náhled|Obraz Výkřik norského malíře Edvarda Muncha, 1893 Expresionismus byl (severo)evropský, především německý umělecký směr. Vznikl jako protiklad impresionismu a naturalismu tzn. odmítl umění zobrazující skutečnost i umění snažící zprostředkovat skutečnost pomocí dojmů. Jeho hlavním cílem je vyjádřit vlastní prožitky a vlastní pocity bez ohledu na jakékoli konvence. Pro zvýšení efektu prožitku často dochází k deformaci reality.

Cílem expresionismu bylo zavrhnout atavismy 19. století (romantismus, akademismus, realistickou líbivost a maloměšťáctví) a později reagovat na civilizační krizi po 1. světové válce – pocity úpadku, marnosti, zkaženosti a beznaděje. Po nástupu nacistů k moci byl označen za degenerovaný směr a v protikladu kultu nového německého nadčlověka (ten měl být prezentován realistickým monumentálním stylem). V roce 1937 se expresionistická díla společně s díly ostatních progresivních výtvarných směrů či secese stala základem pro výstavu „Zvrhlé umění“ (Entartete Kunst). Ta putovala po Německu a Rakousku s cílem zesměšnit modernistické představitele a zejména dílo samotné. Nezřídka však způsobila pravý opak.

Expresionismus vychází ze stejných základů jako fauvismus, jehož počátky ovlivnil. Zjednodušeně lze říci, že expresionismus se prosadil především v německy mluvících a zároveň konzervativnějších zemích, zatímco fauvismus byl populární ve Francii a zemích, kde převažoval francouzský vliv.

Historie náhled|Obraz Der Blaue Reiter, který v roce 1903 vytvořil Vasilij Kandinskij, stál za pojmenováním stejnojmenné umělecké skupiny Vývoj expresionismu započal kolem roku 1880, jeho popularita začala stoupat během a především po první světové válce, kdy se rozvíjel především v Německu. Zde totiž nastaly pro rozvoj tohoto hnutí mimořádně příznivé podmínky, Německo se jako poražená země potýkala nejen s finanční, ale i psychickou krizí, kterou mohl expresionismus velmi dobře vystihovat. Největší rozmach tohoto hnutí nastal mezi léty 1910–1920, proto toto desetiletí bývá nazýváno expresionistickým. Po roce 1925 se vliv expresionismu zmenšoval, po nástupu Adolfa Hitlera k moci (1933) bylo toto umění v Německu zakazováno a postupně odstraňováno z galerií, nových výstav a zveřejňování materiálů o tomto hnutí se Německo dočkalo až po roce 1945.

Roku 1905 vznikla v Německu umělecká skupina Die Brücke (Most), která, přestože neměla vlastní program, měla na expresionismus velký vliv. Tato skupina se rozpadla v r. 1913. S expresionismem je ještě spojena skupina Der Blaue Reiter (Modrý jezdec), ta byla založena v r. 1911 a rozpadla se v r. 1914.

Literatura

V literatuře se tento směr nejvíce prosazoval v Německu. Literatura se staví proti měšťáckému způsobu života. Deformace reality, způsobená zvýrazňováním vlastních prožitků byla patrná zvláště v literatuře.

Světoví představitelé Poezie: náhled|Ilustrace přední desky Heymova díla UMBRA VITAE. Nachgelassene Gedichte od malíře Ernsta Ludwiga Kirchnera Thomas Stearns Eliot Federico García Lorca Georg Trakl Georg Heym Johannes Robert Becher Gottfried Benn Geo Milev Paul van Ostaijen

Próza: Franz Kafka

Drama: Tennessee Williams Georg Kaiser Ernst Toller Federico García Lorca

Čeští představitelé Do Československa se tento směr dostal se skupinou shromážděnou kolem literárního kritika F. Götze, nejvýznamnějším časopisem zabývajícím se expresionismem byl Host.

Karel Čapek Josef Čapek Vladislav Vančura Lev Blatný František Götz Ladislav Klíma Richard Weiner Josef Váchal Drama: Karel Hugo Hilar vlastním jménem K. H. Bakule

Výtvarné umění Je charakteristické zaměřením na vnitřní psychické stavy, projevuje se deformací barev a tvarů. Na toto období mělo značný vliv pravěké a lidové malířství; dětská kresba. Barevné plochy jsou ohraničovány linkou, velmi často používali čisté barvy, nesnažili se o perspektivu. Využíval se protiklad světla a stínu. Počátky expresionismu byly ovlivněny i neoimpresionismem, který expresionismus později zcela zavrhl a vůči němuž se stavěl do protikladu. Podle stylu tvorby lze za předchůdce expresionismu považovat Mathiase Grünewald (vlastním jménem Mathis Gothar Neithart asi 1475–1528 a El Greco (vlastním jménem Domenico Theotocopuli 1541–1614).

Světoví představitelé náhled|Autoportrét Vincenta van Gogha z roku 1887 Paula Modersohnová-Beckerová Max Beckmann Lovis Corinth James Ensor Otto Dix Richard Gerstl Vincent van Gogh George Grosz Erich Heckel Vasilij Kandinskij Ernst Ludwig Kirchner Paul Klee Oskar Kokoschka Franz Marc August Macke Ludwig Meidner Otto Mueller Edvard Munch Gabriele Münter Emil Nolde Max Pechstein Christian Rohlfs Egon Schiele Arnold Schönberg Chaim Soutine

V sochařství se expresionismus prosadil výrazně méně, ale i zde působili významní sochaři např. Ernst Barlach.

Čeští představitelé náhled|Bohumil Kubišta – Promenáda u Arna (1907) České představitele hnutí soustředěné do skupiny Osma je nutno řadit spíše ke kubistům. Byli sice zpočátku ovlivněni Edvardem Munchem, avšak trvale se přikláněli k frankofonnímu prostředí i kultuře, což je v českých zemích historická danost. Německý expresionismus byl v Čechách z pochopitelných důvodů spíše přehlížen. Několik představitelů (např. Willi Nowak) mělo přímé spojení na německý expresionismus. Po roce 1989 bylo možné konečně nahlas přiznat a docenit význam zásadního představitele českého expresionismu Josefa Váchala. Rozsahem, objemem i šíří záběru svého díla patří mezi evropskou expresionistickou špičku, kde se však za svého života neobjevil. Kvůli častým roztržkám s představiteli oficiální české kulturní scény a výtvarné orientaci na německý expresionismus, nebyl v českém prostředí přijímán, neboť zde „frčel“ především kubismus. Váchal byl univerzálním umělcem, vedle výtvarného díla po sobě zanechal rozsáhlou literární pozůstalost. Jako každý skutečný světový expresionista zblízka poznal bojiště první světové války (v uniformě rakousko-uherského vojáka) na obtížné horské italsko-rakouské frontě. Pro komunistický režim byl Váchal nežádoucím umělcem.

Josef Váchal Václav Špála Bohumil Kubišta Willi Nowak Rudolf Kremlička

Architektura náhled|Anzeiger-Hochhaus v Hannoveru vystavěný na konci 20. let je příkladem klinkerovského expresionismu V architektuře se expresionismus prosadil zejména v Německu, a to hlavně ve 20. letech 20. století, lze říci, že v architektuře byli expresionisté průkopníky používání kombinací skla, kovů a betonu. Příkladem expresionismu v architektuře může být např. Böttcherstraße v Brémách. Na pomezí malířství a architektury se pohybuje Wenzel Hablik, narozený v Mostě, který byl spolu s Bruno Tautem propagátorem krystalických staveb. Pro Ústí nad Labem navrhoval v roce 1941 expresionistický architekt Fritz Höger budovy policejního prezidiahttp://www.usti-aussig.net/stavby/karta/nazev/28-navrh-budov-policejniho-prezidia www.usti-aussig.net, které však nebyly realizovány. Zatímco raný expresionismus se v architektuře prezentuje spíše strohými, přímými liniemi (např. již zmíněný Fritz Höger), v pozdním období se prosazují dynamičtější formy – tzv. dynamický expresionismus (např. Otto Klein, Erich Mendelsohn, Thilo Schoder, Heinrich Lauterbach, bratři Šlapetové, Adolf Foehr, Rudolf Günther, Erwin Katona). Obecně tvořil expresionismus v architektuře spíše nevyhraněný směr, do kterého lze zařadit širokou škálu velmi odlišných objektů.

Světoví architekti Bruno Taut Erich Mendelsohn Hans Poelzig Fritz Höger Thilo Schoder Rudolf Günther Heinrich Lauterbach

Architekti z českého území vpravo|náhled|Expresionistický dům v Trutnově Adolf Foehr Wenzel Hablik Fritz Lehmann Rudolf Perthen Erwin Katona Otto Klein Paul Sydow Čestmír Šlapeta a Lubomír Šlapeta Josef Zasche

Hudba

Hudba ovlivněná expresionismem byla populární především v Rakousku a Německu, skladatelé odmítali tradiční hudební prostředky a snažili se je nahrazovat novými.

Světoví hudební skladatelé náhled|Maďarský skladatel Béla Bartók v roce 1922 Alban Berg – Rakušan Ernst Křenek – Rakušan Arnold Schönberg – Rakušan Anton Webern – Rakušan Paul Hindemith – Němec Alexandr Nikolajevič Skrjabin – Rus Béla Bartók – Maďar

Čeští hudební skladatelé Alois Hába

Film

Filmové expresionistické hnutí

Rané období (1920–1921) Za počátek filmového expresionismu bývá označována premiéra filmu Kabinet doktora Caligariho režiséra Roberta Wieneho. Premiéra se uskutečnila v únoru 1920 a kritici ihned prohlásili, že si expresionismus našel cestu do filmu a diskutovali o přínosu tohoto nového vývoje pro filmové umění. A přínos to byl opravdu veliký. Díky expresionismu vzniklo několik snímků, jež dnes patří do zlatého fondu světové kinematografie a jež se řadí k tomu nejlepšímu, co bylo na území Německa natočeno. náhled|vlevo|Plakát filmu Kabinet doktora Caligariho z roku 1920 Velký úspěch Kabinetu doktora Caligariho znamenal, že se s expresionistickými filmy doslova roztrhl pytel. Na jaře roku 1920 vznikla společnost Decla-Bioscop po fúzi společností Deutsche Bioscop a Decla. Do vedení tohoto nového tělesa na poli filmu se dostal Erich Pommer, později významný producent své doby. Decla-Bioscop pak pod Pommerovým vedením produkovala mnohé významné expresionistické filmy.

V těchto raných letech nebyla výprava expresionistických filmů nijak nákladná. Stačilo pouze vytvořit dekorace v expresionistickém pojetí. To byl také spolu s touhou diváků po novém prvku nebo žánru v kinematografii jeden z hlavních důvodů, proč se expresionistické filmy začaly natáčet v takovém množství. Ještě v roce 1920 byl v kinech uveden Algol Hanse Werckmeistera, Genuine Roberta Wieneho, který byl na počátku expresionistického hnutí zvlášť plodným a vášnivým expresionistou, Torus Hanse Kobeho či Od rána do půlnoci (Von Morgens bis Mitternacht) Karla Heinze Martina. Úspěch zaznamenal i film režisérů Paula Wegenera a Carla Boese Jak Golem na svět přišel (Golem, wie er in die Welt kam). Diváci si z tohoto filmu pamatovali hlavně zajímavě vyřešenou postavu hlavního hrdiny Golema, kterou použili tvůrci seriálu Simpsonovi (The Simpsons) do Speciálního čarodějnického dílu (Treehouse of Horror) v 18. řadě.

Rok 1921 byl již o něco chudší na expresionistické filmy než rok předešlý. Producenti si velmi dobře uvědomovali potenciál expresionismu ve filmu, tudíž se stávalo důležitějším, aby byl film kvalitněji natočen a dokázal více ohromit diváky. Proto byly v roce 1921 uvedeny pouze filmy Unavená smrt (Der müde Tod) Fritze Langa a Měsíční dům (Das Haus zum Mond) Karla Heinze Martina. V listopadu téhož roku pohltila UFA společnost Decla-Bioscop, která ale i nadále zůstala samostatnou produkční jednotkou pod vedením Ericha Pommera.Dějiny filmu (2007). Str. 112.

Rozkvět (1922) Ačkoli bylo mezi lety 1920 a 1921 natočeno osm filmů v expresionistickém stylu (z toho šest v roce 1920), další velký úspěch od Kabinetu doktora Caligariho zaznamenaly až snímky z roku 1922. Jednalo se o kultovní klasiku Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens) Friedricha Wilhelma Murnaua a také dvoudílný epos Fritze Langa Dr. Mabuse, dobrodruh (Dr. Mabuse, der Spieler), který zaznamenal v Německu největší komerční úspěch roku 1922. Film Upír Nosferatu přišel tehdy s něčím úplně novým. Předchozí filmy byly natáčeny v interiérech s expresionistickými dekoracemi, Murnau si však se štábem vyjel až na Slovensko (Oravský hrad a Vrátna dolina) a část filmu natočil v německých městech Lübeck a Wismar.

Vrcholné období (1923–1924)