Historie Generálního štábu Armády České republiky

náhled|vpravo|Insignie Generálního štábu náhled|vpravo|Znak Armády České republiky náhled|vpravo|Budova Generálního štábu AČR v Praze 6 – Dejvicích na Vítězném náměstí

Historii Generálního štábu Armády České republiky (GŠ AČR) lze sledovat od roku 1919, kdy vyvstala naléhavě potřeba ústředního velitelského orgánu nově vzniklé československé armády v samostatném Československu. Při zakládání Generálního štábu sehrála svoji nezastupitelnou expertní úlohu Francouzská vojenská mise (FVM) a její vysocí důstojníci. Teprve od roku 1926 byli na pozice velitelů Hlavního štábu jmenováni vysocí důstojníci československé armády. Budování prvorepublikové československé armády a jejího Hlavního štábu bylo podrobeno zatěžkávací zkoušce během zářijové všeobecné mobilizace 1938 a její „demobilizace“ (zapříčiněné Mnichovskou dohodou), jež předznamenala etapu práce ve francouzském a později anglickém exilu (po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939) v průběhu celé druhé světové války. Poválečná etapa budování Hlavního štábu slibně navazující na prvorepublikové demokratické principy a využívající bojové zkušenosti československých důstojníků, kteří se vrátili do vlasti z bojů na západní i východní frontě, byla definitivně ukončena komunistickým převzetím moci po „vítězném“ Únoru 1948. Následovala vlna personálních čistek, politizace armády, bezvýhradná orientace na Moskvu a Sovětský svaz, založení Varšavské smlouvy (1955) a všudypřítomná „úporná“ snaha o hledání „imperialistických“ nepřátel, jež ústila do „posedlosti“ ostrahou západních hranic státu. Budování Československé lidové armády (ČSLA) dostalo „lidštější tvář“ až ve druhé polovině 60. let 20. století s nástupem politického uvolnění ve společnosti a nastolením reformního kurzu v československé armádě. Pražské jaro 1968 přineslo nakrátko do armády i vlnu rehabilitací a snahy o její odpolitizování. Invaze spojeneckých vojsk v srpnu 1968 učinila konec všem demokratizačním procesům, následovala druhá vlna personálních prověrek (1969) a došlo k posílení vnitřní (represivní) úlohy ČSLA. Dlouhé „stojaté vody“ normalizačního období 70. a 80. let 20. století v Československu a jeho armádě byly definitivně ukončeny Sametovou revolucí v listopadu 1989. Armáda i její Generální štáb musely reagovat na rychlý sled událostí: odpolitizování armády a její demokratizace, další vlna rehabilitací vojáků a důstojníků (vyloučených z armády po srpnu 1968), dohoda o stažení střední skupiny sovětských vojsk „dočasně“ umístěných v Československu (1991), zánik československé federace (1992) a vznik Armády České republiky (AČR), členství České republiky v Severoatlantické alianci (NATO) (1999), profesionalizace armády (2005) a definitivní opuštění sovětského modelu struktury AČR a GŠ. Za sto let existence Generálního štábu se v jeho vedení vystřídali dva Francouzi a více než dvacet Čechů a Slováků.

Historie Založení Generálního štábu československé branné moci (léta 1919 až 1920) vpravo|náhled|Maurice César Joseph Pellé – velitel Francouzské vojenské mise (FVM) v Československu Bezprostředně po 28. říjnu 1918 československá armáda neměla žádný ústřední velitelský orgán – tedy Hlavní (Generální) štáb. Nejprve vzniklo jen Ministerstvo národní obrany (MNO), které bylo centrálním úřadem vojenské správy, sestávalo ze 17 odborů a vlastně jen jediný III. odbor byl „vojenský“. Tento přechodně–provizorní stav plynul z podcenění funkce a místa armády v Československu a byl dán historicky panováním výjimečných poměrů v období těsně po první světové válce. Dr. Edvard Beneš (ministr zahraničních věcí) byl pověřen československou vládou, aby s Francií (jako bývalým spojencem) dojednal pomoc s nápravou celé situace. Řešením mělo být vyslání Francouzské vojenské mise (FVM), jež měla mít celoarmádní a celostátní působnost a jejíž právní rámec byl opřen o dva základní mezivládní dokumenty: Kontrakt o vyslání FVM do Čech (respektive Československa) ze dne 20. ledna 1919 a Dohoda mezi vládami francouzskou a československou o pravomocech FVM z 26. ledna 1919. Do Československa dorazila FVM 13. února 1919 v síle 45 osob, ale již v říjnu 1919 čítala 145 důstojníků, byla pověřena organizací československé armády, zdokonalením vojenské správy a armádního školství. Dohoda o pravomocech FVM kladla důraz na zorganizování Generálního štábu a definovala, že jeho náčelníkem bude vedoucí generál FVM – divizní generál Maurice Pellé (zkušený štábní pracovník a letitý vojenský diplomat). Generální štáb vznikal na pozadí války s Maďarskou republikou rad (na jaře 1919) a to sloučením personálu FVM a III. (vojenského) odboru MNO. Organizace Generálního štábu byla poplatná struktuře FVM: náčelník, I. a II. podnáčelník, 1. (organizační) oddělení, 2. (zpravodajské) oddělení, 3. (operační) oddělení a 4. (dopravní) oddělení. Jednotlivá velitelská místa byla obsazena podle modelu: francouzský náčelník + československý podnáčelník (zástupce). Jako oficiální datum vzniku GŠ je uváděn 17. prosinec 1919. V letech 1920 až 1950 se tento štáb nazýval Hlavní (nikoliv Generální).

Hlavní štáb – jednotící a stabilizační prvek československé armády (léta 1921 až 1925) vpravo|náhled|Francouzský generál Eugène Désiré Antoine Mittelhauser Etapa stabilizace nové československé armády začala rokem 1921, kdy byl (v lednu 1921) do čela Hlavního štábu jmenován francouzský brigádní generál Eugène Mittelhauser, pod jehož velením na Hlavním štábu i nadále pracovali francouzští generálové a vyšší důstojníci od nichž se československý personál učil, zdokonaloval a chystal se postupně na plné převzetí vojenských úkolů plynoucích z jejich budoucích funkcí. Hlavním úkolem zůstávala organizační práce s cílem unifikace československé branné moci. Úplný návrat československých zahraničních jednotek a jejich začlenění do domácích armádních struktur trvale stabilizovalo armádu, jejíž mírová struktura byla tvořena 12 divizemi, třemi jezdeckými brigádami, dvěma horskými brigádami a celkovou mírovou početní silou (danou zákonem) 150 tisíc mužů. Prezenční vojenská služba zprvu trvající 24 měsíců byla posléze (branným zákonem) zkrácena na 18 měsíců. Mobilizačních celorepublikových počtů řádně vyzbrojených mužů v síle 800 tisíc bylo ale dosaženo až ke konci 20. let 20. století. V říjnu 1921 byla vyhlášena částečná mobilizace československé branné moci (mobilizováno více než 400 tisíc mužů) v souvislosti s pokusem bývalého rakouského císaře a uherského krále Karla I. o restaurování habsburské dynastie na uherském trůně. Hlavní štáb se v této etapě (1921 až 1925) intenzivně věnoval přípravě tzv. „nástupových plánů“, které byly zpočátku provázány s předpokládanou činností francouzské armády. Výhradně protiněmecké zaměření se preferovalo do poloviny 20. let 20. století, ale později se československá vojenská strategie stala prakticky všesměrovou a to dle různých variant činnosti (defenziva nebo ofenziva). Dne 15. ledna 1924 byl na nově zavedenou funkci podnáčelníka jmenován generál IV. hodnostní třídy Jan Syrový, který se pod vedením brigádního generála Eugène Mittelhaussera připravoval na převzetí funkce náčelníka Hlavního štábu.

Hlavní štáb pod velením generála Jana Syrového (léta 1926 až 1933) vpravo|náhled|Generál IV. hodnostní třídy Jan Bohumír Syrový Rozpory mezi dalším mírovým vývojem v Evropě a snahou některých států o zvrat v poválečném uspořádání Evropy i světa způsobovaly, že Hlavní štáb musel řešit kompromisní otázku o zapojení Československa do mezinárodního odzbrojovacího procesu tak, aby republika nepřišla o svoji obranyschopnost. Se změnou úlohy FVM od roku 1926, kdy se z velitelského orgánu stala FVM jen poradním orgánem MNO, souviselo i předávání nejvyšších velitelských funkcí z působnosti Francouzů do rukou československých vojenských osobností. Prvním československým náčelníkem Hlavního štábu se stal v lednu 1926 generál IV. hodnostní třídy Jan Syrový (a tuto funkci vykonával až do roku 1933). Československá vojenská strategie ze začala postupně odklánět od ostře protiněmeckého směrování (preferovaného Francouzi) a po roce 1926 se posunula k protimaďarské orientaci a to jako důsledek neblahých dřívějších zkušeností s Maďarskou republikou rad (z jara 1919). Studijní cesty příslušníků Hlavního štábu a vyšších velitelů na případnou frontu proti Německu se konaly jen do roku 1928 a v letech následujících se předoperační příprava orientovala na hranice s Maďarskem, a to prakticky až do roku 1933, kdy se pozornost Hlavního štábu zase přeorientovala zpět na frontu protiněmeckou. Na přelomu 20. a 30. let 20. století požadoval armádní generál Jan Syrový československou vládu opakovaně o důslednější provázání vojenského plánování se zahraniční politikou a diplomacií, ale tohoto cíle prakticky dosáhl až ke konci roku 1932. Úsporná opatření zaviněná světovou hospodářskou krizí tlačila MNO ke škrtům v rozpočtu, které vedly (navzdory opačným snahám armádního velení) ke stagnaci československé armády a ke snížení její akceschopnosti.

Hlavní štáb v dobách zvýšeného ohrožení republiky (léta 1933 až 1938) vpravo|náhled|Armádní generál Ludvík Krejčí V roce 1932 zvýšil Generální štáb svoji aktivitu v reakci na očekávaný počátek krize mezinárodních vztahů, ke kterým skutečně došlo v roce 1933. Ke konci roku 1933 vystřídal generála Jana Syrového armádní generál Ludvík Krejčí, který zastával funkci náčelníka Hlavního štábu až do roku 1939. Modernizace armády, připravovaná ještě během funkčního období generála Jana Syrového, se slibně rozvíjela a současně s tím se v roce 1933 prohlubovala i vojenská součinnost československé armády se spojenci. V roce 1934 prosadil Hlavní štáb dvouletou vojenskou prezenční službu. Současně s tím se podařilo přesvědčit politiky k navýšení finančních prostředků na výzbrojní a opevňovací programy. Zvýšený zájem prezidenta dr. Edvarda Beneše o dění v Hlavním štábu vyústil v roce 1936 v prosazení úpravy kompetencí mezi náčelníkem Hlavního štábu a generálním inspektorem branné moci.

Organizační struktura Hlavního štábu v době před Mnichovem byla rozvinuta takto: Náčelníkovi podléhal přímo podnáčelník, I. a II. zástupce, Generální sekretariát obrany státu a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP). I. zástupce řídil 2. (zpravodajské). 3. (operační) a 5. (školské a výcvikové) oddělení. II. zástupce řídil 1. (organizační), 4. (etapní) oddělení a oddělení branné výchovy.

Po Mnichovu vzniklo ještě oddělení pro úpravu státních hranic. Před mobilizací řídilo na Hlavním štábu mírovou armádu o síle 150 tisíc mužů celkem 521 důstojníků (z toho 110 generálů zbraní, důstojníků Generálního štábu a absolventů Vysoké školy válečné). Ve druhé polovině 30. let 20. století se mírová československá armáda před mobilizací skládala ze 4 zemských vojenských velitelství, 7 sborů, 17 divizí, 4 rychlých divizí a 55 letek vojenského letectva. Po mobilizaci (24. září 1938 až 4. října 1938) disponovala československá armáda čtyřmi velitelstvími armád, osmi sbory, šesti hraničními pásmy, dvanácti hraničními oblastmi, 21 divizemi, čtyřmi rychlými divizemi, třemi skupinami a jedním okrskem. Letecké síly měly k dispozici 76 mobilizovaných letek (z nich 66 patřilo polní armádě). Mírový Hlavní štáb byl základem Hlavního velitelství válečné polní armády a jeho systematizovaný stav čítal celkově jeden tisíc osob (z toho bylo asi 350 důstojníků).

Začátky odboje v Polsku a Francii (léta 1939 až 1940)