Letecký útok na Plzeň 26. dubna 1942 neboli Operace byla společná operace britského Královského letectva () a československého odboje na jaře 1942, v průběhu druhé světové války. Při nočním náletu bombardérů na západočeské město Plzeň měly být především poškozeny Škodovy závody. Šlo o několikátý pokus o bombardování významné zbrojovky, ale o první útok s dopadem bomb v Plzni.
Pozadí Plzeňské Škodovy závody, od začátku okupace součást koncernu strojíren , byly pro nacistické Německo velmi důležité, neboť byly jednou z největších zbrojních továren v Evropě. Plzeňská zbrojovka pomáhala vést agresivní a expanzivní politiku Německa dodávkami kvalitního a moderního válečného arzenálu. Škodovka svůj význam neztratila do posledních válečných dnů roku 1945. Právě z těchto důvodů se plzeňská Škodovka stala cílem číslo jedna britských a následně také amerických vzdušných útoků, neboť zničení Škodových závodů mělo výrazně omezit německé možnosti pokračovat ve válce.
Předchozí útoky V letech 1940 a 1941 se několikrát pokusilo o nálet na Plzeň. Tyto snahy však byly velmi sporadické, jelikož v této době byla Plzeň na samé hranici doletu britských bombardérů, tedy přibližně 1200 kilometrů. Velká Británie v té době disponovala pouze dvoumotorovým bombardérem a od roku 1941 čtyřmotorovým bombardérem , které jediné byly schopné doletět nad území protektorátu a zpět bez mezipřistání. Slabinou v úspěšnosti prvních náletů bylo jejich plánování pro menší počty letadel, což pro Škodovku neznamenalo žádnou výraznější hrozbu. Letecké nálety také komplikovala také plzeňská protivzdušná obrana, kterou zajišťovala západní Čechy, jejíž částí byly i FlaKy 88. Součástí této obrany byla také jednotka obsluhující světlomety umístěné v areálu bývalého fotbalové hřiště TJ Sokol Radčice.
Kvůli britským letcům se sirény v Plzni poprvé rozezněly při útoku v noci z 20. na 21. října 1940, pro nepřesnou navigaci letadel na zbrojovku šlo jen o nižší stupeň poplachu upozorňující na „letecké nebezpečí“. Nálet nebyl úspěšný, letka nenašla cíl a bomby shodila na příležitostné cíle v Německu. Poplach varující před náletem se znovu rozezněl v noci z 27. na 28. října 1940, pro nenalezení cíle byly pumy shozené na příležitostné cíle v Německu a na jiný, dosud neznámý cíl, zatímco Škodovy závody zůstaly tímto útokem nedotčeny. Třetí pokus o bombardování Škodovky se měl uskutečnit v noci z 19. na 20. listopadu 1940, pumy byly znovu shozeny mimo cíl, ačkoli se v hlášení 5. bombardovací skupiny oznamovalo přesné zasažení cíle. Další pokus o útok Spojenců proběhl v v noci z 28. na 29. října roku 1941, bombardéry znovu nedoletěly na místo určení a svůj náklad odhodily při zpáteční cestě nad německým územím. Britské bombardéry se oficiálně dostaly nad západočeskou metropoli až v dubnu roku 1942.
Příprava Realizaci významné akce ve spolupráci s domácím odbojem si přál Edvard Beneš, vůdčí představitel československého zahraničního odboje, pro prosazování svých záměrů v Londýně. Při úspěchu akce předpokládal velký ohlas ve světě a zároveň by se pro lidi v protektorátu jednalo o demonstraci schopnosti zasahovat i daleko od Velké Británie. Na plánování akce se vedle podíleli českoslovenští zpravodajci z II. oddělení londýnského Ministerstva národní obrany, českoslovenští parašutisté, československý odboj a , britské oddělení pro zvláštní operace.
Hlavním cílem náletu bylo vyřazení plzeňské Škodovky, dalším cílem bylo seřaďovací nádraží. Čas útoku krátce po půlnoci ze soboty na neděli byl zvolen záměrně pro ušetření životů českých dělníků, protože se nepředpokládala jejich hojná přítomnost v továrně. Plánována byla též sabotáž ze strany škodováckých dělníků, kteří měli zničit nejdůležitější zařízení závodu. Zázemí akce zajišťovali členové ilegální odbojové skupiny „Vašek-Čeněk“ vedené MUC. Václavem Rusým a JUC. Vítězslavem Dvořákem (krycím jménem Čeněk). Spolu se zaměstnanci Škodovky Václavem Honomichlem, Tomášem Nágrem, Milenou Dubskou a Vlastou Koželskou před náletem zajistili vyřazení poplašných sirén a varovali zaměstnance Škodovky. Domácí odbojové skupiny shromažďovaly informace potřebné pro očekávaný nálet na Škodovku dlouho před příchodem výsadkářů do Plzně. Připraveny byly podrobné plány továrny a vyznačeny byly též pozice protivzdušné obrany. Přesný popis továrních budov a plány poskytl paraskupině Silver A jejich spolupracovník Karel Sedlák, který pracoval v pražské pobočce Škodovky.
Zapojení parašutistů Do této letecké akce byli zapojeni českoslovenští parašutisté ze skupin , a . Parašutisté ze skupiny , nadporučík Alfréd Bartoš a radista Jiří Potůček, kteří udržovali vysílačkou Libuše kontakt s Londýnem, přijali 14. dubna telegram o připravovaném bombardování plzeňské Škodovky do konce dubna. Parašutisté byli požádáni o pomoc s navigací letounů na cíl nad zatemněným městem, protože přesnost byla velkým problémem dálkových nočních náletů na střední Evropu, měli použít radiomaják. Navrženy byly také signalizační ohně v blízkosti továrny při příletu letadel. O realizaci se mohla postarat druhá skupina či civilní organizace, parašutisté měli Londýnu sdělit možnosti provedení i dobu potřebnou na přípravu.
Čtveřice parašutistů, Jan Kubiš, Jozef Gabčík, Adolf Opálka a Josef Valčík, se do Plzně přesunula 17. dubna, o několik dní později, 23. dubna, se k nim připojil Karel Čurda. Plánování akce probíhalo v bytu Václava a Pavly Králových v ulici Pod Záhorskem 1/22, výsadkáři byli ubytovaní u Králových, u Vojtěcha a Marie Kučerových v Resslově 4, u Jana a Antonie Bejblových v Čechově 34 a u Aloisie Hrdličkové na Klatovské 78. Na Klatovské 78 bydleli před válkou také manželé František a Karolína Královi, kteří fungovali jako kurýři mezi Prahou a Plzní, všestranně akci Canonbury podporovali a zprostředkovali kontakt na A. Hrdličkovou. Aby se parašutisté, z nichž byli někteří v Plzni poprvé, dokázali ve městě dobře orientovat, doprovázely je Věra Kučerová, Marie Žilanová, Helena Králová a další mladí lidé po Plzni. Ve společnosti dívek nebyli výsadkáři nápadní.
Již 18. dubna hlásila vysílačka Libuše Londýnu, že akce bude připravena od 20. dubna. Letadla měl k Plzni bezpečně navést radiomaják, při příletu měla shodit osvětlovací rakety a zápalné bomby, aby se mezi požáry ztratily orientační ohně. Parašutisté také upozornili na falešný model továrny několik kilometrů západně od továrny s tím, že zjistí možnosti jeho zapálení. Radiomajákem byl pozemní transpondér , který odpovídal na signál vyslaný z transceiveru umístěném na letadle. Na území protektorátu jej dostal výsadek Out Distance, aby jej předal domácímu odboji pro zajištění přesné navigace dalších výsadků. Když však parašutisté chtěli vyzvednout radiomaják z úkrytu na dopadové ploše u Ořechova, nenašli jej. Při důkladném pátrání po parašutistech této skupiny byl totiž transpondér nalezen a dostal se do rukou gestapa.
Pro ztrátu radiomajáku se akce o několik dní zdržela, 23. dubna oznámila parašutisté Londýnu návrat k původnímu plánu se zapálením dvojice ohňů. V pátek 24. dubna zkoumali Kubiš, Gabčík, Opálka a další terén, společnost jim dělala plzeňská prodavačka Marie Žilanová. Vytipovaná byla stodola 200 metrů severně od ovy továrny (v některých zdrojích je tato stodola uvedena jako stoh), která se nacházela jižně od Škodovky, a druhá stodola na severovýchodním okraji Starých Skvrňan v ulici Nade Mží č 7. severně od závodu. Pro spolehlivé zapálení stodol opatřil Václav Král parašutistům benzín. Jozef Gabčík byl den před akcí z Plzně odvolán, aby případnými ztrátami na životech parašutistů nebyl ohrožen hlavní cíl výsadku, útok na Heydricha.
Dne 25. dubna byl v německém vysílání předána informace o dokončení příprav na britské straně a to odvysíláním Slovanského tance č. 8 Antonína Dvořáka. Později byla v českém vysílání odvysílána věta „Buďte připraveni, den odplaty přijde,“ která znamenala odstartování bombardérů.
V noci akce připravili Valčík a Kubiš s Marií Žilanovou, Věrou Kučerovou a dvěma neznámými mladíky zapálení stodoly. Kubiš po připravení poslal všechny pryč, aby mohl s Valčíkem zapálit oheň pomocí časované svíčky v okamžiku, kdy uslyší motory letadel. Adolf Opálka a Karel Čurda následně zapálili stodolu v ulici Nade Mží. Střed spojnice obou ohňů měl být cílem pro shození pum. Valčík s Kubišem se po zapálení stáhli do úkrytu u rodiny Králových, stejně tak se stáhli do bezpečí Opálka a Čurda.
Letecký útok thumb|left|Short Stirling 1651. přeškolovací jednotky těžkých letounů K bombardování na území Německa odstartovalo v noci 25. dubna z Británie 128 letounů. Hlavním cílem bombardérů byly haly v areálu leteckého výrobce v . Z formace 218. peruti 3. skupiny zamířilo k Plzni 6 čtyřmotorových bombardérů . Již 26. dubna několik minut po půlnoci sestřelil německý noční stíhač, letecké eso Ofw. , letadlo s registrací W7506. Bombardér dopadl u , 10 km severozápadně od Baden-Badenu, z osmičlenné posádky nikdo nepřežil. Do oblasti Plzně se dostalo jen pět bombardérů.
V 0.18 bylo plzeňské poplachové ústředně předáno první varování před blížícími se cizími letouny, na základě čehož vydala zrušení úlev v zatemnění. V 0.45 bylo vzdušné nebezpečí vyhodnoceno jako (L-30) a v 0.59 jako (L-20). Ihned potom byla o této skutečnosti informována policie, pohotovost, záchranná stanice 4 a ostatní složky obrany. V 1.14 byl sirénami vyhlášen letecký poplach „A“. Letouny se dostaly nad Plzeň v 1.30, nad městem byla v té době těžká oblačnost zhruba ve 300 metrech. V 1.32 zahlédli pověření pozorovatelé oheň v oblasti Skvrňan a zároveň byl slyšet hluk letadel ze směru od Bolevce. Od 1.45 reagovala na bombardéry vzdušná obrana města, tedy flaky v oblasti mezi Doudlevci a věznicí Bory. V této době bylo z Doubravky nahlášeno, že se nad Ústředním hřbitovem ze směru Bory vracela zpět jedna skupina letadel. O dvě minuty později byl spatřen neznámý počet letounů přilétající ze směru od Plas, načež reagoval flak na Kukačce střelbou. Protiletecká obrana střílela z děl neodjištěnými granáty, které létaly po okolí Plzně.
V 1.52 se spojenecké letouny objevily nad Plzní znovu a pozorovatel z Lochotína oznámil, že zahlédl bílou raketu nad letištěm. Také pozorovatel na Doubravce v této době zaznamenal hluk motorů. Ve 2.00 hlásil pozorovatel Fiala přelet žluté osvětlovací rakety přes pozorovatelnu stojící na Slovanech směrem na Bory, která znamenala ohrožení škodovácké dílny v Doudlevcích. O pár minut později bylo ze směru od Božkova slyšet tři po sobě jdoucí exploze, které podle jiného sledování způsobily výbuchy svržených tříštivých bomb ze spojeneckého bombardéru. Ve stejnou chvíli bylo spatřeno nepřátelské letadlo přilétající velmi nízko navzdory tomu, že světlomety v tuto dobu ještě nebyly aktivní. Lze předpokládat, že světelná raketa byla svržena právě tímto bombardérem. Okolo druhé hlásil Fiala také kulometnou palbu nad Světovarem. Pozorovatel Skuhravý současně ohlásil ještě aktivitu světlometů nad Škodovými závody, světelné kužely křižovaly oblohu. Až kolem 2.10 jeden světlomet osvítil na obloze nad nádražím (nebo nemocnicí) spojenecký bombardér letící ze západu na východ, což umožňovalo pokusy o jeho sestřelení. Ve 2.14 byla na policejní stanici ohlášena havárie letadla, které se mělo zřítit ve směru ústředního městského hřbitova na okraji Plzně. Krátce poté bylo pozorováno svržení další bomby v oblasti Božkova, která pravděpodobně spadla do lesa, a přibližně ve 02.30 byl ve směru Lochotína zaznamenáván hluk motorů a zároveň byly postupně povolávány hasičské posily na postižená území. Ve 3.20 sirény oznámily konec spojeneckého náletu.