Peko je estonský epos psaný v setuském nářečí a sestavený pěvkyní Anne Vabarnou ve spolupráci s estonským archivářem a knihovníkem Paulopriitem Voolainem na konci 20. let 20. století. V knižní podobě epos vyšel poprvé až v roce 1995 ve finském Kuopiu. Dílo se skládá ze čtyřiceti tří zpěvů a je rozděleno na dvě části, které dohromady obsahují téměř 8000 veršů. Hlavní postavou eposu je původně setuský bůh úrody a hojnosti Peko, který je zde ovšem vykreslován jako hrdina se zázračnou dubovou palicí, válečník a lovec. Po jeho boku se objevuje například postava Ježíše či Marie. Vzhledem k ženské perspektivě na úrovni vypravěče i tematizaci ženského údělu se epos řadí mezi tzv. ženské baltofinské eposy.
Kontext vzniku díla První myšlenky na sestavení setuského eposu Peko sahají až do roku 1921, kdy se v Petseri konalo první shromáždění Setuů, v jehož rámci vznikla idea propagace setuské kultury, a to i prostřednictvím vydávání literatury psané setuským nářečím. Této myšlenky se nadšeně chytil zejména Lauri Kettunen, profesor baltofinských jazyků na Univerzitě v Tartu, který přesvědčil setuského rodáka Paulopriita Voolaineho k sepsání setuské čítanky, jejíž první část vyšla v roce 1925. Ta obsahovala mimo jiné články etnomuzikologa Armase Otta Väisänena o setuských lidových písních a hudbě. Z hlediska budoucího eposu sehrála zásadní roli Voolaineova lyricko-epická báseň o setuském králi.
V roce 1926 došlo pravděpodobně k prvnímu osobnímu setkání P. Voolaineho a A. Vabarny. V únoru 1927 poslal Voolaine A. Vabarně dopis, v němž nastínil základní dějovou linku eposu a přibližně sto témat. Vabarna poté linku a navržená témata rozvinula, přičemž vycházela především z toho, co sama zažila a viděla. Pro Estonce, kteří mají v eposech dlouholetou zálibu, se tento lidově-slovesný experiment stal významným milníkem, ačkoliv k jeho vydání došlo až ke konci 20. století. Setuové mají k eposu Peko naopak zvláštní symbolický vztah.
Jazykový kontext Epos je psán v setuštině (seto kiil´), která patří mezi baltofinské jazyky. Jedná se o jihoestonské podnářečí, jímž hovoří Setuové. Od standardní (severní) estonštiny se setuský jazyk liší v mnoha aspektech, a to zejména z hlediska fonologie, gramatiky a slovní zásoby. V roce 2011 hovořilo setuštinou necelých 13 000 mluvčích.
Setuská lidová slovesnost Mezi tvůrce setuské tradiční lidové slovesnosti patřily zejména ženy, stejně jako je tomu ve zbytku Estonska. Nejznámějším umělkyním v této oblasti se říkalo lauluemot (‘matky písní’) a patřily mezi ně například Hilana Taarka, Miku Ode nebo Veera Pähnäpuu. Setuskou lidovou slovesnost předávali také mužští zpěváci, avšak jejich přínos v rámci sesbíraných materiálů je značně menší, jelikož například některé žánry příležitostných písní (např. týkající se pití) se zpravidla písemně nezaznamenávaly.
Pro jihoestonskou slovesnost je obecně typickým znakem lyrika, v setuské oblasti však vždy převládaly epické písně. Běžný byl taktéž vícehlasný sbor o alespoň dvou hlasech, přičemž větší část sboru (torrõ) opakovala melodii hlavního zpěváka, zatímco jeden zpěvák (killõ) zpíval vyšší melodii. Písně byly přímo určeny k veřejnému předvádění a vznikaly vlastně až při samotném zpívání, šlo tedy z velké části o improvizaci. Při písemném zápisu měl pak zpěvák často problémy si na text písně vzpomenout. Tradičně měla jedna píseň mnoho podob – měnila se totiž s každým dalším vystoupením.
Typickým znakem setuských písní je variace, a to na všech úrovních. Jedna píseň se tak mohla u každého zpěváka lišit, a jak již bylo zmíněno, většinou existovalo několik verzí písně i u stejného zpěváka. Zdokumentované látky lidové slovesnosti závisely ve značné míře také na pohlaví sběratele. Pro sběratelky bylo například složité hovořit s mužskými zpěváky, jelikož interpretace zpěvů byla mnohdy ovlivněna předsudky a genderem. Mezi formální prvky setuské lidové slovesnosti patří zejména stereotypní formulace, užívání stejných veršů v různých písních (i v improvizaci) nebo stejné kombinace skupin veršů a motivů v různých písních. O skutečném repertoáru daného zpěváka hovoří především šíře jeho veršového rejstříku. Taktéž v eposu Peko se objevují výpůjčky ze starších setuských písní.
Autoři Anne Vabarna (1877–1964) byla významná setuská pěvkyně, z jejíž tvorby máme, na rozdíl od jiných stejně talentovaných pěvkyň, i zvukové nahrávky. Bylo to díky živému zájmu tehdejších folkloristů, ale i zásluhou A. Vabarny, která se sama aktivně přičinila o zaznamenávání svých zpěvů. Sama neuměla psát, a její texty proto písemně zachycoval devatenáctiletý syn Ivo. Její dílo je uloženo v archivech estonské lidové slovesnosti, navíc bylo publikováno několik jejích nahrávek a textů a také mnoho studií vycházejících z jejích zpěvů. A. Vabarna za svůj život vytvořila přibližně 150 000 veršů, což je více než u kteréhokoliv jiného ugrofinského pěvce, a toto její dědictví je významným etnografickým obrazem tehdejší setuské společnosti. Texty A. Vabarny jsou hlubokým vhledem do světa jedince, ale i generalizací světa setuské společnosti na počátku 20. století.
A. Vabarna se narodila poblíž dnešního estonského města Värska a již ve svých osmnácti letech se provdala a přestěhovala do vedlejší vesnice Tonja, kde porodila celkem devět dětí. Jako první projevil o její písně zájem etnomuzikolog a folklorista Armas Otto Väisänen, a to v roce 1914, když A. Vabarna zpívala v pěveckém sboru. Samostatně začala zpívat v roce 1923 a v tomtéž roce Väisänen zaznamenal prvních 8500 veršů.
Epos Peko je výsledkem spolupráce A. Vabarny s estonským sběratelem lidové slovesnosti a archivářem Paulopriitem Voolainem (vl. jménem Friedrich Pedmanson). Voolaine (1899–1985) se narodil v jižním Estonsku ve městě Räpina a s mluvčími setuštiny byl v kontaktu již od útlého dětství. V rámci svých studií na Univerzitě v Tartu navštěvoval například přednášky již zmíněného profesora Lauriho Kettunena. Voolaineho nejvíce zajímala právě národní kultura a nářečí. Z jeho badatelské činnosti se dochovalo více než 5000 stran týkajících se lidové slovesnosti, 400 stran textů o nářečích, stovky obrázků a muzejních předmětů apod.
Vztah k jiným eposům a intertextualita Epos Peko v mnoha směrech navazuje na jiná epická díla lidové slovesnosti. Srovnat jej lze například se staroanglickým hrdinským eposem Béowulf, jenž je podobně jako Peko založen na mýtu o bohu úrody žijícím v oblasti Baltského moře – v tomto případě se jedná o syna dánského krále Scylda. Přestože Béowulf vykazuje rozpoznatelné prvky lidové slovesnosti, jejich zdroj je nejasný. Peko naproti tomu přímo souvisí s lidovým kultem uctívání boha hojnosti Peka a nepřímo navazuje též na estonské lidové příběhy o bohatýrovi Kalevipoegovi.
Epos Peko je do značné míry ovlivněn právě estonským eposem Kalevipoeg od F. R. Kreutzwalda a také finskou Kalevalou sestavenou E. Lönnrotem. Z Kalevipoegu pocházejí například náměty orby nebo zbavování lesa dravé zvěře. Postava Peka bývá často přirovnávána také ke kalevalskému hrdinovi Sampsu Pellervoinenovi. Kalevipoeg i Kalevala sloužily jako vzor zejména při snaze vyobrazit minulost bájnou formou, v níž nesmějí chybět popisy hrdinských činů.
Podobnost s Kalevalou vykazuje epos hned v několika ohledech: je psaný tzv. kalevalským metrem, tj. čtyřstopým nerýmovaným trochejem, jemuž se v estonštině říká také regivärss. Z formálních rysů se v obou dílech objevují například paralelismy či aliterace. Dalším charakteristickým znakem lidové slovesnosti, který oba eposy spojuje, je přítomnost pěvce (ačkoliv v eposu Peko jde o ženu). Společnými motivy jsou pak zrození, statný dub se zázračnými účinky, hudební nástroj kantele, sauna nebo motiv námluv. Podobně jako v Kalevale se zde zpívá o říši mrtvých (v Kalevale Tuonela, v Peku Toone). V obou dílech pak nalezneme rysy křesťanství i pohanské víry.
Na první pohled jsou zde jasné také odkazy na Bibli. Pohanský bůh Peko je vykreslen jakožto Ježíšův pomocník a po celý život je doprovázen právě Ježíšem a Marií. Explicitně je zde znázorněna hrdinova víra v jediného boha a návaznost na Bibli se velmi silně projevuje zejména v epilogu. Mimoto se zde objevují další biblické narážky, např. v podobě kouzelné jabloně nebo žebra, které Peko na sklonku života uková.
Epos
Peko Setuská postava Peka má stejné kořeny jako Pellonpecko (Pekko) uvedený v díle Mikaela Agricoly Psalttari (1551). Pekko je považován za boha ječmene a ječmenného nápoje. Hrdina eposu Peko je pak ekvivalentem finsko-karelského Pekky. Podle finského religionisty Una Harvy nebyl Pekko pro Finy pouze bohem ječmene a piva, ale také básní a písní, podobně jako v řecké mytologii bůh Dionýsos.
Jméno Peko odpovídá pravděpodobně finskému vlastnímu jméno Pekko, které prapůvodně vychází z latinského Petrus. Podoba jména mohla být ovlivněna též finským výrazem peikko (šotek, skřítek) – v některých finských nářečích se totiž objevuje jeho monoftongizovaná varianta pekko. Slovem pekko se též ve staré finštině a některých dialektických variantách označují lesní zvířata (např. metsänpekko – medvěd).
Peko byl setuský bůh úrody a lidé věřili, že přináší do každodenního života štěstí a například ochranu úrody před kroupami. V oblasti Setumaa však nešlo o jediného boha úrody. Modlitby k Pekovi a jeho uctívání byly součástí slavnosti korädsipraasniekka. Boha Peku představovala postavička vytvořená ze dřeva či vosku, která každý rok putovala zabalená v bílé látce od rodiny k rodině, kde byla většinou uložena v sýpce. Slavnosti boha Peka se konaly dvakrát do roka, přičemž ta podzimní byla určena pouze mužům. Její součástí byly rituály s chlebem či společná modlitba v kruhu u hospodáře, jenž u sebe daný rok držel rituální postavičku Peka. Po modlitbě následovaly zápasy mužů, během nichž často docházelo i k přeskakování plotu. Ten, kdo začal nejdříve krvácet, byl pro následující rok zvolen Pekovým hospodářem a musel zorganizovat příští slavnost.
Struktura eposu a děj Epos Peko tvoří dvě hlavní části: část o Pekově životě a epilog s podtitulem „Pekovy předpovědi se naplňují“, jenž obsahuje různorodé příběhy vedlejších postav. První část obsahuje celkem dvacet devět zpěvů, druhá čtrnáct. První a poslední zpěv eposu tvoří úvodní a závěrečná slova zpěvačky.
Epos začíná úvodním zpěvem pěvkyně, která se modlí k Ježíšovi a prosí jej o pomoc při psaní tohoto díla a poté představuje čtenáři postavu Peka, o němž bude dále zpívat. Následuje okamžik zrození postavy Peka, jemuž předchází velmi náročný porod. Už zde se objevují také postavy Ježíše a Marie, kteří při porodu Peka pomáhají. Tyto biblické postavy jsou dále zapojeny do všech událostí týkajících se Peka i jeho rodiny. Po vzoru epických hrdinů Peko zázračně rychle roste a brzy získává vlastnosti dospělého muže. Když dospěje, rozhodne se oženit a od svých rodičů žádá nejen požehnání, ale i rady. Bůh sešle jeho matce sen, podle něhož se na břehu moře nachází zázračná jabloň a pod ní sedí Ježíšem vychovaná panna Nabra a plete punčochu. Peko ji požádá o ruku, Nabra souhlasí a koná se svatba. Společný život manželského páru probíhá po všech stránkách dobře. Mladičká Nabra svým zpěvem dokáže přivolat déšť a zlepšit úrodu. Mladému páru se také narodí dva chlapci – odvážný Jorosk a Merosk, který hraje na kantele.