Komunistický režim, komunistická diktatura nebo také komunistická totalita je označení pro období, po které v Československu vládla Komunistická strana Československa (KSČ). Zahájil je Únorový převrat (tzv. Vítězný únor nebo jen Únor) roku 1948 a ukončila sametová revoluce v listopadu 1989 (též Listopad). V této době bylo Československo součástí východního bloku („socialistického tábora“) a členským státem Varšavské smlouvy a RVHP. Během tohoto režimu, zvláště během prvních deseti let, byly statisíce lidí z politických důvodů uvězněny, internovány nebo umístěny do pracovních či koncentračních táborů či PTP a tisíce dalších se staly obětí justičních vražd nebo zemřely ve vězení či při pokusu o překonání železné opony.

Komunistický režim se v Československu vyznačoval absencí svobodných voleb (volby sice existovaly, měly však ryze formální charakter) a kolísající úrovní teroru. Nejtvrdší bylo období po převratu a první polovina 50. let, které bylo charakteristické používáním nejbrutálnějších metod stalinismu, včetně justičních vražd a vytváření koncentračních a pracovních táborů pro politické odpůrce a režimem označené „nespolehlivé občany“. Lidé, kteří s režimem nesouhlasili, měli v zásadě tři možnosti: být aktivní v disentu, emigrovat (což byl ovšem podle tehdejších zákonů trestný čin nedovoleného opuštění republiky, z komunistického Československa, ale přesto emigrovaly statisíce lidí)Otázkou emigrace se ve své písni Martina zabývá zpěvák Karel Kryl. Dostupné online (s fotografiemi Jindřicha Štreita). nebo tzv. vnitřní emigraci (německy innere Emigration), tzn. strategie „navenek spolupracovat, nebo alespoň nedělat problémy, a uvnitř si myslet svoje.“

Typické pro toto období bylo uplatňování modelu centrálně plánovaného hospodářství, nikoliv tržního hospodářství, tedy o tom, co se má vyrobit a v jakém množství, v podstatě rozhodovala strana a vláda, přesněji řečeno k tomu určené státní instituce (typicky plánovací komise, cenový úřad, odvětvová ministerstva) prostřednictvím plánů (tzv. pětiletky), nikoliv trh. Uvedené období pak bylo charakteristické nadprodukcí v určitých odvětvích, zejména těžkého průmyslu (např. oceli) a chronickým nedostatkem běžného spotřebního zboží (např. vložek), rovněž tak nízkou mírou zavádění inovací a celkovým zaostáváním, a to v podstatě obecně kvůli obavám z nedodržení plánu při větších změnách. Ještě v roce 1950 bylo HDP na hlavu v Československu vyšší než v sousedním Rakousku – v roce 1989 pak dosahoval tento ukazatel už jen 58 % Rakouska; přitom se uvádí, že těsně po druhé světové válce Rakousko zaostávalo za Československem o 28 let.

V roce 1993 přijal český parlament zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve kterém byla Komunistická strana Československa označena za zločineckou a zavrženíhodnou organizaci. Obdobný zákon o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému přijal slovenský parlament v roce 1996. V něm byl komunistický režim z let 1948–1989 označen za odsouzeníhodný a Komunistická strana Československa společně s Komunistickou stranou Slovenska označena za organizaci, která nezabránila svým členům a jejich pomocníkům páchat zločiny, a to i na lidských právech a svobodách.

Historie Situace před únorem 1948

Československo bylo roku 1945 osvobozeno převážně sovětskými vojsky. Tato skutečnost nahrála komunistům, kteří v prvních poválečných parlamentních volbách v květnu 1946 získali 38 % hlasů. V červenci 1946 byla jmenována vláda Klementa Gottwalda a komunisté začali postupně obsazovat nejdůležitější posty ve státě. Přesto až do února 1948 v parlamentu i ve vládě měly většinu demokratické strany.

Únor 1948

V únoru 1948 vrcholila vládní krize v Hradeckém programu KSČ. Program požadoval další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikali na významná místa v silových složkách (8 členů vedení SNB nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podala 20. února většina nekomunistických ministrů demisi, ale někteří, například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda, zůstali ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a nezákonným vyzbrojováním Lidových milicí. Studenti, kteří demonstrovali na podporu prezidenta Edvarda Beneše, byli surově zbiti v Nerudově ulici. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný nekomunistický ministr Jan Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností 10. března 1948 na následky pádu z okna. Podle dobového vyšetřování se jednalo o sebevraždu, polistopadové vyšetřování ukazuje spíše na vraždu.

1948–1960 náhled|vlevo|Budovatelský plakát z roku 1952 Už v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců; poté socialistický sektor tvořil 66 % národního důchodu a 95 % průmyslové výroby.Křižovatky 20. století, s. 240 Rozdělili také statky nad 50 ha, vydali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. Probíhal masový nábor do KSČ. Sociální demokracie byla pohlcena a sloučena s KSČ. Počet lidí, kteří po únoru 1948 odešli do exilu, se odhaduje na 150 až 200 tisíc občanů.Křižovatky 20. století, s. 239

V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, která rušila demokratické státní zřízení. Měsíc poté, 7. června 1948, abdikoval Beneš na úřad prezidenta a jeho nástupcem se stal Klement Gottwald.

V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce. Tábory nucené práce byly zřízeny při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova). 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízeny pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněze, západní letce atd. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 tisíc lidí.

Sérií zákonů (zákony č. 114, 115, 118–126 a 311 Sb.) vydaných v roce 1948 byla provedena druhá vlna znárodňování podniků v době mezi 27. říjnem a 1. listopadem 1948.Filarová P, 2010, s. 50-55 Komunistický režim nadále důsledně označoval 28. říjen nikoli za den vzniku Československa, ale za Den znárodnění.

V roce 1949 propukl konflikt s církvemi: 10. května 1949 ztroskotalo jednání Josefa Berana s Alexejem Čepičkou o církevních školách, v srpnu 1949 byl vydán církevní dekret o exkomunikaci komunistů.

Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, omezoval vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince. Původní společenské organizace, jako Junák, Sokol nebo Orel, byly označeny za buržoazní a zakázány.

Zejména v prvních letech po převratu docházelo k vykonstruovaným procesům, které byly zaměřeny proti potenciální opozici (Heliodor Píka, Milada Horáková), ale i proti členům strany (Rudolf Slánský). Velmi tvrdé byly i zásahy proti nestraníkům a dalším odbojovým skupinám.

Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání v roce 1949.

Represe a militarizace zesílily v roce 1950.Křižovatky 20. století, s. 247 V dubnu 1950 nastoupil Alexej Čepička na ministerstvo národní obrany. Podle sovětských vzorů vzniklo samostatné ministerstvo národní bezpečnosti. Za první velký důsledně inscenovaný proces lze považovat proces se skupinou Milady Horákové v květnu a červnu 1950. Represe dosáhly vrcholu v listopadu 1952, kdy byl inscenován proces se Slánským. V politických procesech bylo asi 83 tisíc odsouzených. Trest smrti v období 1949–1953 dostalo 233 osob, z toho 178 bylo popraveno. Jak vyšetřila později Pillerova komise, o všech rozsudcích smrti v politických procesech rozhodovaly stranické orgány.Křižovatky 20. století, s. 248

K velkým změnám došlo v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl, a to hlavně zbrojní.

Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena první pětiletka (1949–1953), ve které byl rozvíjen těžký průmysl na úkor spotřebního, také byl vydán zákon o JZD a začala být prosazována kolektivizace zemědělství, mnohdy pod nejrůznějším nátlakem.Podrobněji viz BUREŠOVÁ, Jana. Osudy československého zemědělství po druhé světové válce (1945–1960). Historický obzor, 1997, 8 (7/8), s. 177–180. Jako rezervoár nucené práce sloužily Pomocné technické prapory a vězeňské tábory.

Koncem 40. let došlo k jugoslávsko-sovětské roztržce a v roce 1950 propukla korejská válka. Stalin chtěl posílit válečnou výrobu a předejít ve východním bloku jugoslávskému scénáři.Křižovatky 20. století, s. 245 V únoru 1951 KSČ tedy zásadně změnila plán s cílem posílit těžký průmysl a zrychlit tempo růstu na úkor lehkého a spotřebního průmyslu a mechanizace zemědělství. To se ale nakonec ukázalo nad možnosti ekonomiky. Velké investiční celky lákaly dělníky vysokými mzdami, které ale nebylo za co utratit; to vedlo k inflaci.Křižovatky 20. století, s. 252-253

V březnu 1953 zemřeli krátce po sobě Stalin i Klement Gottwald; novým československým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký. Ke zmírnění napětí mezi supervelmocemi přispělo příměří v korejské válce (27. července 1953).Křižovatky 20. století, s. 271

V důsledku preference těžkého a vojenského průmyslu se v ČSR začaly stále více projevovat ekonomické problémy. Citelný byl nedostatek potravin a spotřebního zboží, doléhala bytová krize. Rolníci byli poškozováni nízkými výkupními cenami a tím, že dosavadní kolektivizace probíhala bez investiční pomoci státu.Křižovatky 20. století, s. 272 Od jara 1953 se rozpadala družstva (zcela se jich rozpadlo 177),Křižovatky 20. století, s. 273 do června 1954 se 29 % družstevníků vrátilo k soukromému hospodaření.Křižovatky 20. století, s. 274

1. června 1953 proběhla měnová reforma, kterou režim směnil staré koruny za nové v poměrech 1:5 pro menší obnosy a 1:50 pro větší obnosy. Současně byl zrušen přídělový systém. Toto znehodnocení měny postihlo široké vrstvy pracujících. Životní náklady vzrostly po reformě o 29 %, ale mzdy jen o 4,5 %. Následovala silná vlna protestů, do nichž se zapojilo 32 000 dělníků ve 129 podnicích; největší z nich bylo Plzeňské povstání.Křižovatky 20. století, s. 252

V září 1953 došlo v pětiletém plánu k zásadnímu obratu od těžkého průmyslu ke spotřebnímu zboží a zemědělské technice. Byly také zmírněny postihy účastníků demonstrací po měnové reformě. Vykonstruované procesy ale pokračovaly i v letech 1953 a 1954: Osvald Závodský (popraven), B. Kopold (armáda), Marie Švermová (proces s krajskými tajemníky), Gustáv Husák (proces s buržoazními nacionalisty), J. Goldmann (ekonomové).

V září 1953 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonín Novotný, který se 19. listopadu 1957 stal i prezidentem Československa. Zhruba od roku 1954 se dařilo dosáhnout ekonomické stabilizace. 2. pětiletka probíhala v letech 1956–1960 poměrně úspěšně, ale nerealisticky naplánovaná 3. pětiletka (1961–1965) musela být v roce 1962 zrušena.Křižovatky 20. století, s. 281 Orientace na Sovětský svaz se projevila také v založení zvláštní Vysoké školy ruského jazyka (VŠRJ, později VŠRJL), která měla za cíl rozšiřovat řady znalců „jazyka Lenina a Stalina“ (zrušena v akademickém roce 1959/60).