Nikodim (světským jménem: Boris Georgijevič Rotov; 15. října 1929 Frolovo – 5. září 1978 Vatikán) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve, metropolita leningradský a novgorodský a patriarchální exarcha Západní Evropy.
Život Narodil se 15. října 1929 ve vesnici Frolovo Rjazaňské oblasti do rodiny sekretáře Oblastního výboru Komunistické strany.
Po dokončení střední školy byl přijat na Rjazaňský pedagogický institut (dnes Rjazaňská státní univerzita) na fakultu přírodních věd.
Dne 19. srpna 1947 byl postřižen na monacha a rukopoložen na jerodiákona. Byl včleněn do kléru jaroslavské eparchie. V létě 1949 opustil pedagogický institut po dokončení druhého ročníku. Dne 20. listopadu 1949 byl arcibiskupem Dimitrijem (Gradusovem) vysvěcen na jeromonacha a ustanoven představeným chrámu Narození Krista ve vsi Davydovo. Po určitou dobu působil v Pokrovském chrámu v Pereslavli-Zalesském.
Dne 7. srpna 1950 byl jmenován představeným chrámu svatého Dimitria v Ugliči a zároveň blagočinným Ugličského okruhu. Stejného roku nastoupil na dálkové studium Leningradský duchovní seminář a následně na akademii. Od ledna 1952 sloužil v katedrálním chrámu v Jaroslavli.
Dne 25. února 1956 byl přiřazen k Ruské duchovní misii v Jeruzalémě, kde později získal funkci zástupce představeného misie. Na konci března 1957 byl metropolitou krutickým a kolomenským Nikolajem (Jaruševičem) povýšen na igumena s právem nosit epigonation.
Od 25. září 1957 vystřídal Pimena (Chmelevského) ve funkci představeného misie s povýšením do hodnosti archimandrity. V březnu 1959 byl povolán zpět do vlasti, kde byl Svatým synodem jmenován vedoucím kanceláře Moskevského patriarchátu.
Oddělení vnějších církevních vztahů (OVCV) Dne 4. června 1959 se stal zástupcem předsedy Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu se zachováním úřadu vedoucího kanceláře.
Dne 16. dubna 1960 zaslali předseda Rady pro záležitosti Ruské pravoslavné církve při Radě ministrů SSSR Vladimir Kurojedov a předseda KGB Alexandr Šelepin do Ústředního výboru KSSS zprávu, v níž se s odkazem na informace agenturních zdrojů KGB navrhovalo odvolat metropolitu Nikolaje z účasti na činnosti Světové rady míru a Sovětského výboru obrany míru a zbavit ho vedoucí funkce v Moskevském patriarchátu a dosáhnout k tomu souhlasu patriarchy Alexije.
Dále se ve zprávě uvádělo: „KGB by považovala za účelné jmenovat do funkce předsedy oddělení vnějších církevních vztahů archimandritu Nikodima Rotova a prosadit ho jako zástupce Ruské pravoslavné církve pro účast na činnosti Světové rady míru a Sovětského výboru obrany míru.“
Dne 21. června 1960 byl metropolita Nikolaj (Jaruševič) rozhodnutím Svatého synodu zbaven funkce předsedy oddělení vnějších církevních vztahů; na jeho místo byl jmenován archimandrita Nikodim (Rotov), který byl zároveň povýšen do hodnosti biskupa podolského.
Dne 10. července 1960 proběhla v Trojicko-sergijevské lávře jeho biskupská chirotonie a hlavním světitelem byl patriarcha Alexij. Jako biskup a předseda OVCV získal na starost péči o farnosti v Maďarsku, Finsku a Japonsku. Pd 28. srpna 1960 byl zařazen do Komise pro mezikřesťanské vztahy při Svatém synodu. Od následujícího měsíce vedl také vydavatelské oddělení Moskevského patriarchátu.
Dne 23. listopadu 1960 jej Svatý synod ustanovil biskupem jaroslavským a rostovským. Rozhodnutím synodu byl 10. června 1961 povýšen na arcibiskupa a od 11. května 1963 mu bylo dovoleno nosit kříž na klobuku.
Dne 3. srpna 1963 byl jmenován předsedou Komise Svatého synodu pro otázky křesťanské jednoty s povýšením na metropolitu a následující den byl přemístěn na minskou katedru.
Leningradský metropolita Dne 9. října 1963 byl jmenován metropolitou leningradským a ladožským a zároveň dočasným správcem oloněcké eparchie. Po příchodu do Leningradu zrušil svým rozhodnutím předběžnou cenzuru kázání veškerého duchovenstva eparchie. V říjnu 1965, pod záminkou častých zahraničních cest, které ho nezřídka nutily být, a to i po delší dobu, mimo Leningrad, dosáhl obnovení řádné funkce vikáře, která byla za metropolity Pimena (Izvekova) zrušena. Vikáři byl udělen titul „biskup tichvinský“.
Dne 7. října 1967 byl zároveň jmenován správcem novgorodské eparchie s titulem „leningradský a novgorodský“.
Od 4. do 19. července 1968 vedl delegaci Moskevského patriarchátu na IV. shromáždění Světové rady církví ve švédské Uppsale; byl zvolen členem jejího ústředního výboru a téhož roku i předsedou výboru Křesťanské mírové konference.
Dne 16. prosince 1969 byl jmenován předsedou komise pro posouzení otázky kanonizace arcibiskupa japonského Nikolaje (kanonizován 10. dubna 1970). Dne 17. března 1970 mu bylo svěřeno dočasné řízení patriarchálních farností v Severní a Jižní Americe. V dubnu 1970 v USA podepsal dohodu s metropolitou newyorským Irenejem o podmínkách udělení autokefalie Americké metropolii.
Dne 12. dubna 1970 mu bylo uděleno právo nosit dvě panagie. V dubnu 1972, spolu s dalšími náboženskými představiteli SSSR – účastníky mírového hnutí – podepsal návrh dopisu odsuzujícího „pomlouvačnou činnost“ Alexandra Solženicyna.
V roce 1972 prodělal infarkt, po němž podal žádost o uvolnění z funkce předsedy oddělení vnějších církevních vztahů. Dne 30. května 1972 byl rozhodnutím Synodu z této funkce odvolán. Zůstal předsedou komise Svatého synodu pro otázky křesťanské jednoty, která byla na témže zasedání přejmenována na komisi pro otázky křesťanské jednoty a mezicírkevních vztahů.
Dne 3. září 1974 byl jmenován patriarchálním exarchou Západní Evropy. Od 23. listopadu do 10. prosince 1975 vedl delegaci Ruské pravoslavné církve na V. generálním shromáždění Světové rady církví v Nairobi; byl zvolen prezidentem Světové rady církví.
Dvakrát, v letech 1967–1968 a 1977–1978, stál v čele komisí pro přípravu a průběh oslav obnovení patriarchátu (50. a 60. výročí).
Zahraničněpolitická činnost Sehrál klíčovou roli v jednáních, jejichž výsledkem bylo — z pohledu Moskevského patriarchátu — vyřešení kanonického statusu metropolie v Severní Americe. Této církvi byla v roce 1970 udělena autokefalie patriarchálním a synodálním tomosem, kterým vznikla pravoslavná církev v Americe. Současně se do jurisdikce Moskevského patriarchátu jako autonomní vrátila Japonská pravoslavná církev.
Zvláštní pozornost tradičně přitahují kontakty, které Nikodim (Rotov) udržoval jménem Moskevského patriarchátu s Vatikánem. Papeži Jan XXIII. věnoval svou magisterskou práci, která byla posmrtně vydána jako monografie.
Analýza dokumentů ukazuje, že bez ohledu na jeho osobní vztah k Římské církvi byla politika, kterou Nikodim prosazoval, vždy v souladu se zahraničněpolitickou linií sovětského vedení, které nemělo diplomatické vztahy se Svatým stolcem a až do srpna 1962 považovalo Vatikán za jedno z center globálního „protisovětského vlivu“. První Nikodimova vystoupení o Římské církvi se svou rétorikou zásadně nelišila od projevů jiných hierarchů patriarchátu v poválečném období, kteří odhalovali nejen antikřesťanskou, ale dokonce i amorální podstatu papismu.
V souvislosti s přípravou Druhého vatikánského koncilu navrhl kardinál Augustin Bea zástupcům pravoslavné církve, aby se koncilu účastnili jako pozorovatelé; nabídka byla především adresována Konstantinopolskému patriarchátu — patriarchovi Athenagoru I.. V časopise Moskevského patriarchátu (č. 5/1961) vyšel redakční článek který po výčtu tradičních pravoslavných výhrad vůči katolicismu odpověděl na pozvání slovy: „Moskevský patriarchát odpovídá kardinálu Beovi: Non possumus! (nemožné)“
V létě 1962 se však začal měnit postoj vedení SSSR k papeži: sovětští diplomaté i tajné služby začali navazovat kontakty s Vatikánem, jehož hlava papež Jan XXIII. se zároveň snažil posilovat mírové iniciativy. Při důvěrném setkání v srpnu 1962 v Paříži mezi Johannesem Willebrandsem a Nikodimem (Rotovem) vyšlo najevo, že Kreml by mohl souhlasit s účastí pozorovatelů Ruské pravoslavné církve na koncilu, pokud by Vatikán zaručil, že se nestane protisovětským fórem. V září 1962 patriarcha Alexij I. v rozhovoru pro francouzského novináře Jeana Goulliera hovořil o blízkosti církví v oblasti věrouky i liturgie. Článek Non possumus byl následně označen za soukromý názor autora A. V. Vedernikova.
Ve dnech 27. září až 2. října 1962 navštívil Willebrands oficiálně Moskvu, kde 30. září byl přítomen liturgii v chrámu Petra a Pavla v Lefortovu, sloužené arcibiskupem Nikodimem. Dne 10. října rozhodl Svatý synod přijmout pozvání Vatikánu a vyslat pozorovatele; delegaci tvořili protojerej Vitalij Borovoj a archimandrita Vladimir (Kotljarov). Dne 12. října pak delegace Ruské pravoslavné církve nečekaně odcestovala do Říma na první zasedání koncilu, zahájené 11. října. Mezitím patriarcha Athenagoras ještě předtím telegramem oznámil do Říma, že pravoslavné církve, včetně moskevského patriarchátu, se rozhodly pozorovatele nevysílat.
Druhé zasedání koncilu bylo zahájeno 29. září 1963. Metropolita Nikodim 15. září 1963 vykonal návštěvu u papeže Pavla VI., který jej přijal při soukromé audienci; Nikodim také položil květiny na hrob Jana XXIII. a vykonal panychidu za jeho duši. Zajímavé je, že patriarcha Athenagoras neposlal Pavlu VI. ani blahopřání k jeho zvolení a nevyslal zástupce na jeho intronizaci.
V roce 1963 začala v Římě jednání mezi Vatikánem a SSSR o navázání diplomatických vztahů, jichž se účastnili sovětský velvyslanec v Římě Semjon Kozyrev a kardinál Bea. Stejně jako v polovině 20. let však skončila bez výsledku kvůli neochotě sovětského vedení zlepšit postavení věřících v SSSR.
Na iniciativu Nikodimova referátu „Dialog s římskými katolíky o současném křesťanském sociálním myšlení“, předneseného v Ženevě v červenci 1966, se v prosinci 1967 v Leningradské duchovní akademii uskutečnila první setkání mezi teology římskokatolické a ruské pravoslavné církve, vedená biskupem Willebrandsem a biskupem Juvenaliem (Pojarkovem); tato setkání pokračovala i v dalších letech.
Smrt ve Vatikánu Okolnosti smrti metropolity Nikodima jsou velmi podrobně popsány v Žurnálu Moskevského patriarchátu č. 11 z roku 1978.
Nikodim se nacházel ve Vatikánu v čele delegace Ruské církve u příležitosti intronizace papeže Jana Pavla I. dne 3. září 1978.
Dne 5. září, v 10. hodin ráno během audience u papeže, na kterou metropolita Nikodim šel přesto, že podle svědectví očitých svědků vypadal velmi unaveně, utrpěl infarkt — okamžitou zástavu srdce. Záchvat nastal ve chvíli, kdy představoval papeži archimandritu Lva (Cerpického). Žurnál Moskevského patriarchátu uvádí: „Papež přečetl modlitby a modlitbu za odpuštění hříchů. Přijel státní sekretář kardinál Ioannes Willebrands a rovněž se pomodlil u těla zesnulého metropolity.“
Rozloučení proběhlo v Římě i Leningradu; pohřební obřad se konal v Leningradu. Nikodim je pochován na Nikolském hřbitově Alexandro-Něvské lavry.
Smrt Nikodima vyvolala konspirační teorie o údajné otravě ruského metropolity v nápoji, údajně určeném papeži (Jan Pavel I. zemřel o 22 dní později rovněž na infarkt). Místo a způsob úmrtí vyvolaly u některých zástupců Ruské církve znepokojení; tato nálada byla zachycena ve vzpomínkách arcibiskupa Vasilije (Krivošeina).
Odkazy Reference
Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 15. října Kategorie:Narození v roce 1929 Kategorie:Narození v Moskevské oblasti Kategorie:Úmrtí 5. září Kategorie:Úmrtí v roce 1978 Kategorie:Úmrtí ve Vatikánu