Robert Bilott (* 2. srpna 1965 Albany) je americký právník zaměřený na environmentální právo. Proslavila ho hromadná žaloba, kterou vedl proti společnosti DuPont, chemickému koncernu, z jehož výroby a nezajištěné skládky unikala toxická chemikálie, která kontaminovala pitnou vodu pro 700 000 lidí.
V roce 2019 byl o Robertu Bilottovi a jeho případu natočen film Dark Waters, kde ho ztvárnil herec Mark Ruffalo.
Životopis Bilott se narodil 2. srpna 1965. Jeho otec sloužil v letectvu spojených států amerických, proto Bilott strávil dětství na několika leteckých základnách u Albany, ve Flintu v Michiganu, v Newport Beach v Kalifornii, a ve Wiesbadenu v Německu. Protože se rodina často stěhovala, navštěvoval během let osm různých škol a nakonec odmaturoval na Fairborn High School ve Fairbornu v Ohiu. Získal bakalářský titul z politické vědy a urbálních studiích na New College of Florida. A v roce 1990 získal titul doktora práv na Ohio State Univerzity Moritz College of Law.
Se svou ženou, právničkou Sarah Barlage se oženil v roce 1996 a mají spolu tři syny.
V roce 2019 Robert Bilott vydal knihu Exposure: Poisoned Water, Corporate Greed, and One Lawyer’s Twenty-Year Battle Against DuPont.
Kariéra Bilott byl přijat do advokátní komory v roce 1990 a poté začal praktikovat právo v právní firmě Taft Stettinius & Hollister v Cincinnati v Ohiu. Osm let pracoval téměř jen pro velké korporátní klienty. Dostal se do týmu specializovaném na environmentální právo a jejich klienty byly především chemické společnosti. Bilott byl expert na poli regulačních nařízení, týkajících se obsahu znečišťujících látek v životním prostředí, kdy pomáhal velkým firmám jak se vyrovnat s nově schválenými nařízení státu. V roce 1998 se stal partnerem ve firmě. Jeho kolegové ho popisují jako energického, houževnatého, zarputilého a velmi důkladného právníka.
DuPont
Tennantův případ Bilotta oslovil farmář Wilbur Tennant z provinčního města Parkersburg ze Západní Virginie, protože mu umíraly krávy. Věřil, že je za to odpovědná společnost DuPont a její aktivita na pozemcích u Parkersburgu. Tennant se snažil získat nejdříve lokální pomoc, ale tvrdil, že DuPont, již vlastní celé město. Odmítli ho nejen právníci z Parkersburgu, ale i místní politické vedení, novináři, doktoři a veterináři. Farmář měl vztek a mluvil silným apalašským akcentem a Bilott by mu pravděpodobně zavěsil, kdyby nezmínil jméno Bilottovy babičky, Almy Holland White, kterou Bilott jako dítě v Parkersburgu během léta často navštěvoval. White se znala s Tennantovými a když Wilbur Tennant hledal v roce 1998 právní pomoc, vzpomněl si na jejího vnuka, který se specializoval na environmentální právo. Problém byl, že Bilott nebyl tím „správným“ právníkem, protože zastupoval pouze velké chemické korporace a nikoli jednotlivce. Přesto souhlasil, že se s Tennantem setká.
Asi po týdnu od jejich prvního telefonátu se Tennant se svou ženou objevili u Bilotta v Cincinnati. Přinesli s sebou krabice plné videokazet, fotografií a dokumentů. Tennant Bilottovi popsal jak měli v rodině malou farmu, která se postupně rozrostla na 600 akrů pozemků a 200 kusů krav. Pozemky by byly ještě větší, kdyby jeho bratr Jim a jeho žena Della, neprodali na začátku 80. let 66 akrů společnosti DuPont. Ta je chtěla užívat jako skládku odpadu z výroby, která se nacházela blízko Parkersburgu s názvem Washinghton Works, kde byl Jim zaměstnán jako dělník. DuPont pozemky přejmenoval na skládku Dry Run, podle blízkého potoka. Stejný potok vedl na pastviny, kde se pásl Tennantův dobytek. Tennant řekl, že se krávy nedlouho po prodeji pozemků, začaly chovat vyšinutě. Původně poddajná zvířata začala vyrážet proti farmářovi, jen co ho uviděla.
Tennant vše dokumentoval na videokazety, ovšem v kvalitě, která připomínala amatérský hororový film. Na videu byl zaznamenán potok plný bílé substance, připomínající hromady mýdlové pěny a také zdravotní příznaky u postiženého dobytka jako byly nádory, zčernalé zuby nebo deformace kopyt u telat. Farmář v komentáři řekl, že už ztratil 153 kusů krav a žádný veterinář v Parkersburgu mu nebere telefon. Bilott se rozhodl, že Tennantův případ vezme, čímž dostal svého partnera ve firmě do složité situace. Firma se specializovala na obhajoby chemický společností nikoli na podávání žalob proti nim. Bilott vyhledal na pomoc v Tennantově případě právníka ze Západní Virginie, Larryho Wintera, který nemohl uvěřit, že právník společnosti Taft, známé pro zastupování chemických společností, vede žalobu proti chemickému gigantu jako je DuPont.
Bilott podal federální žalobu proti společnosti DuPont v létě 1999. Právník společnosti DuPont, Bernard Reilly na to reagoval odpovědí, že společně s EPA zadají studii stavu pozemku, kterou provedou tři veterináři vybraní DuPontem a další tři, které vybere EPA. Tato studie nezjistila žádnou spojitost se zdravím dobytka. Naopak jejich vysvětlením zdravotních problémů a tělesných deformací u krav byla špatná výživa a neadekvátní veterinární péče. Jinými slovy, za všechny problémy dobytka mohli pouze Tennantovi. Ti byli tímto vyjádřením pobouřeni. Navíc celá rodina ještě upadla v nemilost před celým městem, jehož hlavním zaměstnavatelem byla firma DuPont, a proto se místním nelíbilo, že proti ní Tennant podává žalobu. Tennantovi museli dokonce čtyřikrát změnit svůj kostel.
Bilott mezitím studoval dokumentace, smlouvy a povolení DuPontu ke skládce Dry Run, ale nemohl najít žádný důkaz, který by vysvětloval co děje Tennantovu dobytku. Poté narazil na dopis, který společnost DuPont zaslala EPA s kryptickým názvem „PFOA“. Přestože Bilott roky pracoval pro chemické společnosti, o tomto názvu nikdy neslyšel a neobjevil nic ani na seznamu regulovaných látek. Expert na chemii, kterého přizval k případu ho odkázal na článek o podobně znějící sloučenině PFOS. Mýdlu podobnou látku používal technologický konglomerát 3M při výrobě svého produktu Scotchgard. Bilott zjistil, že PFOA je zkratka pro kyselinu perfluoroktanovou.
Ovšem když vyzval DuPont o dodání podrobností, společnost ho odmítla. Až po podání soudního příkazu, proti kterému DuPont protestoval, mu soud udělil povolení dokumentaci získat. Bilottovi tak do kanceláře přišel tucet krabic plných neorganizovaných dokumentů se záznamy interní komunikace, lékařských a zdravotních zpráv, a vnitřních studiích od vědců z DuPontu. Dohromady to bylo 110 000 stran, z nichž některé byly staré skoro půl století. Bilott strávil několik následných měsíců na zemi své kanceláře, kdy třídil dokumenty do chronologického pořadí. Jak sám řekl, začal postupně vidět příběh a bylo mu jasné, že společnost dlouho věděla, že je něco špatně. Bilott byl naprosto šokován množstvím inkriminujících dokumentů, které mu společnost poslala a stejně tak šokující byl i jejich obsah.
PFOA Příběh se začal psát roku 1951, když DuPont zakoupil sloučeninu PFOA od společnosti 3M pro výrobu teflonu. 3M vyrobila PFOA pár let předtím jako rozpouštědlo proti vytváření hrudek v teflonu při jeho výrobě. Ačkoli PFOA nebyla klasifikována vládou jako nebezpečná látka, 3M poslalo DuPontu doporučení jak se zbavovat odpadu při používání této substance. Měl být buď spálen nebo poslán do úložiště nebezpečného odpadu. DuPont měl i vlastní instrukce, které udávaly, že by se tato látka neměla dostat do povrchových nebo odpadních vod. Ovšem během desítek dalších let, DuPont vypouštěl desetitisíce kilogramů prášku PFOA z výroby v Parkersburgu do řeky Ohio. Společnost vyhodila 7100 tun kalu s příměsí PFOA do kalových nádrží – otevřených a nezpevněných jam na pozemcích Washington Works, odkud chemikálie mohla prosakovat do podzemních vod a kontaminovat tím pitnou vodu obyvatel Parkersburgu, Vienny, Little Hockingu a Lubecku, tedy více než 100 000 lidí. 3M a DuPont také více než čtyři dekády na PFOA zadávali tajné lékařské studie. V roce 1961 výzkumníci DuPontu zjistili, že chemikálie může za zvětšení jater u králíků a potkanů. O rok později našli stejné zjištění při výzkumu na psech. Dále zjistili, že je tato chemikálie výjimečně odolná vůči rozkladu a také se váže k proteinům krevní plasmy. V 70. letech DuPont zjistil, že vysoké koncentrace PFOA obsahuje krev dělníků ve Washington Works, což v té době zatajili před EPA. V roce 1981 společnost 3M, která stále dodávala PFOA DuPontu a dalším korporacím zjistila, že použití této látky způsobuje porodní defekty u potkanů. Společnost o tom informovala DuPont, který nechal otestovat děti těhotných zaměstnankyň v jejich divizi na výrobu[teflonu. Ze sedmi narozených dětí, měly dvě oční defekty. DuPont, tuto informaci nezveřejnil. V roce 1984 si DuPont začal uvědomovat, že prach vycházející z komínů z výroby se usazuje daleko za jejich pozemky a PFOA je stále více detekovatelnější v místní vodě. Ani toto zjištění DuPont nezveřejnil. V roce 1991 vědci z DuPontu označili za vnitřní bezpečnostní limit koncentrace PFOA v pitné vodě na jednu částici na miliardu částic vody. Ve stejném roce DuPont zjistil, že voda v lokální oblasti obsahuje třikrát vyšší hodnoty, než bylo doporučeno. Tuto informaci i přes vnitřní debatu, opět nezveřejnil.
Bilott zjistil, že na konci 90. let DuPont věděl, že PFOA způsobuje u laboratorních zvířat rakovinové nádory varlat, slinivky a jater. Jedna laboratorní studie přišla i s možným poškozením DNA. Proto DuPont urychlil vývoj alternativy, která by mohla PFOA nahradit. Memo z roku 1993 oznamuje, že „poprvé nalezli vhodný prvek“, který se zdá být méně toxický a zůstává v těle výrazně kratší dobu. Uvnitř vedení DuPontu proběhla diskuze o přechodu na novou látku, ale rozhodnutí bylo zamítavé, protože by to byl příliš velký risk. Produkty vyráběné s PFOA byly důležité pro obchod s ročním výnosem 1 miliardy dolarů.
Ovšem kritickým odhalením pro Tennantův případ bylo toto: V 80. letech, když DuPont začal mít obavy ohledně zdravotních efektů odpadu s PFOA, se rozhodlo, že je potřeba najít nové místo, kam se bude svážet toxický kal. Proto DuPont zakoupil 66 akrů od dělníka z Washington Works – bratra Wilbura Tennanta. V roce 1990 DuPont uložil 7100 tun kalu s PFOA na skládku Dry Run. Vědcům z DuPontu došlo, že skládka prosákla i na pozemek Wilbura Tennata a otestovali vodu v potoce Dry Creek. Obsahovala extrémně vysoké hodnoty koncentrace PFOA. DuPont ale Tennantovým nic neřekl a stejně tak tyto informace nezohlednil ani o dekádu později, kdy nechal vypracovat zprávu, která označuje za důvod úmrtí dobytka špatné zacházení farmáře. Bilott měl vše co potřeboval. V srpnu roku 2000 se DuPont s Tennantovými vyrovnal. Celá kauza by mohla by zde mohla skončit, ale Bilott nebyl spokojen. DuPont se po dlouhé dekády snažil zakrýt své pochybení. Vedení společnosti vědělo o škodlivých účincích, které pronikaly do vody.
„Robův slavný dopis“ Bilott strávil následující měsíce přípravou právního případu proti DuPontu. Byl dlouhý 972 stran a zahrnoval 136 přiložených důkazů. Bilott požadoval, aby bylo ihned zahájeno jednání k regulaci PFOA a byla poskytnuta čistá voda všem, kteří žijí v blízkosti výroby. Dne 6. března 2001 Bilott zaslal dopis vedení všech autoritních orgánů včetně vedoucí EPA a generálnímu prokurátorovi USA, Johnu Ashcroftovi. DuPont reagoval rychle s požadavkem, aby případ nemohl být projednáván veřejně, čímž by Bilottovi znemožnil poskytnout informace o případu vládě. Federální soud to zamítl a Bilott poslal celý případ EPA.