Pepito nebo též Děvče z ElizondaV českých pramenech převažuje druhý název vycházející z německé verze, přičemž v podrobnostech kolísá: Dívka/Děvče z Elisonza/Elisonda/Elizonda/Elizondy/Elizondo. Ten vychází z dějiště opery, jímže je pyrenejská vesnice Elizondo ve španělské Navaře na hranicích s Francií. (ve francouzském originále, Pépito) je opéra comique o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha z roku 1853 na libreto Léona Battua a Julese Moinauxe podle staršího vaudevillu Eugèna Scriba Premières Amours (První lásky, 1825). Je to Offenbachovo první scénické dílo, které se dočkalo divadelního provedení ve Francii.
Vznik Jacques Offenbach byl již ve 40. letech 19. století v Paříži znám nejen jako violoncellový virtuos, ale i autor především salonní instrumentální i vokální hudby; od roku 1850 byl rovněž dirigentem orchestru Comédie-Française. Jeho největším zájmem však bylo hudební divadlo a od poloviny 40. let se pokoušel se svými díly žánru opéra comique (tj. oper s mluvenými dialogy) dostat na jeviště. Jenže privilegia pařížských divadel vyhrazovala původní hudebně dramatická díla jen úzké skupině z nich: pro opéru comique to byla pouze Opéra-Comique a Opéra-National. Avšak Opéra-Comique, která od skladatele roku 1846 objednala jeho první jevištní dílo Přístěnek (L'Alcôve), ho nikdy neuvedla ani neprojevila zájem o jeho další tvorbu a naději na spolupráci s Opéra-National zmařil její bankrot roku 1848. Svou další operu Mathurinův poklad mohl uvést pouze na koncertě ve vlastní režii na jaře roku 1853. K uvedení nového díla se mu však podařilo získat divadlo Théâtre des Variétés, přestože to mělo licenci jen na vaudevilly, tj. hry používající nepůvodní nápěvy na nové texty.
náhled|vlevo|Elisabeth-Gabrielle Larcéna v roli Manuelity v Pépitovi, rytina Alexandra Lacauchieho Libreto drobné opery, jejíž původní název měl znít Vertigo, napsali mladý dramatik Léon (vl. jm. Charlemagne-Antoine-Pantaléon) Battu (1828–1857), syn druhého šéfdirigenta Pařížské opery Pantaléona Battua, a začínající spisovatel a dramatik Jules Moinaux (vl. jm. Joseph-Désiré Moineaux, 1815–1895). Battu, který již pro Offenbacha napsal libreto Mathurinova pokladu, zemřel o čtyři roky po premiéře Pepita, avšak pro Moinauxe znamenala spolupráce s Offenbachem na Pepitovi a později na Dvou slepcích (1855) počátek úspěšné libretistické kariéry. Pro samotného Offenbacha to znamenalo první hudebně dramatické dílo regulérně uvedené na pařížském jevišti před platícím obecenstvem – Přístěnek i Mathurinův poklad se hrály jen na soukromých koncertech. Nebyla to však první Offenbachova opera uvedená v divadle – Přístěnek se totiž hrál, byť s malým ohlasem, v divadle v jeho rodném Kolíně nad Rýnem roku 1848.Yon, c. d., s. 89.
Premiéra Pepita se konala 28. října 1853. Kritik hudebního týdeníku Le Ménéstrel Jules Lovy tvrdil, že na přípravu Pepita bylo konáno šedesát sedm divadelních zkoušek; i když je to číslo pochybné, byl Pepito ve Variétés dobře vypraven i nastudován, což se projevilo na příznivém přijetí obecenstvem i kritikou. V obsazení exceloval oblíbený komik Variétés Adolphe Leclère, který značně přispěl k úspěchu díla. Ale i tenor Biéval v úloze Miguela a slečna Larcénová jako Manuelita se osvědčili. Obecenstvo Variétés pravda nebylo zvyklé na hudebně o něco náročnější dílo a autoři byli po premiéře nuceni dílo upravit a vyškrtnout dvě čísla, totiž Manuelinu píseň č. 1 a Miguelovu romanci č. 6 (v této upravedné podobě vzápětí dílo vydal nakladatel Étienne Chaillot). Zato i přísný kritik Jules Janin v časopise Journal des Débats ho označil za „hezké a chutné dílo starší značky“ a domníval se, že dokazuje, že by měl být Offenbach vpuštěn do divadla Opéra-Comique.Yon, c. d., s. 120. Jules Lovy tvrdil, že se uvedením Pepita divadlo Variétés stává „čtvrtým operním divadlem“ v Paříži (po Opeře, Opéra-Comique a Théâtre-Italien).
To však právě bylo kamenem úrazu. Přestože Offenbach věnoval partituru díla jeho manželce, neváhal ředitel Opéra-Comique Émile Perrin zasáhnout u státního ministra (předsedy vlády) na ochranu privilegia svého divadla, které zakazovalo jiným pařížským divadlům uvádět hudebně-dramatická díla střídající původní hudbu a mluvené slovo. Státní ministr věc postoupim ministru vnitra, a i když se Offenbachovi díky známostem podařilo získat určitý odklad, již v listopadu 1853 musel být Pepito z programu stažen, aniž by se zájem diváků vyčerpal. Úspěchem Pepita povzbuzená Offenbachova naděje na objednávky děl od Opéra-Comique nebo jiných divadel se ani tentokrát nenaplnila.
Charakteristika náhled|Adolphe Leclère (1800–1861), první představitel Vertiga v opeře Pepito Stejně jako ostatní Offenbachovy jevištní práce z doby před založením divadla Théâtre des Bouffes-Parisiens – totiž Přístěnek, Mathurinův poklad a Luc a Lucette – je Pepito drobná, avšak autentická opéra comique s venkovským námětem, která ještě nepatří mezi zakládající díla nového žánru zvaného opéra bouffe nebo opereta. Od ostatních tří se však liší dvěma rysy. Jednak je to první dílo ze španělského prostředí, které bylo sice v té době ve francouzské kultuře celkově oblíbené, ale Offenbachovi bylo zvláště blízké díky jeho španělské manželce Hermine – ostatně „Pepito“ se jmenoval jeho švagr.Yon, c. d., s. 485. Prostředí je přitom přesně vystiženo i hudebně: recenzent Henri Blanchard v Revue et Gazette musicale de Paris chválil „půvabné hudební tkanivo barvy navýsost iberské“, a vyzdvihl zejména „předehru, která splňuje všechny předpoklady španělské hudby, fandango, bolero, baskický buben, kastaněty…“. I podle českého Offenbachova životopisce dominují Pepitovi romance a typicky španělské barvy. Offenbach se ke španělskému prostředí vrátil v četných dalších dílech, včetně Advokáta Peronilly, ke kterému napsal výjimečně sám i libreto. Druhým rysem je parodie opery – v tomto případě konkrétně Rossiniho Lazebníka sevillského v nejznámějším čísle Pepita, vstupní árii Vertiga (č. 2). Offenbachovi byla parodie vždy blízká; vyzkoušel si ji ve scénce Citrouillard au désert (1846), která parodovala dobově velmi populární symfonickou báseň Féliciena Davida Le Désert,Yon, c. d., s. 70–71. a nachází se ve velkém množství Ofenbachových děl zejména z první poloviny jeho jevištní kariéry včetně těch nejslavnějších, jako jsou Orfeus v podsvětí, Krásná Helena nebo Velkovévodkyně z Gerolsteinu.
Přestože jde o drobné dílo a zápletka je jednoduchá, je Battuovo a Moinauxovo libreto účinné, „zábavné a hudební“, a již dobová kritika (Henri Blanchard) oceňovala toto „malé intimní drama pro tři osoby, jemnou a křehkou analýzu citových hnutí srdce“. Stejně jako v případě Mathurinova pokladu zde titulní postava nevystupuje, jen se o ní hovoří; „Pepito“ je jakousi čtvrtou stranou milostného trojúhelníku, v němž se o sličnou hostinskou Manuelitu ucházejí starší Vertigo a mladší a vposledku úspěšnější Miguel. Na rozdíl ještě od Mathurinova pokladu, kde hudební čísla většinou stojí mimo děj a jsou ilustrační, zde jsou mnohem více integrována do dramatického průběhu, charakterizují postavy (romance Manuelity a Miguela, č. 3 a 6, a buffo árie Vertiga č. 2) a posunují děj kupředu. Do širší hudební scény je zapracováno jak rozuzlení ve finále (č. 8), tak dramatický vrchol díla – humorná konfrontace obou nápadníků v široce založeném pijáckém tercetu (č. 5). Proto také Blanchard Pepitovi přiznával „vývoj a logiku dramatické a hudební myšlenky“ a shledával, že se Offenbach tímto dílem „zařadil mezi dramatické skladatele“. Hudba je vynalézavá zejména po melodické a rytmické stránce, jistým nedostatkem je příliš střízlivá harmonie. V instrumentaci se uplatňuje například efekt imitace dud.
Pepito tak má po dramatické i hudební stránce řadu předností, avšak podle historika hudebního divadla Kurta Gänzla skladatel v Pepitovi ještě „nedosáhl té svobody hudebního výrazu, která se pro Offenbacha později stala příznačnou“.
Inscenační historie Po nuceném stažení z Théâtre des Variétés se nejprve nenaskytla možnost uvést Pepita na jiném místě legálně, a tak jakési první nové nastudování provedl skladatel sám na salonním koncertě ve vlastním bytě 27. března 1834, za doprovoudu dvou klavírů. Přitom se sám zhostil úlohy Vertiga (přestože Offenbach rád pořádal zábavy a scénky v domácím prostředí, na regulérním jevišti – na rozdíl od svého hlavního konkurenta Hervého – nikdy nestanul).Yon, c. d., s. 121.
Jacques Offenbach otevřel v červenci vlastní divadlo Théâtre des Bouffes-Parisiens. Jeho repertoár byl divadelní licencí omezen na jednoaktové hry s původní hudbou a s nejvýše třemi, později čtyřmi jednajícími postavami. Tyto podmínky Pepito splňoval, ale Offenbach měl připraven jiný repertoár z vlastního i cizího pera, který měl úspěch, a mohl Pepita držet nějakou dobu v záloze. Nutnost nasadit toto dílo nastala koncem února roku 1856, kdy jeden z nejpopulárnjších herců-spoluzakladatelů Bouffes-Parisiens Jean Berthelier přijal prestižní nabídku angažmá v Théâtre Impérial de l'Opéra-Comique a některá oblíbená díla, v nichž hrál hlavní roli – například Dva slepci a Ba-ta-clan – musela být alespoň dočasně stažena z repertoáru. Mezeru do uvedení zbrusu nového díla, jímž byl Tromb-al-ca-zar aneb Dramatičtí zločinci, mělo zaplnit nastudování Pepita. Soubor Bouffes-Parisiens ho nastudoval a poprvé představil na soukromém večírku u nevlastního bratra a úzkého spolupracovníka císaře Napoleona III. (a současně Offenbachova mocného příznivce) hraběte de Mornyho dne 29. února 1856. Morny slavnost uspořádal pro hosty Pařížského kongresu, který měl ukončit krymskou válku, a vedle Pepita se hrál i Ba-ta-clan. 10. března 1856 se pak Pepito hrál prvně pro veřejnost v Théâtre des Bouffes-Parisiens.Yon, c. d., s. 172. V roli Vertiga exceloval Étienne Pradeau, zato Petit-Delamarre (vl. jm. Jean-Baptiste Petit) jako Miguel a Emma Hesmezová jako Manuelita nepřesvědčili.
Do zahraničí přineslo Pepita samotné divadlo Bouffes-Parisiens na svých zájezdech do Londýna (St James's Theater) v červnu 1857, do Berlína (Krolloper) v červnu 1858 a do lázní Bad Ems v srpnu téhož roku.Yon, c. d., s. 206. Podle listu Berliner Musikzeitung Pepito „obsahuje mnoho sentimentálních okamžiků, jež jsou však dostatečně ochromeny vysoce komickými situacemi“; obecenstvu se líbil, zejména Pradeauova interpretace Vertiga.
náhled|vlevo|Karl Treumann, první vídeňský Vertigo z opery Pepito (Děvče z Elisonza)