Lotyšská pomocná policie (, ) byla paramilitární jednotka založená Němci během okupace Lotyšska v letech 1941 – 1944. Byla složena z útvarů pořádkové policie v říšském komisariátu Ostland, generální obvod Lettland, nejdříve z dobrovolníků a později z mobilizovaných mužů.

Vznik a vývoj

náhled|Štáb lotyšského Jagdkommanda (loveckého oddílu) vykonávajícího policejní povinnosti v týlu. Fotografie pořízena v březnu 1943. Lotyšsko jako samostatný stát zaniklo po invazi Rudé armády v červnu 1940 a následně 5. srpna 1940 začleněním do SSSR jako Lotyšská sovětská socialistická republika. Po obsazení státu Sověty se bývalí příslušníci armády, ale i civilisté, zapojili do protisovětského odboje jako partyzáni zvaní Lesní bratři. Sovětské bezpečnostní síly na situaci reagovaly deportacemi, které postihly celkem 35 000 občanů Lotyšska. Po útoku Německa na SSSR dne 22. června 1941 došlo k rychlému obsazení baltských států. Dne 1. července 1941 do Rigy vstoupila německá armáda, když lotyšské protisovětské síly již hlavní město částečně osvobodily ze sovětské nadvlády díky povstání, které vypuklo dne 28. června 1941.

Rozkazem Wilhelma von Leeba, velitele skupiny armád Sever, ze dne 25. srpna 1941 bylo povoleno estonským, lotyšským a litevským občanům vstupovat do wehrmachtu nebo vytvářet dobrovolnické prapory k plnění bezpečnostních úkolů. Tímto rozkazem německé velení spustilo transformaci protisovětských partyzánských skupin v regulérní policejně-vojenské útvary. Po zkušenosti s okupací Lotyšska byl zájem dobrovolníků o vstup velmi vysoký, protože Lotyši příchod německé armády vnímali jako osvobození. Do policejních praporů se jako dobrovolníci přihlašovali také bývalí příslušníci sdružení Aizsargi. To byla polovojenská organizace v samostatném meziválečném Lotyšsku plnící policejní úkoly při zakročení proti banditům po občanské válce nebo ostraze hranice. Dalším zdrojem dobrovolníků byli dezertéři z 24. lotyšského střeleckého sboru Rudé armády. Počet litevských příslušníků dobrovolnických sil na straně Německa byl nejvyšší na počet obyvatel z baltských států.

Z dobrovolníků byly následovně formovány prapory Schuma, přičemž obvyklá síla praporu byla v rozmezí 500 – 550 příslušníků. Hlavním cílem policejních oddílů bylo zpočátku vyčistit území Lotyšska od zbytků útvarů Rudé armády nebo marodérů. Následně se cílem stali bývalí sovětští aktivisté a Židé. Policejní útvary byly vyzbrojeny a vystrojeny z trofejních československých zbraní a nárukavním znakem s nápisem LATVIA. Policejní náčelníci se zodpovídali německým velitelům.

Začátkem července 1941 v Rize vznikla jednotka pod vedením Viktora Arajse () pod přímým velením SD. Tato jednotka získala oficiální status jako jednotka pomocné policie a byla aktivně zapojena do vyvražďování Židů v Lotyšsku. Zúčastnila se Masakru v Rumbule, kde bylo v prosinci 1941 zavražděno 25 000 Židů. Jednotka vykonávala popravy a její příslušníci byli odměňováni věcmi zemřelých.

Dále také působila jako kárná jednotka v protipartyzánských operacích, jako byly Zimní kouzlo, Hornung, Svátky jara a Kormorán, za které jsou této jednotce připisovány mnohé válečné zločiny. Vojáci této jednotky se také podíleli na střežení koncentračních táborů. Po válce bylo v Sovětském svazu zadrženo a odsouzeno 344 bývalých členů této jednotky. Velitel Arajs byl v roce 1979 v Německu odsouzen k doživotnímu vězení a zemřel ve vězení.

Další jednotka vznikla pod vedením Voldemārse Veisse, která sice formálně podléhala velení pomocné policie, ale ve skutečnosti byla řízena SD jako jednotka zvláštního určení. Veisse se také aktivně zapojil do formování dalších policejních praporů z titulu funkce bývalého náčelníka mobilizačního odboru lotyšské armády.

Pomocná policie v roce 1941 měla zhruba 7 500 příslušníků. Celkem bylo do konce roku 1941 zformováno 5 lotyšských praporů. Dne 11. února 1941 vydal vyšší vůdce SS a policie Friedrich Jeckeln výzvu k velké náborové akci do lotyšských policejních praporů, v jejímž důsledku bylo vytvořeno dalších 16 praporů. Jedním z hlavních lákadel pro nábor do praporů bylo zajištěné zásobování potravinami, protože v studené a hladové zimě na přelomu let 1941 – 1942 byla norma přídělu pro civilní obyvatelstvo v okupovaném Lotyšsku 250 gramů potravin denně. Palivové dříví bylo jen pro pracující, přičemž německé úřady vytvářely situaci, kdy zaměstnaných bylo minimum. Náborová kampaň přilákala značné množství mužů, které nikdo neseznámil s nutností účastnit se represí proti civilnímu obyvatelstvu.

Do konce roku 1943 bylo vytvořeno 45 lotyšských praporů. Jejich celková síla se odhadovala na 15 000 příslušníků. Tito měli za úkol chránit týl německých armád a bojovat proti partyzánům na území Ukrajiny nebo Běloruska. Některé z těchto útvarů operovaly na frontě v zóně skupiny armád Sever.

V roce 1944 v lotyšských praporech sloužilo 12 186 příslušníků.

Nasazení v oblastech a bojích

Jednou z prvních akcí 16. zemgalského policejního pluku byla v září 1941 razie proti litevskému obyvatelstvu s cílem zajistit podezřelé osoby a zabavit dobytek pro německé potřeby. Lotyši však nechtěli vůči Litevcům postupovat s potřebnou razancí, a proto byla akce neúspěšná.

V prosinci 1941 17. prapor a v březnu 1942 21. prapor byly nasazeny na frontě u obléhaného Leningradu.

Lotyšské policejní prapory se zúčastnily protipartyzánské operace Zimní kouzlo a podle hlášení velitelů praporů č. 276, 277, 278 a 279 tyto jednotky v akci zastřelily 875 „banditů a jejich kompliců“. Předaly 1 389 zadržených k prověření SD. Krom toho se podílely na vypálení 107 vesnic a 6 zemědělských usedlostí. Policejní prapory se také zúčastnily operace Hornung. 25. lotyšský policejní prapor byl také součástí sil provádějících operaci Rusalka.

Dne 1. srpna 1943 spojením čtyř praporů č. 277, 278, 312 a 276 vznikl 1. lotyšský dobrovolnický policejní pluk Riga. Začátkem listopadu 1943 byl tento pluk zařazen do bojů proti Rudé armádě u Něvelu. Za odvahu projevenou v zimních bitvách získalo jeho mužstvo právo nosit rukávové stuhy se jménem pluku. V březnu 1944 byl pluk z fronty stažen na zotavení.

V dubnu až květnu 1944 se lotyšské policejní prapory zúčastnily operace Svátky jara s cílem zničit partyzány v partyzánské zóně Polock – Lepel v Bělorusku, kde se podílely na válečných zločinech. K tomu zpráva důstojníka ROA uvádí:

Vojáci dostávali denní žold 3,80 RM, velitel praporu 15,50 RM. Což bylo o mnoho více, než dostávali příslušníci Běloruské pomocné policie nebo Ukrajinské pomocné policie. Na stravné se vyplácelo 0,6 RM, pokud se voják stravoval na vlastní náklady. Pokud byl příslušník zabit, obdržela jeho rodina důchod od 43 RM do 144 RM měsíčně v závislosti na hodnosti a délce služby. Pokud se vyznamenal, německé úřady mu poskytly příděl zemědělské půdy.

Lotyšské policejní prapory

V první polovině roku 1943 bylo šest praporů (č. 16, 18, 19, 21, 24, 26) spojeno do 19. granátnické divze SS (2. lotyšská). Dne 1. srpna 1943 byly čtyři prapory (č. 277, 278, 276, 281-A) sjednoceny do 1. policejního pluku v Rize ().

V únoru 1944 vznikly další 2 pluky – 2. liepajský z praporů č. 22, 25, 282-A a 280-B a 3. policejní pluk z praporů č. 317-F, 318-F a 321-F.

Kromě níže uvedených praporů bylo v létě a na podzim roku 1943 z ruského obyvatelstva Lotyšska zformováno 7 pořádkových praporů (č. 283., 314., 315., 325.–328.) bez jakékoli účasti Lotyšů. Tyto prapory na konci roku 1944 byly buď rozpuštěny, nebo převedeny do Německa.

Mapu rozmístění všech praporů v září 1942 zobrazuje odkazovaný pramen. Lotyšská jazyková verze obsahuje bohatý fotografický materiál k tematice.