Zasnoubení při lucernách (též hráno jako Zásnuby při lucernách a Svatba při lucernáchKolísání českého názvu mezi „zásnubami“ a „svatbou“ odpovídá obdobným variantám v němčině: a ; Svatba při lucernách převažovala do první poloviny 20. století. Zatímco „svatba“ více odpovídá francouzskému originálnímu názvu „mariage“, „zasnoubení“ či „zásnuby“ přesněji vystihuje povahu obřadu na závěr opery.; ve francouzském originále ) je opéra comique o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Léona Battua a Michela Carrého z roku 1857. Jedna se o přepracování Offenbachovy druhé opery Mathurinův poklad (francouzsky ) z roku 1853.
Vznik opery
Mathurinův poklad náhled|Zpěvák Sainte-Foy, první Guillot v Mathurinově pokladu litografie Alphonse-Léona Noëla Jacques Offenbach byl již ve 40. letech 19. století v Paříži znám nejen jako violoncellový virtuos, ale i autor především salonní instrumentální i vokální hudby; od roku 1850 byl rovněž dirigentem orchestru Comédie-Française. Jeho největším zájmem však bylo hudební divadlo a od poloviny 40. let se pokoušel se svými díly žánru opéra comique (tj. oper s mluvenými dialogy) dostat na jeviště. Jenže privilegia pařížských divadel vyhrazovala původní hudebně dramatická díla jen úzké skupině z nich: pro opéru comique to byla pouze Opéra-Comique a Opéra-National. Avšak Opéra-Comique, která od skladatele roku 1846 objednala jeho první jevištní dílo Přístěnek (L'Alcôve), ho nikdy neuvedla, ani neprojevila zájem o jeho další tvorbu, a naději na spolupráci s Opéra-National zmařil její bankrot roku 1848. O tom, že úřady berou divadelní privilegia velmi vážně, se Offenbach přesvědčil roku 1853, když dosáhl toho, že divadlo Théâtre des Variétés uvedlo jeho jednoaktovku Pepito – na stížnost Opéry-Comique byla po několika představeních zakázána.
náhled|vlevo|Libretista Mathurinova pokladu Léon Battu, krikatura od Nadara Jedinou Offenbachovou možností tak bylo představit svá díla veřejnosti na jednorázových koncertech, které sám každoročně organizoval. Tak Přístěnek byl poprvé proveden na koncertě v salle Moreau-Santi 24. dubna 1847 a pro koncert konaný 7. května 1853 (matiné) v Herzově koncertní síni (salle Herz) připravil malou opéru comique nazvanou Mathurinův poklad (Le Trésor à Mathurin). Libreto s venkovským námětem mu připravil mladý dramatik Léon (vl. jm. Charlemagne-Antoine-Pantaléon) Battu (1828–1857), který se již podílel na libretu pro Pepita a navíc měl s hudebním divadlem úzké spojení jakožto syn druhého šéfdirigenta Pařížské opery Pantaléona Battua. Pro jednorázové provedení své operety Offenbach získal i solidní herecké obsazení: v paní Lemercierové z Opéra-Comique a paní Meyer-Meilletové z Théâtre-Lyrique měly zastoupení oba operní domy potenciálně otevřené Offenbachovu usilování a z Opéra-Comique pocházel i buffo tenor Saint-Foy, tehdy na vrcholu své popularity. Dívčí úloha pak připadla Alici Théricové, půvabné mladé herečce z divadla Comédie-Française, jehož orchestr Offenbach v letech 1850–1855 řídil. Herci měli kostýmy, ale jinak operu hráli bez opony a dekorací jen na vyvýšeném pódiu.
Mathurinův poklad sklidil „vřelý potlesk“ a zprávy v tisku se shodovaly na příznivém úsudku o libretu, hudbě i výkonech všech čtyř představitelů. Tisku neušlo, že v obecenstvu seděl i ředitel Opéry-Comique Émile Perrin, od něhož Offenbach doufal v oficiální zakázku. Ta však nepřišla – ani od Théâtre-Lyrique – a Offenbach musel své hudebně-dramatické ambice opět odložit.
Podle zpráv z tisku partitura obsahovala sedm čísel; nedochovala se ani ona, ani libreto, ale autoři roku 1857 – když už měl Offenbach k dispozici vlastní divadlo Théâtre des Bouffes-Parisiens – přepracovali Mathurinův poklad na Zasnoubení při lucernách.
Zasnoubení při lucernách Začátek podzimní sezóny 1857 byl pro Bouffes-Parisiens ve znamení řady hudebních grotesek, nejméně od kanibalské operety Večerní vítr aneb Strašlivá hostina, ale kritika se proti tomu začala ozývat a ani obecenstvo neocenilo několik novinek pocházejících od jiných skladatelů než Offenbacha. Jako kontrast tedy divadlo připravilo novou verzi Mathurinova pokladu. Úpravu libreta spolu s Battuem provedl Michel Carré a oba se skryli pod pseudonymem „Jules Dubois“; hudbu přizpůsobil Offenbach sám.Yon, c. d., s. 196. Rozsah těchto úprav není jasný: výsledná podoba Zasnoubení při lucernách je vesměs v souladu s tím, jak tisk popisoval Mathurinův poklad v roce 1853, takže provedené změny zřejmě nebyly zásadní.
Privilegium pro Bouffes-Parisiens tehdy povolovalo přítomnost čtyř mluvících postav na jevišti, Zasnoubení při lucernách však vedle čtyř hlavních postav obsahuje i postavu poklasného s krátkou mluvenou úlohou a nadto vyžaduje účast statistů s lucernami pro závěrečnou scénu; není však známo, že by za to byly divadlu činěny potíže.
Obecenstvo přijalo Zasnoubení při lucernách s potěšením, i když bez euforie, jakou vyvolávaly některé bláznivější kousky. Zasnoubení se stalo nadlouho součástí běžného repertoáru Bouffes-Parisiens, kde v rámci večerního programu vyvažovalo grotesku. Kritiku získalo vynikající: za pochvalu lze považovat vyjádření Gustava Héqueta v L'Illustration, že jde o dílo „bez špatného vkusu, což je [v Bouffes-Parisiens] vzácnost“. Héquet pokračoval: „Hudba, komická nebo líbezná podle okolností, je vždy elegantní a plná vervy. Je to jedna z nejpovedenějších partitur pana Offenbacha.“ Jules Lovy v hudebním týdeníku Le Ménéstrel, který si právě předtím stěžoval na řetězení grotesek, byl atmosférou opery nadšen a tvrdil, že „Zasnoubení při lucernách bude páně Offenbachovou Chatou v Alpách.“ (Chata v Alpách, patřící mezi nejhranější opery ve Francii 19. století, totiž odstartovala kariéru skladatele Adolpha Adama, jednoho z Offenbachových vzorů.)
Libretista Léon Battu se z úspěchu Zasnoubení při lucernách těšil jen velmi krátce, zemřel již 22. listopadu 1857 ve věku 29 let.
Charakteristika Zasnoubení při lucernách patří k nejúspěšnějším a nejvlivnějším Offenbachovým jednoaktovým dílům; historik francouzské operety Florian Bruyas je nazývá „mistrovským dílkem“. I když není v jeho díle zcela ojedinělé, není, zejména pro moderního posluchače, pro Offenbacha typické. Je to skutečná „kapesní opéra comique“ připomínající opery z konce 18. a počátku 19. století, s „mozartovskou zápletkou“ (kterou však český teatrolog a muzikolog Miroslav Šulc nazývá „směs naivní idylky a jemného humoru“) a i hudba je, nadneseně řečeno, „jakoby inspirovaná samotným Mozartem“ a obsahuje „hru kontrastů mezi něhou a smíchem“. Archaizující nádech hudby souvisí i s harmonickou střízlivostí a jen sporadickou modulací, kterou pozoruje Miroslav Šulc.
Opera má celkem osm hudebních čísel, až na předposlední z nich (klekání) nesených ve svižném tempu. Nejsou příliš integrované do děje a neposunují ho vpřed, slouží spíše k ilustraci situace. Předehra je samostatná, jen krátce cituje závěrečný pochod; vyskytuje se v ní imitace dud, čímž navozuje venkovské prostředí, a připomíná hudbu 18. století. Zpěvní čísla jsou vesměs ansámblová, z toho tři mají podobu duetu. Úvodní Guillotovo rondo (č. 1) je neseno v parlandu a má formu lidové písně. Střídavý kuplet vdov (č. 2) je méně výrazným číslem, naopak jejich pozdější hádavý duet (č. 5) se stal populárním koncertním číslem a vyžaduje od představitelek nasazení koloratury s parodickým záměrem; po vzoru italské opery buffy dosahuje komického účinku kombinováním zdůrazněných protažených tónů a rychlého staccatového zpěvu. Dopisový tercet (č. 3) je stavěný důmyslně, například týž Guillotův text opakují Fanchette v durové tónině a Catherine v mollové. Okamžitou oblibu u obecenstva si získal následující pijácký kvartet (č. 4), který vyšel v četných tanečních aranžmánech. Za vrchol partitury je považován kvartet (č. 6) při večerním klekání. Navozuje noční atmosféru a jako jediný má volné tempo (andante), čtyři postavy opery se do něj zapojují postupně. K němu nejvíce se vztahue přívlastek „mozartovský“ a při premiéře prý jím byl nadšen mistr opéry comique D.-F.-E. AuberYon, c. d., s. 196.. Je „plný delikátní atmosféry“ a „jeho melodie je tak vroucná, jak je jeho instrumentace originální“. Klekání je naznačeno pomoci zvonu, lesního rohu a smyčcových figur. Závěrečný pochodový kvartet (v některých pozdějších úpravách doplněný sborem) je jen krátkým zakončením díla.
Inscenační historie náhled|Carl Binder, kapelník vídeňského divadla Carltheater a upravovatel Zásnub při lucernách, litografie Josefa Kriehubera. Zasnoubení při lucernách mělo už při svém uvedení nemalý úspěch a dosáhlo 100. reprízy již v únoru 1858, čtyři měsíce po premiéře.Šulc, Papá Offenbach, s. 83. Podobně jako jiná Offenbachova díla z repertoáru Bouffes-Parisiens Zasnoubení při lucernách záhy převzaly další francouzskojazyčné scény, a to i mimo samotnou Francii (9. června 1860 (nebo již koncem roku 1859?) Brusel, Théâtre de VaudevilleYon, c. d., s. 232., roku 1904 dokonce oficiální Théâtre royal de la MonnaieYon, c. d., s. 745.). Roku 1893 nastudovalo reprezentativní novou inscenaci pařížské Théâtre de la Renaissance a 4. prosince 1919 se tato drobná opéra-comique dostala po 65 letech konečně na svou původně zamýšlenou scénu, totiž Théâtre de l'Opéra-Comique.Yon, c. d., s. 641, 651.Bruyas, c. d., s. 57, 268.
Již první kronikář Bouffes-Parisiens Albert de Lasalle si roku 1860 povšiml, jak zvlášť velkou oblibu si Zasnoubení při lucernách získalo právě „za Rýnem“. I 150 let poté mohl francouzský muzikolog Piotr Kaminski o Zasnoubení konstatovat podobně: „často hrané na německy mluvících scénách, zapomenuté ve své vlasti“. To se projevilo již při prvním seznámením se německého publika s novým – offenbachovským – žánrem hudebního divadla při zájezdu souboru Bouffes-Parisiens do Berlína, při kterém toto divadlo představilo při několika představením v Krollově opeře jádro svého repertoáru. Nejvíce parodické a burleskní kusy jako Dva slepci a Ba-ta-clan, tedy slovy berlínského recenzenta „náměty, jejichž pošetilost stoupá až k nejvyšším vrcholům nesmyslu,“ přijímali diváci a kritika s odstupem a přesvědčením, že „takovýto dramaticko-hudební pokus by byl v německém divadelním světě zhola nemožný“. Ocenění dosáhly umírněnější, lyričtější náměty jako Pepito a především Zásnuby při lucernách, hrané poprvé 17. června 1858, jejíchž „půvabná, graciézní hudba si zasluhuje další rozšíření“. Berlínské nakladatelství Bote & Bock, se kterým Offenbach vzápětí uzavřel smlouvu pro Německo a které Zasnoubení při lucernách vydalo pod titulem , tušilo velký zájem o provozovací materiál a nechalo v novinách tisknout důrazné upozornění, že jen u nich ho lze legálně obdržet. Toto turné mělo pokračovat ve Vídni, kam je na hostování do Divadla na Vídeňce pozval jeho ředitel Alois Pokorny, ale z důvodu politického napětí mezi Rakouskem a Francií byl pobyt Bouffes-Parisiens zakázán.Yon, c. d., s. 204. Bouffes-Parisiens tak místo toho ukončily zájezd v lázních Bad Ems, kde uvedly Zasnoubení při lucernách poprv 31. srpna 1858.Yon, c. d., s. 206. Nebyl to však nakonec ani Pokorny, ani žádný z berlínských divadelníků, kdo se odhodlal poprvé uvést Offenbacha na německojazyčné jeviště. Zasnoubení při lucernách nastudovalo vídeňské divadlo Carltheater, jehož ředitelem byl v té době známý komik a dramatik Johann Nepomuk Nestroy; o uvedení Offenbachova díla se však zasloužil především jiný slavný herec tohoto divadla Karl Treumann.
náhled|Herec, divadelní ředitel a překladatel Karl Treumann, litografie Adolfa Dauthageho náhled|vlevo|Titulní list čtverylky Carla Bindera na motivy ze Zasnoubení při lucernách