Vavro Oravec (22. června 1915, Tvrdošín, Slovensko – 2007, Švýcarsko?) byl lékař a stomatolog a amatérský keramik a malíř. Po sovětské okupaci roku 1968 odešel do exilu ve Švýcarsku, kde pracoval jako zubní lékař a od roku 1976 se věnoval výhradně výtvarné tvorbě.

Život Vavro Oravec se narodil jako nejmladší ze tří synů v židovské rodině Žigmunda a Jolany Keményových ve slovenském Tvrdošíně v roce 1915. Rodina se z důvodu zaměstnání otce přestěhovala do Bratislavy. Na přání rodičů vystudoval v Bratislavě medicínu (1933–1938) a poté pracoval v nemocnicích v Bardejově a Nitře. Po vzniku Slovenského štátu v březnu 1939 mu byla práce v nemocnici zakázána a vypomáhal pak na úřadu Židovské rady v Bratislavě a jako vychovatel židovských dětí, vyloučených ze škol. K jeho žákům patřil i pozdější redaktor satirického časopisu Roháč a spisovatel Pavel Taussig.

Vavro projevil malířský talent již v dětství, ale malovat se nikdy neučil. Po zákazu lékařské činnosti absolvoval tříměsíční přeškolovací kurs v ateliéru keramičky J. Horové a S. Fischerové v Bratislavě. Na podzim 1944 byl zatčen a deportován do koncentračního tábora v Osvětimi a odtud do koncentračních táborů Gross Rosen a Blechhammer. Válku přežil a po jejím skončení odešel do Prahy, kde na Karlově Univerzitě vystudoval stomatologii. Od roku 1948 do roku 1968 pak pracoval jako zubní lékař ve zdravotním středisku v Praze. Ve volném čase se snažil doplnit své malířské vzdělání návštěvou kurzů kreslení u Jana Baucha. Měl přátele mezi malíři ze skupiny Máj 57 (R. Fremund, R. Piesen, J. Kolínská, J. Balcar, Z. Sekal a další), kteří mu dávali konzultace. Byl zubním lékařem rodiny Medkových a často docházel také k Mikuláši Medkovi, se kterým se radil o technice malby.

Poprvé vystavoval se skupinou malujících lékařů v roce 1955 v divadle E. F. Buriana.Primusová A, 2007, s. 111 Tehdy začal cílevědomě malovat. V letech 1955–1966 měl sedm samostatných výstav v menších pražských výstavních sálech a roku 1964 se zúčastnil výstavy skupiny Máj v Nové síni. Roku 1967 měl samostatné výstavy v Paříži, Mnichově a Linci.

Po srpnové okupaci odešel v září 1968 do exilu v Bernu ve Švýcarsku, kde pak v letech 1969–1976 pracoval jako zubní lékař v místním zdravotním středisku. Roku 1976 utrpěl úraz a odešel do důchodu.Vladimír Skalský, Naďa Vokušová, Dlhá cesta Vavra Oravca dvadsiatym storočím Po zbytek života se věnoval výhradně výtvarné tvorbě. Od roku 1969 vystavoval v různých galeriích ve Švýcarsku Německu a Londýně. Roku 1999 měl výstavu v Galerii Franze Kafky v Praze.

Dílo Vavro Oravce bylo výrazně ovlivněno jeho židovstvím, proto na konci svého života daroval 32 obrazů Židovskému muzeu v Praze. Ty byly vystaveny roku 2001 ve Španělské synagoze a roku 2005 k malířovým devadesátinám v Galerii Millennium.

Dílo Vavro Oravec začal cílevědomě malovat už v 50. letech a brzy ovládl základy malířské techniky. Uchoval si však originalitu naivního pohledu, neotřelou citovost a osobitý výraz. Jeho tváře dětí a mladých dívek jsou obklopené zvláštním smutkem a navazují na válečné zkušenosti. Podle Jaromíra Pečírky, který psal o Oravcově výstavě portrétů roku 1959 „je v jeho obrazech něco tajemné, jako by se v nich skrývaly zbytky nebo záblesky nějakých prastarých kultur, patina čehosi starého, prožitého a milovaného nejen samotným malířem, ale i jeho předky“.

Kromě několika krajin a figur maloval hlavně portréty. Silnou inspirací pro něj byl Franz Kafka, jehož portrét je mezi jeho díly několikrát. V 60. letech se načas přiklonil k abstrakci. Po odchodu do exilu se v jeho obrazech objevily vzpomínky na pobyt v Osvětimi a prožitky z pochodu smrti. Maloval také stylizované imaginární portréty svých oblíbených malířů (Amedeo Modigliani, Marc Chagall, Paul Klee, Karel Černý) a spisovatelů (Marcel Proust, Robert Walser, Hermann Hesse, Ernst Troller).

Vavrovy obrazy jsou výsledkem soustředěného hledání, pokorného přemýšlení a intenzivní práce na základě vlastní zkušenosti. Nikdy nezískal technickou jistotu a zručnost profesionálů, ale tento nedostatek se v jeho obrazech stal spíše předností a znakem autenticity. V jeho díle není patrný žádný výrazný vývoj ani převratné změny. K nepříliš širokému okruhu svých námětů se vždy znovu vrací v soustředných kruzích a novými prostředky objevuje některou jejich dosud skrytou stránku.Arno Pařík: Vavro Oravec - malíř duše, Židovské muzeum v Praze, 18. 01. 2001 - 30. 04. 2001

Zastoupení ve sbírkách Židovské muzeum v Praze Galerie moderního umění v Roudnici nad LabemVavro Oravec: Modrý obdélník, 1960 Východočeská galerie v Pardubicích

Výstavy

Autorské 1955, 1956 Praha, divadlo E. F. Buriana 1959 Praha, foyer divadla Rokoko 1961 Praha, foyer divadla Na zábradlí 1962 Praha, foyer Komorního divadla 1965 Praha, Galerie na Karlově náměstí 1966 Praha, Malá galerie Čs. spisovatele 1967 Mnichov, Neue Müncher Galerie 1967 Paříž, La Nouvelle Galerie 1967 Linec, Galerie am Taubenmarkt 1969 Bern, Galerie Schindler 1970 Bern, Zärtiger Galerie 1970 Würzburg, Galerie Radegundis Villinger 1970 Londýn, Gallery Petit 1971 Laufen, Galerie Brauereikeller 1972 Gstaad, Kunstverein 1973 Bern, Atelier Elisabeth Röthlisberger 1974 Curych, Galerie Walchenturm 1975 Würzburg, Galerie Radegundis Villinger 1976 Schloss Jegensdorf; Naters, Junkerhof 1977 Münsingen, Galerie Wagerad 1977, 1980 Bern, Zähringer Galerie 1981 Burgdorf, Galerie Schlossberg 1984, 1986 Bern, Zähringer Galerie 1987 Bern, Galerie Papillon 1992, 1995, 1996 Bern, Zähringer Galerie 1999 Vavro Oravec: Žil jsem v Praze, Galerie Franze Kafky, Praha 1999 Bern, Kälim & S.Ramsayer Galerie 2005 Vavro Oravec: Výstava k 90. narozeninám umělce / Exhibition to mark 90th birthday of the artist, Galerie Millennium, Praha 2006 Památník Terezín

Kolektivní (výběr) 1964 Tvůrčí skupina Máj, Galerie Nová síň, Praha 1966 Přírůstky do sbírek Východočeské galerie Pardubice v letech 1965–1966 1967 Ze současné tvorby našich malířů (Obrazy z let 1957–1966), Východočeská galerie v Pardubicích 1967 Socha a kresba, Mánes, Praha 1967 1. pražský salon, Bruselský pavilon, Praha 2000 Kódy a znamení, České muzeum výtvarných umění, PrahaEva Petrová, Kódy a znamení, Ateliér 12, 22, 1999/01/04, s. 5

Reference

Literatura Adriana Primusová: Skupina Máj 57, Úsilí o uměleckou svobodu na přelomu 50. a 60. let, Správa pražského hradu, Praha 2007, ISBN 978-80-903876-1-4

Katalogy Vavro Oravec: Portréty 1956–1958, text František Dvořák, Divadlo Rokoko, Praha Vavro Oravec, text Antonín Hartmann, Svaz československých výtvarných umělců, Praha 1965 Vavro Oravec: Žil jsem v Praze, text Antonín Hartmann, Galerie Franze Kafky, Praha 1999 Vavro Oravec: Výstava k 90. narozeninám umělce / Exhibition to mark 90th birthday of the artist, text Arno Pařík, Galerie Millennium, Židovské muzeum v Praze 2005

Tvůrčí skupina Máj, Galerie Nová síň, Praha 1964 I. pražský salon, Svaz československých výtvarných umělců, Praha 1967 Socha a kresba, text Eva Petrová, Svaz československých výtvarných umělců, Praha 1967 Ze současné tvorby našich malířů: Obrazy z let 1957–1966, text Jitka Boučková, Východočeská galerie v Pardubicích 1967

Externí odkazy

Kategorie:Čeští malíři 20. století Kategorie:Slovenští malíři Kategorie:Čeští lékaři Kategorie:Čeští emigranti a exulanti Kategorie:Narození v roce 1915 Kategorie:Narození 22. června Kategorie:Narození v Tvrdošíně Kategorie:Úmrtí v roce 2007 Kategorie:Muži Kategorie:Čeští malíři 21. století