zde místní skupina ELSA. Doba řádného studia se opět prodloužila na pět let a byl zaveden blokový systém, který však byl po roce 1997 opuštěn a studium se zase začalo organizovat ročníkově.
Děkani fakulty
Po roce 1989 děkany postupně byli:Kuklík (2008). S. 32, 34 a 54. Ivan Mucha (1990–1991), Valentin Urfus (1991–1994), Dušan Hendrych (1994–2000), Vladimír Kindl (2000–2006), Aleš Gerloch (2006–2014), Jan Kuklík (2014–2022), Radim Boháč (od 2022).
Sídlo náhled|Vstup do fakulty
Právnická fakulta sídlí v památkově chráněné budově postavené v letech 1924–1931 na nábřeží řeky Vltavy u Čechova mostu v Praze (do té doby používala jen několik místností Karolina). Roku 1907 vznikl projekt centrální budovy české univerzity, kterým byl pověřen zakladatel moderní české architektury Jan Kotěra. Už o rok později byl slavnostně položen základní kámen, celá realizace se ale poněkud pozdržela. Kotěra postupně zpracoval několik variant, poslední návrh budovy byl již v novoklasicistním stylu. Naproti měla původně stát právnická fakulta německé univerzity, po vzniku Československa byla ale tato myšlenka opuštěna. Samotná stavba byla zahájena až po Kotěrově smrti, projekt dokončil Ladislav Machoň, který jej plně respektoval a doplnil pouze o vlastní návrhy vybavení interiéru.Kuklík (2008). S. 39–48.