George Keith Elphinstone, 1. vikomt Keith (George Keith Elphinstone, 1st Viscount Keith, 1st Baron Keith of Stonehaven Marischal, 1st Baron Keith of Banheath) (7. ledna 1746, Stirling, Skotsko – 10. března 1823, Tulliallan Castle, Irsko) byl britský admirál a významný námořní vojevůdce přelomu 18. a 19. stoletíOttův slovník naučný; díl 14.; Praha, 1899 (reprint 1998); s. 141 . Pocházel ze staré skotské šlechty, u námořnictva sloužil od roku 1761. Vynikl především ve válkách s Francií, dobytím Mysu Dobré naděje v roce 1795 významně přispěl k rozšíření britské koloniální říše v jižní Africe, koncem 18. století byl vrchním velitelem ve Středomoří. V dobách míru byl aktivním členem Dolní sněmovny, od roku 1801 s titulem barona zasedal ve Sněmovně lordů, v roce 1801 zároveň dosáhl hodnosti admirála. V aktivní službě na moři pokračoval i během napoleonských válek, v roce 1814 získal titul vikomta.

Kariéra náhled|vlevo|Portrét admirála Keitha z konce 18. století Byl potomkem staré skotské rodiny ElphinstoneRodokmen rodu Elphinstone dostupné online , narodil se na zámku Stirling Castle. Pocházel z početné rodiny Charlese Elphinstone, 10. barona Elphinstone (1711–1781), a jeho manželky Clementine Flemingové (1719–1799), z dvanácti dětí byl pátým synem. Po vzoru dvou starších bratrů vstoupil do královského námořnictva (1761) a pod velením Johna Jervise se zúčastnil závěru sedmileté války. Později podnikl plavbu do Indie ve službách Východoindické společnosti (1767). V roce 1775 byl povýšen na kapitána a vynikl v závěru války proti USA. V letech 1781–1790 byl poslancem Dolní sněmovny, patřil ke straně whigůGeorge Elphinstone na webu britského parlamentu dostupné online . V dobách míru zastával také čestné hodnosti ve Skotsku a mimo jiné působil i u dvora, byl pokladníkem a finančním inspektorem domácnosti vévody z Clarence. Za válek s revoluční Francií vstoupil znovu do aktivní služby a pod velením Samuela Hooda se vyznamenal při dobytí Toulonu, v roce 1794 dosáhl hodnosti kontradmirála, téhož roku obdržel Řád lázně.

V hodnosti viceadmirála (1795) byl vyslán do jižní Afriky proti nizozemským koloniím a dobytím Mysu Dobré naděje založil dlouholetou britskou nadvládu v této oblasti (do roku 1796 zde byl vrchním velitelem). Poté krátce pobýval v Indii a po návratu na britské ostrovy byl pověřen potlačením námořních vzpour v přístavech v jižní Anglii. Za to v roce 1797 získal titul barona Keitha s peerstvím v Irsku, mezitím byl znovu zvolen do Dolní sněmovny (1796–1801), kde zastupoval rodné skotské hrabství Stirlingshire. Místo nemocného admirála Jervise byl pověřen vrchním velením ve Středomoří (1799–1802) a vedl pronásledování francouzského loďstva do Egypta. Do této doby spadají kompetenční problémy s Horatiem Nelsonem, který jako jeho podřízený příliš neuznával Keithovu autorituTRUCHANOVSKIJ, Vladimir: Osud admirála Nelsona; Praha, 1992; s. 172–174 . Keith v roce 1801 za Británii podepsal kapitulaci Alexandrie, čímž byla ukončena francouzská okupace Egypta. V návaznosti na to byl povýšen do hodnosti admirála, současně získal titul barona s britským peerstvím a vstoupil do Sněmovny lordů (1801). V roce 1803 obdržel další titul barona Keitha z Banheathu určený jako dědičný pro jeho dceru.

V roce 1803 byl krátce velitelem v Plymouthu, po obnovení válečného stavu s Francií byl jmenován vrchním velitelem v Severním moři (1803–1807), později byl vrchním velitelem v Lamanšském průlivu (1812–1814). V těchto funkcích se během napoleonských válek snažil především o ochranu britských obchodních zájmů za kontinentální blokády. V roce 1814 získal britský titul vikomtaGeorge Elphinstone, vikomt Keith dostupné online a po bitvě u Waterloo organizoval deportaci císaře Napoleona na ostrov Sv. Heleny. V roce 1815 získal velkokříž Řádu lázně, byl také rytířem Řádu sv. Mořice a LazaraAdmirál Keith na webu thepeerage dostupné online

V závěru života sídlil na zámku Tulliallan Castle v Irsku, který byl postaven v letech 1812–1820 na základech původního zchátralého hradu. Výstavba byla financována z Keithových válečných kořistí a mimo jiné na ní pracovali francouzští zajatci. Zámek se ve správě Keithovy druhé manželky Hester stal významným společenským centrem.

Rodina náhled|vpravo|Zámek Tulliallan Castle (Irsko), hlavní sídlo admirála Keitha Jeho první manželkou byla Jane Mercer (1764–1789), jediná dcera a dědička plukovníka Williama Mercera. Dvacet let po ovdovění se v roce 1808 podruhé oženil s Hester Thrale (1764–1837), která patřila k jedné z nejbohatších rodin podnikajicích v pivovarnictví. Z prvního manželství pocházela dcera Margaret (1788–1867), která se proti otcově vůli provdala za napoleonského generála FlahautaHrabě Charles-Joseph de Flahaut (1785–1870) se přes své mládí významně prosadil v napoleonské armádě a již v roce 1814 byl povýšen do hodnosti divizního generála, po roce 1815 pobýval v exilu mimo jiné v Anglii, kde se seznámil s Keithovou dcerou Margaret. Flahaut byl nemanželským synem významného diplomata a dlouholetého francouzského ministra zahraničí Charlese Talleyranda. Talleyrand patřil k nejvýznamnějším osobnostem protibritské politiky na přelomu 18. a 19. století a je proto logické, že admirál Keith zásadně nesouhlasil s tím, aby se jeho dcera provdala za Talleyrandova syna. Margaret si proti otcově vůli sňatek prosadila a za Charlese Flahauta se provdala v Edinburghu v roce 1817. Flahaut se později uplatnil jako diplomat, byl dlouholetým francouzským vyslancem v Berlíně, Vídni a nakonec během druhého císařství velvyslancem v Londýně (1860–1862).. Po otci zdědila titul baronky Keithové z Banheathu, později ještě prostřednictvím příbuzenstva své matky převzala v roce 1837 titul baronky Nairne. Baronát Nairne přešel sňatkem její dcery Emily do rodu Petty-Fitzmaurice. Keithova mladší dcera Georgiana (1809–1892) z druhého manželství se provdala do rodiny Villiersů v linii hrabat z Jersey.

Keithův starší bratr William Fullarton-Elphinstone (1740–1834) sloužil původně u námořnictva a později byl dlouholetým členem ředitelstva Východoindické společnosti. Sestra Eleanor (1747-1800) se provdala za významného skotského právníka a dlouholetého poslance Sira Williama Adama. Z jejich potomstva vynikl admirál Charles Adam (1780–1853) a generál Frederick Adam (1784–1853).

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura KRÁLÍČEK, Václav: Lvi na vlnách. Anatomie námořních bojů Velké Británie s Francií v letech 1789–1794 v Atlantiku; Praha, 2018, ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802; Praha, 2017

Externí odkazy

Admirál George Keith na Encyclopedia Britannica dostupné online Admirál George Keith na webu morethannelson dostupné online

Kategorie:Admirálové Royal Navy Kategorie:Osobnosti francouzských revolučních válek Kategorie:Osobnosti napoleonských válek Kategorie:Angličtí šlechtici Kategorie:Skotští šlechtici Kategorie:Britští politici Kategorie:Poslanci Dolní sněmovny Spojeného království Kategorie:Členové Sněmovny lordů Kategorie:Georgiánské období Kategorie:Rytíři velkokříže Řádu lázně Kategorie:Nositelé Řádu sv. Mauricia a sv. Lazara Kategorie:Členové Královské společnosti Kategorie:Narození v roce 1746 Kategorie:Narození ve Stirlingu Kategorie:Narození 7. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 1823 Kategorie:Úmrtí v Irsku Kategorie:Úmrtí 10. března Kategorie:Muži