Osmadvacet bolševiků (čínsky: 二十八个半布尔什维克 èrshíbāgè Bù'ěrshíwéikè) byla skupina čínských studentů studujících v Moskvě na Sunjatsenově univerzitě v první polovině dvacátého století. Skupina je též nazývaná „skupina osmadvaceti“ či „čínští bolševici“.
Původ termínu Poprvé se termín „osmadvacet bolševiků“ objevil v souvislosti s vnitrostranickou diskuzí mezi trockisty a většinou ve VKS(b) v Sovětském svazu, která se přenesla i mezi studenty na Sunjatsenově univerzitě v Moskvě, založené roku 1925 a určené pro mladé čínské komunisty (a před antikomunistickým obratem Kuomintangu roku 1927 i pro mladé členy Kuomintangu). V červnu 1929 při jednom z hlasování o sporných otázkách z několika stovek studentů Sunjatsenovy univerzity jich pouze 28 podpořilo stanovisko rektora univerzity Pavla Mifa, resp. vedení VKS(b). Wang Ming (vlastním jménem Čchen Šao-jü, jeden ze studentů) po letech vznik termínu vysvětloval tak, že opoziční trockisté (stoupenci a sympatizanti Čchen Tu-sioua, stojícího v čele KS Číny v letech 1921–1927) používali v zimě 1927 pro stoupence bolševické (stalinské) linie na univerzitě označení „Čchen Šao-jüova skupina“, a po zmíněném hlasování jim na podzim 1929 přezdívali i „28 a půl bolševika“.
Počet „bolševiků“ Nepanuje shoda na počtu „bolševiků“. Mao Ce-tung a jiní čínští komunističtí politici a publicisté totiž mluvili o „osmadvaceti a půl bolševicích“. Údajně počítali za „půl bolševika“ Sü I-sina, který byl mladší než ostatní a nebyl členem strany. Někdy se v literatuře objevuje i termín „Wang Ming a 28 bolševiků“, tedy 29 osob. Fakticky ve skupině bylo více než 28 studentů, Wang Ming (ale i Čchen Jüan-tao) totiž odjeli z Moskvy do Šanghaje už na jaře 1929 a hlasování z června 1929 se nemohli účastnit.
Použití termínu Význam termín získal v 50. letech 20. století, kdy spojení „osmadvacet bolševiků“ začali západní (především američtí) a čínští nekomunističtí (na Tchaj-wanu) historikové používat pro vůdce levých úchylek v KS Číny první poloviny 30. let. Převzali přitom koncepci dějin KS Číny sestavenou začátkem 50. let Mao Ce-tungem a jeho pomocníky. Podle této koncepce v lednu 1931 převzalo vedení strany 28 bolševiků, kteří ovládali ústřední výbor a další centrální stranické orgány do ledna 1935, kdy ustoupili Maovi a jeho okolí, přičemž ve straně byly pouze dvě velké frakce – „28 bolševiků“ a Mao a jeho stoupenci, které hájily sovětské, resp. čínské zájmy. Tento model dominoval západní i čínské historiografii několik desetiletí, od počátku 50. do 80/90. let 20. století. Zformuloval ho postupně během 40. let Mao Ce-tung a prosadil jako oficiální, když na jaře 1951, během příprav oslav třicátého výročí založení strany, Maův sekretář Chu Čchiao-mu napsal (a Mao zkorigoval) stručný přehled historie strany pod názvem Třicet let Komunistické strany Číny v červnu 1951 zveřejněný v Lidovém deníku. Roku 1953 vyšel třetí svazek Vybraných prací Mao Ce-tunga, který obsahoval „Rezoluci k některým otázkám historie naší strany“ ústředního výboru KS Číny, přijatou o několik let dříve, ale do roku 1953 nezveřejněnou.
Jako proponenti levičácké linie a oponenti správné Maovy linie v letech 1931–1935 byli Maem v letech 1951–1953 výslovně jmenováni pouze Wang Ming a Čchin Pang-sien, koncepce proto vyhovovala jak Maovým stoupencům starým i novým, tak jeho (bývalým) oponentům, nepřipomínaným v ní jmenovitě. Termín „28 bolševiků“ se přitom v Číně používal pouze neformálně, více pouze v období kulturní revoluce radikály z Rudých gard. Předtím i potom byli Maovi oponenti označování za „stoupence Wang Mangovy, resp. Čchin Pang-sienovy levé úchylky“, „levá frakce“, „levá úchylka“, „dogmatici“, přičemž nebyl přípomínám Stalin ani Kominterna (role Sovětů a Kominterny nebyla hodnocena negativně ani po sovětsko-čínské roztržce začátkem 60. let, protože čínští komunisté kritizovali Chruščovovo a Brežněvovo vedení za odchod od správné linie Stalina, kritika Stalinova Sovětského svazu proto nebyla na místě. Až po uvolnění cenzury koncem 80. let, a odchodu politiků osobně zainteresovaných na vnitrostranických sporech z 30. let, se v pamětech a vzpomínkách vydávaných v ČLR začalo používat i spojení „28 bolševiků“, resp. „28 a půl bolševika“.
O „28 bolševicích“, případně o „internacionalistech“, „navrátivších se studentech z Ruska“ mluvili proto v 50. až 80. letech pouze historikové západní a tchajwanští. Termín američtí historikové převzali z knihy Chung-se wu-tchaj Li Anga vydané roku 1942 v Čchung-čchingu, jejíž překlad byl v 50. letech k dispozici na Stanfordově univerzitě. Li Ang (vlastním jménem Ču Čchi-chua, Li Ang byl pseudonym) byl komunista, který se přiklonil k trockismu a roku 1929 opustil komunistickou stranu, roku 1941 byl zatčen kuomintangskými úřady a o čtyři léta později zemřel ve vězení. Li tudíž měl pouze zprostředkované informace o dění v komunistické straně ve 30. letech a jeho kniha byla už v 50. letech považována za nepřesnou a nespolehlivou. Nicméně až do 90. let zůstávala, kromě oficiální maoistické verze, jediným zdrojem pro popis činnosti 28 bolševiků.
Seznam osmadvaceti bolševiků Li Ang z 28 bolševiků uvedl jmenovitě pouze šest (Wang Minga, Čchin Pang-siena, Čang Wen-tchiena, Che C’-šua, Wang Ťia-sianga a Šen Ce-mina), západní historikové neměli do poloviny 60. let jiné zdroje a ostatní jména proto neznali. Jmenovitě všech osmadvacet osob uvedli až čtyři čínští autoři žijící mimo ČLR v knihách vydaných v letech 1965–1979: Wang Chien-min (1965), Zhongguo gongchandang shigao [A draft history of the Chinese Communist Party], Taipei. Kuo, Warren (1968), Analytical History of Chinese Communist Party (Book Two). Taipei. Sheng, Yueh (1971), Sun Yat-sen University in Moscow and the Chinese Revolution – A Personal Account. Kansas. Sima Lu (1979), Zhongong dangshi ji wenxian xuancui [CCP history and selected documents]. Zhanwang, No. 425. (Hongkong).
Pouze 23 jmen na jejich seznamech bylo shodných (v závorkách jsou případné pseudonymy, pod kterými jsou někteří známí): Čchen Šao-jü (Wang Ming), Čchen Jüan-tao (Lie Fu), Čchen Čchang-chao, Tu Cuo-siang, Che C’-šu, Li Ču-šeng, Meng Čching-šu, Čchin Pang-sien (Po Ku), Šen Ce-min, Šeng Čung-liang (Šeng Jüe), Sun Ťi-min, Wang Ťia-siang, Wang Šeng-ti, Wang Šeng-žung, Wang Jün-čcheng, Sia Si, Jang Šang-kchun, Jin Ťien, Jüan Ťia-jung (Jüan Meng-čchao), Čang Čchin-čchiou, Čang Wen-tchien (Luo Fu), Ču A-ken a Ču C’-šun. Zbylé pětice uvádějí odlišně:
Wang: Wang Pao-li, Tu Tching, Wang Siou, Kuo Miao-ken, Jün Jü-žung; Kuo: Li Jüan-ťie, Čchen Wej-min (Ša Kche-fu), Liou Čchün-sien, Šen Č’-jüan (Šen Kuan-lan), Sü I-sin (徐以新); Sheng: Che Kche-čchüan (Kchaj Feng), Sung Pchan-min, Siao Tche-fu, Li Jüan-ťie, Wang Pao-li; Sima: Wang Pao-li, Kuo Miao-ken, Jün Jü-žung, Čchen Wej-min, Liou Čchün-sien.
Nejdůvěryhodnější je seznam Šeng Jüea (Sheng Yueh), protože Šeng byl jedním z osmadvacítky a znal ostatní „bolševiky“; ostatní tři autoři je osobně neznali a do svých seznamů zahrnuli i osoby, které v Moskvě nestudovaly v danou dobu, nebo vůbec; naopak pouze Šeng uvádí i Kchaj Fenga, studenta, který ve 30. letech dosáhl významného postavení jako člen politbyra. Většinu osob ze Šengova seznamu potvrdil jiný bývalý student z Moskvy, Čchen Siou-liang (nicméně pochyboval nad některými ženami, které nebyly členkami strany). Kromě Kchaj Fenga ostatní sporní studenti nebyli politicky významní.