náhled|Členové skupiny Abbaye de Créteil, rok 1906, vpředu: Charles Vildrac, Rene Arcos, Albert Gleizes, Henri-Martin Barzun, Alexander Mercereau, za nimi: Georges Duhamel, Berthold Mahn, Jacques d’Otémar

Albert Gleizes (8. prosince 1881 Paříž – 23. června 1953 Saint-Rémy-de-Provence) byl francouzský umělec, teoretik, filozof, samozvaný zakladatel kubismu, který měl vliv i na Pařížskou školu. Albert Gleizes a Jean Metzinger spolu napsali v roce 1912 první velké pojednání o kubismu: Du Cubisme. Gleizes byl zakládajícím členem skupiny Section d’Or (Zlatý řez). Byl také členem skupiny utvořené kolem německého časopisu o umění a literatuře Der Sturm, zabývajícím se mimo jiné uměleckými hnutí expresionismus, kubismus, dadaismus a surrealismus. Časopis byl vydáván v letech 1910 až 1932. Mnoho jeho teoretických spisů bylo zpočátku nejvíce oceňováno v Německu, obzvláště v umělecké škole Bauhaus. Jeho myšlenky byly vždy pozorně sledovány. Gleizes strávil čtyři klíčové roky v New Yorku a hrál důležitou roli při zvyšování povědomí Ameriky o moderním umění. Byl členem Society of Independent Artists (Společnost nezávislých umělců) založené v roce 1916 se sídlem v New Yorku. Byl také zakladatelem sdružení Ernest-Renan Association a zakladatelem i členem skupiny Abbaye de Créteil.Daniel Robbins, 1964, Albert Gleizes 1881 – 1953, A Retrospective Exhibition, Published by The Solomon R. Guggenheim Foundation, New York, in collaboration with Musée National d’Art Moderne, Paris, Museum am Ostwall, Dortmund. Pravidelně vystavoval v Paříži v Galerii de l’Effort Moderne Léonce Rosenberga; byl také zakladatel, organizátor a ředitel volného sdružení umělců Abstrakce-Création, založeným v Paříži v roce 1931, aby působilo proti vlivu skupiny surrealistů vedených André Bretonem. Od poloviny dvacátých let do konce třicátých let 20. století věnoval velkou část své energie psaní: La Peinture et ses lois (Malba a její zákony, Paříž, 1923), Vers une conscience plastique: La Forme et l’histoire (Směrem k plastickému svědomí: Tvar a historie, Paříž, 1932) a Homocentrisme (Sablons, 1937).Museum of Modern Art, New York, MoMA, Albert Gleizes, Daniel Robbins, Grove Art Online, 2009 Oxford University Press

Životopis Albert Leon Gleizes se narodil 8. prosince 1881 v Paříži. Byl synem designéra, který řídil velkou dílnu průmyslového designu. Byl také synovcem Leona Comerreho, úspěšného malíře portrétů, který vyhrál Prix de Rome v roce 1875. Mladý Albert Gleizes neměl školu rád a často na vyučování chyběl, protože se toulal po nedalekém hřbitově na Montmartre a psal poezii. Po ukončení středoškolského vzdělání, nastoupil k 72. pěšímu pluku francouzské armády do Abbeville v Picardii. Poté zahájil kariéru malíře. Gleizes začal malovat jako samouk kolem roku 1901 v impresionistickém stylu. Jeho první krajiny z okolí Courbevoie vypadají jako inspirované Alfredem Sisleyem nebo Camillem Pissarrem. Ačkoli to zjevně souvisí s Pissarrovou technikou malby, Gleizesovův způsob vidění, kompozice i obrazová koncepce prozrazují jasný odklon od stylu pozdního impresionismu. Intenzita barev s jakou jsou tato díla namalována a jejich pevná struktura naznačují spřízněnost s divizionismem, které jsou často zaznamenávány kritiky jeho prvních prací.

Bylo mu pouhých dvacet jedna let, když byl v roce 1902 jeho obraz nazvaný La Seine à Asnières (Seina v Asnières) vystaven v Société Nationale des Beaux-Arts (Národní společnost výtvarných umění). Následující rok Gleizes vystavil dva obrazy na Podzimním salonu. V roce 1905 byl Gleizes mezi zakladateli sdružení "l' Association Ernest-Renan", unii studentů bojujících proti válečné propagandě. Gleizes měl na starosti "Section littéraire et artistique" (Literární a uměleckou sekci), organizoval divadelní produkce a čtení poezie. V Musée des Beaux-Arts (Muzeum výtvarných umění) v Lyonu na "Salon de la Société Nationale des Beaux-Arts" (Salon Národní společnosti výtvarných umění) v roce 1906 Gleizes vystavoval obraz Jour de marché en banlieue (Den trhu na předměstí). Během roku se jeho práce stále více přibližovala k postimpresionistickému stylu se silným příklonem k naturalismu a symbolismu.

Společně s dalšími umělci se rozhodl vytvořit volné sdružení umělců a pronajmout si velký dům v Créteilu. Založil samostatnou komunitu umělců, která si kladla za cíl rozvíjet své umění bez jakýchkoli obchodních zájmů. Téměř rok se Gleizes s dalšími malíři, básníky, hudebníky a spisovateli scházeli, aby společně tvořili. Pro nedostatek financí byli nuceni Abbaye de Créteil opustit a na začátku roku 1908 se Gleizes s umělci Amedeem Modiglianim, Henrim Doucetem, Mauricem Drouartem a Geo Printempsem přestěhovali na 7. rue du Delta poblíž Montmartre v Paříži.Peter Brooke, Albert Gleizes: For and Against the Twentieth Century, Yale University Press, 2001,

V roce 1908 Gleizes vystavoval na Toison d’Or v Moskvě. Ve stejném roce projevil velký zájem o barvu a byl ovlivněn fauvismem. Jeho práce se stala více syntetickou s proto-kubistickou složkou.

Gleizesovo období fauvismu bylo velmi krátké a trvalo jen několik měsíců. Stále používal silné a jasné barvy, ale v jeho obrazech začal dominovat zájem o strukturální rytmy a jednoduchost. Jeho geometrické zjednodušení bylo v té době spíše podobné Pontavenské škole a škole Nabis než Paulu Cézannovi. Jeho krajiny z roku 1909 se vyznačují redukcí přírodních forem na základní tvary.

Během léta téhož roku se jeho styl stal lineárním, barvy byly méně výrazné a styl se více podobal Henrimu Le Fauconnierovi. V roce 1910 Gleizes vytvořil skupinu s Jeanem Metzingerem, Fernandem Légerem, Robertem Delaunayem. Pravidelně se scházeli v ateliéru Henryho Falconera na ulici Notre-Dame-des-Champs, poblíž Boulevard de Montparnasse. Mezi návštěvníky těchto večerů patřili Guillaume Apollinaire, francouzský umělec Roger Allard, anglický umělec Rene Arcos, Paul Fort, Pierre-Jean Jouve, Alexander Mercereau, Jules Romains a André Salmon. Spolu s dalšími mladými malíři chtěla skupina zdůraznit význam formy, na rozdíl od neoimpresionistického důrazu na barvu. Od roku 1910 byl Albert Gleizes přímo zapojen do kubismu jako malíř i umělecký teoretik.

Kubismus

Rozhodující léta Gleizesův kubistický vývoj byl vidět na Salonu nezávislých v roce 1910. Vystavoval zde obraz Portrait de René Arcos a L'Arbre, dva obrazy, ve kterých kladený důraz na zjednodušenou formu začal převládat nad reprezentativní formou obrazů. Stejná tendence je patrná u Metzingerova obrazu Portrait of Apollinaire na stejném Salonu. Když Louis Vauxcelles psal první recenzi tohoto Salonu, udělal pomíjivý a nepřesný odkaz na Gleizese, Jeana Metzingera, Roberta Delaunaye, Fernanda Légera a Henriho le Fauconniera. Popsal je jako „nevzdělané geometry, redukující lidské tělo i krajinu na zesinalé kostky."Louis Vauxcelles, A travers les salons: promenades aux « Indépendants », Gil Blas, 18 March 1910

Naproti tomu Guillaume Apollinaire ve svém popisu stejného Salonu v Grand Palais (v L'Intransigeant, 18. března 1910)Guillaume Apollinaire, in L'Intransigeant, 18 March 1910, Prenez garde à la peinture! Le Salon des artistes indépendants. Six mille toiles sont exposées (Editions Bibliopolis, 1998) poznamenal „s radostí“, že obecný smysl výstavy znamená „La déroute de l'impressionnisme“ (útěk od impresionismu) a odkazuje na dílo významné skupiny umělců (Gleizes, Delaunay, Le Fauconnier, Metzinger, André Lhote a Marie Laurencin).Daniel Robbins, 1985, Jean Metzinger: At the Center of Cubism, from Jean Metzinger in Retrospect, The University of Iowa Museum of Art (J. Paul Getty Trust, University of Washington Press)

V roce 1910 pak Gleizes vystavoval na Podzimním Salonu. Následovala výstava první organizované skupiny kubistů v roce 1911 na Salonu nezávislých v Salle 41, kde vystavoval obraz La Femme aux Phlox (Žena s květinou) spolu s Metzingerem, Delaunayem, Le Fauconnierem a Légerem. Výsledkem byl veřejný skandál, který poprvé upozornil širokou veřejnost na kubismus. (Picasso a Braque vystavovali v soukromé galerii prodávající obrazy malému okruhu znalců). V recenzi na Salon z roku 1911 publikovaném v Le Petit Parisien (23. dubna 1911), kritik Jean Claude napsal:

V roce 1911 na Podzimním Salonu (místnost č.8) vystavil Gleizes svůj Portrait de Jacques Nayral a La Chasse (Lov), se skupinou Salle 41 André Lhote, Marcel Duchamp, Jacques Villon, Roger de La Fresnaye a André Dunoyer de Segonzac. Na podzim toho roku se prostřednictvím Apollinaira poprvé setkal s Pablem Picassem a připojil se ke skupině Section d’Or (Zlatý řez), také známé jako Groupe de Puteaux. Umělci se setkávali ve studiu Jacquese Villona (také známého jako Gaston Duchamp) spolu s Villonovými bratry, Raymondem Duchamp-Villonem a Marcelem Duchampem, mimo jiných. Mnoho z těchto umělců také navštěvovalo kavárny Le Dôme, La Closerie des Lilas, La Rotonde, Le Select a La Coupole v Montparnasse.

Gleizes vystavoval obraz Les Baigneuses (Koupání) na Salonu nezávislých, rok 1912; Marcel Duchamp obraz Akt sestupující se schodů, který vyvolal skandál i mezi kubisty (Duchamp obraz před zahájením výstavy stáhl). Následovala skupinová výstava v Galeries Dalmau v Barceloně (první výstava kubismu ve Španělsku),Carol A. Hess, Manuel de Falla and Modernism in Spain, 1898–1936, University of Chicago Press, 2001, str. 76, další výstava byla v Moskvě (Valet de Carreau), Société Normande de Peinture Moderne v Rouenu a Salon de la Section d’Or v říjnu 1912 v Galerii de la Boétie v Paříži.

V letech 1911 až 1912 začali Henri Poincaré, Ernst Mach, Charles Henry (1859–1926, francouzský redaktor) a Henri Bergson spolu s Gleizesem ukazovat objekt jako by byl pozorován současně z více stran a ve čtyřech rozměrech. Tato technika relativního pohybu je posouvána do vyššího stupně složitosti v obraze Alberta Gleizese Le Dépiquage des Moissons (Sklizeň úrody) o rozměrech 269 cm x 353 cm z roku 1912. Tato ambiciózní práce spolu s Delaunayovým obrazem La Ville de Paris (Město Paříž) je jedním z největších obrazů v historii kubismu. Na Podzimním Salonu roku 1912 Gleizes vystavil obraz L'Homme au Balcon (Muž na balkoně).Salon d’Automne, Kubisme Kubistický příspěvek na Podzimním salonu z roku 1912 vyvolal v městské radě v Paříži kontroverzi, což vedlo až k debatě v Poslanecké sněmovně o využití veřejných prostředků k zajištění místa pro takové barbarské umění. Kubisty bránil socialistický poslanec Marcel Sembat.Patrick F. Barrer: Quand l'art du XXe siècle était conçu par les inconnus, str. 93–101, gives an account of the debate Albert Gleizes a Jean Metzinger při přípravě na "Salon de la Section d’Or" připravovali svou publikaci na obranu kubismu, což vedlo roce 1912 k první teoretické eseji o novém hnutí nazvané Du Cubisme.

Teorie