náhled|Fragment jednoho z papyrů z Oxyrhynchu obsahující pasáž z Menandra. Starověké řecké knihy byly psány na papyru. Literatura starověkého Řecka obsahuje řecké písemné památky od nejstarších dob, tj. od 8. století př. n. l. až do roku 529, kdy Justinián I. uzavřel poslední filozofickou školu v Athénách. Tyto památky jsou psány několika dialekty, které se souhrnně označují jako starořečtina.
U řecké literatury je značný problém vymezit co patří do literatury řecké a co do literatury římské, protože řada Řeků byla odvedena do římské říše, kde napsala většinu svých děl. U takovýchto spisovatelů se lze setkat s řazením do obou literatur. Nejčastěji bývá tvorba dělena podle jazyka jakým daný spisovatel psal. Toto rozdělení má některé nevýhody, protože někteří autoři sice psali řecky, ale styl jejich děl spadá spíše do římské literatury.
Vlivy Tato literatura je nejstarší evropskou literaturou a jako taková dala základ evropskému stylu literatury. Ačkoliv lze v řecké literatuře najít řadu převzatých prvků, jako celek je považována za původní a řečtí autoři vytvořili základní žánry evropské literatury. Tento základ později převzali a obohatili Římané a spolu s Řeky tak vytvořili antickou literaturu, která dala základ evropské kultuře. Již v řecké, převážně však až v římské literatuře se objevují problémy na než naráží celá evropská literatura a divadlo dodnes. Co se vlivu týče je nutné upozornit především na Thráky, jejichž vliv na homérské hymny je nesporný. Dalším logickým prvkem, který velmi ovlivnil počátky řecké literatury byla řada vznikajících náboženských kultů (Zeus, Apollón, atp.), zde se také neuplatnily pouze řecké vlivy. Řekové původ těchto hymnů odvozovali od bájných a mytických pěvců jako byli Filammón, Orfeus, Linos, atd. V pozdější době se dokonce objevilo několik podvrhů jejich údajných literárních děl.
Typické prvky V řecké literatuře se setkáváme s několika typicky řeckými rysy, jedním z nich je to, že jednotliví spisovatelé produkovali díla pouze jednoho žánru, takováto specializace, především v počátcích literatury je relativně netypická, lze z toho usuzovat, že spisovatelé nebyli profesionálové a že literatura nebyla, alespoň v počátcích, provázána se státní mocí. Literatura je pojímána jako druh recitace, zpěvu a později i divadla, čili nebyla zaměřena pouze na určitou (gramotnou) část populace, ale prakticky na všechny lidi. Tyto zvyky byly opuštěny až v helénismu, kdy do řecky psané literatury vstoupila velká část vzdělaného světa a řečtina se stala jazykem vzdělanců. Zvláštností této literatury je také velká provázanost s filozofií, jejíž vliv se neprojevuje pouze ve vědeckých spisech, ale i v poezii a ostatních literárních oborech.
V Řecku se stalo zvykem, že při mnoha událostech (např. náboženských oslavách) byly vyhlášeny soutěže, kde byli nejúspěšnější autoři, zpěváci, tanečníci atp. odměňováni různými cenami. Tyto ceny byly velmi prestižní a spisovatelé si jich velmi cenili.
Dělení literatury antického Řecka
Archaické období Toto období bývá také nazýváno předattické. Jeho časové vymezení se velmi odlišuje a ve starší literatuře nebývá vůbec. Za jeho počátek se shodně označuje Homérova tvorba, tzn. 8. století př. n. l.. Tento počátek je odvozen od prvních dochovaných literárních děl, nicméně panuje shoda, že sem lze započítat i předhomérské literární památky, které se sice nedochovaly, ale je patrné, že minimálně v ústní podobě, existovaly. Jednalo se především o různé zpěvy aoidů (pěvců). Za konec tohoto období bývá zpravidla považováno 6. století př. n. l., tj. zhruba Ezopova tvorba. Lze se setkat s posunem o sto let oběma směry. Literárně má ukončení tohoto období Ezopem výhody, protože po tomto období u Řeků nastal rozvoj dramatické tvorby. Historicky je logický o posun tohoto období do 7. století př. n. l., neboť v tomto století byly ukončeny společenské změny.
Pro toto období je typická jazyková roztříštěnost děl, to bylo způsobeno dvěma základními faktory. Prvním z nich je roztříštěnost Řeků na jednotlivé kmeny a jejich odlišná mentalita a druhým jsou možnosti jednotlivých jazyků, respektive nářečí. Lze tvrdit, že jednotlivá nářečí byla literárně schopna obstát pouze v té oblasti, která vyhovovala danému kmenu. Základními nářečími byla iónština, dórština, lesbijská aiolština, a attičtina. Iónštinou byla psána většina hrdinských eposů, typickým příkladem je Homér. Dórské nářečí se projevilo především ve sborové lyrice a jeho vliv tedy směřoval spíše ke zpěvu. Lesbijská aiolština pochází z ostrova Lesbos a projevila se především v tvorbě básnířky Sapfó a Alkaia. Tito dva básníci měli na další tvorbu nemalý vliv, proto se toto nářečí v literární formě starořečtiny odrazilo poměrně silně. Attičtina se prosadila především v próze. Nezanedbatelný je i její vliv na drama, kde se využívala díky její vhodnosti pro dialog. Prakticky lze tvrdit, že v tomto období byl položen základ všech řeckých stylů a druhů literatury. Ty se samozřejmě v dalších obdobích rozvíjely a vyvíjely do dalších specifických útvarů. Problémem je, že především z období počátků se zachovalo velmi málo děl a je tedy dost těžké hledat literární kořeny jednotlivých děl.
Jako první se začala prosazovat epická tvorba, kde se prosadil nejen doposud neprokázaný Homér, ale i nejstarší prokazatelně existující řecký spisovatel – Hésiodos. Ten ve svém díle Theogonia vylíčil řecké bohy a vznik a vývoj světa. Vliv Homéra na řecký epos byl skutečně dominantní, a proto mu časem byla přisuzována celá řada později vzniklých děl, např. satirická báseň Margités, která byla napsána v tomto období. V pohomérském období epos napodoboval Homérovu tvorbu, díky čemuž se rozšířil hexametr. Epos se postupně měnil a záliba v historii světa ho přiblížila až ke kronice – v této podobě se někteří básníci pokusili obsáhnout celou historii světa. K již populárním trojským pověstem se přidaly ještě další eposy obsahující mýty thébské a dalších významných měst. Právě tímto způsobem vznikla nejen Hésiodova Theogonia, ale i Titanomachia, Danais, Oidipodeia, Thébais, Epigonoi, či Kypria, za jejíhož autora bývá považován Kypriás z Halikarnassu nebo Stasínos z Kypru anebo Hégésínos ze Salamíny. Tyto básně jsou jakousi obdobou Iliady, ale neudržely její kvalitu. Kypria je dějově posunuta před Iliadu a bývá datována do 7. století př. n. l.. V 8. století př. n. l. vzniklo i pokračování Iliady – Aithiopis. Autorem tohoto eposu je Arktínos z Mílétu. Dále pak vznikla tzv. Malá Ilias, jejímž autorem je Leschos z Mytiléné. K tomuto tématu se v různých obdobách řečtí spisovatelé vraceli (např. Hagias z Troizenu, Eugammon z Kyrény). Ačkoli žádný již nezopakoval úspěch Homéra či Hésioda, přesto tito spisovatelé dále rozvíjeli řeckou mytologii a ovlivnili tak evropskou kulturu.
Vyjma Hésioda byla cílem této literatury zábava. Hésiodos měl v úmyslu sepsat knihy pro poučení. Tím se Hésiodos odlišoval od Homérské školy. Také na něj navázalo mnoho autorů, kteří rozvíjeli jeho genealogie bohů a další myšlenky. Podobným stylem jako díla Hésiodova je psáno značné množství básní (např. Ornithomanteia, Astronomia). Theogonii jsou velmi podobné tzv. Eoie, ale i některá ztracená díla Kerkopa z Milétu (Aigimios) či celá řada děl neznámých autorů (např. Svatba Kéykova).
Mimo tzv. hésiodovské genealogie vznikla i díla Karkina, Euméla z Korintu, Kinaithóna z Lakedaimonu či Asia ze Samu. Většina výše zmíněných autorů tvořila v průběhu 7. století př. n. l..
Na přelomu 8. a 7. století př. n. l. se postupně začala prosazovat i lyrika, která postupně zatlačila epiku na okraj zájmu. Lyrická tvorba se na rozdíl od epické vyjadřovala k aktuálním událostem. Tento druh poezie byl zpíván nebo recitován, a to v doprovodu tehdejších hudebních nástrojů, nejčastěji lyry, popř. píšťaly. Lyriku tohoto období lze dělit několika způsoby. Nejčastěji bývá dělena na: elegickou (tj. s vážnou), jambickou (tj. vyjadřující se, zpravidla kriticky, ke společenským událostem) a melickou (tj. pocitovou, subjektivní). Dalším typickým dělením je dělení nikoli podle obsahu, ale podle způsobu přednesu na sborovou či monodickou. I s tímto druhem literatury byla původně spojena hudba a někdy dokonce i tanec, ale postupně docházelo k jejich oddělování a koncem 7. století př. n. l. již byla lyrika recitována zcela bez hudby. Za posledního významného básníka, který skládal pro recitaci s hudbou, je považován Archilochos.
Co se tohoto způsobu recitace týče, tak v počátcích lyrické poezie byl velmi oblíben a nazýval se parakatalogé. Dělil se podle doprovodu na kitharódii (strunné hudební nástroje) a aulódii (dechové hudební nástroje). Oba tyto doprovody mohly být buď jednohlasé (tzv. monódia) nebo vícehlasé (tzv. choros). Básník byl nejen autorem textu, ale i hudby a v případě tanečního doprovodu i choreografem.
Lyriku lze poměrně dobře rozdělit podle nářečí, neboť v jednotlivých oblastech byly populární jiné druhy lyrické poezie. Dórské nářečí převažuje ve sborové lyrice, iónské pak v elegii a jambu (Anakreón). Zajímavý je vliv Alkaia a Sapfó, kteří psali v aiolském nářečí.
Lyrika se vyvinula z lidové a hymnické poezie. Za nejstarší odvětví bývá označován nomos (nápěv), který koncem 8. století př. n. l. začal rozvíjet Olympos z Frygie a později i Terpandros z Lesbu a Polymnastos. Vrcholná díla vznikla až koncem tohoto období, kdy tvořili Echembrotos a Sakadas.
V lyrice lze vyčlenit několik základních proudů: Elegie, zde lze opět vydělit několik druhů. Elegie měla ve svých počátcích dost truchlivý charakter (tzv. elegie thrénódická), který později přešel do mnoha druhů, proto lze v řecké literatuře najít elegie válečné, politické, mravoučné, či filozofické ty pak označujeme jako elegie gnómické a parainetické. Tento přechod do osobního rázu vedl ke vzniku elegií erotických. To samozřejmě posunulo její truchlivý charakter, který se měnil podle daného typu elegie. Pravděpodobně prvním významnějším autorem elegií byl Kallínos z Efesu, z dalších jmen působících v této době je třeba zmínit Solóna a Theognida Megarského, Fókylida, Archilocha. Dalším vývojem se z elegie vyvinul epigram (tj. nápis; např. náhrobní), v této oblasti se proslavil Simónidés z Keu a politicky angažovaný Tyrtaios ze Sparty (Sparta). Jambická poezie, jedná se o původně jónskou poezii, která měla satirický charakter a vznikla z ledových popěvků na náboženských slavnostech spojených s bohyní Démétér. Do poezie tento styl zavedl Archilochos z Paru, dále se tímto stylem proslavili ještě Sémonidés z Amorgu, Hippónax z Efesu a Ananios. Melická poezie (zpívaná), tato poezie se samozřejmě od jambů a elegie značně liší, protože musí dodržovat jiný druh rytmu. Většina těchto písní spadá do milostné lyriky, přesto lze najít i politické a pijácké básně tohoto typu. Tento druh poezie pravděpodobně vznikl na ostrově Lesbos. Nejznámějšími představiteli jsou Alkaios a Sapfó. V iónském prostředí se tato poezie posunula z vážného stylu do spíše erotické polohy (Anakreón z Tea). Tento typ poezie se v řecké literatuře objevoval v určitých periodách a víceméně vždy navazoval na Sapfó a Alkaia (Myrtis, Erinna, atd.). V tomto období se tímto stylem proslavila řada básníků, např. Alkmán, Bakchylidés, Ibykos, Pindaros, Simónidés a Stésichoros. Sborová lyrika lze v ní vidět dva základní proudy tj. světskou a náboženskou. Dále ji lze dělit nejen podle textu, ale i podle způsobu užití, zde lze vydělit paján (spojeno s Apollónovým kultem), hyporchému (taneční zpěv), prosodion (průvodní zpěv), partheneion dívčí zpěv, hymnos a dithyrambos (spojeno s kultem Dionýsa), dále pak světský svatební zpěv hymenaios a epithalamion, smuteční thrénos, hodovní skolion. Sborová lyrika vznikla zhruba v polovině 7. století př. n. l. a za její první autory jsou považovány Thalétas z Kréty a Alkmán ze Sard. Největšího rozmachu dosáhla ve Spartě, kde působil mj. i Arión z Methymny. K dalšímu rozvoji sborové lyriky došlo až v následujícím období.
Attické období