Jan Horal, původním jménem Hoffmann (23. února 1923 Stráž pri Čope – 3. listopadu 2011 Praha) byl československý válečný veterán, manažer, podnikatel, hoteliér, iniciátor kulturního života a filantrop. Ve druhé světové válce působil v britských a československých jednotkách na Blízkém východě a posléze se jako příslušník Československé samostatné obrněné brigády účastnil bojů na západní frontě. V roce 1948 emigroval do Švédska, zastával postupně různé manažerské posty ve světě. Po roce 1989 se vrátil do Československa a začal podnikat v hotelnictví. Za charitativní činnost byl vyznamenán Řádem britského impéria, Řádem čestné legie a in memoriam medailí Za zásluhy.
Mládí Pocházel z židovské rodiny legionáře a vojenského lékaře. Jako pětileté dítě začal chodit do Sokola. Navštěvoval měšťanskou školu a poté ho rodiče přihlásili do českého gymnázia v Užhorodě.
Druhá světová válka náhled|Jan Horal na místě řidiče v tanku Cromwell náhled|Fotodokumentace Jana Horala z války náhled|Jan Horal (vpředu druhý zleva) s děvčaty na tanku náhled|Hrob nejlepšího přítele Jana Horala ppor. Caletky. Jeho tank dostal 5. listopadu 1944 přímý zásah, když jel před tankem Jana Horala.|alt=
Útěk z vlasti Na počátku roku 1939 uprchl z nacisty okupované vlasti tzv. jižní cestou (anabáze přes Slovensko, Maďarsko a další země). Využil při této dobrodružné cestě svých jazykových schopností, jelikož uměl výborně slovensky a maďarsky. Cílem Jana Hoffmanna byla Palestina, protože se zde chtěl přihlásit do československé armády. Aby se do Palestiny dopravil, musel plout lodí. Poté, co loď dorazila k palestinským břehům, bylo jí vládnoucími britskými autoritami zakázáno přistát. Jedné noci se však lodi podařilo tajně břehů dosáhnout. V Palestině se spojil se svým bratrancem jménem Jano Sapir, který mu obstaral práci v kibucké pekárně.
Působení na Blízkém východě Podle vojenské dokumentace byl 28. září 1941 Hoffmann zapsán k britské 462. jednotce RASC (Royal Army Service Corps) v Palestině. Jednalo se o zásobovací jednotky. V září roku 1942 napsal dopis se žádostí o přijetí do československé armády, který adresoval čs. vojenské misi na Blízkém východě. Jeho prosbu velení vyslyšelo a do čs. armády byl odveden 27. dubna roku 1943. Jednalo se o 200. čs. lehký protiletadlový pluk – východní (pozn.: vznikl reorganizací 11. čs. pěšího praporu – východního). Jednotkám zde velel podplukovník Karel Klapálek. Do 12. června 1943 pluk vykonával protivzdušnou obranu Tobruku. V srpnu téhož roku, byl jako téměř všichni vojáci této jednotky transportován lodí Mauretania do anglického Liverpoolu. Na lodi se přihlásil jako nabíječ děla na palubě. Toto pracovní zařazení pro něj znamenalo možnost nocovat na čerstvém vzduchu a vyhnout se dusnému podpalubí, měl také nárok na lepší stravu.
Působení v Evropě Do Anglie dorazil 12. srpna 1943. Jana Hoffmanna čs. velení v Anglii zařadilo mezi řidiče tanků do Československé samostatné obrněné brigády. Velitelé oceňovali jeho montérské a řidičské schopnosti z britské armády. Českoslovenští vojáci se dočkali bojového nasazení až poté, co se spojenecká vojska vylodila v Evropě. Československé jednotky přišly na řadu až na konci srpna roku 1944. Dne 30. srpna 1944 se příslušníci Čs. samostatné obrněné brigády přeplavili do Francie, kde přistáli v přístavech francouzské Normandie. Na přelomu srpna a září 1944 byla Československá samostatná obrněná brigáda přesunuta k francouzskému přístavu Dunkerque. Počátkem října vystřídali čs. vojáci britskou brigádu a začalo tak obléhání silně opevněného přístavu. Měli za úkol město naprosto odříznout a držet v něm mnohatisícový Wehrmacht, zabránit posilování a zásobování obklíčené posádky a donutit nepřítele ke kapitulaci. Čechoslováků bylo nepoměrně méně než Němců, ovšem byli celkem dobře vybaveni. Navíc jejich odhodlání střetnout se s Němci bylo obrovské. Jan Hoffmann zde provedl dva útoky. Přístav byl obléhán až do samého konce války. Od Dunkerque postupoval kolem Norimberku do Československa. Jan Hoffmann ihned po skončení války požádal o demobilizaci.
Návrat do Československa Po návratu do Československa znovu vyhledal svou rodinu. Jeho matka Janka Hoffmannová-Blumová (5. března 1893 Mukačevo – 5. května 1945 Bergen-Belsen) zemřela na tyfus několik dní před osvobozením koncentračního tábora Bergen-Belsen britskou armádou. Přestože jeho snem bylo stát se konstruktérem letadel, zapsal se nakonec v roce 1946 ke studiu strojního inženýrství na Vysoké škole strojní a elektrotechnické ČVUT v Praze. Během vysokoškolských studií se nechal přejmenovat a zvolil příjmení neněmeckého původu – Horal. Ačkoli po válce nebylo snadné si vydělat na živobytí, užíval si života ve svobodné zemi. Finančně podporoval svého mladšího bratra Jiřího. Jezdil se svým motocyklem po okolí a kupoval použité kamery. Ty pak opravil, ošetřil čočky proti odrazům světla a pak je znovu prodával. S měnící se politickou situací v zemi v něm uzrávalo odhodlání znovu emigrovat. V roce 1948, okamžitě po komunistickém převratu, se rozhodl opustit Československo. Ač si původně přál žít v Anglii, náhoda a okolnosti ho zavedly do švédského Göteborgu, kde našel svůj nový domov.
Život a podnikání ve Švédsku a ve světě Ve Švédsku se oženil a narodily se mu tři děti. Zastával postupně různé manažerské posty ve Švédsku, Japonsku, USA, Spojeném království či Švýcarsku.
Působení v továrně na kuličková ložiska Když Jan Horal dorazil do Švédska, začal zde pracovat jako dělník v továrně SKF v Göteborgu vyrábějící kuličková ložiska, pracoval jako brusič na nočních směnách. V pořadu Na plovárně Jan Horal uvedl, že v továrně na kuličková ložiska záhy přišel na efektivní metodu leštění ložiskových kuliček. Podal zlepšovací návrh a vynález si nechal patentovat. Továrna mu za patent nabízela vysoké postavení ve firmě. Jan Horal však firmě patent nedal a dostal se tím na černou listinu. Z firmy odešel a získal prostor k samostatnému podnikání.
První podnikatelské úspěchy Později pracoval jako technik ve fotografické laboratoři. Zajímal se o fotografování, viděl ve fotografii nové možnosti. Několik měsíců pracoval na vylepšení fotografického blesku. Mohl pak nahradit při fotografování zastaralé magneziové žárovky, které byly drahé a vystačily pouze na jeden snímek. Chodil poté se svým švédským kamarádem po restauracích a mezi návštěvníky lunaparku Lisebergu a fotografovali zájemce. Zájem o fotografování mezi lidmi byl obrovský. Na základě těchto poznatků začal se svým kamarádem s okamžitým úspěchem podnikat. Zanedlouho spolupráci rozvázali. Jan Horal založil v roce 1951 vlastní importní/exportní společnost Libro zaměřující se na obchodování s Dálným východem, která v Göteborgu existuje dodnes. Začal dovážet hračky, optické a fotografické vybavení. Jan Horal byl prvním, který ve velkém přinesl japonské hračky na evropský trh.
Působení ve fotografickém a optickém průmyslu V padesátých letech přišel díky svému právnickému příteli do kontaktu s malou optickou firmou Chinon, výrobcem kamer v Japonsku, který se ocitl v potížích. Jan Horal převzal bankrotní optickou firmu Chinon za 30 000 dolarů. Stal se jejím akcionářem a výrazně ovlivnil vývoj jejích produktů. Společnost pracovala na vývoji kamery, která nefungovala. Jan Horal investoval do firmy peníze, podařilo se mu kameru vylepšit a uvést do funkce. Přišel na způsob, jak vylepšit fotografickou čočku. Jednalo se o zjednodušení technické zoomové čočky – varioobjektivu, kterou měla patentovanou firma Rodenstock (pozn.: s přesnou mechanikou a optikou se seznámil již při svých studiích na Českém vysokém učení technickém v Praze). Ke kameře vymyslel atraktivní držák „pistol grip“ a doplnil ji vylepšeným objektivem. Společnost Chinon se se svou filmovou kamerou Super-8 během dvou a půl let stala největším světovým výrobcem kamer. Společnost vyráběla kamery i pro firmy Kodak a Agfa.
V 60. letech společnost Libro prodal a založil novou společnost Merkurex, jejímž hlavním cílem byl celosvětový nákup a distribuce optiky a fotoaparátů převážně z Japonska, Hongkongu a Tchaj-wanu.
Spolupráce s Československem Jelikož byl Jan Horal zřejmě nejúspěšnější bývalý Čechoslovák ve Švédsku (jak o sobě tvrdil v časopise Všudybyl), obrátil se na něj bratr tehdejšího generálního ředitele Motokovu. Řekl mu, že sledují jeho velké obchodní úspěchy a přišel s nabídkou, aby ve Švédsku převzal zastoupení Škody Mladá Boleslav, jelikož odbyt automobilů Škoda se ve Švédsku příliš nedařil. V Československu byl Jan Horal označen za „nepřítele socialistického státu“ a nesměl zpět do Československa. Na základě tohoto obchodního zastoupení mu bylo přislíbeno jak povolení k vjezdu do ČSSR, tak i garance, že bude považován za legálního švédského občana a že ho švédské občanství bude v Československu chránit. Roku 1962 tak zastoupení mladoboleslavské Škody ve Švédsku převzal.
Po mnoha letech se tak opět mohl podívat domů. Setkal se s otcem, bratrem, sestrou a ostatními členy rodiny.
Jan Horal dostal nápad, jak československé vozy ve Švédsku prezentovat. Nechtěl investovat hodně peněz, tak vytvořil jedinou reklamní kampaň. Nechal nafotit nové Volvo a Škodovku. Mezi oba automobily postavil typickou švédskou rodinu – otce, matku, dvě děti a spoustu kufrů. Na novinové dvoustraně byl pod tím nápis: „Nový model Volvo je bezvadný, fantastický vůz. Stoprocentně jej doporučujeme, ale Škoda je také bezvadné auto. Za cenu jednoho Volva si však můžete koupit dvě Škodovky, pro pána a pro paní, a ještě vám zbyde spousta peněz na velkou nádhernou dovolenou s dětmi.“ Reklama byla tak úspěšná, že měl Jan Horal během čtrnácti dnů zhruba šedesát obchodních zástupců. Každý z nich koupil pět vozů.
Emigrace rodiny do zahraničí V roce 1965 pomáhal bratrovi Jiřímu s rodinou uprchnout z Československa. Jan Horal spolu s námořníkem Stigem Ottanderem provedl s plachetnicí několik cest kolem Piranského zálivu v Jugoslávii, kde bratr Jana Horala trávil dovolenou. Jednou v noci přeplavali Jiří, manželka a děti k lodi, která dopravila rodinu do Itálie. Nevlastní sestra Jana Horala také v Československu nezůstala, podařilo se jí dostat do Švýcarska. V Československu tak zůstal pouze jeho otec, který republiku nechtěl opustit, a pár příbuzných.
Manažer Poměry ve Švédsku po roce 1969 (období Olafa Palmeho) Jana Horala přiměly se ze Švédska daňově vystěhovat. Přesídlil částečně do Monte Carla (kde byla menší daňová zátěž) a své švédské podniky prodal britské společnosti Dixons PLD. Transakcí se stal jedním z hlavních akcionářů a členem představenstva společnosti, protože dostal zaplaceno v akciích. Pro časopis Všudybyl Jan Horal uvedl, že se stal jedním z nejlépe placených manažerů ve Velké Británii. Patřil dle svých slov k prvním z manažerů, kteří včas pochopili nástup éry informačních technologií a firmu Dixons uvedl do epochy elektroniky. Byl prezidentem různých jednotek společnosti, předseda představenstva (Chief Executive Officer, CEO), členem nejužšího vedení, specializoval se na plánování a vedení podniku. V roce 1986 podíl ve společnosti Dixon prodal. Pracoval po určitou dobu v oblasti přístrojů pro lékařství, vyvíjel a prodával elektrody pro EKG. Následující roky se věnoval obchodu s realitami po celém světě.
Návrat do Čech a podnikání v Čechách Po roce 1989 se navrátil do rodného Československa, kde v Praze a v Českém Krumlově začal úspěšně podnikat v hotelovém průmyslu. V roce 1994 založil společnost Prague Properties a.s. V roce 2001 založil společnost Bohemia Properties a. s.
Podnikatelské aktivity v Praze