Vila Vlastimila neboli Pospíšilova je secesní lázeňská vila s romantickými prvky postavená v Pražské čtvrti na adrese Betty Smetanové 244. Stavba architekta Dušana Jurkoviče z roku 1903 byla prohlášena kulturní památkou v roce 1991, objekt však byl úpravami interiéru i fasád pozměněn natolik, že památková hodnota byla odebrána v roce 2000. Dnes je památkově chráněn v rámci městské památkové zóny Luhačovice. Původně rodinná vila slouží jako ubytovací zařízení pro dětské pacienty společnosti Lázně Luhačovice, a.s. a jejich rodiče.
Historie
Vily v Pražské čtvrti Vila Vlastimila byla postavena jako jedna z prvních budov nově koncipované části Pražská čtvrť nedaleko vily Praha, postavené v roce 1902 pro Jana Rennera ve stylu alpských domů. Nově postavené vily byly pojmenovány podle pražských a českých lokalit pro zdůraznění vlasteneckého cítění lázeňského místa v době Rakousko-Uherska. Jurkovič zde do roku 1903 realizoval svou vizi „rodinného sídla československého života a vlastní kultury“, kdy kombinací romantismu a finské architektury s podněty z oblasti lidové kultury vytvořil osobitý secesní výraz. Pražská čtvrť se stala předmětem sporu mezi obyvateli Starých Luhačovic a představenstvem Pozlovic a vyústila v roce 1925 k přičlenění nové čtvrti do luhačovického katastru. Vize Dušana Jurkoviče byla realizována za první republiky. Mezi nejhodnotnější stavby pozdní secese patří vily Kancnýřka a Astoria, v duchu historizujícího folklorismu byly v pozlovickém katastru postavené vily Samorostlá a Niva.
Rodina Pospíšilova Majitelem vily byl František Pospíšil (1849–1938), který působil v luhačovických lázních jako vedoucí strojovny, elektrárny a prádelny od hraběcích dob do roku 1938. Jeho dcery v národních krojích podávaly v sezóně u pramenů pacientům minerální vody, ve vile měl ordinaci dětský lékař MUDr. Jindřich Šípek. V letech 1904–1914 zde pobýval operní pěvec Janko Blaho, syn lázeňského lékaře Pavla Blaha, který se přátelil se synem Pospíšilů Františkem i jeho sestrami Helenkou a Fanynkou. Pospíšilovi žili ve vile do roku 1964, kdy se vila stala rekreačním zařízením Ostravsko-Karvinských dolů. Zásahy v 70. letech narušily původní barevnou polychromii dřevěných dekorativních prvků interiérů i vnější fasády. Od roku 2005 je vila v soukromých rukou a je provozována jako lázeňský penzión. Současní majitelé se snaží vrátit stavbě původní barevnost v zachované schodišťové hale.
Pobyty Leoše Janáčka Leoš Janáček byl v Pospíšilově vile ubytován v letech 1903–1904 a 1914–1917. Při prvním pobytu se zde setkal s pěvkyní Kamilou Urválkovou (1875–1956), jejíž příběh zklamané lásky se skladatelem a dirigentem Vinohradského divadla Vítězslavem Čelanským ho inspiroval k napsání opery Osud. Libreto opery vznikalo v Luhačovicích v srpnu 1903, několik měsíců po smrti Janáčkovy dcery Olgy a po odmítnutí provedení Její pastorkyně Národním divadlem. Do Luhačovic je umístěn její děj a postavy byly podle jmen snadno ztotožnitelné se skutečnými osobami. Opera byla v brněnském divadle uvedena až padesát tři let po svém vzniku v roce 1958. Nejvýstižněji se o opeře Osud vyjádřil Jaroslav Vogel: „Vysoko nad libretem stojí na štěstí Janáčkova hudba – či spíše na neštěstí, neboť tím se stává osudová otázka Osudu tím trýznivější.“ Po úspěchu Její pastorkyně v Národním divadle v roce 1916 pobýval Janáček v Luhačovicích s představitelkou role Kostelničky Gabrielou Horvátovou. V témže roce se v Luhačovicích setkal s osudovou ženou Kamilou Stösslovou (1891–1935), která významně ovlivnila jeho osobní i tvůrčí život v dalších letech. Věkově nerovné přátelství přerostlo u Janáčka v silný emocionální vztah, který trval až dokonce jeho života. V letech 1917–1919 pracoval na písňovém cyklu Zápisník zmizelého, který měl premiéru 18. dubna 1921 v brněnské Redutě. Sbírka baladických textů ve valašském dialektu údajně anonymního lidového autora se stala inspirací pro řadu českých umělců jak hudebních, tak výtvarných. V dalších dvaceti letech se Janáček ubytovával s Augustiniánském domě.
Architektura Vila je v architektonickém ztvárnění stavby odlehčena směrem nahoru s motivy geometrické secese a stavba v kompozici celku i vstupních prostor působí symetricky. Přízemí je ukotvené v zemi naturalistickým kamenným obkladem soklu, nárožním opěrákem a klenákem v horní části malých pravoúhlých oken. Vstupní průčelí má uprostřed výrazné prosklení schodišťové haly a v postranních osách poschodí polygonální arkýře (tři strany osmiúhelníku) s vloženou hrázděnou konstrukcí. Vstup tvoří kamenné schodiště s balkonovou terasou na pilířích zakončených jehlany s kulovým zakončením a pylonem s cimbuřím. Navzdory kompaktnosti omítnutých stěn horní podlaží působí odlehčeně díky větším okenním výřezům, trelážím v jejich orámování, lodžiím s barevně zdobenými dřevěnými sloupky a parapety a proskleným arkýřovým oknům. Střecha krytá taškami má formování v karpatském stylu, s valbou nad středem průčelí a s kuželovitými stříškami arkýřů po stranách. Za povšimnutí stojí pravoúhlé geometrické rastry oken, krakorce nesoucí římsy a ozdobné detaily z kovu.
Galerie
Odkazy Reference
Literatura Bořutová, Dana: Architekt Dušan Samuel Jurkovič, Vydavatelství SLOVART, spol. s.r.o., Bratislava 2009. Drlíková, Eva, ed.: Leoš Janáček: život a dílo v datech a obrazech = Leoš Janáček: chronology of his life and work. Opus musicum, Brno 2004. Jan Mikeska: Tajemství P.s. aneb Odhalení autora textu Janáčkova Zápisníku zmizelého, LÍPA, Vizovice 1998. Externí odkazy
Vlastimila Kategorie:Stavby Dušana Jurkoviče ve Zlínském kraji Kategorie:Secesní vily v Česku Kategorie:Lázeňské hotely v Česku