Thajsko

Thajsko, plným názvem Thajské království, je stát v jihovýchodní Asii v Indočíně. Sousedí na severozápadě s Myanmarem, na severovýchodě a východě s Laosem, na jihovýchodě s Kambodžou, na jihu s Thajským zálivem a Malajsií a na jihozápadě s Andamanským mořem; na jihovýchodě má námořní hranici také s Vietnamem a na jihozápadě s Indonésií a Indií. Sever a západ země je hornatý, severovýchod země je tvořen náhorní plošinou, zatímco zbytek území zaujímá nížinná centrální rovina; na většině území panuje tropické savanové podnebí. Thajsko se dělí na 76 provincií, na ploše 513 000 km² žije 66 milionů obyvatel. Hlavním a největším městem je Bangkok, mezi další velká města patří Nonthaburi a Pak Kret. Drtivá většina obyvatel země jsou Thajci, největší menšinou jsou Barmánci. Úředním jazykem je thajština, drtivá většina obyvatel se hlásí k buddhismu.

Tajové migrovali z jihozápadní Číny do pevninské jihovýchodní Asie od 6. do 11. století. V regionu vládla hinduistická království jako Mon, Khmerská říše a malajské státy, které soupeřily s thajskými státy jako byla království Ngoenyang, Sukhothai, Lan Na a Ajutthaja, které spolu rovněž vzájemně soupeřily. Evropské kontakty začaly v roce 1511 portugalskou diplomatickou misí do Ajutthaji, která se koncem 15. století stala regionální mocností. Ajutthaja dosáhla svého vrcholu v 18. století, dokud nebyla zničena v barmsko-thajské válce. Král Taksin rychle sjednotil roztříštěné území a založil krátce trvající království Thonburi (1767–1782), jehož byl jediným králem. Po něm nastoupil v roce 1782 Rama I., první panovník současné dynastie Čakrí. Po celou éru západního imperialismu v Asii zůstalo Thajsko jediným státem v regionu, který se vyhnul kolonizaci cizími mocnostmi, ačkoli bylo často nuceno k územním obchodním a právním ústupkům v nerovnoprávných smlouvách. Thajský vládní systém byl centralizován a přeměněn v moderní unitární absolutní monarchii za vlády Čulalongkorna (Rámy V.) v letech 1868–1910. V první světové válce se Thajsko postavilo na stranu Dohody, což bylo politické rozhodnutí učiněné s cílem změnit nerovné smlouvy.

Po nekrvavé revoluci v roce 1932 se Thajsko stalo konstituční monarchií, změnilo svůj oficiální název ze Siamu na Thajsko a ve druhé světové válce se stalo spojencem Japonska. Koncem 50. let 20. století vojenský převrat pod vedením Sarita Thanarata obnovil historicky vlivnou roli monarchie v politice. Během studené války se Thajsko stalo významným spojencem Spojených států amerických mimo Severoatlantickou alianci a jako člen SEATO, která byla rozpuštěna v roce 1977, hrálo v regionu protikomunistickou roli. Kromě krátkého období parlamentní demokracie v polovině 70. let a v 90. letech 20. století se v Thajsku pravidelně střídala demokracie s vojenskou vládou. Od roku 2000 probíhá v zemi nepřetržitý politický konflikt mezi stoupenci a odpůrci dvakrát zvoleného thajského premiéra Tchaksina Šinavatry, který vyústil ve dva státní převraty (v letech 2006 a 2014), spolu s ustavením současné ústavy, nominálně demokratické vlády po thajských parlamentních volbách v roce 2019 a rozsáhlými prodemokratickými protesty v letech 2020–2021, jejichž součástí byly bezprecedentní požadavky na reformu monarchie.

Thajsko je nominálně unitární parlamentní konstituční monarchií s králem jako hlavou státu a dvoukomorovým parlamentem; v praxi však strukturální výhody v ústavě zajistily armádě trvalý vliv na politiku.*

Má druhou největší ekonomiku v jihovýchodní Asii a 23. největší na světě podle parity kupní síly a podle nominálního HDP je na 26. místě; v indexu lidského rozvoje zaujímá 76. místo. Thajsko je klasifikováno jako nově industrializovaná ekonomika, jejíž hlavními odvětvími jsou zpracovatelský průmysl, zemědělství a cestovní ruch.Thailand and the World Bank , World Bank on Thailand country overview.The Guardian, Country profile: Thailand , 25 April 2009. Ve světovém dění je střední mocností a je zakládajícím členem Sdružení národů jihovýchodní Asie, je členem Organizace spojených národů, Světové obchodní organizace, skupiny G77, Asijsko-pacifického hospodářského společenství, Iniciativy Bengálského zálivu pro víceodvětvovou technickou a hospodářskou spolupráci a partnerským státem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Název Thajsko bylo v minulosti známo pod jménem Siam (สยาม), které bylo oficiálním názvem státu do 11. května 1939 a znovu v letech 1945 až 1949. Etnonymum Thai (ไทย) v thajštině původně znamenalo „svobodný“ a v překladu lze chápat jako "země svobodných".

Historie Území Thajska je nepřetržitě osídleno asi 20 000 let. Nejstarší důkazy o pěstování rýže se datují do roku 2000 př. n. l. Bronz se objevil v období 1250–1000 př. n. l. Ban Chiang v severovýchodním Thajsku se řadí mezi nejstarší známá centra výroby mědi a bronzu v jihovýchodní Asii. Výroba železa je doložena zhruba k roku 500 př. n. l. Prvním známým státem, který thajské území ovládal, byl na začátku letopočtu Funan.

Dváravatí a Lan Na vlevo|náhled|Dváravatský reliéf, asi z roku 650|200x200pixelů vlevo|náhled|Lan Na na vrcholu územní expanze za krále Tiloka|200x200pixelů Na ústřední rovině se kolem 3. století zformoval stát zvaný Dváravatí. Jeho městské státy obývali převážně Monové, vyznávající théravádový buddhismus. Dváravatí bylo pod silným indickým kulturním vlivem, a tak jistou pozici měl i hinduismus. V 10. století se Dváravatí začalo dostávat pod vliv Khmerské říše (s centrem v Lobpuri) a nakonec bylo napadeno a uchváceno khmerským králem Súrjavarmanem II. v první polovině 12. století.

Tajové, o nichž se čínské kroniky zmiňují již v 6. století př. n. l., žili v éře Dváravatí na jihu Číny (v dnešních provinciích Jün-nan a S’-čchuan). Vytvořili zde stát zvaný Nan-čao. V roce 1253 však bylo Nan-čao vyvráceno Kublajchánem a Tajové zahájili masivní migraci na jih, do oblasti dnešního Thajska. První tajské migrační vlny jsou však ještě starší, již ve 12. století tvořili Tajové většinu populace v oblasti centrálních planin, které ovládala Khmerská říše. Tajové se usazovali hlavně kolem Lopburi. Oblasti se pak začalo říkat „Sijam“ (což v překladu značí zhruba "lidé tmavé pleti"). Název Siam se pak udržel dlouho, byť sami Tajové ho užívali jen zřídka. Roku 1281 Tajové oblast kolem Lobpuri plně ovládli a roku 1281 vytvořili stát zvaný Lan Na.

Lan Na znamená v překladu „země milionů rýžových polí“. Otcem zakladatelem říše byl král Mangrai. Nechal postavit i nové hlavní město Čiang Mai (založeno 1296). Za vlády Tiloka, zvaného též Tilokaraj nebo Tilokarat (vládl 1441–1487) se království ocitlo na vrcholu moci politické i kulturní. Posledním mocným vládcem říše byl jeho vnuk Paja Kaew, který se roku 1507 pokusil dobýt Ajjuthajského království, ovšem neúspěšně. Po nešťastném pokusu se zapojit do dynastických bojů v jednom z barmských států v roce 1523, během nějž utrpěl Lan Na zdrcující porážku, jeho moc definitivně poklesla. V roce 1545 se stal vazalem Ajjuthajského království.

Suchothajské království vlevo|náhled|200x200pixelů|Buddha v chrámu Wat Mahathat v historickém parku Sukhóthaj

Ve 13. století oslabila Khmerská říše i sousední Pugamská říše. Tajové na khmerském území toho využili a roku 1238 založili nezávislý stát, Suchothajské království. Prvním králem se stal Si Inthrathit. Hlavním městem byl Sukhothaj. Zpočátku šlo o jeden z mnoha menších států v oblasti, ale za krále Rama Khamhaenga (vládl 1279–1298) zahájil mohutnou územní expanzi, která vedla k ovládnutí takřka celého území současného Thajska (pouze východní provincie zůstaly pod kontrolou Khmerů). Proto je Suchothajská říše velmi důležitá pro thajskou identitu a thajský nacionalismus. Nacionální historiografie 19. století hovořila o „zlatém věku thajských dějin“ nebo o „prvním thajském státě“. Na vrcholu své moci Suchothajci ovládali i část Barmy a Laosu. Lan Na na severu byl tradiční a dlouhodobý spojenec. Za Ram Khamhaenga se rozšířil i v Suchothajském království théravádový buddhismus (díky mnichům pozvaným ze Srí Lanky) a stal se státním náboženstvím. Říše se stala jakýmsi jeho centrem, z něhož se šířil i do jiných oblastí (misie do Lan Na). Král Ram Khamhaeng je též považován za tvůrce thajského písma (měl ho vytvořit roku 1283, přičemž důkazem má být stéla objevená roku 1833, o jejímž stáří a původu se nicméně odborníci přou). Pozval do země rovněž čínské hrnčíře a Suchothajské království se stalo načas centrem výroby keramiky v čínském stylu (tradice se ovšem neudržela). Ram Khamhaeng nechal též stavět stúpy, typicky s kopulí ve tvaru poupěte lotosu. Přestože Ram Khamhaeng vytvořil všechny předpoklady pro to, aby se Suchothaj stal hegemonem v oblasti, jeho nástupci nedokázali toto očekávání naplnit. V roce 1349 začaly války s Ajutthajským královstvím, roku 1378 se Suchothajské království stalo jeho vazalem a v roce 1438 s ním zcela splynulo.

V roce 1351 byl na ústřední rovině založen nový stát Ajutthajské království. Během několika desetiletí se ajutthajským panovníkům podařilo vojenskou silou i sňatkovou politikou ovládnout Sukhothaj. Bylo založeno hlavní město Ajutthaja (poté, co centrum Lopburi zdevastovala epidemie neštovic). Zakladatelem města i prvním králem byl U Thong. Již roku 1378 ovládl Suchothajské království, a tak i celý region. V roce 1431 si Ajutthajský stát podrobil kdysi mocný Angkor (to vedlo k přenesení střediska kambodžské státní moci do Phnom Penhu). Vedle Ajutthaje vznikl v polovině 14. století také stát Lan Xang v dnešním Laosu a severovýchodním Thajsku. Na severu nadále existoval stát Lan Na.

Král Naresuan roku 1511 navázal kontakt s Portugalci a učinil z hlavního města epicentrum obchodu. Mnohé evropské národy (a ovšem i Číňané, Peršané či Indové) měly v Ajutthaje svou celou čtvrť, z níž zprostředkovávaly obchod s jihovýchodní Asií.Podrobněji viz WANNER, Michal. Siam a evropské mocnosti 1511-1688. Historický obzor, 2004, 15 (5/6), s. 105-116. ISSN 1210-6097. Moc království byla trnem v oku zejména Barmě a její ambiciózní taunnguské dynastii a následné dynastii Konbaung. Velké barmské nájezdy proběhly v letech 1547–1549 (první barmsko-siamská válka) a 1759–1760 (druhá barmsko-siamská válka). Osudovým se stal rok 1767, kdy Barmánci centrum říše, tehdy již milionovou metropoli, dobyli a zcela vyvrátili. Asi 30 000 lidí bylo odvlečeno do zajetí, včetně královské rodiny.

Za půl roku sice generál Taksin zorganizoval proti Barmáncům úspěšnou vzpouru a nechal se korunovat králem, ovšem hlavní město bylo natolik zdevastované, že své sídlo přesunul do Thonburi (dnes součást Bangkoku). Proto je rok 1767 považován za datum konce Ajutthajského království.

Rattanakósinské království náhled|200x200pixelů|Wat Phra Kaew, architektura doby Rattanakosin|vlevo

Taksin byl roku 1782 svými dvořany prohlášen za nepříčetného a zabit. Vlády se ujal vojenský velitel Phra Phutthayotfa Chulalok a nastoupil na trůn jakožto Ráma I. Nová dynastie Rattanakosin neboli Čakrí (jež sedí na thajském trůnu dodnes) přesunula hlavní město na opačný břeh řeky Čaophraja, do Bangkoku. Pokračovala v mocenské expanzi, zahájené už Taksinem, a vynutila si hegemonii na celém území mezi Barmou a Vietnamem. Koloniální pronikání Británie a Francie do regionu však představovalo vážnou hrozbu také pro Siam.

Králové Mongkut (Ráma IV., 1851–1868) a Chulalongkorn (Ráma V., 1868–1910) reagovali vstřícnou diplomacií, územními ústupky a reformami, které měly jednak zvýšit prestiž Siamu v očích evropských mocností, jednak upevnit centralizovanou státní moc na územích, která byla dosud vůči Bangkoku ve volném vazalském poměru. Tak vznikl moderní thajský stát v nynějších hranicích. náhled|Vajiravudh

Thajsko

Źródło i licencja