náhled|Antonín Slavíček – Červené střechy, Chotěboř, 1900 Pohled pravděpodobně od Obecního rybníka směrem k Chotěbořskému náměstí|alt=|193x193pixelů Chotěboř vznikla jako křižovatka cest a ze své výhodné polohy těžila především od 13. do 18. století, v 19. století byla správním střediskem a okresní soud zde sídlil až do roku 1960, kdy byl chotěbořský okres zrušen. V té době již Chotěboř byla významným průmyslovým městem regionu. V posledních letech v Chotěboři dominuje výstavba rodinných domů v přilehlých lokalitách, buduje se občanská vybavenost, v roce 2021 zahájil činnost Domov pro seniory a domov se zvláštním režimem, byly zpracovány studie na úpravu několika veřejných prostranství a v červnu 2019 nastoupil do úřadu první městský architekt.

Geografické údaje Název města Chotěboř pochází z osobního jména Chotěbor či Chotibor, datace vzniku obce je tak nejasná, v kontextu okolního osídlení bychom očekávali název Chotěborov či Chotětín., 64 Město v písemných pramenech uváděno též jako Kotieborz, Kottibors, Kotiwors, Kothebor, Kotbors, Chotieborz, Chotborz a mělo být dle lidové tradice pojmenováno po Chotěborově dvorci.

Zeměpisná poloha Chotěbořská pahorkatina spolu s Chotěboří v nadmořské výšce 515 m n. m. zaujímá severní cíp Hornosázavské pahorkatiny a ze severní strany ohraničuje údolí řeky Doubravy, z kterého se na opačné straně zvedá Železnohorský hřbet. Řeku Doubravu sledovala od starověku Libická stezka (Via Lubetina), která spolu se stezkou Haberskou poblíž řeky Sázavy propojovala napříč pomezním hvozdem Čechy s Moravou. Chotěboř tak jako rozvodí Doubravy, kam stéká Kamenný a Červený potok a Sázavy, do které stéká Břevnický potok, těžila z výhodné polohy a plnila funkci spojnice mezi oběma stezkami i stezky z Pasovska přes Jižní Čechy, Havlíčkův Brod, Chotěboř až do Slezska.

Umístění v krajině náhled|Katastrální území Chotěboře (17,4 km² bez místních částí) členěné dle druhu pozemku|193x193pixelů Katastrální území Chotěboře činí 17,4 km² (spolu s místními částmi 54,1 km²). Druh pozemkuVyměra (km²)Výměra (%)orná půda5,129%zahrada, ovocný sad, travní porost, zeleň, sportovní a rekreační plochy3,924%lesní pozemky5,129%vodní plochy0,42%zastavěná plocha, komunikace a jiná plocha2,916%

Historické údaje a urbanisticko-architektonická skladba sídla náhled|Chotěbořský kostel Sv. Jakuba Většího pohledem od Klášterní ulice|303x303pixelů Poloha v blízkosti obchodní cesty Archeologické vykopávky podél řeky Doubravy dosvědčují cestovní ruch oblastí již v době od 2. století před naším letopočtem, nejstarší osídlení je doloženo v 5. a 6. století na vrchu Hradiště (pravděpodobně Zličané) jižně od přibližně v 10. století založené osady Hranice a severozápadně od Libice nad Doubravou, dle které byla stezka pojmenována.

Vzhledem k pomeznímu hvozdu chráněného až do 13. století před kácením je nepravděpodobný vznik Chotěboře dříve než v 12. století, kdy tzv. Libický újezd kolonizovaly církevní řády a pozemková šlechta, v oblasti Českomoravské vysočiny nejvýznamněji Lichtenburkové. Nejprve vznikla odbočka z Libické stezky přes brod u samoty Rochňovce (nálezy římských starožitností dokládají tábor již v předhistorické době) směrem k Bezlejovu, Chotěboři a dále pravděpodobně k hradu Ronovec. Později byla Libice nad Doubravou obcházena úplně a Libická stezka zamířila k Chotěboři od brodu pod hradem Sokolovem a později již v místě zvaném Přechod, nedaleko mladší obce Bílek. Spolu s nahrazením Libice jako spojnice Žďáru nad Sázavou s Čáslaví rostl i význam samotné Chotěboře, první písemná zmínka o městu v listině Smila z Lichtenburka z roku 1265 přiznávala desátého dílu z výnosu zdejší celní stanice cisterciáckému klášteru ve Žďáru nad Sázavou.

Hornické centrum Intenzivní prospektorskou činnost v okolí Chotěboře dovozujeme z privilegia města Brodu z roku 1278, kde je Chotěboř zmíněna jako jeden ze čtyř administrativních celků, nazvaných civitas nostris, s vlastní samosprávou. O samotné těžbě stříbra chybí písemné zmínky, dokládáme ji nepřímo terénními stopami a názvem polní trati Stříbrný dolec na severozápad od dnešního náměstí.Havlíčkobrodsko : vlastivědný sborník Havlíčkův Brod : Muzeum Vysočiny et al., 2009 270 s. : il. 978-80-86931-48-7. 23, (2009,) s. 47-49 S největší pravděpodobností však výnosnost lokality nedostála očekávání a význam města se dále odvíjel od výhodné komunikační polohy a zásobování výnosnějších Brodských, Šlapanovských a Bělských oblastí.

Předlokační osada náhled|Předpokládaný půdorys města Chotěboř do 15. století. Převažující traťový tvar plužin v kombinaci s plužinami úsekovými napovídají živelnému vzniku Chotěboře. Stavební vývoj Chotěboře od přelomu 12. a 13. století lze dokumentovat na farním kostele sv. Jakuba Většího s románskými fragmenty zdiva, přestavěném v 14. století v gotickém stylu. Smil z Lichtenburka zřídil v druhé polovině 13. století při tehdejší kapli proboštství pro tři cisterciácké kněze kláštera Žďárského, tento klášteřík byl zničen spolu s kostnicí během husitských válek. Kostel orientovaný západovýchodním směrem je situován na severní straně poměrně plochého návrší nad hranou svahu sklánějícího se k severovýchodu. Vstup dává tušit umístění předlokační osady jižním směrem od kostela a typologie urbanistických struktur románské vesnice nevylučuje ani rozptýlenou formaci usedlostí při březích potoka Červeného a Kamenného na severní straně od kostela. náhled|Průběh opevnění v druhé polovině 15. století a vztah k předlokační osadě.|270x270pixelů Chotěboř prošla minimálně dvěma stavebními fázemi. Z archeologického průzkumu v domě č.p. 194 na náměstí T. G. Masaryka vyplývá, že ještě v 15. století bylo město situováno blíže ke kostelu a ohraničeno z jihu právě v linii domu č.p. 194. Předpokládaný půdorys města do 15. století ilustruje mapa vpravo, severní značka zde vyznačuje kostel a jižní místo archeologického průzkumu. Sledování příkopu objeveného pod č.p. 194 dále do současného náměstí T. G. Masaryka by odhalilo přesný tvar předlokační osady.

Přibližně roku 1330 se majitelem Chotěboře stal král Jan Lucemburský, který městu udělil jihlavské právo 2. srpna 1331. Roku 1356 získalo město od Karla IV. právo vybudovat opevnění, které potvrdil v roce 1454 Ladislav Pohrobek.

Lokace města Zřejmě nejpozději v druhé polovině 15. století došlo k vytyčení téměř hektarového obdélného náměstí se severojižní komunikací procházející delší, východní hranou. Terén směrem k severu klesá, a byl z důvodu nesjízdnosti cest postupně srovnáván. Z jihu se město otvíralo do zemědělsky využívané půdy.

Mapa vpravo ilustruje vztah k předlokační osadě a průběh opevnění. Hradby se táhly od Dolní brány (značka sever) za již zbořeným domem čp. 32 v Palackého ulici, přes dvory a zahrady vzhůru přímo ke kostelu, odtud k západu pod někdejším špitálem, prostorem mezi ulicemi Klášterní a Ningerovou, Sladovnickou a Rybní k ulici Lazební, kde bývala mezi domy č.p. 208 a 225 Lazební brána (značka západ), nazývaná též Svinecká. Odtud hradby pokračovaly vpravo ulicí Mezibranskou polokruhem k Horní bráně (značka jih), původně podle cesty k Německému Brodu nazývané Německá, která stávala mezi domy č.p. 248 a č.p. 304 v ulici Krále Jana, dále po celé délce nynější ulice Na Valech, rovnoběžně s domy na východní straně náměstí a v Palackého ulici, přes Kozinec, dvory a zahrady přímo k domu č.p. 356 v ulici Dlouhé, kde se mezi tímto domem a č.p. 32 nalézala Dolní brána, nazývaná též Česká. Příkopy se mohly zaplavit vodou.

Severně od Dolní brány se rozkládalo Dolní předměstí se sádkami, soukenickými rámy, lázní aj. Za Horní bránou stávaly dvory patřící měšťanům. Za západní zdí chránila město soustava rybníků, na východní straně bylo opevnění zesíleno valy. Městský obvod ze severu ohraničovala řeka Doubrava a břehy přírodního jezera Egelsee v blízkosti vrchu Hradiště západně od Libice nad Doubravou. Na západě obvod hraničil s vesnicí Svinný, na jihu jej tvořily dvory Skořetín a Břevnice. Na východě obvod uzavírala pole v prostoru dnešní obce Příjemky.

16. století náhled|alt=|Chotěboř 1786–1802|193x193pixelů náhled|Chotěboř na císařských otiscích stabilního katastru 1838|alt=|274x274pixelů Okolo poloviny 16. století byla dřívější dřevěná zástavba nahrazena patrovými zděnými renesančními domy, na jižní a východní straně s podloubím. Dřevěná kašna zřízená v roce 1581 byla napájena dřevěný vrtaným vodovodem z rybníka Kacíře a zásobovala vodou zbylé tři městské kašny.

Tzv. Registra správní důchodů panství světelského uvádí, že Chotěboř měla v roce 1591 kromě vnitřního města s náměstím o 87 domech ještě čtyři čtvrtě: Nové domy s 26 obytnými budovami včetně obecních lázní (č.p. 226), Obecního mlýna (č.p. 161) a rybného trhu, Ostrov s 12 domy včetně masných krámů, Horní předměstí s 31 domy a Dolní předměstí o 23 domech. Dále bylo ve městě 6 vrchnostenských domů. Horní předměstí tvořily obdobně jako již ve 14. století převážně rozptýlené dvorce měšťanů, kam byla koncentrována zemědělská výroba pro místní trh, a v sousedství Horní brány souvislá domovní zástavba při cestě vycházející z města. Na Dolním předměstí byla naopak drobná stavení městské chudiny a některých řemeslníků, kteří pro provoz svých živností potřebovali dostatek vody. Šlo především o textilní živnostníky, soukeníky, tkalce a koželuhy. Nacházelo se zde také sídlo vrchnosti s hospodářskými budovami a správou panství.

17. století Po třicetileté válce byly domy náměstí v rozvalinách. Dle vizitační komise z 5. února 1654 bylo v Chotěboři 119 osazených a 58 pustých domů a celkem asi 700 obyvatel. Další růst města brzdily požáry v letech 1686 a 1692.

18. století Až počátkem 18. století byla domovní zástavba na náměstí obnovena, avšak bez podloubí na jižní straně. V roce 1740 shořelo 92 domů s farou i kostelem, v roce 1757 je napočteno 224 domů, v roce 1785 již 335 domů. Na blátivém prostranství stály ojediněle stromy, převážně lípy, takřka uprostřed se nalézala rumpálová studna na pitnou vodu. Ve druhé polovině 18. století byl terén náměstí hrbolatý, blátivý a místy zarostlý travou. Císařská silnice protínající náměstí měla po obou stranách příkopy (zrušeny 1824–1825). Před domy se nacházely chodníky dlážděné plochými kameny.náhled|alt=|Chotěboř na mapách reambulovaného stabilního katastru|358x358pixelů

Význam městského opevnění klesal již po třicetileté válce, v průběhu 18. století byly hradby rozebírány a kámen používán jako stavební materiál. Na předměstí byly rušeny a zastavěny chovné rybníky, jak dokumentuje lokalita Na Sádkách.

19. století Starobylý vzhled náměstí setřely dva poslední velké požáry, v roce 1800 vyhořelo 84 domů s farou a kostelem a v roce 1832 vyhořela severní, východní a západní strana náměstí, vnitřní město, Horní a Dolní předměstí, celkem bylo poničeno 132 domů s hospodářskými budovami a 48 stodol. Východní podloubí bylo zazděno a přeměněno na obchody, domy byly přestavěny v duchu klasicismu. V roce 1841 již bylo v evidenci 3386 obyvatel. Horní a Dolní brána byly zbořeny okolo roku 1820, byly totiž úzké a znesnadňovaly průjezd formanských vozů. Lazební brána zanikla jako poslední až v následujícím století. Náměstí již v té době mělo rozměry: východní strana 115 metrů, západní 125 m, jižní 80 m, severní 82 metrů. Strmý zámecký kopec byl opakovaně nahoře pod náměstím ubírán a dole naopak navážen. Největší zásah na skále byl učiněn v letech 1870-1880, kdy byly před domy č. p. 38, 40, 45, 46, 352 a 353 zřízeny vysoké tarasy. Z důvodu nedostatečné kapacity byla postavena na pozemcích čtyř domů nová škola, současná Buttulova. V čase průmyslové revoluce vznikla na Dolním předměstí továrna na vlněné látky se sto zaměstnanci, zpracování vlny pokrýval bohatý chov ovcí.