náhled|Americký spisovatel Paul Auster (vlevo) a britský autor Salman Rushdie (vpravo), dva významní představitelé postmodernismu v literatuře; autorem fotografie z roku 2008 je David Shankbone
Literární postmodernismus je literární směr zahrnující díla napsaná v druhé polovině 20. století a ve 21. století v souladu s idejemi a východisky postmodernismu. Mezi charakteristické znaky postmoderní literatury patří skepse vůči hodnotovým systémům a hierarchii, společenské úloze literatury a její možnosti odrážet realitu; na druhé straně pak otevřenost k jazykovému i vypravěčskému experimentu, často hravému, ale současně i k informovanému a ironizujícímu využívaní starších témat, stylů a vypravěčských postupů, mnohdy v nečekaných kombinacích. Obvyklá je rovněž fragmentárnost, rozbití časové souslednosti, nespolehlivý vypravěč, metafikční odkazy, tematizace znakovosti, textovosti a intertextovosti díla či samotného aktu psaní. Někteří tvůrci spojují postupy umělecké literatury (beletrie) s podněty z původně popkulturní sféry (detektivka, western, sci-fi), díla mnohdy obsahují fantastické prvky. Do literatury v postmodernismu vstoupily také nové ideologie, koncepty a problémy, například ekologické nebo feministické otázky.
K výrazným představitelům postmoderny ve světovém písemnictví patřili Umberto Eco a Italo Calvino v Itálii, Georges Perec ve Francii, Günter Grass v Německu, Peter Handke v Rakousku, Salman Rushdie jako reprezentant indicko-britské literatury a John Maxwell Coetzee původem z Jihoafrické republiky. Množství úspěšných autorů se objevilo v zemích Latinské Ameriky – Mario Vargas Llosa v Peru, Gabriel García Márquez v Kolumbii, Jorge Luis Borges v Argentině. Ve Spojených státech amerických dosáhli největšího úspěchu Kurt Vonnegut, Thomas Pynchon, Edgar Lawrence Doctorow, Richard Brautigan a William Burroughs.Lewis (2001), s. 122–123. Českou postmoderní literaturu reprezentoval především Milan Kundera, kromě něj se prosadili například Michal Ajvaz, Jáchym Topol, Daniela Hodrová či Jiří Kratochvil.
Časové vymezení Postmodernismus vstoupil do literatury v období po druhé světové válce, v souvislosti se snahou kultury vyrovnat se s vědomím proběhlého holocaustu, atmosférou studené války a rozpadem evropských koloniálních panství. Spíše výjimečně však bývají k postmoderně řazena literární díla 40. a první poloviny 50. let, většina literárních vědců, například Marianne DeKoven, datuje jeho nástup do „dlouhých šedesátých let“ (1955–1973). Dick Higgins prosazoval jako počátek postmoderní literatury rok 1958. Brian McHale a Len Platt argumentovali pro rok 1966. Dalšími návrhy byly roky 1967 a 1968. Fredric Jameson a Andrew McKillen se dokonce přikláněl až k roku 1973, a tento rok, ač významný, je spíše upevněním postmodernismu a začátkem jeho vrcholné fáze. Do období mezi lety 1973 a 1991 spadá publikace ikonických postmoderních děl jako Jméno růže (1980), Děti půlnoci (1981), Když jedné zimní noci cestující (1979) a Život návod k použití (1978). Pocity, s nimiž se v těchto dekádách museli spisovatelé nově vyrovnávat, vyjádřila již v počátcích postmoderního písemnictví esej Philipa Rotha Jak se píše americká próza (Writing American Fiction, 1961), v níž zaznělo, že denní zprávy jsou absurdnější než cokoliv, co by mohlo vylíčit dílo literární fikce.Lewis (2001), s. 121.
Kolem roku 1990 se začaly ozývat hlasy, že literární postmodernismus se nachází v poslední fázi svého vývoje, popřípadě, že již skončil. K významným badatelům, kteří vyšli z tohoto pojetí, patřili Malcolm Bradbury a Richard Ruland – své dějiny americké literatury pojmenovali Od puritanismu k postmodernismu (1991). Pro literaturu od 90. let 20. století se pak někdy používá pojem postpostmodernismus (zkráceně post-pomo).Lewis (2001), s. 121–122. Obvykle se však spojení postmoderní literatura uplatňuje i pro texty z prvních dekád 21. století, kdy postmoderna, ač vnímaná jako směr nacházející se za svým zenitem, začala dosahovat širší čtenářského i kritického ocenění.
Vztah k modernismu V mnoha bodech postmodernismus na modernismus navazuje, v četných jiných ohledech se od něj však odvrací a proti jeho hodnotám otevřeně revoltuje. Návaznost lze vysledovat především v pokračující a prohlubující se skepsi vůči možnostem lidského poznání, uměleckého napodobení skutečnosti a jazykového vyjádření zkušenosti s ní. Podobně jako moderní tvorba se také postmodernismus vyhraňuje proti osvícenskému pojetí světa.Mayer (2006), s. 621. Kromě toho literární modernismus experimentoval s mnoha postupy, jež později začaly být chápany jako určující znaky postmoderny – prvky jako fragmentárnost, rozbití času vyprávění nebo práce s pastišizací lze nalézt u modernistických autorů, například Jamese Joyce, Virginie Woolfové nebo Marcela Prousta.Lewis (2001), s. 133.
Postmoderní tvůrcové však vycházejí z jiných pohnutek. Zatímco modernisté se svými experimenty často snažili ochránit kulturní hodnoty ve světě dramatických změn na přelomu 19. a 20. století a svým psaním postihnout jejich smysl, postmoderní spisovatelé na tyto snahy již rezignovali. Vytvoření jednoznačného řádu pro ně není možné, jelikož svět se skládá z různorodých jednotlivostí a nekonečných znaků bez významů; veškeré uspořádání je pro postmodernisty podnětem k jeho rozkladu, subverzi, dekonstrukci.Haman (2003), s. 151. Výrazným aspektem je proto odvrat od elitního pojetí literární tvorby, typického pro modernismus. Do písemnictví vstoupily také žánry a styly považované dříve za „nízké“ – do hlavního proudu umělecké literatury začala zasahovat jak popkultura, tak vlivy menšin a subkultur.
Charakteristika
Odmítání společenské úlohy literatury Rozmanitost přijímaných pohledů na svět v postmodernismu vede potlačení hierarchizace a hodnocení, což následně ústí až do lhostejnosti, zaměnitelnosti a skepsi vůči velkým hodnotovým systémům minulosti (křesťanství, racionalismus, marxismus) a vůči dříve oblíbeným konceptům jako pravda, skutečnost, subjekt, právo či umění. Tato postmoderní pluralita pohledů vede k negaci tradičních uměleckých postupů, často provokativním či hravě inscenovaným způsobem.Mayer (2006), s. 622.
Společným rysem většiny postmoderních textů je antimimetičnost (odmítání mimeze, tedy prostého napodobování skutečnosti), byť s těmito tendencemi se lze setkat již v moderně. Důležitá bývá rovněž nepřítomnost snahy výrazně zasahovat uměním do mimoumělecké oblasti či dokonce agitovat – literární díla nemívají společenský účel, místo toho má jít především o hru a radost z vyprávění. Například Ecovo Jméno růže je sice umístěno do středověku, podle literárních kritiků však nejde o edukativní představování světa minulosti jeho nápodobou, nýbrž o intelektuální hru se sémiotickými znaky a o interpretaci jednotlivých interpretací minulosti.Haman (2003), s. 148–150.
Rozbití příběhu, fragmentárnost a otevřenost Postmoderní pojetí literatury většinou upouští od tradičních příběhů a způsobů vyprávění. Místo nich dává přednost zapojování fantaskních motivů a nepravděpodobných fikcí, popřípadě pracuje s autobiografickými postupy, s důrazem na postavu vypravěče a vyprávění příběhu samotné.Haman (2003), s. 153. Literární díla přitom mnohdy dokonce odkazují samy k sobě a přiznávají svou literárnost. Zatímco literární modernismus se často pokoušel o úplně vyloučení osobnosti autora, postmoderní texty toto rozdělení často naopak zcela ruší a vtahují postavu autora do textu.Lewis (2001), s. 132. Do textů vstupují metafikční narážky, potlačení příběhu ve prospěch absurdní a hravé práce s jazykem. Charakteristické je spojování různých literárních žánrů a vytváření žánrů hybridních (například román-esej).
náhled|Mapa knihovny-labyrintu z románu Jméno růže ilustruje postmoderní zálibu v mapách, diagramech a šifrách
Výrazným prvkem mnoha postmoderních literárních děl je rozbití časového řádu a souslednosti věcí. S tím může být spojeno také zpochybnění obecně známých historických faktů, například užíváním anachronismů. Ishmael Reed v románu Útěk do Kanady (Flight to Canada, 1976) umisťuje do doby atentátu na Abrahama Lincolna (1865) moderní vynálezy jako telefon či televizi. V jiných textech jsou významné dějinné události ovlivňovány smyšleným příběhem, jako v Ishigurově Soumraku dne (The Remains of the Day, 1989), pojednávajícím o anglickém sluhovi v období před druhou světovou válkou, popřípadě se zcela mísí historie a fantastické představy, jako v románu Země vod (Waterland, 1983) Grahama Swifta.Lewis (2001), s. 124–125. Populárním postupem je využívání reálných historických osobností a jejich zasazování do smyšlených osobností – v románu Doctorowově románu Ragtime (1975) takto vystupuje vícero historických postav, mimo jiné se v něm Sigmund Freud a Carl Gustav Jung společně vydávají do „tunelu lásky“ v zábavním parku na Coney Islandu.
Postmoderní poetika, spojená se skepsí vůči velkým a jednotným příběhům, často vede k rozbití vyprávění na fragmenty a epizody. Tento pohled na psaní vyjádřil kromě jiných také John Hawkes, když napsal, že skutečnými nepřáteli románu jsou zápletka, postava, prostředí a téma. Postmodernismus se proto často snaží tyto základní kameny výstavby příběhu rozbíjet. Autor někdy nabízí více možných konců příběhu, jako John Fowles ve Francouzově milence (1969), v níž je konvenční milostný příběh o skandálu, zasazený do roku 1867, narušen vstupem vypravěče do děje a různými variantami zakončení.Lewis (2001), s. 126–127.
Fragmentace má za cíl zobrazit metafyzicky nepodložený, chaotický vesmír. Může se vyskytovat v jazyce, stavbě vět nebo gramatice. V Z213: Exit, fiktivním deníku řeckého spisovatele Dimitrise Lyacose, jednoho z hlavních představitelů fragmentace v postmoderní literatuře, je převzat téměř telegrafický styl, který z větší části postrádá články a spojky. Extrémnější podobou jsou práce složené z útržků textů bez jednoznačně rozpoznatelné návaznosti, například některá díla Richarda Brautigana nebo Donalda Barthelma. Jiní autoři ponoukají čtenáře, aby jednotlivé kapitoly díla sám seřadil, jako například B. S. Johnson u svého románu Nešťastníci (The Unfortunates, 1969). Někdy dokonce dochází k mísení částí textů s jinými médii, zejména výtvarnými; mohou se uplatňovat nesouvisející ilustrace, citáty, diagramy a jiné grafické prvky, popřípadě experimenty s typografií či designem knihy samotné. Příkladem takového postupu je román Osamělá žena Willieho Masterse (Willie Masters’ Lonesome Wife, 1967) Williama Gasse, vytištěný na papírech ve čtyřech různých barvách.Lewis (2001), s. 127–128.
Nápodoba a ironizace starších děl Postmoderní písemnictví se s oblibou obrací do minulosti, k literární tradici, pokouší se ji však nahlížet novým způsobem, podvratně a s ironickým nadhledem. Oblíbeným postmoderním postupem je využití pastiše, tedy nápodoby staršího uměleckého díla. (125) Otevřený a často ironický vztah ke starší literatuře se může projevovat i jinými způsoby zpracovávání zaběhlých kódů a stylů – přímou plagiarizací, parodizací nebo kolážemi.
Tento přístup se někdy pojí s představou, že již není možné vytvářet nové styly psaní a literární světy a veškerá tvorba musí spočívat v kombinacích existujících děl. Autoři proto před snahou o dosažení zcela unikátního postupu dávají otevřeně přednost nečekanému spojení známých prvků. Autoři do svých textů často zapracovávají také žánry a postupy populární literatury – významní tvůrcové tak využili například western, jak učinil mimo jiné Richard Brautigan v románu Hawlinská nestvůra (The Hawkline Monster, 1974), sci-fi, u něhož jsou typickou ukázkou Jatka č. 5 (Slaughterhouse-Five, 1969) Kurta Vonneguta, či detektivní román, jehož půdorys uplatnil Umberto Eco ve Jménu růže (Il nome della rosa, 1980).Lewis (2001), s. 125–126.
Tematizace úzkostí jedince