Marie Luisa Španělská (1782–1824)

Marie Luisa Španělská (Marie Luisa Josefina Antonie Vincenta; 6. července 1782, Segovia – 13. března 1824, Řím) byla španělskou infantkou, dcerou krále Karla IV. a jeho manželky Marie Luisy Parmské. V roce 1795 se provdala za svého bratrance Ludvíka, dědičného prince parmského. První roky manželství strávila u španělského dvora, kde porodila své první dítě, syna Karla.

V roce 1801 se stal její manžel smlouvou z Aranjuez, výměnou za vzdání se parmského vévodství, králem Etrurie, království vytvořeného z bývalého toskánského vévodství. Do Florencie, hlavního města království, přijeli v srpnu 1801. Během krátké návštěvy ve Španělsku Marie Luisa porodila druhé dítě. Manželova vláda v Etrurii byla zkalena jeho špatným zdravím. Zemřel ve třiceti letech v roce 1803 po epileptické krizi. Marie Luisa vládla jako regentka za jejich syna. Během vlády ve Florencii se pokusila získat podporu občanů, její správa Etrurie však byla zkrácena Napoleonem Bonaparte, který ji v prosinci 1807 donutil i s dětmi království opustit. Součástí smlouvy z Fontainebleau z října 1807 bylo začlenění Etrurie k Napoleonovu území.

Po marném rozhovoru s Napoleonem v Miláně hledala Marie Luisa útočiště u své rodiny ve Španělsku. Španělský dvůr byl velmi nejednotný a měsíc po svém příjezdu byla Marie Luisa vržena do neklidu, když lidové povstání, známé jako vzpoura z Aranjuez, donutilo jejího otce abdikovat ve prospěch jejího mladšího bratra Ferdinanda VII. Napoleon pozval otce a syna pod záminkou, že bude jednat jako jejich prostředník do Bayonne ve Francii, ve skutečnosti však dal království svému bratru Josefovi. Napoleon povolal zbývající členy španělské královské rodiny do Francie a při jejich odchodu 2. května 1808 se občané Madridu postavili proti francouzské okupaci. Ve francouzském exilu se Marie Luisa opět setkala s rodiči. Byla jedinou členkou španělské královské rodiny, která byla přímo proti Napoleonovi. Poté, co byl prozrazen její plán na útěk, byla Marie Luisa odloučena od svého syna a i s dcerou Marií Luisou uvězněna v římském klášteře.

Maria Luisa, většinu svého života známá jako královna Etrurie, získala znovu svou svobodu v roce 1814 při Napoleonově pádu. V následujících letech žila v Římě, kde doufala ve znovunabytí synova území. Aby předložila svůj případ, napsala memoáry, ale byla zklamána, když jí Vídeňský kongres nepřiřkl Parmu, ale menší vévodství Luccu, které bylo odříznuta od Toskánska. Jako útěchu jí bylo umožněno zachovat si pocty královny. Maria Luisa, původně zdráhající se přijmout tuto dohodu, přijala vládu Luccy až v prosinci 1817. Jako vládnoucí vévodkyně Luccy ignorovala ústavu uloženou Vídeňským kongresem. Ve věku 41 let zemřela ve svém římském paláci na rakovinu.

Španělská infantka náhled|200px|vlevo|Třináctiletá Maria Luisa, Agustín Esteve, 1795. Marie Luisa se narodila 6. července 1782 v královském paláca La Granja ve španělské Segovii jako dcera krále Karla IV. Španělského a jeho manželky Marie Luisy Parmské, vnučky Ludvíka XV. Jména Marie Luisa Josefina Antonie dostala po své starší sestře Marii Luise Šarlotě, která zemřela pouhé čtyři dny před jejím narozením, a po své matce.

V roce 1795 se třináctiletá infantka provdala za svého o devět let staršího bratrance Ludvíka, dědičného prince parmského, který přijel ke španělskému dvoru dokončit své vzdělání. Mezi oběma královskými rodinami existovala dohoda, že se Ludvík ožení s jednou z dcer Karla IV. Předpokládalo se, že se ožení s infantkou Marií Amálií, nejstarší královou neprovdanou dcerou. V té době jí bylo patnáct let a byla plaché a melancholické povahy. Ludvík, který byl stejně plachý a rezervovaný, upřednostňoval její mladší sestru Marii Luisu, která, i když teprve dvanáctiletá, byla veselejší a vypadala o něco lépe. Všechny dcery Karla IV. byly malé a prosté, ale Marie Luisa byla chytrá, živá a zábavná. Měla tmavé kudrnaté vlasy, hnědé oči a řecký nos. I když nebyla krásná, její tvář byla výrazná a charakter živý. Byla velkorysá, dobrosrdečná a zbožná. Na obě infantky vysoký a pohledný mladý princ z Parmy působil dobře, a když si nakonec vybral mladší sestru, souhlasila královna Marie Luisa se změnou nevěsty ochotně.

Manželství náhled|vpravo|Rodina Karla IV. od Francisca de Goyi. Maria Luisa je vedle svého manžela se svým synem na pravé straně obrazu. Svatba, jíž se Ludvík stal španělským infantem, se konala 25. srpna 1795 v královském paláci La Granja. Při dvojité svatbě se infantka Marie Amálie vdala za svého o více než dvacet let staršího strýce Antonia. Manželství mezi dvěma různými osobnostmi se ukázalo jako šťastné, i když bylo potemněno Ludvíkovým špatným zdravím; Ludvík byl křehký, trpěl problémy s hrudí a od úrazu z dětství, kdy narazil hlavou o mramorový stůl, trpěl epileptickými záchvaty. S postupem let se jeho zdraví zhoršovalo a on se stával stále závislejší na své manželce. První léta manželství, která mladý pár trávil ve Španělsku, patřila mezi nejšťastnější období jejich života. Začátkem roku 1796 odcestoval pár přes Kastilii a Extremaduru do Portugalska.

Marii Luise bylo v době sňatku teprve třináct let a své první dítě porodila až po čtyřech letech. Její první syn, Karel Ludvík, se narodil 22. prosince v Madridu. Poté chtěli manželé odjet do Parmy, do zemí, které zdědili, španělský královský pár se však zdráhal jim odjezd povolit. V létě 1800 byli stále ve Španělsku a pobývali v paláci v Aranjuezu, když byli namalováni s královskou rodinou na obrazu Rodina Karla IV. od Goyi.

Královna Etrurie náhled|vpravo|Království Etrurie, 1803 Život Marie Luisy byl hluboce poznamenán činy Napoleona Bonaparta. Napoleon měl zájem získat Španělsko jako svého spojence proti Anglii. V létě 1800 poslal svého bratra Luciena ke španělskému dvoru s návrhem, která vyústil ve smlouvu z Aranjuez. Napoleon, který dobyl Itálii, navrhl odškodnit Bourbony za jejich ztracenou Parmu vytvořením nového etrurského království pro Ludvíka, dědice Parmy. Nové království bylo vytvořeno z toskánského velkovévodství.

Aby udělal cestu Bourbonům, byl velkovévoda Ferdinand III. Toskánský vyhnán a odškodněn Salcburkem. Marie Luisa, která nikdy nežila pryč od své rodiny a byla zcela nezkušená v politických záležitostech, byla proti plánu. Jednou z Napoleonových podmínek bylo, že mladý pár musel odjet do Paříže a tam od něj obdržet investituru své nové svrchovanosti, než se zmocnil Etrurie. Marie Luisa se neochotně vydala na cestu do Francie, kde byli před sedmi lety popraveni její příbuzní, Ludvík XVI. a Marie Antoinetta. Pod tlakem rodiny však udělala, co jí bylo řečeno. 21. dubna 1801 pár i se svým synem opustil Madrid, překročil hranice v Bayonne a odcestoval inkognito do Francie pod jménem hrabata z Livorno. Napoleon je s velkou pozorností přijal 24. května v Paříži. Zpočátku na něj mladý pár neudělal dobrý dojem. Ve svých pamětech vévodkyně z Abrantes popisuje povahu Marie Luisy jako „směs plachosti a povýšenosti, která zpočátku omezovala její konverzaci a chování“.

Infantka si svou návštěvu Paříže neužila. Po většinu času trpěla horečkou, často musela zůstat v posteli a jen neochotně se účastnila zábavy na její počest. Dělala si starosti o svého manžela, který byl na ní ve všem závislý. Jednoho dne, když Ludvík vystoupil z kočáru na zámku Malmaison, kde se chystali najíst, padl najednou v epileptickém záchvatu k zemi. Vévodkyně z Abrantes popsala scénu ve svých pamětech: „Královna vypadala velmi zoufalá a snažila se svého manžela skrýt; ... byl bledý jako smrt a jeho rysy se úplně změnily...“

Ve vzpomínkách Napoleonova komorníka zanechala Maria Luisa příznivější dojem než její manžel: „Královna Etrurie byla podle názoru prvního konzula bystřejší a uvážlivější než její manžel... po celý den byla oblečena v ranních šatech, chodila po zahradách s hlavou zdobenou květinami nebo diadémem a vlečka jejích šatů vymetala při chůzi písek: často také nosívala v náruči jedno ze svých dětí... noční toaleta Jejího Veličenstva byla poněkud neuspořádaná. Nebyla zdaleka hezká a její chování nebylo vhodné pro její postavení. Byla však temperamentní, milovaná těmi, kdo jí sloužili, a pečlivě plnila povinnosti manželky a matky. V důsledku toho ji měl první konzul v hluboké úctě“.

30. června, po třítýdenním pobytu v Paříži, zamířil mladý pár do Parmy. V Piacenze je uvítali Ludvíkovi rodiče, s nimiž společně vstoupili do Parmy, kde se Marie Luisa setkala s dvěma manželovými nesezdanými sestrami. Zjistili, že Ludvíkovu italštinu již poznamenal cizí přízvuk, zatímco italština Marie Luisy byla často smíšená se španělskými slovy. Po třech týdnech v Parmě vstoupili manželé do Etrurie. 12. srpna přijeli do Florencie. Francouzský generál Murat byl vyslán do Florencie, aby pro ně připravil palác Pitti. Královský pár Etrurie však v novém životě nečekal příznivý začátek. Marie Luisa potratila a zdraví jejího manžela se stále zhoršovalo, epileptické záchvaty byly častější. Palác Pitti, jejich královská rezidence, bývala domovem Medicejských vévodů. Po smrti posledního Mediceje byl palác prakticky opuštěný a vyhnaný velkovévoda Ferdinand si s sebou odnesl většinu svých cenností. Marie Luisa a její manžel byli bez peněz a vybavení do paláce Pitti si byli nucenu vypůjčit od místní šlechty.

náhled|vlevo|Rodina krále Etrurie

Marie Luisa s Ludvíkem byli plni dobrých úmyslů, obyvatelstvo, kterému chyběl oblíbený velkovévoda, však přijalo královský pár, který považovalo jen za loutky v rukou Francouzů, s nepřátelstvím. Etrurské finance byly v žalostném stavu; země byla zruinována válkou, špatnou sklizní a náklady na údržbu neoblíbených francouzských vojsk rozmístěných v Etrurii, které byly mnohem později nahrazeny španělskými jednotami Karla IV. V roce 1802 byla Marie Luisa s Ludvíkem pozvána do Španělska na dvojitou svatbu jejího mladšího bratra Ferdinanda s princeznou Marií Antonií Neapolsko-Sicilskou a její nejmladší sestry Marie Isabely s neapolsko-sicilským dědicem trůnu Františkem. Vzhledem k ekonomickým potížím Etrurie, Ludvíkovu chabému zdraví a těhotenství Marie Luisy byl jejich odjezd nevhodný, na nátlak Karla IV. a touhy vidět rodinu, odjel královský pár do Španělska.

Než vstoupil na loď, cítil se Ludvík velmi špatně, a tak se jejich odjezd opozdil. Na moři se rozpoutala třídenní bouře. Druhý den na palubě, 2. října 1802, stále ještě na volném moři, porodila Marie Luisa v obtížích své druhé dítě, dceru Marii Luisu Šarlotu, kterou Marie Luisa pojmenovala po své starší zesnulé sestře. Lékaři si nejdříve mysleli, že dcera ani matka nepřežijí. Pár také zjistil, že na svatbu dorazili příliš pozdě. Maria Luisa, stále velmi nemocná, čekala tři dny, než se loď vzpamatovala, než odešla na břeh v Barceloně, kde na ni čekali její rodiče. Týden po jejich příjezdu do Španělska dorazila zpráva, že Ludvíkův otec Ferdinand zemřel. Nemocný a nešťastný Ludvík se chtěl co nejdříve vrátit do svých italských států, ale Karel IV. a Maria Luisa trvali na tom, že s nimi pojedou ke dvoru v Madridu. Návrat do Itálie jim byl umožněn teprve 29. prosince.

Zpět v Etrurii se Ludvíkova nemoc před obyvatelstvem pečlivě skrývala, Marie Luisa byla viděna při veřejných funkcích a zábavách sama. Byla obviněna, že umořila svého manžela a baví se v jeho nepřítomnosti. Ludvík v důsledku epileptické krize 27. května 1803 v necelých třiceti letech zemřel.

Regentka Etrurie náhled|Mince krále Karla Ludvíka a královny Marie Luisy: 10 lirů (1803).|vpravo Marie Luisa bolestně zasažena manželovou smrtí začala trpět nervovým onemocněním. Novým králem Etrurie se stal její malý syn Karel Ludvík a Marie Luisa za něj vládla jako regentka. Uvažovalo se o dalším sňatku teprve dvacetileté vdovy: Francie a Španělsko usilovaly o její sňatek s jejím bratrancem infantem Petrem Karlem Španělským a Portugalským, sňatek se však nikdy neuskutečnil.