náhled|Protektorátní dvojjazyčný název ulice Boženy Němcové v Řevnicích náhled|Česky psaná náhrobní deska Františce Kellner z roku 1830 na hřbitově u svatého Havla na Zbraslavi

Přechylování příjmení spočívá v tvorbě příjmení opačného pohlaví, převážně však u žen, a to úpravou výchozího tvaru příjmení, většinou příjmení osoby mužského pohlaví.

Důvodem bývá vyjádření rodinného stavu nositele/nositelky příjmení, aby byl uveden do souladu s vyjádřením jeho gramatického rodu. Podobně přechylujeme i osobní jména (Jan – Jana) a podstatná jména označující osoby, např. profese (doktor – doktorka). U příjmení se ale postupuje odlišně. Přechylování umožňuje jejich skloňování v souladu s pravidlem shody podmětu a přísudku a tím vyjádření vztahů ve větě (například, co je ve větě podmětem a co předmětem).

Naopak jen zřídka se přechyluje z ženského tvaru příjmení na mužský, např. v případě, že osoba změní pohlaví na mužské nebo během sňatku přebírá ženich nevěstino příjmení nebo pro syna svobodné matky. Pak se použije mužský tvar, běžně chápaný jako základní, nepřechýlený.

Ženská varianta příjmení bývá tvořena jako feminativ ze základní, mužské varianty, nebo jsou mužská a ženská varianta gramaticky symetrické. V některých jiných jazycích a kulturách se navíc rozlišovala nebo rozlišují dívčí příjmení (příslušnost k otci, např. polské -ówna) od příjmení manželek (příslušnost k manželovi, např. v polštině -owa). Přechylování příjmení je typické zejména pro flektivní jazyky, v nichž se zpravidla provádí specifickými příponami.

Přechylování se většinou neřídí gramatikou, mnohdy jde pouze o připojení koncovky -ová. Takže např. z příjmení Jakubův není přechýlená forma Jakubova, ale Jakubůvová (nebo se také nepřechyluje), od příjmení Vítr není přechýlená forma Větrová, ale Vítrová, od příjmení Smrt je přechýlená forma Smrtová, nikoliv Smrťová. Nerespektují se ani latinské koncovky, které při skloňování vypadávají, takže např. z příjmení Simonides není přechýlená forma Simonidová, ale Simonidesová, od Herodes je Herodesová, nikoliv Herodová, od Paulus je Paulusová, nikoliv Paulová. U některých přechýlených příjmení končících na -ě se přidává také písmeno „t“ podle vzoru kuře, takže např. z příjmení Kníže jsou tři možné přechýlené podoby, a to Knížová, Knížetová a Knížeová. Neplatí to vždy, např. u příjmení Kotě či Káně, kde jsou pouze varianty Koťová a Káňová. Příjmení končící na -ů se až na výjimky (Jankůová, Petrůová, Pavlůová, Bratrůová) neskloňují, pokud nejde o příjmení cizího původu, např. příjmení Faů je běžně přechylováno jako Faůová, protože je původem z německého slova Pfau. U příjmení končících na -ý se mohou vyskytovat i přechýlené podoby končící na -ýová, zvláště tehdy, pokud přídavné jméno je zastaralé a zní zvláštně či není zřejmé, že jde o přídavné jméno, takže např. od příjmení Šurý existuje přechýlená podoba Šurá i Šurýová. U cizích příjmení z přídavných jmen končících na -i a -y se uplatňují povětšinou stejná pravidla jako u jejich českých verzí. V případě koncovek -o, -ých a -ic rovněž existuje možnost, že si žena nechá příjmení nekončící na -ová. Až na výjimky se nepřechylují příjmení vzniklá z jasných přídavných jmen podle vzoru jarní, jako např. Hořejší, Dolejší, Hoření, Domácí, Ryzí atd. Pokud je pravděpodobné, že nejde o přídavné jméno, příjmení se někdy přechyluje, např. z příjmení Brixí může být kromě hlavního tvaru i přechýlená forma Brixíová. V případě příjmení jako Krejčí nebo Kočí existují i přechýlené formy Krejčová a Kočová (vzácně Kočíová).

Čeština

Tvary ženských příjmení jsou především z historických a jazykových důvodů vytvářeny nejčastěji přechýlením z mužských příjmení.

Vývoj a způsoby přechylování Jak dosvědčují dobové zápisy, bývala jména žen stejně volná jako jména mužů. Žena tedy byla samostatně pojmenovávaná osoba, často nezávislá na jméně mužově, např. podle původu. Příklady: Eliška z Křivé, žena Jana Pšeničky z Račína (1483); M. Š. Plachý koupil dvůr od Mariany Bosákovic, manželky Jakuba Koklštejna (1610). Beneš Josef: O našich příjmeních, In Naše řeč, ročník 28 (1944) č. 7, Postupně se ustálilo několik způsobů zápisu jmen osob ženského pohlaví: Křestní jméno ženy a její zaměstnání. (Káča děvečka, Anna kuchařka, Barbora markytánka) Křestní jméno ženy a její příbuzenský vztah (Anna matka Probošta, Manda žena Pátka, Ludmila za Bobka, Dorota vdova po Novotným, Anna dcera Hejla). Tento způsob zápisu se užíval také v latinsky vedených matrikách (Ludmilla filia Jakobi Holan, Anna vidua post Vitum Slaby). Křestní jméno ženy spojené s přídavným nebo podstatným jménem, utvořeným ze jména nebo z názvu mužova, případně otcova zaměstnání. (Mariána ševcova, Dorota Karáskova, Kateřina mlynářka, Anna Beranka). U příjmení tvořených přídavným jménem je příjmení přirozeně rozlišené (Pěkná, Malopolská, Witovská) Přechylování (mužských) příjmení pomocí různých přípon se prosazovalo postupně a lokálně rozličně.

Častá byla přípona -ka (Cejnar – Cejnarka, ale také Čech – Češka).Pleskalová Jana: Osobní jména v krevní knize městečka Bojkovic, In Sborník prací filozofické fakulty Brněnské univerzity, A24, ročník 1976, str. 61-62, Tento způsob přechylování si zachovala všechna česká nářečí.Oberpfalcer František: Přechylování jmen jako výraz rozdílu v pohlaví, II. In Naše řeč, ročník 16 (1932) č. 8, Přípona -ka je v současnosti využívána pro hypokoristika známých žen, např. hereček (Bohdalka, Pilarka), učitelek, sousedek (baba Jeremiáška) aj. Nejfrekventovanější byla přípona -ová nebo -ova. Zápisy byly obvykle prováděny bez diakritických znamének a obě přípony nelze proto odlišit. (Svoboda – Svobodová, Svobodova). Doklady tvoření ženských označení příponou -ová od jména muže se dají nalézt v nekrolozích, urbářích či městských knihách rovněž již od 14. století. Označování žen s příponou -ová je doloženo od 15. století a takové označení vyjadřovalo především povolání muže, které s ním zpravidla žena nějakým způsobem sdílela: císařová, rychtářová, hospodářová, sekretářová, zámečníková, dudáková, kostelníková, kantorová, mistrová. Stejné tvary (ciesařová, králová, kupcová, mistrová) se používaly i pro ženy, které samy vykonávaly danou funkci či profesi. Ve východních nářečích se obdobně tvořila i přechýlená jména příbuzenská: dětková bába, svatová, teščová, bratová. kombinací koncovek -ová a -ka je koncovka -ovka nebo -ouka (židovka, krejčouka, dědouka, starostovka) Další, méně častá, byla přípona -na (Hřivčena), případně -ovna (Přemyslovna, Stuartovna, Slavatovna, Štěchovna) Slova ciesařovna a královna (králevna) znamenala původně dceru císařovu, královu. Stejný tvar má ženské otčestvo (jméno po otci, uváděné mezi křestním jménem a příjmením) v ruštině. Zejména na Moravě se používala i přípona -ice (Ocelice) obdobně, jako se dávno označovali lidé např. podle svého vůdce, vladaře (Markvartici) a z toho názvy sídel (Markvartice, Vršovice) Přetrvávalo pojmenování související s rodinou otce (Suchých)

Způsob zápisu i užití přípon se různilo podle místa a doby prováděných zápisů i podle zvyku zapisovatele. Pro pojmenování jedné a téže osoby mohlo být použito různých forem zápisu (Kača, Kača Ocelice, Kača, nebožtíka Oceli dcera, Kateřina Ocelových).Pleskalová Jana: Osobní jména v krevní knize městečka Bojkovic, In Sborník prací filozofické fakulty Brněnské univerzity, A24, ročník 1976, str. 62,

V matričních zápisech psaných latinsky se zpravidla užívalo nepřechýleného označení příbuzenského vztahu. Kuriózně dnes působí matriční zápisy psané na konci 18. století německy, kdy ke jménu muže byla přidávána přípona –in (Svoboda – Anna Svobodin). Existují však matriky v latině, kde byla příjmení přechýlena příponou -iana. Např. matrika narozených slapské farnosti z let 1752–1790, kde zapisovatelé měli určité potíže s přechodem z původního způsobu přechylování pomocí zmíněné přípony -iana na tvary ženských příjmení, které se tehdy v dané lokalitě zřejmě běžně používaly. Na dvou po sobě jdoucích stránkách v této matrice můžeme najít různé varianty přechylování, kde vedle sebe uvidíme starší tvary s příponou -iana (Svobodiana, Zbraslavskiana, Nevarziliana, Malliana), pokus o inovaci -owin (Prawdowin), německou příponu –in (Czamskin) a české přípony -a (Zbraslavska, Malla) a -ova nebo -owa (Pankova, Kralowa).

Kolem přelomu 19. a 20. století se objevovala teorie, že se má ve spisovném jazyce rozlišovat koncovka -ová u žen provdaných a ovdovělých, -ova u svobodných. Vycházela z úzu hovorové češtiny, kde se u neprovdaných žen často používala podoba přivlastňovacího přídavného jména přídavného na -ova. Takový požadavek se objevil například v diskusi v časopise Pokrok roku 1876 a v matičním Brusu jazyka českého z roku 1877 i v dalších dvou vydáních, ke stejnému požadavku se přihlásil i Alois Hlavinka, Povaha česká v řeči, 1916, str. 127. Nepodařilo se však doložit, že by takové rozlišování bylo historické; bylo to odmítnuto Oldřichem Hujerem v referátě v Listech filologických 44, 1917, str. 366.František Oberpfalcer: O ženských jménech přechylovaných příponou -ová, Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 3, s. 72–77

Příjmení ve tvaru přídavného jména obvykle mají symetricky mužský i ženský tvar (Nový – Nová, Dobrovský – Dobrovská). U přídavných jmen podle vzoru „jarní“ je základní tvar pro mužský i ženský rod shodný (např. Krejčí) a ženská varianta se oproti mužské může jevit jako nesklonná, protože má ve všech pádech jednotného čísla shodný tvar (o panu Krejčím a paní Krejčí). Někdy se proto, obdobně jako u obecného významu slova, i tato jména přechylují příponou -ová (paní Krejčová).

Nesklonná a rodově neutrální jsou zejména příjmení končící na „-ů“ (Janů, Martinů, Krejčů). Podobný charakter mají i příjmení typu Šerých. Stejně rodově neutrální jsou i hovorové formy typu Novákovic či nářečně Novákojc, která však mají v některých jiných slovanských jazycích své spisovné analogie. Obdobný charakter mají i například příjmení typu Vaškůj. Praxe nepřechylování či přechylování se těchto případech řídí tradicemi a podléhá i jistému kolísání či vývoji, vedle paní Krejčů a paní Šerých se tak od stejného mužského základu mohou odvozovat i např. paní Krejčová nebo Šerýchová).

V ostatních případech zpravidla mužská varianta příjmení obvykle mívá gramaticky podobu substantiva, ženská varianta získává podobu zpodstatnělého adjektiva přidáním přípony -ová ke kmeni mužského příjmení. Pokud mužská varianta nemá žádnou koncovku, může se tak ženská varianta jevit jako mužská varianta s přidanou příponou -ová. V případech některých typů mužských příjmení se při odvozování ženské varianty vypouští koncovka (zpravidla koncová samohláska), např. Vrána – Vránová. Někdy v souladu s českými gramatickými principy dochází k hláskové změně v kmeni příjmení, typicky vypuštění samohlásky (Čeněk – Čeňková).

I pokud je mužským příjmením původně obecné slovo ženského rodu (Vrána, Smetana), získává gramaticky rod mužský a ženská varianta se tvoří přechylováním příponou ová (Vrána – Vránová).

Specifickým typem jsou například příjmení tvořená imperativní větnou spřežkou (Osolsobě, Skočdopole, Hrejsemnou,Přinesdom). Zde se praxe přechylování rovněž může lišit: varianta Osolsobová se nepoužívá, zatímco varianta Skočdopolová, Přinesdomová se vyskytuje.

Přechylování cizojazyčných příjmení Při převádění ženských příjmení do češtiny z jazyků, které mají vlastní přechylovací prostředky, se zpravidla používá přímo výchozí ženský tvar, zejména pokud daný jazyk používá obdobné způsoby přechylování, srozumitelné i českému mluvčímu. Zejména u jmen ze slovanských jazyků se někdy respektuje původní tvar i skloňování: Věrka Serďučka (2. pád Serďučky), Anna Karenina, ale i Anna Kareninová.