Rumpálův dům (č. p. 41) je historický měšťanský dům ze 16. století na Velkém náměstí v Prachaticích s bohatou renesanční sgrafitovou výzdobou, tematicky čerpající z Ovidiových Proměn, ale i z humanistických a hermetických spisů. Název domu poukazuje na patricijskou rodinu Rumpálů, v jejímž vlastnictví byl dům až do roku 1671. V domě sídlil od roku 1671 měšťanský pivovar, od 3. května 1958 chráněná kulturní památka.
Popis Jednopatrový měšťanský dům ve východní frontě Velkého náměstí. Čelní fasáda je tříosá, boční jednoosá, hlavni vstup do domu je gotickým lomeným vstupní portálem z prachatického dioritu. V popředí přízemí jednopatrového domu je podloubí nesené čtyřmi kamennými pilíři se třemi oblouky a jedním obloukem z boční strany. Celá fasáda domu do náměstí je pokryta figurálním a ornamentálním sgrafitem červenohnědé barvy. Zaklenutí podloubí je provedeno renesančními valenou klenbou s trojbokými výsečemi. Dům má zajímavou vnitřní dispozici, část prostor je zaklenuto křížovými a valenými klenbami s výsečemi. Součástí dispozice je i průchozí pasáž spojující Velké náměstí s Křišťanovou ulicí. V domě jsou dochovány historické konstrukce z období gotiky – sklepy, části obvodového zdiva přízemí včetně kamenných portálů. Z období renesance pochází předložené loubí, většina hmoty domu i sgrafitová západní fasáda. Křížová klenba síně v přízemí, u vstupu do pasáže z Velkého náměstí, je pravděpodobně rovněž renesanční. V křídle do Křišťanovy ulice, v patře původního kinosálu, je pravděpodobně dochována původní raně renesanční atika, může však jít i o pozůstatek spodní části pozdně gotického stupňovitého štítu. Areál zahrnuje dům do náměstí, dvůr, bývalou sladovnu při Křišťanově ulici a bývalý pivovar. Přední stavení je podsklepené. Střecha sedlová, na předstupujícím nároží zvalbená část.
Historie náhled|Rumpálův dům okolo roku 1900Dům vznikl v polovině 15. století jako součást výstavby nového bloku domů na východní straně původně mnohem většího náměstí, které se tím zmenšilo téměř na polovinu. Výstavba souvisela s rozvojem města po husitských válkách, má přímou souvislost s výstavbou nového Rožmberského hrádku u Horní brány (přibližně v letech 1446–1448) a tím vyvolanou potřebu dalších parcel pro nové měšťanské domy (gotické lomené vstupní portály u tohoto bloku domů jsou datovány zhruba do poloviny 15. století, vstupní portál Rumpálova domu je ale o něco mladší a vznikl pravděpoodbně až po roce 1500). Po roce 1501 proběhla u tohoto bloku domů postupná výstavba předsazeného podloubí a tím rozšíření domů směrem do náměstí. Kamenické prvky dříků nosných sloupů podloubí jsou tak ještě pozdně gotické, stejného stylu a pravděpodobně ze stejné kamenické dílny jako sloupy vnější části Dolní brány nebo božích muk v Městské Lhotce (shodně datovány do roku 1527). Dům byl poté renesančně přestavěn mezi lety 1570–1580 (pravděpodobně někdy po r. 1571). Po požáru v roce 1832 bylo stavebním úřadem v Písku nařízeno snesení původní obloučkové atiky s vrcholovými čučky (podoba atiky ve stylu Scuoly Grande di San Marco v Benátkách je zezadu viditelná na obrazu Jindřicha de Verle z roku 1670), od této doby je fasáda ukončena pouze korunní římsou (jde ale o původní renesanční římsu, původně však kordonovou, oddělující původní druhé atikové patro). Po požáru byla rovněž změněna orientace střechy z původně kolmé k průčelí na podélnou. V 19. století byla taktéž upravena sladovna s průčelím do Křišťanovy ulice, většina hmoty objektu sladovny ale pravděpodobně zůstala zachována, jak napovídadají dochované zbytky štítu v patře i členění uličního průčelí na dvě části, které odpovídá i vyobrazení objektu na obraze Jindřicha de Verle z roku 1670. Úpravy se tedy týkaly spíše vnitřního členění. Ve 20. století dále upraveno patro sladovny na kinosál. alt=Rekonstrukce možné renesanční podoby domu ve dvou variantách atikového zakončení, stav před odstraněním atikového patra v roce 1832.|náhled|Rekonstrukce možné renesanční podoby domu ve dvou variantách atikového zakončení, stav před odstraněním atikového patra v roce 1832. Prvními, v archivech dohledatelnými, vlastníky domu byl přední patricijský rod Rumpálů, který dům vlastnil v průběhu 16. a 17. století. Významnou osobností spjatou s přestavbou domu byl dlouholetý člen městské rady i literátského bratrstva, zámožný obchodník se solí Šebestián Rumpál, který jej vlastnil do roku 1588 (poprvé je jako vlastník domu uváděn v Soupisu hadlovníků se solí v roce 1570). Šebestián Rumpál odkázal v roce 1588 "dům s pivovarem", v ceně 858 kop gr. míš. (plus navíc ještě s pivovarským nádobím v ceně 200 kop gr. míš.), svému druhému synovi Matoušovi, kterému v té době bylo pouhých 15 let. "Opatrováním" domu byla prozatím pověřena manželka Kateřina. Ve vlastnictví rodu Rumpálů dům zůstal až do roku 1671, kdy jej za 1 400 zlatých odkoupilo město a zřídilo zde městský pivovar a později obnovilo i sladovnu. Šlo o koupi již existujícího pivovaru (jednoho z největších ve městě) od rodiny Rumpálů. Pivovar je v domě doložen již za Šebestiána Rumpála, jak dokládá závěť Šebestiána Rumpála, závěti jednotlivých měšťanů, ve kterých bývá často uvedeno, že nebožtík dlužil Šebestiánu Rumálovi za sudy piva, Soupis obyvatel z roku 1585, kdy je v domě uváděn sládek Marek ze Strakonic a také vyobrazení šaška s korbelem na boční fasádě domu. V letech 1851 až 1916 dům vlastnilo právovárečné měšťanstvo. Ve druhé polovině 20. století byl dům užíván kromě bydlení (patro do náměstí) i jako kino (v křídle do Křišťanovy ulice), loutkové divadélko (boční křídlo) a pekárna (nebytový prostor v přízemí). V současné době v domě převažuje obchodní využití.
Popis sgrafitové výzdoby Sgrafita na domě jsou zhotovena poměrně náročnou technikou, kdy červenohnědá sgrafita jsou dále kolorována a stínována modrošedou barvou a ryté linky dále vytaženy červenou barvou. Barevnost i forma vyobrazení vycházejí z tehdy módního římského manýristického stylu „all´antica“. Sgrafita vznikla někdy mezi lety 1570–1580 (zřejmě někdy po roce 1571, kdy dům pravděpdoobně procházel přestavbou), v době kdy dům vlastnil bohatý solní obchodník Šebestián Rumpál. Dataci vzniku sgrafit někdy kolem roku 1571 by odpovídala i datace použitých grafických listů a rovněž způsob orámování okeních otvorů, který je shodný s orámováním oken v přízemí Staré radnice z téhož roku. Fasáda byla poprvé restaurována v roce 1863, poslední restaurování proběhlo v letech 2005 a 2009, kdy byla sgrafita pečlivě očištěna od všech pozdějších přemaleb a nevhodných restaurátorských zásahů, fixována a retušována.
Sgrafitová renesanční výzdoba se dochovala na celé ploše čelní a boční fasády. Probíhá ve třech horizontálních pásech, které jsou od sebe vždy odděleny ornamentálně zdobenou páskou.
Spodní pás mezi pilíři – zoomorfní motivy (člověk jako chameleon) Spodní pás výzdoby fasády tvoří cvikly oblouků zdobené rostlinnými ornamenty, groteskovými a zoomorfními postavami. Oblouky loubí jsou zvýrazněny pásem vyplněným rostlinným dekorem. Uprostřed, nad hlavicí každého pilíře, vystupuje dekorativní trojúhelník s akantovou ozdobou uprostřed. alt=Rumpálův dům, chameleon (lev který se plazí po zemi)|náhled|Rumpálův dům, chameleon (lev který se plazí po zemi)Před záklenkem prvního oblouku je vlevo vyobrazen drak se lví hlavou. Vyobrazení tohoto tvora zde může mít vícero symbolických významů. Jednak zde může jít o znázornění Genia loci, tedy boha místa, ve zpodobnění ochranného dráčka, který má, podle římských tradic, ochraňovat dům i jeho obyvatele a přinášet štěstí. Vyobrazení zde může rovněž zpodobňovat Pýthóna nebo Glykóna, nevyzpytatelného bůžka, který dokáže léčit a předpovídat budoucnost, někdy též považovaného za reinkarnaci Asklepia. Had nebo drak jsou podle křesťanské ikonografie rovněž symboly hříchu. Pravděpodobně je zde tedy záměrně vyjádřena určitá ambivalentnost tohoto stvoření, ne nepodobného Chiméře, reprezentujícího dobré i špatné vlastnosti. Tento dualismus je blízký římskému gnosticismu. Vyobrazení zde má ale pravděpodobně původ ve spise Pica della Mirandoly: "Řeč o důstojnosti člověka" (Oratio de dignitate hominis, 1486). Tato kniha je často považována za manifest renesančního humanismu, kombinující v sobě různé filozifické a náboženské tradice jako platonismus, aristotelismus, hermetismus, kabalu i křesťanství. Ve spise je popisována dvojí přirozenost člověka, jež je schopen se snížit na úroveň zvířete a zároveň se může svojí vůlí, cestou duchovního vzestupu, přiblížit i Bohu. Člověk je dle Pica tvůrcem sebe sama, svého štěstí i svého osudu. Člověk je zde tak nazýván chameleonem, který v řecké etymologii slova znamená lev, který se plazí po zemi a přesně takto vypadá i vyobrazení tohoto tvora na fasádě domu. alt=Rumpálův dům, Nymfa|náhled|Rumpálův dům, NymfaDruhé vyobrazení zleva, mezi prvním a druhým obloukem, zde obecně zpodobňuje lesní nymfu Dryádu, symbol spříznění s přírodou a symbol ženské sexuality. Ve starověkém Řecku byla uctívána bohyně Helena Dendritis (Helena stromová), spojovaná s věčnou krásou, sexualitou a plodností, tedy s někým, kdo se stále obnovuje a ožívá jako strom. Znázorňuje zde tak nekonečnou životní sílu přírody, démona krásy, sexuality a plodnosti. Později byla tato Helena zlidštěna v příbězích Trojské války do podoby Heleny Trojské. alt=Rumpálův dům, Satyr|náhled|Rumpálův dům, Satyr
Další výjev, mezi druhým a třetím obloukem, zobrazuje Satyra, symbol prostopášnosti i mužské sexuality a neukojitelné žádostivosti.
Kde jsou nymfy a Satyrové, tam je obvykle i Dionýsos (Bakchus), který je bohem vína a nespoutaného veselí a který je vyobrazen na čtvrtém výjevu. Dionýsos je zde symbolem nižších charakterových rysů, zlomyslnost, nezodpovědnost a chaosu, ale také radosti ze života, nespoutané svobody, volné lásky a inspiracie. Dionýsos drží ve svých rukou roh hojnosti, symbol štěstí a blahobytu. Novoplatonici Dionýsa přímo nezavrhují, ale spojují ho s mystickou extází. Zatímco Apollón symbolizuje řád, rozum a harmonii. Dionýsos je spojen s vášní, vytržením, iracionalitou a mystickým prožitkem. Podle Pica della Mirandoly musí člověk projít obojím, nejprve se stát „apollónským“, aby mohl bezpečně být „dionýským“. Pokud dionýské cestě nepředchází apollónská cesta očištění a uspořádání duše, může vášeň směřovat k pouhé smyslovosti. Pokud však člověk projde apollónskou cestou, rozum tuto vášeň neusmrcuje, ale usměrňuje ji k vyššímu cíli. Tentýž princip vášně se pak stává prostředkem k extázi a mystickému sjednocení s Bohem. náhled|Rumpálův dům, Bakchus a Ceres|alt=Rumpálův dům, Bakchus a CeresSestavu spodního pásu na boční fasádě pak doplňuje Ceres, bohyně úrody a plodnosti. Postava Ceres na fasádě se svou pravou rukou opírá o lopatku na obilí. Ceres (Démétér) zde představuje archetyp matky, která dává život, živí a pečuje, ale zároveň vytváří závislost. Rovněž je zde symbolem vnitřní síly, schopnosti projít těžkými životními zkouškami (symbolizovanými ztrátou dcery Persefony) a schopnosti obnovy, podobně jako příroda prochází cykly jara, sklizně, podzimu a zimy. Celý související příběh Únosu Persefony bohem podsvětí Plutem je zpracován v V. knize Ovidiových Proměn. Tento výjev zde tedy může rovněž odkazovat na tzv. Eleusinská mystéria, prastarý rituál, chápáný jako zasvěcení do skrytého souladu mezi lidskou duší a kosmickým řádem. Renesanční humanisté, jako byli Marsilio Ficino a Giovanni Pico della Mirandola, chápali Eleusinská mystéria jako alegorii duchovní proměny: Persefona se zde stala obrazem lidské duše, Démétér obrazem božské moudrosti a návrat z podsvětí pak symbolem probuzení vyššího vědomí. Podle Ficina je lidská duše prostředníkem mezi pozemským a nebeským světem. Duše v člověku odráží celý vesmír a může se skrze očištění a kontemplaci vrátit ke svému božskému zdroji – podobně jako Persefona vystupuje z podsvětí zpět na svět. U renesančních hermetiků tedy nebyla iniciační zkušenost jen náboženským rituálem, ale cestou k poznání skrytých vazeb mezi duší, přírodou a kosmem.