náhled|Socha Tomáše Garrigua Masaryka před dřívější budovou lékařské fakulty Dějiny Masarykovy univerzity začínají rokem 1919, kdy byla v Brně založena. Pojmenována byla podle prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, který se o její vznik zasloužil. V letech 1960 až 1990 nesla název Universita Jana Evangelisty Purkyně v Brně, poté se vrátila ke svému původnímu jménu. Masarykova univerzita se z původně čtyřfakultní vysoké školy do 21. století rozrostla na univerzitu o deseti fakultách a stále se rozvíjí.
Druhá česká univerzita Poté, co byla olomoucká univerzita v 50. letech 19. století postupně rušena, až z ní zbyla jen samostatná bohoslovecká fakulta, chyběla na Moravě plnohodnotná univerzita, jelikož kromě teologie v Olomouci bylo možnost studovat už jen brněnskou techniku, založenou roku 1849. Velké a tradiční univerzity existovaly v rámci předlitavské části monarchie jen v Praze, Vídni a Krakově, od 17. století také ve Lvově a Innsbrucku, ovšem po roce 1863 i ve Štýrském Hradci a v roce 1875 vznikla ještě malá univerzita ve vzdálených Černovicích. Snahy o zřízení moravského vysokého učení nicméně dlouhodobě blokovaly dvě okolnosti. Jednou bylo tradiční soupeření Olomouce a Brna o pozici hlavního města, Brno bylo průmyslovým centrem země, kde sídlilo místodržitelství a zemský sněm, menší a provinční Olomouc zase argumentovala historickou tradicí a blízkostí rakouského Slezska, odkud by také přicházeli studenti. Druhou a významnější okolností však bylo tehdejší česko-německé soupeření. Zatímco Češi již postupně získávali venkov a některá menší města, obě hlavní města byla ještě pevně v rukou Němců. Myšlenka české univerzity tak byla z německé strany odmítána, aby i přes zvýšení prestiže daného města nedošlo k ohrožení jejich kulturní převahy. Německá či neutrální univerzita nebyla zpočátku požadována, protože méně početným německých studentům stačila blízká Vídeň. České emancipační snahy navíc načas uspokojilo rozdělení pražské univerzity na českou a německou v roce 1882, takže moravští Češi zase bez potíží směřovali do Prahy.Fasora, Hanuš (2009), str. 35–39.
náhled|Karel Engliš, národohospodář a první rektor Masarykovy univerzity Až v roce 1885 se pro založení druhé české univerzity veřejně vyslovil profesor Tomáš Garrigue Masaryk, který si byl vědom prospěšnosti konkurence v českém univerzitním prostředí. Jeho názor podpořil také právník Antonín Randa, s tím, že by měla být na Moravě. O pět let později se v Praze konalo první velké shromáždění moravských a slezských studentů, kteří v tomto smyslu sepsali petici, a myšlenku začal propagovat studentský spolek Moravská beseda, jenž zajistil dalších více než 300 petic od obcí a spolků. V českém prostředí se o této záležitosti živě diskutovalo, přičemž převažující liberálně-nacionální hlasy požadovaly českou univerzitu v Brně, zatímco menšinové konzervativně-katolické síly prosazovaly dvoujazyčnou školu v Olomouci, sídle moravského metropolity.Fasora, Hanuš (2009), str. 40. Další petiční akce proběhla roku 1896, ovšem už o rok dříve svou univerzitu na Moravě začali chtít prostřednictvím spolku Deutschnationaler Verein a Německé pokrokové strany také Němci. Rakouská vláda vyčkávala, zda se obě strany shodnou, k čemuž nedošlo. Německá strana, zastoupená např. poslancem Heinrichem d'Elvertem, brněnským starostou Augustem Wieserem nebo olomouckým starostou Karlem Brandhuberem, postupně na myšlenku své univerzity rezignovala, ale o to silněji odmítala českou, došlo i k výtržnostem a útokům na neněmecké studenty. Češi, z nichž se kromě Masaryka velmi angažovali např. Jan Žáček, Otakar Pražák, Adolf Stránský nebo Václav Perek, spolupracovali se Slovinci a Ukrajinci, kteří vlastní univerzitu vůbec neměli, a dosáhli roku 1899 alespoň jako jistého úspěchu zřízení české techniky v Brně.Fasora, Hanuš (2009), str. 42–44.
V roce 1905 se nicméně snahy o zřízení české univerzity obnovily a ještě zesílily, protože tuto myšlenku začali podporovat také brněnští sociální demokraté, kteří zradikalizovali širší veřejnost. Proběhlo zde několik pouličních demonstrací, při nichž docházelo ke střetům mezi českou a německou mládeží. Politici z obou stran z obav z další eskalace násilí uzavřeli tzv. Moravské vyrovnání, z něhož vypustili nejkontroverznější body, mj. i otázku univerzity. Bylo však zřejmé, že její zřízení je jen otázkou času, českojazyčná pražská univerzita si proto už začala postupně tvořit personální rezervy a např. na české technice v Brně bylo založeno všeobecné oddělení, které pokrývalo netechnické obory a z nějž později řada učitelů přešla právě na pozdější Masarykovu univerzitu. Ta však mohla být založena až po rozpadu Rakouska-Uherska, protože rakouská vláda nechtěla bez česko-německé shody nic rozhodnout. Nepřistoupila ani na kompromisní návrh moravského zemského sněmu z roku 1908, jelikož Němce popudila nejen představa české vysoké školy přímo v Brně, ale také návrh na její zřízení na některém z tehdejších samostatných předměstí, kde již převažovali Češi (zvažováno bylo Královo Pole), stejně tak odmítla odkaz arcibiskupa Theodora Kohna, který roku 1915 věnoval 1,5 milionu korun na obnovení olomoucké univerzity.
Budování univerzity Po vzniku Československa k tomu již byla příhodná doba, např. vytvořením Velkého Brna se zde změnil národnostní poměr ve prospěch Čechů. Dne 28. ledna 1919 Národní shromáždění přijalo zákon, kterým byla zřízena Masarykova univerzita jako „druhá česká universita“,Do té doby existovala jen českojazyčná Univerzita Karlova, vedle ní Německá univerzita v Praze a až půl roku poté byla dne 11. července 1919 zřízena Univerzita Komenského v Bratislavě. Ostatní československé vysoké školy nebyly univerzitami, např. z původní olomoucké univerzity zbyla jen samostatná teologická fakulta a až v roce 1946 byla obnovena jako Univerzita Palackého v Olomouci. a to v Brně, hlavním zemském městě, které pro to poskytovalo nejvhodnější podmínky, takže např. návrh A. C. Stojana na její umístění do Olomouce byl odmítnut. O její definitivní zřízení se tehdy zasloužil také Karel Engliš, který se stal jejím prvním rektorem. Personálně byla nová univerzita dostatečně zajištěna kromě brněnské české techniky především Univerzitou Karlovou, ale od počátku měla problémy s materiálním zabezpečením, zejména s umístěním fakult. Ostatně i zřizovací zákon aktivoval nejdříve fakulty právnickou a lékařskou, až poté filosofickou a přírodovědeckou a konečné vybavení univerzity včetně všech ústavů a klinik předpokládal až k roku 1930. Způsobeno to bylo napjatým poválečným státním rozpočtem a bytovou krizí, přičemž z politických důvodů byla upřednostňována také tehdy nově založená bratislavská univerzita. Situace dospěla tak daleko, že v akademickém roce 1924/1925 byly prostředky pro brněnskou univerzitu kráceny o 40 % a počátkem 30. letech dokonce Karel Kramář z úsporných důvodů navrhl úplné zrušení filosofické a přírodovědecké fakulty. K tomu ovšem nedošlo a univerzita se postupně stabilizovala.Fasora, Hanuš (2009), str. 50, 57–60, 174.
náhled|vlevo|K slavnostnímu položení základního kamene právnické fakulty došlo dne 9. června 1928 Za účelem výstavby univerzity vznikla při zemské politické správě zvláštní ministerská komise, protože zpočátku chyběl např. rektorát a některé ústavy byly umístěny různě provizorně po městě. Univerzitní knihovny byly jen postupně doplňovány z různých darů a odkazů a především vybavení laboratoří a vůbec přírodovědných ústavů bylo značně nedostatečné. Přesto se už v roce 1920 podařilo v bývalých zeměbraneckých kasárnách na rohu ulici Údolní a Úvoz postavit pro lékařskou fakultu anatomický ústav. Přírodovědecká fakulta byla umístěna v městském chudobinci mezi ulicemi Kounicova a Veveří a filosofická fakulta v budově bývalého sirotčince na Grohově ulici, kde však zpočátku sídlilo i ředitelství státních drah. Naproti němu byla postavena nová budova, sloužící dočasně rektorátu, než se v roce 1933 přesunul do novostavby právnické fakulty, v níž byla i celouniverzitní aula (auditorium maximum), dodnes používaná pro promoce a jiná univerzitní shromáždění. Právnická fakulta zpočátku sídlila v biskupském alumnátu na Antonínské ulici, ale nakonec se pro ni jako jedinou podařilo podle návrhu pražského architekta Aloise Dryáka realizovat vlastní budovu v areálu plánovaného akademického městečka na Veveří. Zde na ni měla navazovat filosofická fakulta a na protilehlých svazích Kraví hory měly být umístěny ústavy lékařské a přírodovědecké fakulty. Kvůli hospodářské krizi 30. let se však tyto plány už nerealizovaly a během první republiky se tak podařilo adaptovat jen původně prozatímní budovy.Fasora, Hanuš (2009), str. 59, 63, 80, 85–86, 117.
Potíže byly zpočátku i s ubytováním studentů, ačkoli už v roce 1908 věnoval Václav hrabě Kounic českých studentům v Brně svůj nájemní dům na dnešním Žerotínově náměstí za účelem získání finančních prostředků pro vyplácení stipendií a hlavně na stavbu studentských kolejí. Tyto Kounicovy koleje byly nakonec postaveny v Žabovřeskách a uvedeny do provozu roku 1923, v roce 1931 byl u nich postaven i dívčí dům a v nájemním Kounicově paláci pak od roku 1935 po dlouhá léta fungovala studentská menza. Kromě toho další koleje postavil také roku 1923 katolický spolek Sušil a navíc univerzita získala k dispozici ještě tři malé ubytovací kapacity. Prostředky pro sociální podporu studentů získávala převážně z darů obcí, městských spořitelen a od různých spolků, zejména z oblastí, odkud nejvíce pocházeli studenti Masarykovy univerzity. Kromě Moravy šlo o západní Slovensko a východní Čechy.Fasora, Hanuš (2009), str. 86–90.
Profesorský sbor nové univerzity byl také poměrně mladý (v letech 1919–1939 šlo celkem o 141 osobFasora, Hanuš (2009), str. 195.), tvořený zejména odchovanci pražské univerzity, vůči níž se brzo vytvořilo zdravé konkurenční prostředí. Tehdejší organizace jednotlivých fakult byla odlišná od systému velkých kateder zavedeného po válce, každý profesor, jehož plat jej řadil do vyšší střední třídy, vedl jeden ústav či seminář a měl okolo sebe několik asistentů či laborantů. Kromě něj na univerzitě mohli přednášet i tzv. soukromí docenti, kterým bylo uděleno právo vyučovat (venia docendi). Nedostávali žádný plat, protože šlo o prestižní záležitost a realizovali se tak např. advokáti či lékaři se soukromou praxí.Fasora, Hanuš (2009), str. 192, 195. Prvorepublikové univerzitní prostředí v Brně bylo svobodné a otevřené diskusi. Politicky nicméně mezi profesory i studenty převažovali příznivci nacionálních stran jako byla národní demokracie nebo národní socialisté a kupř. vliv komunistů byl tehdy zcela zanedbatelný. Také ze strany univerzity byla zjevná obecná podpora politiku Hradu. Většina studentských spolků byla ovšem apolitické povahy, k největším patřil Spolek čs. mediků, Právník, Spolek posluchačů filosofie a Spolek čs. posluchačů přírodních věd. K politicky aktivním patřily např. Klub akademiků čs. strany národně socialistické, Sdružení agrárních akademiků, Klub lidových akademiků, Kostufra (Komunistická studentská frakce) nebo i Svaz fašistického studentstva. Politické spory mezi studenty nicméně téměř vymizely koncem 30. let, kdy republika čelila vnějšímu ohrožení ze strany nacistického Německa.Fasora, Hanuš (2009), str. 133–134.
Německá okupace a poválečná obnova náhled|Prométheus přinášející lidstvu oheň od Antonína Procházky v aule právnické fakulty