Pán a paní Denisovi (ve francouzském originále ) je opéra comique o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Laurencina (vl. jm. Paul-Aimé Chapelle) a Michela Delaporta. Premiéra se konala 11. ledna 1862 v pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens.
Vznik Jacques Offenbach po obrovském úspěchu svého prvního rozměrnějšího díla Orfea v podsvětí (1858) věnoval značnou část energie celovečerním operám (Genovefa z Brabantu 1859, Barkouf 1860, Most vzdechů 1861, Komický román 1861, Cesta pánů Dunananových, otce a syna 1862, Rýnské rusalky 1864), s velmi kolísavým úspěchem, avšak současně pokračoval v komponování drobnějších jednoaktových operet. Teprve po triumfu Krásné Heleny (1864) tento typ děl v jeho tvorbě ustupuje o pozadí. Jednou z nich je opéra comique Pán a paní Denisovi, jejíž premiéra se konala 11. ledna 1862. Přitom jde o poslední dílo, které mělo premiéru v divadle Bouffes-Parisiens v době, kdy byl jeho ředitelem sám Offenbach. Ten se vedení divadla vzdal z důvodu neudržitelné finanční situace a 5. února jej v pozici ředitele Bouffes-Parisiens nahradil dosavadní první kapelník a příležitostný skladatel Auguste Varney.
Pán a paní Denisovi byli uvedeni měsíc po premiéře tříaktového Komického románu, jednoho z vůbec nejméně úspěšných děl Offenbachovy kariéry, který musel být stažen z programu po 26. reprízách dne 7. ledna. Pán a paní Denisovi, jakožto pouhá aktovka, nebyli plnocennou náhradou, ale divácký ohlas byl velmi příznivý. Při premiéře si obecenstvo vynutilo opakování již u předehry a pak u několika dalších čísel. I kritika je přivítala. Podle Julese Lovyho, recenzenta hudebního týdeníku Le Ménéstrel, se jedná o „hubeňoučkou komedii bufózního žánru, ale bez velkých výstředností a groteskních slov, drobná partitura plná vervy a svěžesti, úspěch pro diváky všech povah.“ Lovy jí dával přednost před příliš groteskním humorem Komického románu a nebyl jediný, kdo ji považoval za pandán k Fotuniově písni, nejúspěšnější a kriticky nejoceňovanější Offenbachově aktovce z minulých let.Yon, c. d., s. 266.
Charakteristika náhled|vlevo|Scéna z Pána a paní Denisových, rytina Victora Coindra Název jednoaktovky Pán a paní Denisovi odkazuje na název známé písně francouzského písničkáře a vaudevillisty Marca-Antoina-Madeleine Désaugierse (1772–1827) z roku 1807 (Désaugiersova jsou jen slova, melodie je staršíYon, c. d., s. 267.), jejímž obsahem je vzpomínání dvou starých manželů z poloviny 18. století na dobu, kdy se poznali. Samotný děj opery se o obsah písně neopírá, její protagonisté – skuteční manželé Denisovi – se na scéně vůbec neobjeví (podobně jako například Pepito, Signor Fagotto, Vert-Vert nebo Trebizondská princezna). Časově je zasazen do doby, kdy se má odehrávat text písně, tedy do poloviny 18. století, což je doba, ke které se Offenbach ve svých dílech rád vracel. Děj ve stylu italské opery buffy je dosti prostý a banální, bez velkých dramatických zvratů, a spíše poskytuje prostor pro charakterizaci postav – zejména důvtipné služebné Nanette a chvástavého vojáka Bellerosa.
Opera obsahuje předehru a devět hudebních čísel. Z nich byly nejvíce oceňovány samotná předehra, jež zpracovává téma staré písně o panu a paní Denisových, dále první kvartet (č. 4), sbor vojáků (č. 5) a především pak ciaccona (č. 7 chaconne, fakticky valčík), kterou zpívá Lucille. Ta zpopulárněla jako samostatná píseň i jako účinná vložka do jiných děl. I když se jedná o neambiciózní dílo, český Offenbachův životopisec Miroslav Šulc přiznává partituře Pána a paní Denisových „elegantní hravost“.
Pán a paní Denisovi patří k „ušlechtilejší“ větvi Offenbachovy tvorby, reprezentující jemný humor tradiční opéry comique spíše než parodii a grotesku spojenou se žánrem opéra bouffe, což dobová kritika a část obecenstva (například ve střední Evropě) vítaly. Již počátkem 20. století však hudební věda lépe oceňovala „vyšší nesmysl“ Offenbachových buff a Pána a paní Denisovy považovala za „nedodělek“ – tak píše Paul Riesenfeld roku 1915 v časopise Signale für die musikalische Welt v příležitosti nového nastudování ve Vratislavi. V té době už v důsledku změny vkusu narážela na nepochopení skutečnost, že hlavní hrdina Gaston a vojáci jsou ženské role.
Inscenační historie Jako jiná Offenbachova díla byli i Pán a paní Denisovi po Paříži záhy hráni v provinčních a zahraničních francouzskojazyčných divadlech. Na některá místa je přivezlo divadlo Bouffes-Parisiens v rámci hostování; tak například 19. července 1862 jimi zahájilo svůj zájezd do Bruselu, kde hrálo v Théâtre du Parc.Yon, c. d., s. 273.
náhled|vlevo|Anna Marková v kostýmu z 18. století, první představitelka Lucile z Pána a paní Denisových ve Vídni Již zprávy z pařížské premiéry v německém tisku předvídaly úspěch Pána a paní Denisových na německých jevištích, srovnatelný s úspěchem Fortuniovy písně. První německojazyčné uvedení zajistil, stejně jako u většiny dalších raných Offenbachových děl, vídeňský herec a divadelní podnikatel Karl Treumann ve vlastním divadle, které otevřel roku 1861; říkalo se mu Divadlo na nábřeží Františka Josefa (Theater auf dem Franz-Josefs-Kai) nebo prostě Treumannovo divadlo. Premiéra se konala 31. března 1862 v překladu G. Ernsta (pseudonym Ferdinanda Gumberta) pod názvem Herr und Frau Denis (některá divadla později používala francouzštější Herr und Madame Denis). Vídeňské obecenstvo ji přijalo s nadšením, zejména mladou zpěvačku Annu Markovou v úloze Lucilly, a podle zpráv pokaždé vyžadovalo opakování tolika čísel, že se opereta hrála fakticky dvakrát, a broukalo si melodie spolu se zpěváky. I kritické přijetí bylo nadšené, například časopis Blätter für Musik, Theater und Kunst chválil hudbu Pána a paní Denisových za to, že je prosta všech frivolit a že „člověk ji poslouchá nejen s potěšením, protože je lehká a humoristická, ale současně s uměleckým zájmem, neboť je krásná, napsaná s duchaplností a grácií. Partitura této operety je snad to nejlepší, co Offenbach napsal.“ V červnu téhož roku mohli vídeňští diváci porovnat tuto verzi s autentickou pařížskou verzí, neboť v té době Treumann ve svém divadle hostil zájezd Bouffes-Parisiens. Pán a paní Denisovi byli nejhranějším kusem sezóny a s celkem 54 reprízami se stali – po rovněž Offenbachově Fortuniově písni – druhým nejhranějším kusem v krátké historii Treumannova divadla.Yon, c. d., s. 285.
Následovala uvedení v dalších německých divadlech, například Hamburk 22. května 1862, Sibiň červen 1862, Berlín (Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater) 22. června 1862, Vratislav říjen 1862, Štýrský Hradec 10. prosince 1862, Linec 23. května 1863, Klagenfurt 23. prosince 1863, Innsbruck 8. listopadu 1864, Lublaň 21. října 1865. I ve Vídni ji postupně převzala jiná divadla: Divadlo u Korutanské brány 10. ledna 1870 (na dobročinném představení a jako poslední premiéra před jeho zbořením),Yon, c. d., s. 393. netypicky Dvorní opera 1. ledna 1881 (možná na uctění památky nedávno zesnulého skladatele)Yon, c. d., s. 632., Raimundtheater roku 1881, Ronacher roku 1883, Divadlo na Vídeňce roku 1904. Přirozeně se hrála i amatérsky: tisk přinesl zprávy například o dobročinném představení pořádaném šlechtou roku 1897 ve vídeňském salonu tehdejšího ministerského předsedy hraběte Kazimira Badeniho.
Na rozdíl od většiny Offenbachových operet, které se v Uhersku hrály nejprve v němčině, uvedlo Pána a paní Denisovy hned v maďarštině Lidové divadlo (Nemzeti Színház) v Pešti. Stalo se tak 7. srpna 1862 pod názvem Denis úr és neje v překladu Kálmána Szerdahelyiho. Až 5. února 1863 následovalo v němčině Městské divadlo v Budíně. Tato opereta se v Maďarsku v 19. století nerozšířila, hrála se však ojediněle v novější době – roku 1979 ji uvedlo Operetní divadlo v Budapešti pod novým názvem Szökött szerelmesek (přel. Klára Huszárová, hudbu upravil János Gyulai Gaál).
První polské představení se konalo ve Varšavě roku 1865 v překladu Leopolda Matuszyńského. Roku 1871 se hráli též v Krakově pod názvem Państwo Denis. Téhož roku byli Pán a paní Denisovi poprvé hráni v chorvatštině v Záhřebu. Ve slovenštině uvedlo Pána a paní Denisovy poprvé Státní divadlo Košice 28. září 1984.
V Dánsku se Pán a paní Denisovi, v překladu Benjamina Johana Feddersena pod názvem Hr. og Fru Denis, hráli od 28. srpna 1862 v kodaňském divadle Casino; dosáhli jen sedmi představení. Ve Švédsku je uvedlo poprvé stockholmské Södra Teatern 23. ledna 1875 v překladu Ernsta Wallmarka jako Herr och fru Denis. 15. října 1884 měla tato opereta premiéru též v Helsinkách.
V anglicky mluvících zemích se tato aktovka neprosadila. Pokud jde o Velkou Británii, hrála se v londýnské Oxford Music Hall od 10. dubna 1867 jen silně redukovaná verze. I do Spojených států ji přivezli až němečtí přistěhovalci a v němčině měla také newyorskou premiéru v divadle Terrace-Garten 16. července 1873; hvězdou inscenace byla Louise Lichtenayová jako Nanette.
Ve Španělsku inscenovalo Pána a paní Denisovy poprvé 13. března 1871 madridské Teatro de la Zarzuela pod názvem Jóvenes y Viejos. Překladatel Ramón de Navarrete y Landa přenesl děj do Madridu za vlády Karla III. Hráli Asunción Velasco, Dolores Cortés, Víctor Loítia a Dolores Franco. Portugalská premiéra se konala až roku 1948 v lisabonském Teatro Nacional de São Carlos.Kaufmann, c. d., s. 341. Práva k této operetě pro Itálii koupilo roku 1874 od nakladatelství Gérard et Cie italské nakladatelství Sonzogno, ale o soudobých inscenacích nejsou zprávy. Pod názvem Il Signore e la Signora Denis ji však nastudoval dirigent Peter Maag a provedl 14. května 1981 v turínském Auditorio della RAI.Kaufmann, c. d., s. 228, 233.
Ve 20. století se Pán a paní Denisovi hráli především v německy mluvícím prostoru (s přestávkou nacistické diktatury). V moderní době jsou inscenováni jen sporadicky. Lze zmínit Festival Jacquese Offenbacha v Bad Ems, kde byli uvedeni roku 1993 a 1996 scénicky a 2002 koncertně; inscenaci z roku 2012 v pařížském Petit Théâtre de Naples v podání souboru Les Délassements Lyriques; nebo inscenaci v Domě pro hudbu a hudební divadlo (MUMUTH) ve Štýrském Hradci roku 2015. Roku 2019 ji uvedla Chicago Summer Opera.
České země náhled|Eleonora z Ehrenbergů, první pražská Lucile z Pána a paní Denisových V českých zemích uvedlo Pána a paní Denisovy poprvé v německé vídeňské verzi městské divadlo v Brně, a to 30. srpna 1862. Publikum přijalo tuto aktovku velmi vřele a recenzent listu Brünner Zeitung napsal, že tato opereta „má ten prchavý pěnivý charakter, jaký je hudebním dílům tohoto německého skladatele francouzské hudby vlastní. Je to lehká, žertovná hra s vlnami tónů na hladině oceánu hudby, do něhož se skladatelův duch tu a tam, ne však příliš hluboko potápí, aby z něj vylovil nové melodické perly.“
29. listopadu téhož roku pak Pána a paní Denisovy v němčině uvedlo i pražské zemské divadlo; milenecký pár hrály brzké opory českého Prozatímního divadla Eleonora Ehrenbergová a Terezie Boschettiová. Obecenstvo ocenilo řadu komických situací, avšak kritika žehrala na nedostatek originality Offenbachovy hudby v porovnání s jinými jeho operetami známými na tomto jevišti. Připojila se i další německá divadla v českých zemích, například 28. listopadu 1863 poprvé městské divadlo v Olomouci, v první polovině roku 1864 Městské divadlo v Opavě, 17. února 1866 poprvé znojemské městské divadlo. Stavovské divadlo a po něm Nové německé divadlo v Praze ji nastudovaly ještě v letech 1872 a 1888, brněnské divadlo roku 1884.