Konference OSN o změně klimatu jsou každoroční konference pořádané při Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (UNFCCC). Slouží jako formální zasedání smluvních stran UNFCCC k posouzení pokroku pro řešení změn klimatu a počínaje polovinou 90. let ke sjednávání Kjótského protokolu o stanovení právně závazných povinností rozvinutých zemí snížit jejich emise skleníkových plynů. Od roku 2005 je funkce konference také jako „konference smluvních stran sloužící jako setkání smluvních stran Kjótského protokolu“ (CMP). Smluvní strany úmluvy, které nejsou smluvními stranami protokolu, se rovněž mohou účastnit schůzek souvisejících s protokolem jako pozorovatelé. Od roku 2011 se tyto schůzky využívají také k vyjednávání Pařížské dohody v rámci činností platformy Durban až do jejího uzavření v roce 2015, což určilo směr k opatření v oblasti změny klimatu.
První konference OSN o změně klimatu se konala v roce 1995 v Berlíně.
1995: 1. konference COP, Berlín, Německo První konference smluvních stran Úmluvy (anglicky Conference of Parties, zkratka COP; jednotlivé konference se pak označovaly jako COP1, COP2 atd.) se konala 28. března–7. dubna 1995 v Berlíně. Do té doby ratifikovalo Úmluvu 127 zemí, které se konference účastnily jako strany Úmluvy. Jak již bylo řečeno, Úmluva je rámcový dokument, který může být opatřen dalšími dokumenty (protokoly, dodatky apod.). To umožňuje, aby se agenda kolem Úmluvy rozvíjela, aniž by při vyjednávání dalších detailů byl otvírán základní text, který je výsledkem těžce dosaženého kompromisu. Příprava protokolů je tak nejschůdnější cestou k modifikaci Úmluvy, která umožňuje značnou flexibilitu vyjednávání.
Nejdůležitějším bodem programu berlínské konference bylo zkoumání adekvátnosti závazků. Podle čl. 4.2(d) úmluvy je první Konference stran úmluvy povinna takové zkoumání provést, aby bylo zřejmé, zda současné závazky dle čl. 4.2(a) a (b) odpovídají cíli Úmluvy (čl. 2). Již před Berlínskou konferencí byl předložen stranám Úmluvy návrh protokolu zpracovaný Asociací malých ostrovních států a dále dokument nazvaný „Elementy protokolu“, který připravilo Německo. V obou dokumentech je požadováno stanovení závazných emisních limitů a časových termínů.
Přijetí Berlínského mandátu Velkým úspěchem berlínské konference bylo přijetí takzvaného Berlínského mandátu (angl. Berlin Mandate). Berlínský mandát byl revizí stávající smlouvy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu platné od 21. března 1994. Revize byla zaměřená na článek 4, konkrétně paragrafy 2(a) a 2(b) Rámcové úmluvy. Strany Rámcové úmluvy došly k závěru, že současné závazky nejsou adekvátní a že je třeba přijmout cíle jdoucí za rok 2000, a to včetně příslušných emisních limitů. Tyto nové ambicioznější cíle měly být obsaženy právě v revidovaných podparagrafech 2(a) a 2(b) článku 4. Toho mělo být dosaženo skrze přijetí protokolu nebo jiného zákonného instrumentu. Vycházeje z obtížnosti vyjednávání a z neschopnosti první Konference stran rozřešit v krátkém čase velké množství otázek, strany Úmluvy ustavily Ad hoc skupinu pro další vyjednávání berlínského mandátu (AGBM). Úkolem této skupiny bylo připravit pro konferenci v Kjótu text dokumentu, který by obsahoval závazné kroky ke snížení emisí a jejich časový rámec. 1996: 2. konference COP, Ženeva, Švýcarsko Druhá konference COP se konala 8. – 19. července 1996 v Ženevě ve Švýcarsku. Její ministerské prohlášení bylo zaznamenáno (ale nebylo přijato) 18. července 1996 a reflektovalo prohlášení Spojených států o postoji, který předložil Timothy Wirth, bývalý ministr zahraničí Spojených států amerických na tomto zasedání, které:
Přijalo vědecká zjištění o změně klimatu, která byla nabídnuta Mezivládním panelem pro změnu klimatu (IPCC) v jeho Druhé hodnotící zprávě (1995); Odmítlo jednotné „harmonizované politiky“ ve prospěch flexibility; Vyzvalo k „právně závazným střednědobým cílům“.
1997: 3. konference COP, Kjóto, Japonsko Třetí mezinárodní konference COP se konala v prosinci 1997 v Kjótu v Japonsku.
V průběhu let 1996–1997 jednání neučinila velký pokrok. Nejradikálnější návrh na 15% snížení emisí do roku 2010 předložila Evropská unie, přičemž snížení se vztahovalo k roku 1990. Návrhu oponovala nejen celá řada zemí OECD, ale i země Organizace zemí vyvážejících ropu. Ještě několik hodin před zakončením konference v Kjótu nebylo zřejmé, zda text protokolu přijatelný pro všech 160 zemí bude přijat.
Nakonec byl poslední den konference, 10. prosince 1997, přijat text protokolu, který umožňuje zemím Dodatku I (průmyslově rozvinuté země) jistou flexibilitu a jako první krok této skupině ukládá povinnost zredukovat své emise o 5,2 %, ale připustil i tzv. Flexibilní mechanismy:
obchodování s emisemi; společně zaváděná opatření; mechanismus čistého rozvoje.
Většina průmyslově vyspělých zemí a některé středoevropské ekonomiky v transformaci (všechny definované jako země Annex B) souhlasily s právně závazným snížením emisí skleníkových plynů v průměru o 6 až 8 % pod úroveň z roku 1990, a to mezi roky 2008–2012, které byly definovány jako první emisní rozpočtové období. Spojené státy by byly povinny snížit své celkové emise v průměru o 7 % pod úroveň roku 1990. Kongres však smlouvu neratifikoval poté, co ji Clinton podepsal. Bushova administrativa tento protokol v roce 2001 výslovně zamítla.
1998: 4. konference COP, Buenos Aires, Argentina Čtvrtá konference se konala v listopadu 1998 v Buenos Aires v Argentině. Očekávalo se, že zbývající problémy, které nebyly vyřešené v Kjótu, budou dokončeny na tomto zasedání. Ovšem ukázalo se jako příliš obtížné dojít ke shodě v těchto otázkách a strany místo toho přijaly dvouletý „Akční plán“, aby pokročily v úsilí a navrhly mechanismy pro zavedení Kjótského protokolu, které mají být dokončeny do roku 2000. Během této konference se Argentina a Kazachstán vyjádřili, že přijmou svůj závazek ke snižování emisí skleníkových plynů. Byly to první dvě země, které tak učinily a které nebyly členy dohody.
1999: 5. konference COP, Bonn, Německo Pátá konference COP měla místo v německém Bonnu 25. října – 5. listopadu 1999. Tato konference byla především "technické setkání" a nedospělo se na ní k žádným zásadním závěrům.
2000: 6. konference COP, Haag, Nizozemí Šestá konference COP se konala ve dnech 13. – 25. listopadu 2000 v Haagu v Nizozemsku. Diskuse se rapidně vyvinuly v jednání na vysoké úrovni o hlavních politických problémech. Jednalo se o: zásadní kontroverzi u návrhu Spojených států povolit kredity na „zachytávání uhlíku“ v lesích a zemědělských pozemcích, které by tímto způsobem uspokojily velkou část snižování emisí v USA; neshody ohledně důsledků při nedodržování předpisů ze strany zemí, které nesplnily své cíle v oblasti snižování emisí; a problémy při řešení toho, jak by rozvojové země mohly získat finanční pomoc při řešení nepříznivých dopadů změny klimatu a při plnění svých povinností plánovat měření a případně snižování emisí skleníkových plynů. Přestože Spojené státy udělaly určité kompromisy s některými zeměmi EU (zejména s Velkou Británií), země EU jako celek (vedené Dánskem a Německem) odmítly během posledních hodin konference kompromisní postoje, a veškeré domluvy v Haagu se tak zhroutily. Jan Pronk, předseda šesté konference COP, ji přerušil s očekáváním, že se vyjednávání později obnoví. Poté bylo oznámeno, že zasedání šesté konference budou obnovena v německém Bonnu v druhé polovině července. Příští pravidelně plánované zasedání stran UNFCCC bylo stanoveno v Marrákeši v Maroku mezi říjnem až listopadem 2001.
2001: 6. konference COP (pokračování), Bonn, Německo Jednání Šesté konference pokračovala ve dnech 17. – 27. července 2001 v německém Bonnu aniž by jim předcházel kloudný pokrok u řešení neshod, které v Haagu vyvolaly bezvýchodnou situaci. Mezitím se George W. Bush stal prezidentem Spojených států a v březnu 2001 odmítl Kjótský protokol. V důsledku toho se delegace Spojených států na této schůzce odmítla účastnit jednání souvisejících s protokolem, a rozhodla se být přítomna pouze jako pozorovatel. K překvapení většiny lidí, co konferenci sledovali a moc od ní neočekávali, došlo díky jednání ostatních stran ohledně klíčových otázek ke shodě u většiny politických témat. Dohody obsahovaly:
Flexibilní mechanismy: „Mechanismy flexibility“, které Spojené státy silně upřednostňovaly při původním sestavování protokolu, včetně obchodování s emisemi, Společného provádění (JI) a Mechanismu čistého rozvoje (CDM), který umožňuje průmyslovým zemím financovat činnosti na snižování emisí v rozvojových zemích jako alternativu k domácímu snižování emisí. Jedním z klíčových prvků této dohody bylo, že by neexistoval žádný kvantitativní limit na kredit, který by si země mohla připsat díky použití těchto mechanismů, ovšem za předpokladu, že i vnitrostátní opatření by měla významný podíl na splnění emisního cíle dané země Annexu B. Propady uhlíku: Bylo dohodnuto, že bude možné získat kredity z činností na pohlcování uhlíku z atmosféry nebo jeho ukládání, včetně managementu lesů a orné půdy a obnovy vegetace, bez celkového limitu na výši kreditu, který by země mohla uplatnit za aktivity spojené s propady uhlíku. V případě správy lesů stanoví Appendix Z pro každou zemi uvedenou v Annex I specifický maximální limit. Japonsku by tedy mohl být připsán maximální limit 13 milionů tun (což představuje asi 4 % jeho emisí v základním roce). V případě obhospodařování půd mohly země získat kredit pouze za zvýšení sekvestrace uhlíku převyšující úrovně z roku 1990. Dodržování: Konečné opatření týkající se postupů a mechanismů, jak řešily nedodržování ustanovení protokolu, bylo odloženo na Sedmou konferenci CO. Byly ale formulovány návrhy reakcí na nesplnění emisních cílů, jako: nesplněné tuny emisního cíle v dalším cílovém období nejen "dohnat", ale ubrat jich ještě o 30 % více; pozastavení práva na prodej kreditů; povinnost vytvořt akční plán, jak emisní cil dodržet. Financování: Došlo k dohodě o zřízení tří nových fondů pro poskytování pomoci potřebám spojeným se změnou klimatu: (1) fond pro změnu klimatu, který podporuje řadu klimatických opatření; (2) fond nejméně rozvinutých zemí na podporu Národních akčních programů adaptace (National Adaptation Programs of Action); a (3) Adaptační fond Kjótského protokolu podporovaný odvodem CDM a dobrovolnými příspěvky.
Řada provozních podrobností souvisejících s těmito rozhodnutími byla zanechána k jednání a rozhodování, což byly hlavní otázky, o kterých se jednalo na zasedání Sedmé konference COP, které následovalo.
2001: 7. konference COP, Marrakéš, Maroko Na zasedání Sedmé konference COP v Marrákeši v Maroku od 29. října do 10. listopadu 2001 ukončili vyjednavači práci na Akčním plánu Buenos Aires, dokončili většinu operačních podrobností a stanovili podmínky pro ratifikaci Kjótského protokolu. Kompletní balík rozhodnutí je známý jako Marrakéšské dohody. Delegace Spojených států si zachovala svou roli pozorovatele a odmítla se aktivně účastnit jednání. Ostatní strany nadále vyjadřovaly naději, že se Spojené státy do procesu v určitém okamžiku znovu zapojí a usilovaly o dosažení ratifikace Kjótského protokolu požadovaným počtem zemí, aby tento protokol vstoupil v platnost (k ratifikaci bylo zapotřebí 55 zemí, včetně těch které v roce 1990 tvořily 55 % emisí oxidu uhličitého ve vyspělých zemích). Datum Světového summitu o udržitelném rozvoji (srpen – září 2002) bylo navrženo jako uvedení Kjótského protokolu v platnost. Světový summit o udržitelném rozvoji (WSSD) se měl konat v Johannesburgu v Jižní Africe.
Hlavní rozhodnutí na Sedmé konferenci COP zahrnovala:
Provozní pravidla pro mezinárodní obchodování s emisemi mezi stranami protokolu a pro CDM a společné provádění; Režim dodržování, který nastínil důsledky nesplnění emisních cílů, ale odložil stranám protokolu, jakmile vstoupí v platnost, rozhodnutí o tom, zda by tyto důsledky byly právně závazné; Účetní postupy pro mechanismy flexibility;