René François Ghislain Magritte (21. listopadu 1898 Lessines – 15. srpna 1967 Brusel) byl belgický surrealistický malíř. Ve svém díle řešil problematiku vztahu obrazu, zobrazovaného předmětu a jeho pojmenování.
náhled|vpravo|Belgická bankovka v hodnotě 500 bfr s vyobrazením Reného Magritte
Život Magrittovo rodiště Lessines je malé město v Henegavsku. Jeho otec, Léopold Magritte, zde byl krejčím, matka Adeline modistkou. Manželům se postupně narodili ještě dva další synové, Raymond (* 1900) a Paul (* 1902). Rodina se v době Magrittova dětství často stěhovala, neopustila však oblast hnědouhelné pánve. Roku 1910 žila v Chatelet, kde se René Magritte začal malbě a kreslení pravidelně věnovat. Zde také v roce 1912 jeho matka spáchala sebevraždu – utopila se v řece Sambre. René viděl, jak utonulou až po několika týdnech vytahovali z vody. Přes obličej měla přetaženou košili a někteří kritici se proto domnívají, že tento zážitek se odráží v Magrittových obrazech milenců se zahalenými obličeji.Největší malíři: Život, inspirace a dílo. René Magritte, č. 123, Eaglemoss International Praha 2000, s. 5, ISSN 1212-8872 (dále jen Největší malíři) Následujícího roku po matčině sebevraždě se rodina přestěhovala do blízkého Charleroi. Magritte se v té době stává vášnivým návštěvníkem kina a čtenářem. Byl zaujatý zejména knihami Roberta Louise Stevensona, Edgara Allana Poa či Gastona Lerouxe. Jeho nejoblíbenější filmovou postavou byl Fantomas. Imponovala mu jeho postava člověka bez identity, konajícího proti zavedenému řádu a uctívaného právě pro své zločiny.Paquet, Marcel, René Magritte 1898–1967. Der Sichtbare Gedanke, Taschen, Köln 2007, s. 29, (dále jen Paquet) V Charleroi na trhu se v roce 1913 seznámil s o tři roky mladší Georgette Bergerovou († 1986), s níž se náhodou roku 1920 opět potkal v Bruselu. Dva roky nato si tuto ženu, která mu stála modelem pro mnohé z jeho obrazů, vzal.
V letech 1916–1919 studoval na Královské akademii múzických umění v Bruselu. Již v průběhu studia na Akademii se Magrittovy obrazy objevily na některých výstavách a v uměleckých časopisech. V roce 1919 mu jeho přítel Victor Bourgeois uspořádal výstavu ve své nově otevřené galerii v Bruselu.Největší malíři, s. 3 Během studií vstřebával Margitte podněty ze soudobých avantgardních směrů: kubismu a futurismu. Protože malováním se neuživil, pracoval od roku 1921 jako kreslíř v továrně na výrobu tapet a přivydělával si návrhy plakátů a reklam. Stýkal se s belgickými surrealistickými literáty Marcelem Lecomtem, Camille Goemansem, E. L. T. Mesensem, Paulem Nougé, Louisem Scutenaire, malířem Victorem Servranckxem a hudebním skladatelem André Sourisem. Ti ustavili Společnost tajemství, k níž Magritte v roce 1926 přistoupil.Piojan, José, Dějiny umění, sv. 10, Odeon, Praha 1984, s. 49 Je to období jeho intenzívní práce: Jen v roce 1926 namaloval Magritte kolem 60 obrazů.Paquet, s. 90
náhled|vlevo|Magrittova socha v jeho rodišti Lessines V roce 1927 se Magritte rozhodl usadit se v centru surrealismu, v Paříži. S Bruselem se rozloučil v dubnu první samostatnou výstavou (nepočítáme-li amatérsky připravenou studentskou) v galerii Le Centaure. V říjnu toho roku odjel do Francie a spolu s manželkou se usadili v Le Perreux-sur-Marne, pár kilometrů východně od Paříže. Až do svého návratu do Bruselu se zúčastňoval pravidelných setkání pařížské surrealistické skupiny v Café Cyrano na Place Blanche.Lebel, Robert, Die erste surrealistische Generation: René Magritte, in: Surrealismus, Taschen, Köln 1987, s. 174, André Breton i Paul Eluard Magritta znali; od roku 1925 se spolu s Mesensem, Arpem, Picabiou, Schwittersem, Tzarou a Rayem podílel na vydávání časopisů Œsophage (Jícen) a Marie.
Hned od počátku svého pařížského pobytu o sobě Magritte dával vědět. V roce 1928 se zúčastnil skupinové výstavy surrealistických umělců v galerii, kterou si v Paříži otevřel jeho belgický přítel Goemans. Roku 1929 poznal v Paříži Salvadora Dalí.Johannsen, Rolf H., Slavné obrazy. 50 nejvýznamnějších maleb dějin umění, Slovart, Praha 2004, s. 249, Léto toho roku pak strávil spolu s ním a Joanem Miró, Buñuelem, Eluardem a Goemansem v Cadaqués, katalánském letovisku pravidelně vyhledávaném umělci. V roce 1930 se podílel na výstavě surrealistických koláží v galerii Goemans, ještě téhož roku se ale vrátil domů, do Bruselu. Jako hloubavému, serióznímu a v provincii vyrostlému člověku, navíc s nejistým ekonomickým zázemím, mu nákladný život s bohémsky založenými pařížskými přáteli příliš nevyhovoval. Navíc se – dočasně – názorově nepohodl s hlavou pařížských surrealistů, André Bretonem.
I v Belgii ale probíhala velká hospodářská krize, navíc zkrachoval jeho galerista, a tak byli Magrittovi bez prostředků. René proto se svým mladším bratrem Paulem založil Studio Dongo, zaměřené na reklamu. Pomohl mu i přítel Mesens, který od něj zakoupil 11 obrazů.Největší malíři, s. 4 V Bruselu v ulici Esseghem č. 135 žil Magritte životem spořádaného měšťana. Nelze ani s jistotou říci, zda maloval rád. Poté, co si obraz promyslel a zpřesnil jeho podobu pomocí malých skic, nemíval chuť dotvářet ho na plátně. Raději odcházel do své oblíbené kavárny Greenwich, kde hrával šachy. Nikoliv na takové úrovni, jako Duchamp (který v tomto odvětví dokonce reprezentoval Francii), ale prý stejně náruživě.Paquet, s. 19–20
Ve 30. letech se Magrittovi podařilo definitivně prorazit i v cizině. Kromě výstav v Bruselu se jeho dílo prezentovalo na samostatných výstavách v New Yorku a Londýně, symbolické smíření s francouzskými surrealisty představovala společná výstava v galerii pařížské Pierre roku 1933.
Jako většina surrealistických umělců byl i Magritte levicového smýšlení. Celkem třikrát vstoupil do komunistické strany: 1932, 1936 a 1945.Paquet, s. 46; Největší malíři: Život, inspirace, dílo. Surrealismus, č. 101, s. 14, ISSN 1212-8872 Pokaždé se ale jednalo o několikatýdenní záležitost. Magrittovi bylo cizí jakékoliv doktrinářství i realismus, který belgičtí komunisté v umění prosazovali. Roku 1956 obdržel Guggenheimovu cenu pro Belgii.
náhled|vlevo|Magrittův hrob na hřbitově v Schaerbeeku V roce 1957 se Magrittovi přestěhovali do útulného domu v bruselské čtvrti Schaerbeek. Magritte zemřel 15. srpna 1967 na rakovinu slinivky. Je pochován na hřbitově v Shaerbeeku. Jeho manželka Georgette ho následovala roku 1986.
Dílo náhled|Budova Musée Magritte (Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique) stylově ozdobená při otvírání nové instalace v roce 2008
Dnes je chována jedna z největších sbírek Magrittova díla v Musée Magritte (tedy muzea spadajícího pod bruselské Musées Royaux des Beaux-Arts de Belgique), vytvořeného z odkazu Irène Hamoir (manželky Louise Scutenaire). Část díla a domácnost manželů Magrittových jsou vystaveny v Musée René Magritte v jejich starém domě v Jette (Brusel). Další instituce chovající důležitější malířova díla patří Museum voor Schone Kunsten v Gentu, Museum Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu, Muzeum moderního umění (Museum of Modern Art) v New Yorku a Art Institute of Chicago.
Jeho první obrazy z let 1918–1920 vznikaly pod dojmem kubismu a futurismu V roce 1922 mu básník Marcel Lecomte ukázal reprodukce obrazů Giorgia de Chirico.Klingsöhrová-Leroyová, Catrin, Surrealismus, Taschen a Nakladatelství Slovart, Praha 2005, s. 64, Byl to zejména jeho slavný obraz Píseň lásky, který na Magritta zapůsobil. Od té doby zcela změnil náhled na malířství. Začal malovat obrazy, které měly blízko k surrealismu. Za svůj první podařený obraz v tomto duchu považoval Ztraceného žokeje z roku 1926.Paquet, s. 16 Jako u většiny malířů prošla i Magrittova tvorba několika vývojovými stádii. Pro dějiny výtvarného umění je ale nejvýznamnější tvorba z let 1925–1943, kdy se řadil k surrealistům. Většina umělců patřících k tomuto uměleckému směru využívá ve své tvorbě sen, podvědomí, automatismus. Magritte naproti tomu patří k těm, pro něž je prioritní myšlenka. Klade vedle sebe zdánlivě nesourodé předměty a staví je do neočekávaných souvislostí.Huyghe, René (ed.), Umění nové doby, Odeon, Praha 1974, s. 365 Jeho obrazy jsou na první pohled velmi jednoduché, avšak druhý pohled nutí diváka oprostit se od konvenčního myšlení a vnímání světa. Často se zakládají na rozporu mezi předmětem a jeho zobrazením, jejich konfrontace je výsměchem racionálnímu uvažování.Lynton, Norbert, Umění 19. a 20. století, Artia, Praha 1981, s. 125 Příkladem může být jedno z jeho nejslavnějších děl La trahison des images (Zrádnost obrazů) – veristický obrázek dýmky, pod kterým je nápis: „Toto není dýmka“. Mohlo by se zdát, že nápis a obraz si protiřečí, ale není tomu tak. Malba je pouze obrazem dýmky, nejedná se o dýmku jako skutečný předmět. Magritte se skrze své malby snaží postihnout samotnou podstatu tvorby, jeho díla nejsou pouhým zobrazením určité věci, ale zobrazením umělcovy myšlenky a tvůrčího aktu. Důkazem tohoto pojetí může být Magrittův obraz Jasnozřivost z roku 1936, na němž vidíme malíře, před kterým leží na stole jako model vejce. Na plátně je ale pták s roztaženými křídly. Jiný obraz, La Reproduction interdite (Zakázaná reprodukce), zase ukazuje muže dívajícího se do zrcadla. V zrcadle se však odráží jeho záda, nikoliv obličej. Podobně je tomu i s výtvarným uměním: Malba není zrcadlem viděné skutečnosti, snaží se zobrazit to, co se za ní skrývá. Magrittovy obrazy jsou plné fantastična, ale i humoru, sarkasmu a vtipu. Magritte byl sečtělý v oblasti moderní filozofie. Ptá-li se, zda je slovo či výraz jediným možným pojmenováním určité konkrétní věci, a jaký je vztah mezi touto věcí a jejím zobrazením, je možné v tomto tázání spatřovat ohlas četby nejen Husserla a Heideggera, ale i Platóna.
Další tvůrčí období je vymezeno roky 1943–1948. Náhle se na Magrittových obrazech objevují prvky, které jsou známé z díla impresionistů. Plátna jsou zalitá sluncem, mají erotický nádech, paradoxní zobrazování reality však zůstává. Tento obrat byl způsoben prožitkem války. Období je nazýváno slunečním nebo renoirovským. V roce 1948 následovalo tříměsíční tzv. „période vache“ (kravské období). Magritte paroduje manýru fauvistů, obrazy jsou extravagantní, barvy agresivní a křiklavé. Za šest neděl namaloval Magritte v tomto stylu 40 obrazů, ke kolekci sepsal katalog Scutenaire (Les pieds dans le plat). Obrazy Magritte namaloval na základě prvního oficiálního pozvání na výstavu v Paříži. Výrazně rustikální motivy obrazů a katalog psaný silně nářeční francouzštinou (spolu s názvem katalogu by bylo možné přeložit Šlápnout do toho, implicitně „do hovna“) nepokrytě útočil na šovinistický pohled Pařížanů na Belgičany (byli to pro ně neotesaní sedláci). Scuttenaire později přiznal, že skutečně nechtěli Pařížany okouzlit, ale spíše pobouřit.I’ll find a way to slip in a great big incongruity from time to time. Tate Etc. issue 11: Autumn 2007 [2016-12-19]. Silně konfrontační styl periody vaché, který u Magritte ani dříve neměl obdobu, výstavou skončil a v roce 1948 se vrátil ke stylu z 20. a 30. let.