Ekonomie globálního oteplování se týká ekonomických aspektů globálního oteplování; tyto aspekty je třeba brát v úvahu při hledání opatření, kterými by vlády a politici mohli reagovat. Díky působení řady faktorů je to obtížná úloha, jak z hospodářského, tak i z politického hlediska: jedná se o dlouhodobý mezigenerační problém; přínosy a náklady jsou rozloženy nerovnoměrně v rámci jednotlivých států i mezi nimi; a je třeba zohlednit vědecká stanoviska i názory veřejnosti.
Jedním z nejdůležitějších skleníkových plynů je oxid uhličitý (CO2). Přibližně 20 % oxidu uhličitého, který je emitován v důsledku lidské činnosti, může zůstat v atmosféře mnoho tisíc let. Dlouhá časová měřítka a nejistota spojená s globálním oteplováním vedly analytiky k vývoji „scénářů změny klimatu“ – budoucích environmentálních, sociálních a ekonomických změn. Tyto scénáře mohou politikům pomoci pochopit možné důsledky jejich rozhodnutí.
Dopady změny klimatu zahrnují ztrátu biologické rozmanitosti, zvýšení hladiny moří, zvýšenou frekvenci a závažnost některých extrémních povětrnostních jevů a okyselování oceánů. Ekonomové se pokusili kvantifikovat tyto dopady v peněžním vyjádření, ale tato hodnocení mohou být kontroverzní.
Dvě hlavní politické reakce na globální oteplování spočívají ve snížení emisí skleníkových plynů (zmírňování změny klimatu) a přizpůsobení se dopadům globálního oteplování (např. budováním hrází v reakci na zvyšování hladiny moří). Další politickou reakcí, které se v poslední době věnuje větší pozornost, je geoinženýrství (např. rozprašování aerosolů do atmosféry tak, aby bránily průchodu slunečních paprsků k povrchu Země).
Jednou z reakcí na nejistoty globálního oteplování je přijetí strategie postupného rozhodování. Tato strategie uznává, že rozhodnutí o globálním oteplování je třeba přijímat s neúplnými informacemi a že současná rozhodnutí mohou mít potenciálně dlouhodobé dopady. Další možností je použití metody řízení rizik jako součásti politické reakce na globální oteplování. Například přístup založený na riziku lze použít na dopady změn klimatu, které lze z ekonomického hlediska obtížně kvantifikovat, např. dopady globálního oteplování na domorodé obyvatelstvo.
Analytici hodnotili globální oteplování ve vztahu k udržitelnému rozvoji. Udržitelný rozvoj zvažuje, jak by mohly být budoucí generace ovlivněny aktivitami současných generací. V některých oblastech mohou politiky určené k řešení globálního oteplování pozitivně přispět k dalšímu rozvoji. V jiných oblastech mohou náklady na opatření globálního oteplování odvádět zdroje od jiných sociálně a environmentálně výhodných investic (náklady obětované příležitosti v rámci politiky změny klimatu).
Scénáře Jedním z ekonomických aspektů změny klimatu je vytváření scénářů budoucího ekonomického rozvoje. Budoucí hospodářský vývoj může například ovlivnit, jak zranitelná je společnost vůči budoucím změnám klimatu, jaké by mohly být budoucí dopady změny klimatu, jakož i úroveň budoucích emisí skleníkových plynů.
Emisní scénáře Ve scénářích navržených k promítnutí budoucích emisí skleníkových plynů budou ekonomické prognózy, např. změny budoucích příjmů, často nutně kombinovány s jinými projekcemi, které ovlivňují emise, např. populačním vývojem. Protože tyto budoucí změny jsou vysoce nejisté, vhodným přístupem je analýza scénářů. Při této analýze se vytvářejí scénáře, které jsou založeny na různých předpokladech budoucích vývojových modelů. Příkladem jsou emisní scénáře „SRES“ vytvořené Mezivládním panelem pro změnu klimatu (IPCC). Scénáře SRES předpokládají širokou škálu možných budoucích úrovní emisí. Scénáře SRES jsou „základní“ nebo „neintervenční“ scénáře – nepředpokládají žádná konkrétní politická opatření ke kontrole budoucích emisí skleníkových plynů. Různé scénáře SRES obsahují velmi odlišné předpoklady budoucích sociálních a ekonomických změn. Například emisní scénář SRES „A2“ předpokládá nárůst populace na 15 miliard lidí v roce 2100, zatímco scénář SRES „B1“ předpokládá pouze 7 miliard lidí v témže roce. IPCC neřešila pravděpodobnost budoucího vývoje podle jednotlivých scénářů, ale někteří autoři tvrdí, že některé konkrétní scénáře SRES jsou pravděpodobnější než jiné.
Někteří analytici vypracovali scénáře, které předpokládají pokračování současných politik do budoucnosti. Tyto scénáře se někdy nazývají scénáře typu „jako obvykle (business-as-usual)“.
Odborníci, kteří pracují na scénářích, mají tendenci preferovat termín „projekce“ před termíny „prognóza“ nebo „předpověď“. Zdůrazňují tím, že pro jednotlivé scénáře nejsou přiřazeny pravděpodobnosti a že budoucí emise závisí na rozhodnutích učiněných nyní i v budoucnu.
Dalším přístupem je analýza nejistoty, kde se analytici pokoušejí odhadnout pravděpodobnost budoucích změn úrovní emisí.
Scénáře globální budoucnosti Scénáře „globální budoucnosti“ lze považovat za příběhy toho, co se stane do budoucna. Umožňují popis faktorů, které je obtížné kvantifikovat, ale jsou důležité při ovlivňování budoucích emisí skleníkových plynů. Třetí hodnotící zpráva IPCC obsahuje hodnocení 124 scénářů globální budoucnosti. Tyto scénáře promítají širokou škálu možných budoucností. Některé z nich jsou pesimistické, například 5 scénářů projektuje budoucí zhroucení lidské společnosti. Jiné jsou optimistické, například v pěti dalších scénářích budoucí pokrok v technologii řeší většinu nebo všechny problémy lidstva. Většina scénářů předpokládá rostoucí poškození přírodního prostředí, ale mnoho scénářů také předpokládá, že se tento trend v dlouhodobém horizontu zvrátí.
V hodnocených scénářích je ekonomický růst slučitelný se zvyšováním nebo snižováním emisí skleníkových plynů. Ve druhém případě je růst emisí zprostředkován zvýšenou energetickou účinností, přechodem na nefosilní zdroje energie a/nebo přechodem na postindustriální ekonomiku (založenou na službách). Většina scénářů předpokládajících růst skleníkových plynů předpokládá nízkou úroveň ekonomických regulací ze strany vlád. Scénáře s klesajícími koncentracemi skleníkových plynů obecně předpokládají silné ekonomické regulace ze strany vlád.
Faktory ovlivňující růst emisí alt=refer to caption and adjacent text|vpravo|náhled| Změny složek dle Kaya identity v letech 1971 až 2009. Zahrnuje globální emise CO2 související s energetikou, světovou populaci, světový HDP na obyvatele, energetickou náročnost světového HDP a uhlíková náročnost světového využití energie. Historicky byl růst emisí skleníkových plynů způsoben hospodářským rozvojem. Jedním ze způsobů, jak porozumět trendům v emisích skleníkových plynů, je použití identity Kaya. Kaya identita rozděluje růst emisí na účinky změn v lidské populaci, ekonomickém blahobytu a technologiích:
Emise CO2 z energie ≡ Počet obyvatel × (hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele) × (využití energie/HDP) × (CO2 emise/spotřeba energie)
HDP na osobu (nebo “per capita”) je používán jako míra ekonomické blahobytu a změny v technologii jsou popisovány jinými dvěma termíny: (spotřeba energie/HDP) a (emise CO2 z výroby energií/spotřeba energie). Tyto dva termíny jsou často označovány jako „energetická náročnost HDP“ a „uhlíková náročnost výroby energií“. Zkrácený termín „uhlíková intenzita“ se může také vztahovat na uhlíkovou náročnost HDP, tj. (emise CO2 z výroby energií/HDP).
Snížení energetické náročnosti HDP a/nebo uhlíkové náročnosti energie povede ke snižování emisí CO2 z výroby energií. Nárůst počtu obyvatel a/nebo HDP na obyvatele bude mít tendenci zvyšovat emise CO2 z výroby energií. Pokud by však byla energetická náročnost HDP nebo uhlíková náročnost energie snížena na nulu (tj. úplná dekarbonizace energetického systému), zvýšení populace nebo HDP na obyvatele by nevedlo ke zvýšení emisí CO2 z výroby energií.
Graf vpravo ukazuje změny v globálních emisí CO2 z výroby energií mezi lety 1971 a 2009. V grafu jsou rovněž jsou zachyceny změny ve světové populaci, ve světovém HDP na obyvatele, v energetické náročnosti světového HDP a v uhlíkové náročnosti světové spotřeby energie. Během tohoto časového období nebylo snížení energetické náročnosti HDP a uhlíkové náročnosti využívání energie schopné vyrovnat nárůst počtu obyvatel a HDP na obyvatele. Následkem toho se emise CO2 z výroby energií zvýšily. Od roku 1971 do roku 2009 emise CO2 z výroby energií vzrostly v průměru o 2,8 % ročně. Obyvatelstvo rostlo v průměru o cca 2,1 % ročně a HDP na obyvatele o 2,6 % ročně. Energetická náročnost HDP v průměru klesla o přibližně 1,1 % ročně a uhlíková náročnost energie klesla o přibližně 0,2 % ročně.
Trendy a projekce
Emise
Spravedlnost a emise skleníkových plynů Při zvažování emisí skleníkových plynů existuje řada oblastí, kde je důležitá spravedlnost. Obecně znamená spravedlnost „kvalitu nestrannosti“ nebo „něco co je fér a spravedlivé“. Jedním příkladem relevance spravedlnosti pro emise skleníkových plynů jsou různé způsoby, jakými lze emise měřit. Patří sem celkové roční emise v jedné zemi, kumulativní emise měřené v dlouhých časových obdobích (někdy měřené za více než 100 let), průměrné emise na osobu v zemi (emise na obyvatele), jakož i měření energetické náročnosti HDP, uhlíkové intenzity HDP nebo uhlíkové náročnosti využití energie. Různé ukazatele emisí poskytují různé poznatky týkající se politiky v oblasti změny klimatu a jsou důležitým tématem při mezinárodních jednáních o změně klimatu (např. viz Kjótský protokol).
V rámci procesu hospodářského rozvoje rozvinutých zemí na současnou úroveň prosperity se naakumulovaly velké emise skleníkových plynů; rozvojové země se nyní také pokoušejí zvýšit svou prosperitu, což je jedna z příčin jejich zvyšujících se emisí skleníkových plynů v současnosti. Podle různých autorů je právě spravedlnost velký problém emisních scénářů, a pro rozvojové země, například pro Indii a Čínu, by se často raději měly brát v úvahu emise na obyvatele místo toho, aby se zavázaly k přímému snižování emisí a bylo by potřeba zohlednit historické příspěvky rozvinutých zemí ke změně klimatu, na základě zásady „společné, ale diferencované odpovědnosti“. Například scénáře použité v První hodnotící zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) z roku 1990 kritizoval ve své práci Parikh, který uvedl, že stabilizační scénáře obsažené ve zprávě „stabilizují životní styl bohatých a nepříznivě ovlivňují rozvoj chudých“. Pozdější scénáře IPCC „SRES“, zveřejněné v roce 2000, výslovně zkoumají scénáře s omezujícím se rozdílem v příjmech (konvergenci) mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Projekce konvergence ve scénářích SRES byly kritizovány pro chybějící objektivitu.
Projekce emisí alt=refer to caption|vpravo|náhled| Předpokládané celkové emise oxidu uhličitého mezi lety 2000–2100 pomocí šesti ilustrativních scénářů „SRES“. Změny budoucích úrovní emisí skleníkových plynů jsou velmi nejisté a bylo vytvořeno velké množství kvantitativních projekcí emisí. V práci Rogner a kol. (2007) nalezneme vyhodnocení těchto projekcí. Některé z těchto projekcí agregují antropogenní emise do jediného čísla jako „CO2 ekvivalent“ (CO2ekv.). Do roku 2030 předpokládaly základní scénáře zvýšení emisí skleníkových plynů (F-plyny, oxid dusný, methan a CO2, měřeno v CO2ekv.) mezi 25 % a 90 %, vzhledem k úrovni z roku 2000. Pro CO2 pouze dvě třetiny až tři čtvrtiny nárůstu emisí by měly pocházet z rozvojových zemí, i když průměrná hodnota emisí CO2 na obyvatele v rozvojových zemích zůstane podstatně nižší než emise v rozvinutých zemí. Do roku 2100 se projekce CO2ekv pohybují od 40 % snížení až po zvýšení emisí o 250 % nad jejich úrovně v roce 2000.
Koncentrace a teploty Jak již bylo zmíněno, dopady změny klimatu jsou určovány spíše koncentrací skleníkových plynů v atmosféře než ročními emisemi skleníkových plynů. Změny atmosférických koncentrací jednotlivých skleníkových plynů jsou uváděny jsou uváděny jako souhrnná koncentrace skleníkových plynů.