Erika Julia Hedwig Mannová (9. listopadu 1905 Mnichov – 27. srpna 1969 Curych) byla německá herečka, kabaretní umělkyně, spisovatelka, novinářka, aktivistka a editorka. V roce 1933 založila politický kabaret Die Pfeffermühle a pořádala přednášky proti nacismu. S tímto kabaretem navštívila v roce 1935 i Prahu. V této činnosti pokračovala i poté, co emigrovala do Spojených států. Kromě toho byla správkyní literárního odkazu svého otce Thomase a svého bratra Klause Mannových. Zanechala také rozsáhlé literární dílo: politické eseje, reportáže, cestopisy a knihy pro děti.
Život
Rodina Erika Mannová byla prvorozenou dcerou spisovatele a pozdějšího držitele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna a jeho ženy Katii, rozené Pringsheimové, dcery německého intelektuála židovského původu. Byla pojmenována po Erikovi, bratrovi Katii Mannové, který brzy zemřel, sestře Thomase Manna Julii a její prababičce Hedwice Dohmové. Stejně jako její matka byla pokřtěna jako evangelička.
Thomas Mann se v dopise bratru Heinrichovi Mannovi vyjádřil o narození prvního dítěte zklamaně: „Je to tedy holka; pro mě je to zklamání, jak mezi námi přiznávám, neboť jsem si přál syna a nepřestanu si ho přát. […] Syn je podle mě poetičtější, je mým pokračováním a novým začátkem za nových podmínek.“ Thomas Mann / Heinrich Mann: Briefwechsel 1900–1949, S. 109
V pozdějších deníkových záznamech však upřímně přiznává, že „z těch šesti dětí se zvláštní rozhodností upřednostňuje tři, dvě nejstarší [Eriku a Klause] a Elisabetku“.Thomas Mann: Tagebücher 1918–1921, Eintrag vom 10. März 1920
K Erice měl zvláštní pocit důvěry, což se později projevilo tím, že měla bezprostřední vliv na důležitá rozhodnutí svého otce.Marcel Reich-Ranicki: Thomas Mann und die Seinen, S. 184 O její výjimečné roli věděli i sourozenci, jak vzpomíná bratr Golo: „Polévku musí solit Eri.“Golo Mann: Meine Schwester Erika. In: Erika Mann, Briefe II, S. 241 Tento výrok o dvanáctileté dívce z roku 1917 se později v rodině Mannových často používal.
Po Erice následoval bratr Klaus, se kterým byla během svého života úzce spjata – vystupovali „jako dvojčata“. Klaus Mann popisuje jejich sounáležitost slovy „naše solidarita byla absolutní a bezvýhradná“.Klaus Mann: Der Wendepunkt, S. 102 Čtyři mladší sourozenci byli Golo, Monika, Elisabeth a Michael. Děti vyrůstaly v Mnichově. Její rodina z matčiny strany patřila k vlivným velkoměšťanům, otec pocházel z obchodnické rodiny Mannů z Lübecku. Již v roce 1901 úspěšně vydal román Buddenbrookovi: úpadek jedné rodiny (Buddenbrooks).
Školní léta a první divadelní zkušenosti Rodina Mannova se v roce 1914 nastěhovala do své známé vily v ulici Poschingerstraße 1 v Bogenhausenu. Rodina vilu nazývala Poschi. Mezi lety 1912 a 1914 navštěvovala Erika Mannová s bratrem Klausem soukromou školu Ebermayerschule, následně jeden rok základní školu v Bogenhausenu a mezi lety 1915 až 1920 absolvovala vyšší dívčí školu na náměstí St. Annaplatz. V květnu 1921 přešla na mnichovské Luisengymnasium. Společně s bratrem Klausem a spřátelenými dětmi sousedů, mezi které patřily také dcery Bruno Waltera, Gretel a Lotte, jakož i Ricki Hallgarten, syn z židovské intelektuální rodiny, založila v roce 1919 ambiciózní hereckou skupinu Laienbund Deutscher Mimiker. Ještě jako školačku na mnichovském gymnáziu ji Max Reinhardt poprvé angažoval na jevišti divadla Deutsches Theater v Berlíně. Z části zlomyslné žerty, které prováděla v takzvané partě „Herzogpark-Bande“ s Klausem a spřátelenými dětmi ze sousedství, přiměly rodiče k tomu, že ji a Klause nechali přeložit do internátu pro reformní pedagogiku Bergschule Hochwaldhausen v pohoří Vogelsberg v Horním Hesensku. Toto intermezzo trvalo od dubna do června 1922; následně se Erika Mannová vrátila zpět na Luisengymnasium. V roce 1924 složila se špatnými známkami maturitu a začala v Berlíně studovat herectví, které kvůli četným vystoupením, mimo jiné v Hamburku, Mnichově a Berlíně, opakovaně přerušovala.
Herečka a spisovatelka V roce 1925 představovala Erika Mannová v první veřejně uváděné divadelní hře bratra Klause, Anja und Esther, lesbický pár spolu s Pamelou Wedekindovou. Hra, kterou režíroval a spolupodílel se na ní Gustaf Gründgens, byla uvedena v divadle Hamburger Kammerspiele. Klaus Mann byl v té době s Pamelou Wedekindovou zasnoubený a Erika Mannová do ní byla zamilovaná nejenom v rámci role. Díky vystoupení takzvaných „básníkových dětí“ („Dichterkinder“) známého Thomase Manna dosáhla hra velkého úspěchu u publika. Kritici ji však obsahově a dramaturgicky ztrhali a zobrazení lásky osob stejného pohlaví hodnotili jako skandál.
24. června 1926 vstoupila do manželství s režisérem a hereckým kolegou Gustafem Gründgensem, které však bylo 9. ledna 1929 rozvedeno. V roce 1927 hrála ve hře Klause Manna Revue zu Vieren v divadle Leipziger Schauspielhaus, opět v režii Gustafa Gründgense a ve stejném obsazení jako ve hře Anja und Esther. Následně vyrazila s Klausem a Pamelou Wedekindovou na turné. Také Revue zu Vieren obdrželo špatné kritiky. Gründgens se proto stejně jako Pamela Wedekindová zdráhal vystupovat v dalších představeních této hry, resp. ji režírovat. Pamela Wedekindová zrušila v roce 1928 zasnoubení s Klausem Mannem a vzala si v dubnu 1930 Carla Sternheima, otce společné přítelkyně Eriky a Klause Mannových Dorothey Sternheim. Té se říkalo „Mopsa“ a navrhovala scénu a kostýmy pro hru Revue zu Vieren.
7. října 1927 vyrazili Erika a Klaus Mannovi z Rotterdamu na několikaměsíční cestu kolem světa. Byl to svým způsobem útěk, který trval do července roku 1928. Jejich cesta vedla přes USA, Japonsko, Koreu, Čínu a Sovětský svaz. Díky svým mezinárodním známostem a proslulosti otce se seznámili s mnoha prominenty americké kulturní scény, jako například s Emilem Janningsem, Gretou Garbo a Uptonem Sinclairem. Pod názvem The Literary Mann Twins se sourozenci prezentovali jako dvojčata, aby tím vzbudili ještě více pozornosti. Cílem jejich cesty byl Hollywood, ale jejich naděje, že tam budou objeveni jako budoucí filmová hvězda nebo autor scénářů, se nenaplnila.Erika und Klaus Mann: Rundherum. Nachwort von Uwe Naumann, S. 146 Svoje živobytí se snažili financovat pomocí přednášek, ale výnosy byly příliš nízké; po cestě měli vysoké dluhy, které srovnal Thomas Mann poté, co v roce 1929 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Klaus Mann své sestře navrhl, aby také psala, což Erika nejprve odmítla. Ve své druhé autobiografii Der Wendepunkt (Bod obratu: zpráva o jednom životě) popsal názor Eriky: „V rodině už je dostatek spisovatelů, prohlašovala tvrdohlavě, a ona je prostě povoláním herečka.“ Ale „rodinné prokletí“Klaus Mann: Der Wendepunkt, S. 262 zasáhlo také ji a projevilo se v roce 1929 ve společné reportáži o cestě pod názvem Rundherum. Das Abenteuer einer Weltreise, která vyšla v nakladatelství S. Fischer Verlag. Po cestě se nevrátila ke svému manželovi Gustafu Gründgensovi. Stejně jako bratr Klaus nezvolila pevné bydliště, nýbrž bydlela v hotelích nebo našla přístřeší u rodičů. Svoje zkušenosti z cest zachytila také ve své první divadelní hře Hotels, která vznikla v roce 1929 a je považována za ztracenou.
V létě roku 1930 podnikli Erika a Klaus Mannovi cestu do severní Afriky. V marockém městě Fes se díky průvodci poprvé seznámili s „kouzelnou bylinkou hašišem“.Klaus Mann: Der Wendepunkt, S. 331 f. Cesta se pro sourozence proměnila v horor, který Klaus Mann později detailně popsal ve své druhé autobiografii Der Wendepunkt.
Na začátku 30. let 20. století získala Erika Mannová po střídavých angažmá v různých divadlech – v roce 1929 hrála v Mnichově královnu Alžbětu v Schillerově hře Don Karlos – první malé role ve filmech Mädchen in Uniform jako slečna von Attems a Peter Voß, der Millionendieb. V roce 1931 vyhrála nadšená řidička společně s kamarádem z dětství Rickim Hallgartenem 10 000 kilometrů dlouhou rallye, která vedla po celé Evropě. Napsala komedii Plagiat, na které se podílel Klaus Mann, a společně s bratrem knihu Das Buch von der Riviera. Was nicht im Baedeker steht. V oblasti žurnalistiky debutovala Erika Mannová krátkými příspěvky a glosami pro berlínský časopis Tempo. V roce 1932 vyšla její první kniha pro děti, Stoffel fliegt übers Meer (Štofek letí přes moře), s ilustracemi Rickiho Hallgartena. Společně s Hallgartenem napsala vánoční hru Jan’s Wunderhündchen. Ein Kinderstück in sieben Bildern, která měla premiéru v Darmstadtu. Ricki Hallgarten již vydání knihy Stoffel fliegt übers Meer nezažil, neboť 5. května 1932 spáchal sebevraždu. Erika Mannová se ho od tohoto záměru snažila neúspěšně odradit.
Na živobytí si Erika Mannová vydělávala filmovými a divadelními rolemi a psaním knih bez ohledu na kritickou politickou situaci ve světě, jejíž příčinou byla světová hospodářská krize v roce 1929. Když někdy peníze nestačily, obdržela, stejně jako bratr Klaus, potřebnou finanční podporu od rodičů. Ale vzestup nacismu v Německu ukončil její bezstarostný, apolitický a dobrodružný život. Poprvé se politicky angažovala, když se k politické situaci vyjadřovala v četných novinových článcích. V lednu 1932 vystoupila jako recitátorka na schůzi pacifistických žen, kterou organizovala Constanze Hallgartenová, matka jejího přítele Rickiho. Pravicová uskupení však tuto schůzi narušovala. Kvůli svému vystoupení se stejně jako její rodina dostala pod palbu nacistického tisku. Hallgartenová a Mannová úspěšně podaly žalobu kvůli pomluvě ve dvou plátcích. Redaktoři byli odsouzeni k peněžitému trestu ve výši 1 500 říšských marek. Byl to však pouze počáteční úspěch, neboť konfrontace s nacisty měla znamenat konec její kariéry u divadla. V té době již byla závislá na alkoholu a drogách, což v následujících letech vedlo k nutnosti podstoupit pravidelné odvykací terapie a zotavovací pobyty.
Kabaretiérka ve švýcarském exilu Společně s Klausem a jeho přítelkyní a milenkou Therese GiehseovouAxel Schock, Karen-Susan Fessel: OUT! – 800 berühmte Lesben, Schwule und Bisexuelle, Querverlag, Berlin 2004, ISBN 3-89656-111-1, Eintrag Giehse Therese, S. 114, vgl. Gunna Wendt: Erika und Therese. Erika Mann und Therese Giehse - Ein Liebe zwischen Kunst und Krieg, München 2018, pianistou a skladatelem Magnusem Henningem a některými dalšími přáteli založila 1. ledna 1933 politicko-literární kabaret Die Pfeffermühle v divadle Bonbonniere v Mnichově. Kabaret debutoval texty Eriky a Klause Mannových a Waltera Mehringa, představení byla vyprodaná. Následující program měl premiéru 1. února 1933, představoval však finále v Německu, jelikož po požáru Říšského sněmu v Berlíně v únoru následovalo na začátku března nacistické převzetí moci v Bavorsku. V Mnichově nyní vládl nacista Franz von Epp jako bavorský říšský komisař.
Aby unikli zatčení, museli se členové souboru uchýlit do ilegality. Erika a Klaus Mannovi varovali písemně a telefonicky rodiče před návratem do Německa. Ti se v březnu 1933 nacházeli na zotavovacím pobytu v Arose. Klaus Mann odjel 13. března do Paříže, zatímco Erika rychle sesbírala rukopisy knihy Joseph und seine Brüder (Josef a bratří jeho) a odcestovala do Švýcarska. Tam předala Thomasi Mannovi manuskripty, které se jí podařilo zachránit z rodinného domu v Mnichově.Irmela von der Lühe: Erika Mann, S. 102–104
Za exil si rodina Mannova zvolila v červnu 1933 Sanary-sur-Mer ve Francii, v září se vrátili zpátky do Švýcarska a usadili se v Küsnachtu. Erika a Klaus Mannovi s Giehseovou 30. září znovu otevřeli kabaret Pfeffermühle v hotelu Hirschen v Curychu. Od listopadu do prosince roku 1933 následovalo úspěšné turné po pěti švýcarských městech. Druhé turné s novým programem proběhlo od května do června 1934. Třetí program z podzimu 1934 švýcarský tisk ztrhal a vyvolal nepokoje. Soubor proto zamířil do Československa, Belgie, Holandska a Lucemburska. Teprve na konci roku 1935 hostoval soubor kabaretu Die Pfeffermühle opět ve Švýcarsku.