Carmen

Carmen je čtyřaktová opera francouzského skladatele Georgese Bizeta. Libreto, které napsali Henri Meilhac a Ludovic Halévy, je založeno na stejnojmenné novele Prospera Mériméea. Toto scénické dílo bylo poprvé provedeno v Théâtre de l'Opéra-Comique (Divadlo komické opery) v Paříži dne 3. března 1875. Při premiéře opera šokovala obecenstvo a způsobila skandál svým porušením dobových konvencí.

Bizet zemřel náhle po 33. představení opery, aniž by tušil, že jeho dílo získá během následujících deseti let mezinárodní uznání. Carmen se od té doby stala jednou z nejpopulárnějších a nejčastěji uváděných oper tzv. klasického kánonu; „Habanera“ z prvního jednání a „Toreadorova píseň“ z druhého jednání patří mezi nejznámější operní árie.

Opera je napsána v žánru opéra comique s hudebními čísly propojenými mluvenými dialogy. Děj je umístěn do Sevilly v jihozápadním Španělsku a jejího okolí. Vypráví o tragickém příběhu Dona Josého, naivního vojáka, který je sveden úskoky ohnivé a zároveň svému osudu odevzdané cikánky Carmen. José opouští svou milou z mládí Micaelu a utíká od vojenských povinnosti, přesto nakonec ztrácí Carmeninu lásku kvůli proslulému toreadorovi Escamillovi. Děj končí opět v Seville v blízkosti arény pro býčí zápasy, kde José v žárlivém zoufalství probodne svou bývalou milenku dýkou, když se Carmen odmítne k němu vrátit. Vyobrazení proletářského života dělnic z továrny na cigarety, pašeráckého prostředí, nemorálnosti a bezpráví a tragická smrt hlavní postavy na jevišti znamenaly průlom ve francouzské opeře a vyvolávaly kontroverze.

Po premiéře se většina recenzí vyjadřovala kriticky a francouzská veřejnost byla k této opeře v zásadě lhostejná. Carmen si však získala zpět svou pověst díky sérii inscenací mimo Francii, v Paříži se opět hrála až roku 1883. Poté rychle získala popularitu doma i v zahraničí. Podle názoru pozdějších komentátorů Carmen tvoří most mezi tradiční opéra comique a realistickým žánrem zvaným verismus, který charakterizoval italskou operu konce 19. století.

Hudební kvality opery Carmen od té doby doznaly širokého uznání pro brilantní melodie, harmonii, atmosféru, instrumentaci a také dovednost, s jakou Bizet dokázal hudebně reprezentovat emoce a utrpení svých postav. Po smrti skladatele byla partitura předmětem významných změn, včetně zavedení recitativů namísto původních mluvených dialogů; neexistuje standardní vydání opery a existují různé názory na to, jaké verze nejlépe vyjadřují Bizetovy záměry. Opera byla mnohokrát nahrána, od první akustické nahrávky v roce 1908 až po mnohé televizní a filmové záznamy a scénické adaptace.

Přestože byl Bizet laureátem Římské ceny, měl v Paříži 60. let 19. století velké problémy s uváděním svých scénických děl. Dva hlavní operní domy, Národní pařížská opera (Opéra national de Paris, Opéra) a Komická opera (Théâtre national de l'Opéra-Comique, Opéra-Comique), uváděly tehdy hlavně konzervativní repertoár, což omezovalo příležitosti pro mladé francouzské talenty. Bizetův profesionální vztah s Léonem Carvalhem, ředitelem nezávislé společnosti a stejnojmenného divadla Théâtre Lyrique, mu umožnil přivést na scénu dvě celovečerní opery, Lovce perel (1863) a Krásku z Perthu (1867), žádná z nich však u veřejnosti nedosáhla většího úspěchu.

Když se po francouzsko-pruské válce v letech 1870–1871 do Paříže opět navrátil umělecký život, Bizet dostal více příležitostí pro uvádění svých děl; jeho jednoaktová opera Džamilé byla uvedena v Opéra-Comique v květnu 1872. Ačkoli tato inscenace propadla a byla stažena po 11 představeních, vedla k další objednávce od divadla, tentokrát na celovečerní operu, pro kterou měli vytvořit libreto Henri Meilhac a Ludovic Halévy. Halévy, který napsal text Bizetovy studentské opery Le docteur Miracle (1856), byl bratrancem Bizetovy ženy Geneviève; on i Meilhac měli solidní pověst jako libretisté mnoha operet Jacquese Offenbacha.

Bizet byl potěšen zakázkou Opéra-Comique a vyjádřil svému příteli Edmundovi Galabertovi své uspokojení „v absolutní jistotě, že jsem našel svou cestu“. Námět byl předmětem diskusí mezi skladatelem, libretisty a managementem Opéra-Comique; Adolphe de Leuven učinil jménem divadla několik návrhů, které byly zdvořile odmítnuty. Byl to Bizet, který jako první navrhl adaptaci novely Prospera Mériméea Carmen. Mériméeova novela je směsicí cestopisné a dobrodružné historky, snad inspirované spisovatelovými dlouhými cestami po Španělsku v roce 1830, a původně vyšla v roce 1845 v časopise Revue des deux Mondes. Možná byl také částečně ovlivněn básní Alexandra Puškina Cikáni z roku 1824, kterou Mérimée přeložil do francouzštiny; Existuje také verze, že novela vznikla na základě historky, kterou Mériméeovi vyprávěla jeho přítelkyně, hraběnka de Montijo. Bizet se poprvé mohl setkat s tímto příběhem během svého pobytu v Římě v letech 1858–60, protože jeho deníky zmiňují Mériméea jako jednoho ze spisovatelů, jejichž díla v té době četl.

Postavy náhled|upright=0.7|První představitelka Carmen, Célestine Galli-Marié|alt=stojící postava ženy v barevném zdobeném oblečení

postavahlaspremiérové obsazení 3. března 1875dirigent: Adolphe Deloffre Carmen, cikánská dívka mezzosoprán Célestine Galli-Marié Don José, desátník dragounů tenor Paul Lhérie Escamillo, toreador basbaryton Jacques Bouhy Micaela, vesnická dívka soprán Marguerite Chapuy Zuniga, poručík dragounů bas Eugène Dufriche Morales, poručík dragounů baryton Edmond Duvernoy Frasquita, společnice Carmen soprán Alice Ducasse Mercédes, společnice Carmen mezzosoprán Esther Chevalier Lillas Pastia, hostinský mluvená role M. Nathan Le Dancaïre, podloudník baryton Pierre-Armand Potel Le Remendado, podloudník tenor Barnolt průvodce mluvená role M. Teste Sbor: vojáci, mladí muži, dívky z továrny na cigarety, Escamillovi příznivci, Cikáni, obchodníci a prodejci pomerančů, policisté, toreadoři, lid, uličníci. Detaily obsazení jsou tak, jak je uvádí Mina Curtiss (Bizet and His World, 1959) z původního klavírního a vokálního výtahu. Návrhy jevištní scény jsou připsány Charlesovi Ponchardovi.

Shrnutí Místo: Sevilla ve Španělsku a okolní kopce Čas: kolem roku 1820

1. jednání

Náměstí v Seville. Po pravé straně jsou dveře do továrny na tabák. V zadní části je most. Vlevo je strážnice.

Skupina vojáků odpočívá na náměstí, čeká na výměnu stráže a komentuje kolemjdoucí („Sur la place, chacun passe“). Objeví se Micaela hledající Josého. Morales jí říká, že „José ještě nemá službu“ a zve ji, aby s nimi počkala. Micaela odmítá a říká, že se vrátí později. José přichází s novou hlídkou, kterou vítá a napodobuje skupina uličníků („Avec la garde montante“).

náhled|300px|Litografie prvního jednání z premiéry, foto Pierre-Auguste Lamy, 1875|alt=černobílý pohled na jeviště s desítkou postav, vzadu namalovaný most a vysoké domy

Když zazvoní tovární zvon, objeví se dívky z továrny na cigarety a žertují s mladými muži z davu („La cloche a sonné“). Přichází Carmen a zpívá svou provokativní habaneru o nezkrotné povaze lásky („L'amour est un oiseau rebelle“). Muži jí prosí, aby si vybrala svého milence, po chvíli škádlení Carmen hodí květinu k Donu Josému, který ji doposud ignoroval, ale nyní je naštvaný její drzostí.

Když se ženy vrátí do továrny, Micaela se vrací a dává Josému dopis a polibek od jeho matky („Parle-moi de ma mère!“). Předčítá přání své matky aby se vrátil domů a oženil se s Micaelou, která v plachých rozpacích utíká. Právě když José prohlašuje, že je připraven naplnit přání matky, vyhrnou se z továrny rozrušené ženy. Zuniga, velitel stráže, se dozvídá, že Carmen napadla jednu ženu nožem. Když je vyzvána k vysvětlení, Carmen odpovídá s výsměšnou vzdorovitostí („Tra la la… Coupe-moi, brûle-moi“), Zuniga nařídí Josému, aby jí svázal ruce, než sám nachystá vazební příkaz. Carmen, ponechaná sama s Josém, ho okouzlí seguidillou, ve které zpívá o noci tance a vášně se svým milencem – kterým může být kdokoliv – v krčmě Lillase Pastii. Zmatený a přesto uchvácený José souhlasí s tím, že jí uvolní ruce. Když je odváděna, Carmen srazí eskortu k zemi a se smíchem uteče. José je zatčen pro zanedbání povinnosti.

2. jednání

Krčma Lillase Pastii

Uplynuly dva měsíce. Carmen a její přítelkyně Frasquita a Mercédes baví Zunigu a další důstojníky („Les tringles des sistres tintaient“) v Pastiově krčmě. Carmen se s potěšením dozvídá o propuštění Josého z dvouměsíčního uvěznění. Venku sbor a průvod oznamují příchod toreadora Escamilla („Vivat, vivat le Toréro“). Je pozván dovnitř a představuje se „Toreadorovou písní“ („Votre toast, je peux vous le rendre“) a zaměří svůj pohled na Carmen, která ho zcela ignoruje. Lillas Pastia vyhání dav a vojáky pryč.

Když zůstanou pouze Carmen, Frasquita a Mercédes, přicházejí podloudníci Dancaïre a Remendado a odhalí své plány zbavit se nedávno získaného pašovaného zboží („Nous avons en tête une affaire“). Frasquita a Mercédes jsou ochotni jim pomoci, ale Carmen odmítá, protože si přeje čekat na Josého. Když podloudnící odejdou, přichází José. Carmen ho zve k důvěrnému exotickému tanci („Je vais danser en votre honneur… La la la“), do její písně však začne znít vzdálené troubení polnice z kasáren. Když José říká, že se musí vrátit do služby, vysmívá se mu a on odpovídá tím, že jí ukáže květinu, kterou na něho hodila na náměstí („La fleur que tu m'avais jetée“, „květinová arie“). Pochybující Carmen požaduje, aby jí dokázal svou lásku tím, že s ní odjede. José odmítá dezertovat, ale když se připravuje k odchodu, vstoupí Zuniga hledající Carmen. José a Zuniga spolu začnou bojovat, avšak jsou od sebe odtrženi navrátivšími se podloudníky, kteří Zunigu zadrží. Po útoku na nadřízeného důstojníka nemá José jinou možnost než se připojit ke Carmen a pašerákům („Suis-nous à travers la campagne“).

3. jednání náhled|upright|200px|Magdalena Kožená (Carmen) a Jonas Kaufmann (Don José) na festivalu v Salcburku 2012

Divoké místo v horách

Carmen a José přicházejí s pašeráky a jejich kořistí („Écoute, écoute, compagnons“). Carmen již José omrzel a s opovržením ho nabádá, aby se vrátil ke své matce. Frasquita a Mercédes se baví tím, že si navzájem vykládají své štěstí z karet; Carmen se k nim přidá a zjistí, že jí karty předpovídají její a Josého smrt. Ženy odcházejí, aby podplatily celníky střežící toto místo. José je určen pro strážní službu.

Micaela vstoupí s průvodcem, hledá Josého, rozhodnutá ho před Carmen zachránit („Je dis que rien ne m'épouvante“). Když uslyší výstřel, ve strachu se ukryje; je to José, který vystřelil na vetřelce, kterým se ukázal být Escamillo. Josého radost ze setkání s toreadorem se obrací v hněv, když Escamillo deklaruje své vzplanutí ke Carmen. José se začne s Escamillem prát („Je suis Escamillo, toréro de Granada“), jsou ale přerušeni vracejícími se pašeráky a dívkami („Holà, holà José“). Escamillo odchází a přitom zve všechny na nejbližší býčí zápasy do Sevilly. Micaela je objevena; zpočátku s ní José nechce odejít ani přes Carmeniny posměšky, ale pak souhlasí s odchodem jakmile mu Micaela řekne, že jeho matka umírá. Když odchází, slíbí, že se vrátí. V dálce je slyšet Escamillo zpívající toreadorovu píseň.

4. jednání náhled|Čtvrté jednání: náměstí v Seville|alt=Pohled z dáli na jeviště plné lidí, vzadu vysoké kulisy domů

Náměstí v Seville. V pozadí zdi starého amfiteátru

Carmen

Źródło i licencja