Jean-Édouard Vuillard ( [vɥijaʁ]; 11. listopadu 1868 Saône-et-Loire, Francie – 21. června 1940 Loire-Atlantique, Francie) byl francouzský malíř, dekoratér a grafik. Od roku 1891 do roku 1900 byl prominentním členem Les Nabis a vytvářel obrazy, na kterých spojoval barevné plochy s interiérovými scénami. Jeho dílo bylo ovlivněno japonskými tisky, kde obrysy předmětů splývají se vzory a barevnými plochami. Jako dekoratér navrhoval a vytvářel divadelní scény, pracoval na výzdobě interiérů, maloval keramické talíře a navrhoval vitráže. Po roce 1900, kdy se rozešel se skupinou Nabis, přijal realističtější styl, maloval krajiny a interiéry s bohatými detaily a živými barvami. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století maloval portréty významných osobností francouzského průmyslu a umění, často v jejich přirozeném prostředí.
Životopis Jean-Édouard Vuillard se narodil 11. listopadu 1868 v Cuiseaux (Saône-et-Loire), kde prožil mládí. Vuillardův otec byl vysloužilým kapitánem námořní pěchoty, který se po odchodu z armády stal daňovým úředníkem. Jeho otec byl o 27 let starší než jeho matka Marie Vuillard (rozená Michaud), která byla švadlena.
V roce 1877 jeho otec odešel do důchodu a rodina se usadila v Paříži v 18 rue de Chabrol, poté se přestěhovala do Rue Daunou, do budovy ve které měla jeho matka svou dílnu. Vuillard vstoupil do školy The Marist Brothers of the Schools (Marist Brothers of the School je mezinárodní společenství katolického náboženského institutu). Dostal stipendium aby mohl navštěvovat prestižní školu Lycée Fontaine, která se v 1883 stala Lycée Condorcet. Vuillard studoval rétoriku a umění, kreslil díla Michelangela a klasické sochy. V Lycée Fontaine se setkal s několika budoucími členy skupiny Nabis, včetně Ker-Xaviera Roussela (Vuillardův budoucí švagr), Mauricem Denisem, spisovatelem Pierrem Veberem a s budoucím hercem a divadelním režisérem Aurélienem Lugné-Poem.Aurélien-Marie Lugné (27. prosince 1869 – 19. června 1940), známý pod svým uměleckým jménem Penné Lugné-Poe, byl francouzský herec, divadelní režisér a scénický designér. Pracoval pro Théâtre de l'Œuvre, jednu z prvních divadelních scén ve Francii, která poskytovala domov umělcům symbolického hnutí na konci 19. století. Lugné-Poe představil francouzskému publiku skandinávské dramatiky Augusta Strindberga a Henrika Ibsena.
Školu opustil v listopadu 1885. Vzdal se své původní myšlenky následovat svého otce ve vojenské kariéře a rozhodl se stát umělcem. Vstoupil do ateliéru malíře Diogèna Maillarta, bývalý ateliér Eugèna Delacroix na Place Fürstenberg. Učil se tam základům malby. V roce 1885 navštěvoval kurzy na Académie Julian a studia prominentních a módních malířů Williama-Adolphe Bouguereau a Tonyho Roberta-Fleuryho.{(fr, Gallica.Bnf, L'Amateur d'estampes, 1934, p.158 Bohužel se mu nepodařilo dostat se na École des Beaux-Arts, přestože to zkoušel v únoru a červenci 1886 a znovu v únoru 1887. V červenci 1887 byl vytrvalý Vuillard přijat do kurzu Roberta-Fleuryho. V roce 1888 se učil u akademického malíře Jeana-Léona Gérôme. V letech 1888 a 1889 dále studoval umění. Namaloval svůj autoportrét za pomoci přítele Waroquoya. V roce 1889 přihlásil na výstavu prací francouzských umělců, na Salon, pastelový portrét své babičky. Na konci tohoto akademického roku a po krátké době vojenské služby se rozhodl stát umělcem.
Les Nabis náhled|vpravo|Ker-Xavier Roussel, Édouard Vuillard, Romain Coolus, Félix Vallotton, 1899
Koncem roku 1889 se začal setkávat s členy neformální skupiny umělců známých jako Les Nabis nebo Proroci, polotajný polomystický klub, kde se setkal s Mauricem Denisem a dalšími přáteli z Lycée. V roce 1888 mladý malíř Paul Serusier odcestoval do Bretaně, kde pod vedením Paula Gauguina vytvořil téměř abstraktní obraz mořského přístavu složený z barevných ploch. Obraz byl pojmenován The talisman. Byl to první obraz ve stylu skupiny Nabis. Serusier a jeho přátelé Pierre Bonnard, Maurice Denis a Paul Ranson byli prvními umělci ze skupiny Nabis, kteří se věnovali transformaci umění až na jeho základy. V roce 1890 se na doporučení přítele Denise stal i Vuillard členem sNabis. Setkávali se v Ransomově studiu nebo v kavárnách na Passage Brady. Existence organizace byla teoreticky tajná a členové používali kódované přezdívky; Vuillard se stal Nabi Zouave, to pro jeho vojenskou službu.
Vuillard začal pracovat jako výtvarník divadelních dekorací. Na 28 Rue Pigalle sdílel studio s Bonnardem s divadelním producentem Aurélienem Lugné-Poem a divadelním kritikem Georgesem Rouselem. Navrhl scény pro několik děl Maurice Maeterlincka a dalších spisovatelů symbolistů. V roce 1891 prvně vystavoval své obrazy. Společně se skupinou Nabis se zúčastnil expozice na zámku Saint-Germain-en-Laye. Představil dva své obrazy, včetně The Woman in a Striped Dress (Žena v pruhovaných šatech) (viz galerie níže). Recenze byla poměrně dobrá, ale kritik Le Chat Noir napsal o „Díla jsou stále rozporuplná, někde nacházím stylové rysy, literární stíny, někde něžnou harmonii“. (19. září 1891).
V té době si Vuillard začal vést deník do kterého si zaznamenával formování své umělecké filosofie. „Přírodu vnímáme prostřednictvím smyslů, které nám dávají představu o formách, zvucích, barvách atd.“ zapsal si 22. listopadu 1888, krátce předtím, než se stal členem Nabis. „Forma nebo barva existuje pouze ve vztahu k jiné. Forma neexistuje sama o sobě. Můžeme tyto vztahy pouze dotvářet.“'Paroles d'Artiste – Édouard Vuillard. Éditions Fage, Paris (2019), p. 10</ref> V roce 1890 se vrátil ke stejné myšlence: „Podívejme se na obraz jako na soubor vztahů, které jsou rozhodně odděleny od jakékoli myšlenky naturalismu. “<ref>'Paroles d'Artiste – Édouard Vuillard. Éditions Fage, Paříž (2019), s. 8
Vliv japonského umění Díla Vuillarda a celé skupiny Nabis byla silně ovlivněna japonskými dřevořezbami, které byly vystaveny v Paříži v galerii obchodníka s uměním Siegfrieda Binga a na velké výstavě v École des Beaux Arts v roce 1890. Vuillard sám vlastnil sbírku sto osmdesát tisků, z nichž některé jsou vidět na pozadí jeho obrazů. Japonský vliv se objevil zejména v jeho negaci hloubky, v jednoduchosti tvarů a užití silně kontrastní barev. Obličeje byly často odvráceny a naznačeny jen několika tahy. Nebyl zde žádný pokus vytvořit perspektivu. Geometrické vzory, kresby rostlin či květů na tapetách nebo oděvech byly důležitější než tváře. V některých Vuillardových dílech se zobrazené osoby osoby téměř úplně ztrácely ve vzorech tapet. Japonský vliv na jeho práci se promítl i do jeho pozdějších, post-Nabi pracích, obzvláště v práci v Place Vintimille pro Marguerite Chaplin.Jolin, Camille, Les Nabis et le Japon, in Les Nabis et Le Decor, L'Objet d'Art March 2019, pp. 21–27
Dekorace interiérů Dalším aspektem filosofie, kterou Vuillard sdílel s Nabis byl názor, že dekorativní umění má stejnou hodnotu jako tradiční malířská díla. Vuillard vytvářel divadelní sety a programy, ozdobné nástěnné malby a malované paravány, tisky, návrhy pro vitráže a keramické talíře.Jolin, Camille, Les Nabis et le Japon, in Le Beau dans le quotidien, L'Objet d'Art March 2019, pp. 21–27. Na počátku let 1890 pracoval zejména pro Théâtre de l'Œuvre z producentem Lugné-Poem, pro které navrhoval kulisy a programy.
Z divadelních dekorací Vuillard brzy přešel na dekorace interiérů. Během své divadelní práce se setkal s bratry Alexandrem a Thadée Natansonem, zakladateli kulturní revue La Revue Blanche. V revue se objevila Vuillardova grafika spolu s díly Pierra Bonnarda, Henri de Toulouse-Lautreca, Félixem Vallottona a dalšími.Edouard Vuillard: A Painter and His Muses, 1890–1940 at Jewish Museum, New York V roce 1892, na zakázku bratrů Natansonů, Vuillard vytvořil své první interiérové dekorace (bytové fresky) pro dům madam Desmarais. V roce 1894 udělal další pro Alexandra Natansona a v roce 1898 pro Clauda Aneta.
Používal některé ze stejných technik, jaké používal v divadle, jako je peinture à la colle nebo distemper (druh dekorativní barvy), což mu umožnilo rychleji malovat velké plochy. Tato metoda, původně používaná v renesančních freskách, zahrnovala použití lepidla z králičí kůže jako pojiva smíchaného s křídou a bílým pigmentem, aby se vytvořilo gesso, hladký povlak nanesený na dřevěné desky nebo plátno, na kterém byl obraz vytvořen. To umožnilo malíři dosáhnout jemnějších detailů a barev než na plátně a dílo bylo vodotěsné. V roce 1892 obdržel svou první dekorační zakázku. Měl namalovat šest obrazů, které budou umístěny nad dveřmi salonku rodiny Paula Desmaraise. Navrhl své panely a nástěnné malby tak, aby ladily s architekturou a konvenovaly klientovi.
V roce 1894 dostal on a další z Nabis zakázku od majitele umělecké galerie Siegfrieda Binga, který dal Art Nouveau své jméno, vytvořit návrh oken z barevného skla. Okna měla vyrobit americká firma Tiffany & Co. Jejich návrhy byly vystaveny v roce 1895 v Société Nationale des Beaux-Arts, ale skutečná okna nebyla nikdy vytvořena. V roce 1895 navrhl řadu dekorativních porcelánových talířů, zdobených tvářemi a postavami žen v moderních šatech, skrytých v květinových vzorech. Talíře, spolu s jeho designem oken navrženým pro firmu Tiffany a obrazy vytvořené pro Natansonovy byly vystaveny při otevření Bingovy galerie Maison de l'Art Nouveau v prosinci 1895.
Zahrady Některé z jeho nejznámějších děl, včetně Les Jardins Publiques (Veřejné zahrady) a Figures dans un Interieur (Postavy v interiéru) byly vytvořeny pro bratry Natansony, které znal z Lycée Condorcet, a pro jejich přátele. Dali Vuillardovi volnou ruku při výběru témat a stylů. V letech 1892 až 1899 udělal Vuillard osm cyklů dekorativních maleb, celkem jich bylo třicet. Nástěnné malby, ačkoli zřídka zobrazované za jeho života, později patřily mezi jeho nejslavnější práce.
Public Gardens je řada šesti panelů zobrazující děti v parcích v Paříži. Jeho přátelé, Alexander Natanson a jeho manželka Olga, měli tři mladé dcery. Obrazy byly inspirovány řadou témat, včetně středověkých tapisérií v hotelu de Cluny v Paříži, kterých si Vuillard velmi cenil. Vuillard pro tuto sérii nepoužíval olejovou barvu, ale peinture a la colle, metodu, kterou použil při malování divadelních dekorací, což vyžadovalo pracovat velmi rychle, ale tato metoda mu umožnila provádět úpravy a dosáhnout vzhledu fresek. Zakázku dostal 24. srpna 1894 a sérii dokončil na konci stejného roku. Obrazy byly instalovány v jídelně / salonu rodiny Natanson.
Postavy a interiéry Vuillard často maloval vnitřní scény, obvykle ženy při práci doma nebo na zahradě. Tváře a rysy žen jsou zřídka hlavním tématem obrazu, dominují zde odvážné vzory kostýmů, tapet, koberců a nábytku.
Ve svém časopise v roce 1890 napsal: „Při výzdobě bytu se příliš naturalisticky zobrazený předmět může snadno stát nesnesitelným. Mnohem méně se člověk unaví textilem nebo kresbami bez přílišné doslovné přesnosti.“Journal, 6. září 1890, Paroles d'Artiste- Edouard Vuillard„, p. 30</ref> Také upřednostňovat své interiéry s ženami. Jak napsal ve svém časopise v roce 1894, “Když se moje pozornost zaměřuje na muže, vidím jen hrubé karikatury... nikdy se tak necítím u žen, kde vždycky najdu prostředky k izolování několika prvků, které mě uspokojují jako malíře. Není to tak, že muži jsou ošklivější než ženy, je to tak jen v mé fantazii.„<ref>Journal, 27 July 1894, Paroles d'Artiste- Edouard Vuillard“, p. 30