Rhythm 0 (česky Rytmus 0) byla šestihodinová performance srbské umělkyně Mariny Abramović ve Studiu Morra v Neapoli roku 1974. Během performance vystavila Abramović sebe sama návštěvníkům galerie, kteří měli k dispozici 72 předmětů, které mohli vůči umělkyni jakkoliv použít. Dané předměty byly například růže, peříčko, parfém, med, chléb, hroznové i alkoholické víno, ale i nůžky, skalpel, břitvy či zbraň s jedním nábojem.
Mezi umělkyní a publikem nebylo žádné omezení – Abramović se sebou skutečně nechala jakkoliv manipulovat. Role perfomerky a diváka se tudíž proměnila, Abramović byla pasivní účastník performance, diváci aktivní. Ericha Fishcher Lichte v knize Estetika performativity tento jev označuje za „záměnu rolí".
Účelem peformance-experimentu bylo dle Abramović zjistit, kam je až člověk v takové situaci schopen zajít. Velkou roli zde nejspíš hrála i tzv. davová psychóza. Podle jejích slov díky této zkušenosti přišla na to, že publikum je schopné člověka zabít.
Perofmance vyvolala rozporuplné reakce. Na jednu stranu kritika obdivovala nasazení a ideu Abramović, na stranu druhou měli tendenci Abramović považovat za psychicky narušenou, když jako žena byla ochotna nechat samu sebe takto zneužívat. Tato kritika se ozývala nejvíce v Abramović domovské Jugoslávii (konkrétně v Srbsku), kde měli dokonce tendenci se jí vysmívat. Je důležité si uvědomit, že v roce 1974 měla Abramović teprve 28 let a vstupovala na umělecké pole, kde doposud dominovali muži.
Performance připomíná dřívější počin Yoko Ono Cut Piece (1964/5/6).
Performance Na stole byly návštěníkům předloženy následující instrukce:
Abramović později řekla, že během perfomance dosáhla svých psychických i fyzických limitů. Ze začátku bylo jednání návštěvníků a návštěvnic neškodné. Nabízeli ji růži, krmili ji či hladili. Postupem času však odhazovali zábrany a nebáli se nečinnou performerku vystavovat čím dál tím nepříjemnějším situacím. Po třech hodinách jí někdo žiletkou rozřízl šaty. O hodinu později začali návštěvníci umělkyni řezat do kůže. Jeden návštěvník jí pořezal krk a následně sál její krev. Abramović ve svém životopisu Walk Through Walls (2016) píše, že byla přesvědčená, že kdyby neměli přítomní italští muži s sebou své manželky, určitě by se někdo z nich pokusil ji znásilnit. Performance vyeskalovala, když nějaký z přítomných mužů Abramović přiložil nabitou zbraň ke spánku a položil Abramović ruku na spoušť. Abramović sama tvrdí, že byla v daný moment pro umění skutečně ochotna zemřít.
Existuje více variant závěru performance. Jedna z nich vypovídá o tom, že Abramović po uplynutí daných šesti hodin „ožila" a diváci před ní začali prchat. Po konci performance do galerie chodilo velké množství omluvných dopisů, kdy se účastníci omlouvali za své jednání.
Seznam 72 předmětů
Zbraň Kulka Modrá barva Hřeben Zvon Bič Rtěnka Kapesní nožík Vidlička Parfém Lžička Bavlna Květiny Sirky Růže Svíčka Voda Šála Zrcadlo Sklenice k pití Polaroidový fotoaparát Peříčko Řetěz Hřebíky Jehla Spínací špendlík Pinetka Kartáč Bandáž Červená barva Bílá barva Nůžky Pero Knížka Čepice Kapesník List bílého papíru Kuchyňský nůž Kladivo Pila Kus dřeva Sekyra Lepidlo Jehněčí kost Noviny Chleba Víno Med Sůl Cukr Mýdlo Dort Kovová trubka Skalpel Kovové kopí Zvon Pokrm Flétna Náplast Alkohol Medaile Kabát Boty Židle Kožené pásky Příze Drát Síra Hrozny Olivový olej Snítka rozmarýnu Jablko
Odkazy Reference
Externí odkazy Odkaz na perfomanci amstrdamského archivu Li-ma
Kategorie:Současné umění Kategorie:Události roku 1974