John Calvin Coolidge, Jr. (4. července 1872 Plymouth Notch, Vermont – 5. ledna 1933 Northampton, Massachusetts) byl 30. prezident a 29. viceprezident Spojených států amerických. Byl starší ze dvou dětí rodičů Johna Calvina a Victorie Moor Coolidgeových. Jeho mladší sestra zemřela ve věku 14 let. John Calvin Coolidge, Jr. se narodil v Den nezávislosti.
Jako prezident byl Calvin Coolidge proslulý svou uvážeností, introverzí, mlčenlivostí a suchým humorem a lakonickým, někdy jen několikaslabičným vyjadřováním – málokdy v rozhovoru řekl více než několik slov a i jeho oficiální projevy jsou charakteristické stručností, úsečností a jednoduchou gramatickou stavbou. Proto si od americké veřejnosti vysloužil přezdívku, Silent Cal, česky Tichý Cal. Přes svou introvertní povahu však měl velmi dobré kontakty s médii, jako vůbec první americký prezident začal k politickým účelům používat rozhlas a svolal více tiskových konferencí než kterýkoliv jiný prezident, přes 520.
Coolidge byl politicky konzervativní, vyznával zásadu laissez faire, silně však podporoval zemědělství a snižoval daňovou zátěž. Jeho vláda byla obdobím bouřlivého ekonomického a kulturního rozmachu, tzv. roaring twenties, hájil také práva katolíků a Afroameričanů a silně omezil vliv rasistické organizace Ku-klux-klan na vrcholnou politiku. Ve své době byl velmi populární, zvláště mezi střední třídou. Kritizován je jeho postoj k sociálním otázkám a faktická neexistence jeho zahraniční politiky, kde pokračoval v politice Izolacionismu svého předchůdce Warrena G. Hardinga.
Mládí John Calvin Coolidge se narodil 4. července 1872 do významné novoanglické rodiny ve státě Vermont. Jeho otec John Calvin Coolidge st. byl farmářem, obchodníkem, poštmistrem, notářem a hrál důležitou roli v komunální politice. O matku Victorii Josephinu Moor přišel již ve svých 12 letech.
Od dětství byl znám pod svým prostředním jménem Calvin, které se na počest protestantského reformátora Jana Kalvína v rodině dědilo po mnoho generací.
Základnímu vzdělání se mu dostalo v jeho rodném městě. Byl průměrným žákem, nicméně se mu podařilo dostat na prestižní školu Amherst Collage v nedalekém Amherst ve státě Massachusetts. Zde se jeho prospěch výrazně zlepšil a v roce 1895 promoval s vyznamenáním. Coolidge byl členem republikánského klubu i bratrstva Phi Gamma Delta. Získal na kampusu pověst díky svému důvtipu a výrazným řečnickém schopnostem.
Politická kariéra
Raná léta v politice Calvin Coolidge se stal aktivní v politice již v roce 1896, kdy pomáhal s místní kampaní republikánskému kandidátovi na prezidenta, senátorovi Williamu McKinleymu. Konec devadesátých let 19. století a první dvě desetiletí století 20. znamenala pro Coolidgeovu kariéru dynamický vzestup. Roku 1898 byl zvolen do městské rady. Tuto práci Coolidge považoval především za prostředek k navazování užitečných kontaktů pro svou právnickou praxi. Roku 1900 byl jmenován městským právníkem. Roku 1903 byl zvolen místním úředníkem. O rok později se stal předsedou místní organizace republikánské strany. Roku 1905 kandidoval do městské školské rady, avšak zde zažil svůj první politický neúspěch a zvolen byl jeho protikandidát. Nicméně o dva roky později, tedy roku 1907, byl zvolen do státního zákonodárného sboru státu Massachusetts. V roce 1910 úspěšně kandidoval na starostou Northamptonu. Po dvou rocích v úřadu starosty se stal senátorem Senátu státu Massachusetts. Roku 1914 již působil jako předseda Massachusettského senátu.
Následně jeho kariéra postupovala v pozvolném vzestupu a roku 1916 se stal zástupcem guvernéra. Jako viceguvernér Samuela W. McCalla fungoval následující dva roky, než se posunul dále po politickém žebříčku.
Guvernér Státu Massachusetts V roce 1918 se guvernér Samuel W. McCall rozhodl neobhajovat svůj mandát a místo toho se pokusil kandidovat do senátu. Místo guvernéra se uvolnilo. Této situace využil Calvin Coolidge a oznámil svou kandidaturu na guvernéra. Jeho spolukandidátem se stal předseda massachusettské sněmovny reprezentantů, bostonský právník, Channing Cox. Coolidge se těšil u místních republikánů velkému respektu, tomu nasvědčuje i fakt, že v primárkách neměl žádného protikandidáta.
Ačkoliv bylo Massachusetts silně republikánským státem, Coolidge vyhrál velmi těsně nad demokratickým protikandidátem Richardem H. Longem. Rozdíl tvořilo pouze něco málo přes 17tisíc hlasů.
Bostonská stávka policistů V roce 1919 se guvernér Calvin Coolidge musel vypořádat s prvním velkým problémem. Bostonská policie se pokusila vstoupit do celoamerické odborové organizace AFL. Vrchní velitel policie Edwin Curtis se pokusil o vyjednávání, avšak po neúspěších a vstupu strážníků do AFL změnil svůj postoj a rozhodl se jednat rázně. Curtis nechal 19 vůdců této akce se propustit. To vyvolalo stávku strážníků. V Bostonu to okamžitě vedlo k zvýšení kriminality a nepokojům. vlevo|náhled|226x226pixelů|Policejní stávka v Bostonu (1919) Coolidge se nejdříve rozhodl nechat řešení situace na místních orgánech. Avšak po neúspěších se rozhodl povolat do Bostonu Národní gardu a dobrovolníky ve formě milice. Vypjatá situace vedla i ke střetům mezi stávkujícími policisty a gardou. Zabiti byli 2 strážníci. Velitel bostonské policie na pokyn Coolidge tři čtvrtiny strážníků propustil (1100) a nechal najmout nových 1500 z řad veteránů první světové války. AFL zaslala Coolidgeovi telegram, kde se zastala stávkujících strážníků a jejich práv. Na něj Coolidge reagoval v otevřeném dopise a popřel policejní právo na stávku s tím, že je nelze tolerovat a vyvyšovat zájmy jednotlivců nad bezpečnost občanů nejen Bostonu, ale celých Spojených států.
Viceprezident
Nominace a volby Při Republikánské národní konvenci roku 1920 se pokusil uspět jako kandidát na prezidenta, avšak neúspěšně. Po udělení nominace ohijskému senátorovi Warrenu G. Hardingovi se národní konvence měla rozhodnout, koho nominovat za viceprezidenta. Původně se počítalo s tím, že Harding nominaci nezíská a stane se viceprezidentem. Vedení národní konvence se rozhodlo oslovit kalifornského guvernéra Hirama Johnsona. Ten měl být progresivní rovnováhou ke konzervativnímu Hardingovi. Johnson však nabídku odmítl. Dalším, koho vedení oslovilo, byl guvernér Wisconsinu Irvine Lenroot. Ten nabídku přijal. Když illinoiský senátor Medill McCormick vstal, aby oznámil nominaci Lenroota, několik delegátů nepustilo McCormicka ke slovu a začali křičet: "Coolidge!"náhled|247x247bod|Warren G. Harding s Calvinem CoolidgemJeden delegát z Oregonu následně Coolidge navrhl. Návrh se rychle uchytil a Coolidge byl nečekaně nominován. Historik Donald R. McCoy tento akt označil za první od nominace Jamese Garfielda v roce 1880, kdy „delegáti převzali kontrolu nad republikánským sjezdem“.
Harding a Coolidge vedli svou kampaň s heslem America first, česky Amerika na prvním místě. To mělo dovodit dojem, že Demokratická strana stojí na straně zájmů Spojených národů, kdežto Harding a republikáni stojí na straně práv a zájmů Spojených států. Harding vedl svou kampaň ze svého domovského státu Ohio, zatímco Coolidge se vydal na kontaktní kampaň po východním pobřeží, hlavně po severních státech jihu, jakou jsou Virginie, Maryland nebo Delaware. Harding s Coolidgem nakonec prezidentské volby drtivě vyhráli nad demokratickými protikandidáty Jamesem Coxem a Franklinem Delano Rooseveltem.
Období ve funkci Calvin Coolidge nastoupil do funkce spolu s Warrenem G. Hardingem 4. března 1921. Jako viceprezident hrál Coolidge v Hardingově administrativě jen malou roli, i když se účastnil zasedání kabinetu. Jako předseda Senátu se příliš neprojevoval a věnoval se hlavně veřejným projevům. I přes různé skandály prezidenta Warrena G. Hardinga a členů jeho administrativy zůstal Coolidge u americké veřejnosti ve velké oblibě. Vysloužil si pověst čestného a pracovitého muže.
Prezidentství Když se prezident Warren G. Harding připravoval na kampaň za znovuzvolení, rozhodl se vydat na turné po Spojených státech. Avšak v Kalifornii se mu udělalo nevolno a v San Franciscu nečekaně 2. srpna 1923 zemřel. V té době byl Coolidge na návštěvě své rodiny ve Vermontu v domě, kde nebyla elektřina ani telefon. Zprávu o úmrtí dostal až od posla v brzkých ranních hodinách. Coolidge se oblékl, pomodlil a složil ve 2:47 hodin ráno přísahu do rukou svého otce, notáře. Poté se vrátil do postele. Druhý den se vrátil do Washingtonu, kde znovu složil přísahu do rukou ústavního soudce Adolpha Hoehlinga ml., aby předešel všem pochybnostem o své první přísaze.
Zpočátku se na Coolidge pohlíželo s nedůvěrou. Samo vedení republikánské strany pochybovalo o Coolidgeově schopnosti vést zemi. Rok ve funkci však republikánskou stranu přesvědčil a ta udělila Coolidgeovi nominaci do voleb 1924. Při nich Coolidge vyhrál nad demokratickým kandidátem Johnem W. Davisem a progresivním kandidátem Robertem La Follettem.
Politika a politické názory prezidenta Coolidge Politika Calvina Coolidge se vyznačovala konzervativismem a ekonomickým liberalismem.
Imigrace V roce 1924 podepsal Coolidge zákon o imigraci. Ten se stal jedním z nejpřísnějších imigračních zákonů v moderní historii Spojených států. Zákon povoloval imigraci do USA pouze osobám s vysokoškolským vzděláním a zakazoval imigraci z Asie a Mexika. Dále určil maximální hranici počtu přijetí imigrantů za rok, která tvořila 2 % z celkového počtu obyvatel států. Tato hranice byla roku 1927 zrušena a zvýšena 150 000 imigrantů za rok. Prezident Coolidge poznamenal, že Amerika musí zůstat americkou.
Imigrační zákon v té době pobouřil japonskou vládu, která vyvolala mezinárodní protest a posilovala protiamerický sentiment. Zákon totiž zrušil neformální takzvanou Gentlemanskou dohodu z roku 1907, která zaručovala imigraci Japonců do Spojených států bez jakéhokoliv omezení.
Ekonomika Prezident Coolidge je často označován jako zastánce ekonomické teorie laissez faire. Někteří historici však tvrdí, že ekonomická politika Calvina Coolidge je špatně chápána. Podle nich Coolidge byl odpůrce zásahů do ekonomiky, protože byl přesvědčen, že ekonomickou politiku si musí tvořit každý stát Unie sám.
Za jeho prezidentství došlo ke snížení státního dluhu Spojených států z 22,3 miliard na 16,9 miliard dolarů, což činilo celkové snížení o 24,2 %. Coolidge se tak stal posledním americkým prezidentem, za jehož vlády došlo ke snížení dluhu. Calvin Coolidge spolu s ministrem financí Andrewem Mellonem prosadil tři velké daňové škrty. Jedním z nejvýznamnějších škrtů byl zákon o příjmech z roku 1924, také známý jako Mellonův zákon o daních, který měl výrazně snížit sazby daně z příjmu. Kvůli opozici v kongresu však muselo být nakonec do zákona dopsáno vytvoření nové daně z darů a zvýšení daně z nemovitosti.
Zahraniční politika Coolidge pokračoval v izolacionistické politice svého předchůdce prezidenta Hardinga. Sám byl odpůrcem války a dával větší přednost dění v Americe než v zahraničí. I přesto jeho diplomacie pomohla zlepšit vztahy Spojených států a latinskoamerických zemí, které byly zhoršeny intervencionistickou politikou prezidenta Woodrowa Wilsona.
Mexiko náhled|Calvin Coolidge s viceprezidentem Charlesem Dawesem Calvin Coolidge již na počátku musel řešit problémy se sousedním Mexikem. V roce 1923 jeho administrativa uznala vládu Álvara Obregóna. Coolidge se snažil navázat na politiku Warrena G. Hardinga a vyjednat s Mexikem změnu mexické ústavy, hlavně článek 27, který umožňuje Mexiku v případě "veřejného zájmu" znárodnit soukromý majetek a reguluje množství nerostných surovin, které mohou zahraniční společnosti vytěžit . Jednání bylo úspěšné a americké společnosti jako Texas Oil získaly plná práva na mexickém trhu.