Wilier Triestina (WT) (italská výslovnost: ) je italský výrobce jízdních kol. Firma byla založena v roce 1906 obchodníkem Pietrem Dal Molinem z italského města Bassano del Grappa. V současné době firma sídlí v Rossano Veneto, provincii Vicenza, regionu Benátska, v Itálii.
Historie značky vlevo|náhled|Belle Époque: Alfons Mucha - Monaco Monte Carlo Jízdní kolo bylo na počátku 20. století, v tzv. Belle Époque, luxusním produktem, který si mohli dovolit jen jisté společenské vrstvy. V Bassanu del Grappa se první jízdní kola objevily ve výloze obchodníka Saggiotta e Zaramella, u kterého si je bylo možné pronajmout. O mnoho let později se kolo stalo nejobvyklejším prostředkem a to díky iniciativě průkopníků, jedním z nich byl také obchodník a řemeslník Pietro Dal Molin, rodák z Bassana. Byl fascinován jízdními koly a rychlostí, s jakou si v každodenním životě získávaly popularitu. Novinové zprávy se zaměřovaly na sportovní úspěchy prvních cyklistů v Anglii, Francii a Itálii. Dan Molin, který měl před rokem 1906 malý obchod a půjčovnu kol v Bassanu na ulici Piazzetta dell'Aquila, se rozhodl, že chce vyrábět kola vlastní značky.
1906–1918, Wilier vlevo|náhled|Bassano del Grappa, Ponte degli Alpini S podporou manželky, úspěšné majitelce krejčovského salonu, která poskytla záruky bankám, získal úvěr. V létě 1906 koupil od krachující anglické firmy název Wilier a ochrannou známku na toto jméno. Přesvědčil svého bratra Giuseppeho, aby opustil práci ševce u otce a spolu založili malou dílnu na levém břehu řeky Brenty, směrem k San Fortunato. Dílna byla v místech, kde byl původní most, později přestavěný a kterému se říkalo „Most alpských vojáků„ dnes jde o most s názvem Ponte Nuovo.
Pietro Dal Molin si brzy ve městě získal úctu a respekt, díky vysoké kvalitě jeho kol. Během 10 let se firma se stala vyhledávanou, došlo k postavení továrny pro sériovou výrobu jízdních kol, a snížení nákladů a cen kol, došlo k vytvoření prodejní sítě. Pro odlišný charakter bratrů, se Giuseppe rozhodl opustit firmu Wilier a vrátil se zpět do ševcovské dílny svého otce.
Před vypuknutím první světové války byla firma Wilier dobře zavedenou značkou. V době první světové války to byla firma s růstovým potenciálem, dodávala jízdní kola italské armádě pro oddíly tzv. Bersaglieri, tedy oddíly ostrostřelců lehké útočné pěchoty, která byla pro rychlou mobilitu vystrojena bicykly.
1919–1945, Ciclomeccanica Dal Molin Po válce Pietro Dal Molin předal firmu svému synovi Mariovi. Druhý syn, Angelo, si založil prodejnu kol v Bassanu, na ulici via Roma, kde prodával také jízdní kola konkurenčních značek. V té době bylo jízdní kolo nejrozšířenějším dopravním prostředkem. Název továrny byl změněn na Ciclomeccanica Dal Molin. V podniku byly zavedeny inovace, jako např. chromování a niklování. Jízdní kolo bylo v Itálii nejpopulárnějším dopravním prostředkem, a to i díky sportovním soutěžím, jako např. Giro d´Italia a cyklistům jako byl Costante Girardengo (18. březen 1893 – 9. únor 1978), Alfredo Binda a Learca Guerry (14. října 1902 – 7. února 1963).
V roce 1940, když Itálie vstoupila do druhé světové války, měla firma 100 zaměstnanců. Při náletech během války byla továrna mnohokrát poškozena bombami. V dubnu 1945 bylo město osvobozeno, továrna byla postupně obnovována o bylo započato s novou výrobou, od svařování ocelových trubek rámů až po lakování a montáž všech komponentů. Cyklistika byla po válce opět populární díky soupeření Gino Bartaliho a Fausta Coppiho. Výrobci kol, jako např. Legnano, Atala a BianchiBianchi - Historie , sponzorovali jednotlivé závodníky.
1946, Wilier Triestina vlevo|náhled|Logo Wilier Triestina Firma Ciclomeccanica Dal Molin zahájila spolupráci s klubem Veloce Club Bassano, který byl založen roce 1892 a měl výborný tým amatérských cyklistů. Dal Molin měl velké plány. Chtěl spojit jména slavných cyklistů s městem Terst, které bylo v té době pod vládou Titových partyzánských sil, v lidech vzbudit vlasteneckou touhu pro připojení tohoto města zpět k Itálii. V roce 1946 se k profesionální cyklistické scéně připojil nový tým Wilier Triestina, který měl červené dresy se znakem halapartny San Giusto.
Firma vyrobila nové kolo a nazvala jej Wilier Triestina. Kolo mělo netradiční červeno-měděnou barvu, která byla ihned patentována a stala se po desetiletí typickou pro kola této značky. Dal Molin a jeho partneři z klubu Veloce Club Bassano podporovali zpět připojení města Terst. Osobností týmu byl terstský rodák Giordano Cottur (24. května 1914, Terst – 8. březen 2006, Terst), který byl tou dobou oblíbeným místním závodníkem, když vyhrál jeden z nejtěžších závodů: z Bassana na vrchol Monte Grappa, jako amatér v roce 1935 a 1936. Stejný závod vyhrál Gino Bartali v roce 1934. Giordano Cottur se stal kapitánem jedenáctičlenného týmu složeného z: Antonio Bevilacqua, Bortolo Bof, Annibale Brasola, Giovanni Brotto, Guido De Santi, Angelo Degano, Pierino Favalli, Egidio Feruglio, Guerrino Lunardon, Angelo Menon a Giannino Piccolroaz.
Dres týmu symbolicky odkazoval na město Terst, kraťasy nesly označení „Dal Molin - Bassano del Grappa“. Vedením týmu byl pověřen místní rodák, starosta města Loria a člen národního týmu (1935–1937) Giovanni Zandona (26. květen 1910, Loria – 20. únor 1984, Castelfranco Veneto). Název Wilier byl považován za silný nacionalistický nátlak, který měl vest k řešení situace města Terst: „W l'Italia liberata e redenta“, kde W mělo být zkratka pro „Viva!“, doslovný překlad: „Vivat! Svobodná a vykoupená Itálie.", slovo Triestina je zdrobnělina a pochází od názvu města Terst, v italštině Trieste.
V předvečer Giro d'Italia, ve speciální vydání Il Gazzettino byl věnován článek nově vytvořenému profesionálnímu týmu Wilier Triestina. Článek odrážel postoj vedení týmu, jako např. italský nacionalismus a vlastenectví, podporu města Trest, které mělo být patronem týmu a tým, který byl symbolem touhy po připojení zpět k Itálii. Mimo jiné bylo uvedeno, že závodníci týmu mohou být cyklisté, kteří žili, nebo se narodili v regionech Veneto a Friulia a také proč se jízdní kolo, na kterém závodili jmenovalo „La Triestina“.5. červen 1946, Il Gazzettino
+Složení týmu na Giro d´ItaliaČísloZávodníkMěstoVítězstvíCelkové umístění43Giordano CotturTerst1. etapa: Milán – Turín (186 km)8. místo44Antonio BevilacquaMestre2. etapa: Turín – Ženeva (190 km) 4. etapa: časovka Montecatini Terme – Prato (30 km)17. místo45Giovanni BrottoBassano del Grappa46Egidio FeruglioBassano del Grappa37. místo47Giannino PiccolroazTrento18. místo48Angelo DeganoUdine49Angelo MenonTrento Tým existoval od roku 1946 do 1951.
1947, cromovelato ramato Reklamní slogan: „Superlehké, vysoce odolné ocelové trubky, ozubená kola Campagnolo, kožené závodní sedlo, rám s patentovanou galvanickou úpravou, se středovým závitem, to je Wilier.“ náhled|Brooks B-67, závodní sedlo V období po válce, měla firma katalog ve čtyřech jazykových mutacích, který uváděl hlavní rysy všech kol, které byly vyrobeny pod úpatím Monte Grappa. Top modelem bylo kolo „speciale corsa - tipo Giro d'Italia“, identické jako používali Fiorenzo Magni, Giordano Cottur, Antonio Bevilacqua z týmu Veloce Club Bassano. Reklama jasně uváděla, že jde o „100% měděná kola“. Měděné pokovování bylo vytvořeno pracovníkem Brunem Villarihem, který pracoval ve firmě od roku 1908, mimo válečné období první světové války. Pokusy a omyly se snažil vytvořit barvu, která by co nejvíce odpovídala barvě týmových dresů. Jedním z posledních pokusů bylo míchání karmínově červené a jistého množství černé barvy. Když pozoroval postup při galvanizaci některých součástek, dostal nápad na galvanizaci pochromovaných trubek pomocí roztoku, který obsahoval měď, tím získal konečnou barevnou úpravu pro Wilier Triestina.
Když tento rám viděl Mario Dal Molin, nechal jej ihned osadit komponenty: sedlem od firmy Brooks, řídítky, pedály, převody, brzdami, řetězem Regina, ráfky s pneumatikami. Kolo bylo vystaveno na chodbě u vchodu do továrny, naproti hlavnímu ředitelství. Zaměstnanci, vedení firmy, zákazníci a dodavatelé toto kolo obdivovali. Bruno Villari se obával, že by se povrchová úprava mohla časem změnit díky oxidaci mědi, jako se to běžně děje u měděných střech. Během následujících týdnů lesklá měděná barva se stávala matnou a měděné pokovení ztratilo lesk. Na povrchu se začala objevovat oxidace s nazelenalou barvu. S pomocí Bortola Guazza, který se specializoval na nátěry povrchů automobilů, našel bezbarvý lak, kterým překryl měděné pokovení a tím zachoval jeho stálý vzhled. S pomocí Rema Sessiho vytvořil na rámech ozdobné jemné zlaté kresby, tzv. arabesky, které byly podobné krajce. Remi Sessi se stal ve firmě expertem na individuální dokončování rámů, nejen pro závodníky, ale i klienty, kteří očekávali luxusní výrobek. O spolupráci s ním usilovala také firma Bianchi. Sessi se ve věku 25 let se přestěhoval do Milána, kde pracoval jako nezávislý malíř. Bruno Villari později odešel do firmy Faacme, která jako jedna z prvních vyráběla smaltované kovové skříně dle tzv. „amerických kuchyní“.
1948, Argentina V roce 1948 byl Wilier Triestina schopen uvádět na trh širokou škálu jízdních kol. Cestovní kola pro muže, ženy a děti, stejně jako silniční a dráhové modely z továrny na via Colomba. Tato široká produkce našla významné odbytiště v Jižní Americe. Dal Molin otevřel obchodní prostory v Buenos Aires a začal propagovat své výrobky v Argentině, kde žilo mnoho krajanů s italskými kořeny. Stejně jako v Itálii, byl obchod podporován sportem. Značka Wilier Triestina vstoupila do série argentinských cyklistických závodů. Do týmu byl získán např. Alberto Garcia, vítěz Doble Lobos a Gran Criterium di Apertura, Angelo Castellani, vítěz prologu a závěrečné klasifikace Doble Bragado, vítěz argentinského rychlostního šampionátu a šestidenního závodu v Buenos Aires, Jorge Olivera, úspěšný na 24hodinovém závodu Americana, šampion mezinárodního závodu San Paolo a Dante Benvenuti, vítěz v High Valley Rio Nigro.
Plakát, který sděloval „Wilier vítězí v Argentině", byl u vchodu na všech důležitých akcích a výstavách. Na pozadí obrovského malovaného panelu byla majestátní obchodní transatlantická loď s nápisem Bassano, ze které jeřáb vykládal bedny s koly Wilier pro Argentinu. Ve spodní části byl okouzlující panoramatický výhled na „Fabbrica Cicli - Wilier S.p.a.“. V pravém horním rohu byl částečný pohled na planetu Zemi; na opačné straně, hvězdy Wiliera Triestiny, závodníci Fiorenzo Magni, bratři Sergio Maggini a Luciano Maggini, Giordano Cottur, Alfredo Martini, a další.
1950–1952, zánik Wilier Triestina V 50. letech, kdy došlo k rozvoji ekonomiky, začali lidé v Itálii dávat přednost skútrům a motorkám, před sice levnějšími koly, ale méně komfortními. Firma začala značně exportovat, především na jihoamerické trhy. Z důvodu neplacení za dodávky kol se dostala do platební neschopnosti. Byl to však začátek úpadku firmy, která v té době zaměstnávala přibližně 300 dělníků a produkovala 250 kol denně. V roce 1951 došlo také k redukci sportovního týmu. V roce 1952 byla firma prodána společnosti MMM (Meccanica Moderna Milano), která se rozhodla zavést v některých částech podniku výrobu sportovních motocyklů značky Parilla. Současně byla udržována výrobní linka pro jízdní kola. V té době brány firmy Wilier většinou opouštěly motocykly a skútry, z nichž některé spadaly pod značku Wilier Triestina. Výroba jízdních kol byla ve stejném roce ukončena. Značka Ciclomeccanica Dal Molin, později Wilier Triestina, po téměř půl století zanikla.
1969, obnovení Wilier Triestina náhled|114x114pixelů|Městský znak Terstu Bratři Lino a Antonio Gastaldello1. generace, obnovitelé značky: Lino a Antonio Gastaldello