náhled|Trnkové houští ze svazu Berberidion vulgaris|alt=Pohled na stráň porostlou trnkovým houštím Křovinná vegetace je souhrnný název pro vegetační typy a biotopy, v jejichž rostlinné složce dominují keře. Mohou se vyskytovat přirozeně v oblastech, kde klimatické podmínky nedovolují růst stromů, nebo jako výsledek lidských změn či opakovaných disturbancí v krajině. V různých klimatických a vegetačních pásech mohou nabývat nejrůznějších podob, od hustých, vysokých a zcela neprůchodných porostů po řídké, roztroušené skupiny nízkých keříků v polopouštních a arktických oblastech. Přechody mezi jednotlivými formacemi jsou neostré, na okrajích křoviny zpravidla plynule přecházejí do lesního porostu nebo do lesostepní či stepní vegetace. Mohou kolem nich být vyvinuty i květnaté bylinné lemy. Mnohé křovinaté biotopy ve světě (fynbos, chaparral, kwongan a další) patří k hotspotům biologické diverzity s mnoha endemickými druhy rostlin a živočichů; naopak jednotvárné sukcesní křoviny složené z několika málo dominantních druhů keřů, doprovázené porosty běžných ruderálů, jsou projevem degradované lokality a jejich expanze má na biodiverzitu negativní vliv. Hojně diskutovaným jevem je v této souvislosti expanzní šíření křovin do travnatých biomů ve světě, tzv. shrub encroachment.
V kulturní krajině mají křoviny významnou ekologickou funkci jako zdroj potravy a úkrytu pro drobné živočichy. Na porosty křovin je vázána celá řada živočichů, jak obratlovců, tak bezobratlých, kterým poskytují dostatek možností k úkrytu, obživě, hnízdění, lovu a dalším životním aktivitám. Významný je také jejich protierozní, půdoochranný a vodohospodářský vliv na okolní krajinu. Jejich porosty zpevňují svahy a říční břehy, pomáhají při zadržování srážek a slouží jako větrolamy. Coby součást lesního pláště přispívají ke stabilitě lesů. Křoviny v krajině, zejména kolem frekventovaných komunikací, zachytávají prach, snižují hluk a zvyšují vzdušnou vlhkost. V neposlední řadě je důležitá též jejich funkce krajinotvorná a estetická, využívaná v krajinářské a sadovnické tvorbě, pro kterou keřovité porosty skýtají mnohočetné využití.Gajárek, Martin: Ornitocenózy liniových porostů křovin rostoucích na lesních okrajích a mimo les. Závěrečná práce, Mendelova univerzita, Brno 2012 Člověku porosty křovin odedávna přinášely též hmotný prospěch v podobě sběru drobných plodů (slívy, bezinky, lískové oříšky, šípky) a hub, lapání drobného ptactva (čižba), řezání pružných vrbových a lískových prutů nebo palivového a řezbářského dřeva. Živelně bující neprostupná změť často trnitých výhonů může však zároveň být lidmi vnímána jako zanedbaná a neupravená a jejich hodnota je často přehlížena. Mnoho cenných krajinných křovisek bylo ve střední a východní Evropě zničeno při scelování zemědělských pozemků ve 20. století, další naopak přirozeně vznikají při opuštění dříve využívaných pozemků.
Přirozené a druhotné křoviny ve světě Křoviny jsou trvalým a stabilním společenstvem v místech, kde stanovištní podmínky, především sucho, mělká chudá půda, časté požáry nebo mráz neumožňují růst stromů. Biomy s dominancí přirozených křovin jsou rozšířeny především v suchých oblastech subtropů a tropů na všech kontinentech: vyskytují se zde v polopouštích a na okrajích pouští, na slaniskách, mnohé rostou též v savanách a na méně produktivních stanovištích suchých tropických lesů. Na nepříznivé životní podmínky jsou tyto křoviny dobře adaptovány například sukulencí, redukcí listů a jejich opadem v období sucha, sklerofylií nebo rozsáhlými kořenovými systémy: uvádí se, že v biomu křovin je poměr podzemní versus nadzemní biomasy zhruba 2,3:1. Mnohé z nich jsou též výrazně trnité nebo aromatické coby ochrana před okusem. Flóra i vegetace xerických křovin je poměrně bohatá, s vysokou alfa i beta diverzitou a mnoha evolučně přizpůsobenými endemity; k pozoruhodným společenstvům patří namibské Karru, Čivavská poušť v Mexiku, madagaskarské ostnité houštiny nebo křoviny australského Carnarvonu. V mnoha oblastech jsou ohroženy pastvou, nadměrným vypalováním či snahou o zemědělské využití a jejich obnovný potenciál je vzhledem k malé produktivitě stanovišť nízký.
Přirozené křoviny jsou časté též v oblastech se středomořským typem klimatu, mnohé z nich jsou však i sekundárního původu a vznikly degradací původních lesů. Některé, jako kalifornský chaparral, jihoafrický fynbos nebo australský kwongan, patří k nejvýznamnějším hotspotům světové biodiverzity. Podobně jako předchozí jsou adaptovány na dlouhé horké léto bez srážek a mnohdy též na pravidelné požáry, na kterých závisí jejich zmlazování.
Křoviny v mírných zeměpisných šířkách jsou vesměs pouze sukcesním stadiem v přechodu od nelesního společenstva k lesnímu a pro svou trvalou existenci potřebují režim zmlazování průběžnými disturbancemi, jako je průřez, pastva či občasné vypálení. Dlouhodobě stabilní mohou být v místech primárního či blokovanou sukcesí udržovaného bezlesí (viz níže u popisu jednotlivých společestev), případně okolo klimatické a výškové hranice lesa (kosodřevina, keříčková tundra). Zvláštní kapitolou pak jsou vysokohorské erikoidní křoviny tropických hor (Kilimandžáro, Mount Kenya, Kinabalu) či různorodá vegetace izolovaných ostrovů (Galapágy, Havaj).
Ekologická funkce a hodnota křovin Význam a hodnotu křovinných společenstev je vzhledem k jejich proměnlivosti a celosvětovému výskytu obtížné postihnout ve zkratce a úplnosti. Primární křoviny suchých oblastí jsou svébytným, komplexním ekosystémem, v němž často nalezneme endemické organismy s mnoha vyhraněnými biologickými adaptacemi. Z býložravců zde převažují přežvýkavci schopní využít tuhé a málo výživné listy xerofytních keřů, hojní jsou konzumenti semen a plodů, jako jsou hlodavci či ptáci. Domov zde nachází řada druhů plazů. Šelmy jsou zastoupeny šakaly, kojoty i různými malými kočkami, jako je karakal, puma či jaguarundi. náhled|Ptactvu poskytují křoviny hojnost potravy a úkrytu|vlevo|alt=Pěnice sedící na bohatě plodící větvi hlošinyV české kulturní krajině vyhledávají porosty křovin z brouků například střevlíci, z obojživelníků a plazů ropuchy, slepýši nebo užovka stromová, ze savců například řada druhů myšic, rejsci, zajíci, ježci a různé lasicovité šelmy. Mezi nejhojněji zastoupená patří společenstva ptáků: hnízdí zde třeba různé pěnice, zvonci, slavíci, červenky, konopky, drozd brávník, budníček menší, strnad obecný, linduška úhorní, dudek a další. Typickými obyvateli trnitých křovin jsou ťuhýci, ukrývají se v nich též větší hrabaví ptáci jako bažanti, koroptve nebo křepelky. Hnízdění v hustých křovinách brání ptactvo jak před predátory, tak před nepříznivými povětrnostními podmínkami, především v zimě. Z rostlin mohou křoviny být biotopem i pro některé vzácnější orchideje, například vstavač nachový, vstavač bledý, některé kruštíky, tořiče nebo okrotice; doprovodná bylinná společenstva mohou zahrnovat druhy luční, lemové, hájové, ruderální i typicky křovinné. Řada druhů keřů je medonosných. Vyskytují se zde také mnohé druhy hub, jako jsou například májovky, podtrnky, smrže, kačenky nebo strmělky, případně i bedly. V temperátních pastevních lesích jsou křoviny důležitým faktorem podporujícím zmlazování stromového patra, neboť poskytují semenáčkům dřevin ochranu před okusem. Významnou ekologickou i ochranářskou funkci mají především pokud se jedná o druhově bohaté, vícepatrové porosty věkově, sukcesně, prostorově i tvarově diferencované, obsahující prosvětlené i zastíněné, dostatečně husté partie a květnaté bylinné lemy. náhled|Křoviny tvořící lesní pláště jsou důležitou ekologickou složkou kulturní krajiny|alt=hustý plášť křovin na kraji lesa Husté jednotvárné křoviny složené z několika málo dominantních druhů keřů, doprovázené porosty běžných ruderálů a expanzních bylin (v českém prostředí např. ovsíku nebo třtiny křovištní) jsou naproti tomu projevem degradované lokality a jejich expanze například do otevřených lučních, lesostepních či stepních porostů má často negativní vliv na jejich biodiverzitu (viz níže). Zároveň jsou ale například i běžné vysoké mezofilní křoviny v Evropě paradoxně řazeny mezi zranitelné biotopy: ačkoli se jejich plocha za posledních 50 let několikanásobně zvýšila, druhová diverzita a biotická kvalita těchto porostů až o 75 % poklesla. Na vině je kromě přirozených sukcesních procesů na neudržovaných lokalitách, ruderalizace a šíření nepůvodních druhů též špatně nastavený ochranářský systém, který v plánech péče křoviny často buď zcela přehlíží, nebo je automaticky považuje za podřadnou vegetaci určenou k vymýcení.
Problematika expanzního šíření křovin (shrub encroachment) alt=Pohled na rozlehlou plochu zarostlou křovím|vlevo|náhled|Savana v Namibii zasažená expanzí křovin Velmi diskutovaným jevem posledních několika dekád je expanze křovin do semiaridních a travinných společenstev (tzv. shrub encroachment či obecněji woody plants encroachment). Značného rozsahu dosahuje především v savanách východní Afriky, do nichž se expanzně šíří zejména různé keře z čeledi bobovitých (akácie, vachelie, senegalie, naditec), a v polopouštích a prériích Severní Ameriky (zde k nejčastěji pronikajícím dřevinám patří naditce, larea, ale též jalovec virginský); je ale dokumentován i z Austrálie, jižní Afriky a Evropy a zasažena jím jsou též společenstva severské tundry. Příčiny tohoto jevu jsou složité a skládají se z mnoha dílčích faktorů. V evropských podmínkách jde zpravidla o sukcesní procesy na opuštěných plochách, související se změnami využívání krajiny ve 2. polovině 20. století. Jinde jsou na vině extrémní jednostranné vypásání dobytkem, které potlačuje bylinné patro porostu a uvolňuje tak prostor a zdroje pro expanzi hlouběji kořenících, často trnitých keřů, změny v režimu pravidelných požárů, vyhubení šelem i velkých býložravců, introdukce nepůvodních dřevin a v neposlední řadě též klimatická změna, vyšší obsah oxidu uhličitého v atmosféře a eutrofizace spojená se spady atmosférického dusíku. alt=Místní pracovník ovládající dron, v pozadí savana zarostlá křovinami|náhled|Pro monitoring šíření keřů do pastvinných společenstev jsou v Africe používány i drony Šíření křovin je velmi negativně vnímáno především v oblastech s pasteveckým využíváním půdy vzhledem k tomu, že výrazně omezuje prostor a úživnost pastvin; často je označováno za degradaci krajiny a dáváno do přímé souvislosti s její dezertifikací. Shrnující studie však ukazují, že jeho konkrétní důsledky jsou mnohovrstevné a závisí na mnoha různých faktorech, jako je druh, ekologický charakter a funkční vlastnosti expandující křoviny, její pokryvnost i celková bioklimatická charakteristika dané oblasti, a zdaleka ne vždy je lze hodnotit pouze negativně; dopady se též zásadně liší napříč jednotlivými regiony. Nárůst křovinného pokryvu může zvýšit biodiverzitu drobné zvěře a bezobratlých, zatímco pro větší zvířata je krajina hůře prostupná a některé keře obtížně spásatelné; diverzita rostlin byla na některých místech po nárostu keřů vyšší, jinde za stejných podmínek naopak nižší než v původních společenstvech. Jako jiné sukcesní procesy je tento jev každopádně obtížně zvratný, neboť křoviny po svém uchycení konkurenčně ovlivňují dosavadní prostředí ve svůj prospěch (čerpání vody, množství a dostupnost živin, proudění větru atd.) a vytvářejí okolo sebe úrodné ostrůvky, mezi kterými se produktivita naopak snižuje. Méně výrazně se přitom tento efekt projevuje u nízkých, pokryvnějších keřů než u keřů vysokých, úzkých a řídce rostoucích, které dezertifikaci mohou skutečně prokazatelně podporovat. V neposlední řadě záleží při hodnocení jevu též na pohledu z hlediska preferovaných ekosystémových služeb daného území. Na boj se zarůstáním je vládami zasažených zemí vynakládáno množství finančních prostředků.
Fytocenologická klasifikace křovin v kontinentální Evropě náhled|Oleandrové křoviny porůstající říční vádí v suchých středomořských oblastech (fytocenologická třída Nerio-Tamaricetea)|alt=Kvetoucí oleandry v balvanitém suchém říčním korytě