Alžírsko (, berbersky ⴷⵣⴰⵢⴻⵔ), plným názvem Alžírská demokratická a lidová republika, je stát na severu Afriky a na pobřeží Středozemního moře. S rozlohou km² je největší zemí v Africe a desátou největší na světě. V roce 2020 zde žilo podle oficiálního odhadu 44 700 000 obyvatel. Země je prezidentskou republikou s 58 provinciemi. Od roku 2019 je prezidentem Abdal Madžíd Tabbúni. Název státu je odvozen od jména hlavního (a největšího) města Alžír, což v arabštině znamená „ostrovy“.
Země na severovýchodě sousedí s Tuniskem, na východě s Libyí, na jihovýchodě s Nigerem, na jihozápadě s Mali, Mauritánií a územím Západní Sahary a na západě s Marokem. Většina populace žije na úrodném severu, jih pokrývá poušť Sahara. I když etnický základ dvou klíčových etnik, Arabů a Berberů, je rozdílný, alžírské úřady rozlišují jen arabsko-berberskou národnost, která tak tvoří 99 procent populace. Oficiálními jazyky jsou arabština a berberština. V některých kontextech slouží jako administrativní a vzdělávací jazyk francouzština, což je dědictví francouzské koloniální nadvlády, jež trvala v letech 1830–1962. Okolo 99 % obyvatel vyznává islám.
Alžírská ekonomika je podle Mezinárodního měnového fondu 42. největší na světě, z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly (k 2020). To ji činí čtvrtou největší ekonomikou v Africe (po Egyptu, Nigérii a JAR). Může se opřít o 16. největší zásoby ropy na světě a druhé největší v Africe, stejně jako o deváté největší zásoby zemního plynu na světě. Sonatrach, národní ropná společnost, je největší africkou firmou.
Alžírsko má jednu z největších armád v Africe a největší rozpočet na obranu. Je členem Africké unie, Ligy arabských států, Organizace zemí vyvážejících ropu, OSN a Svazu arabského Maghrebu, jehož je zakládajícím členem.
Historie
Starověk Potomci původních obyvatel Maghrebu jsou Berbeři. V 11. století př. n. l. existovala při pobřeží obchodní kolonie Féničanů. Fénická kolonie Ikosim se stala základem dnešního Alžíru, kolonie Hippo Regius zase dnešního města Annaba. V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. rozesela zárodky civilizace po severním pobřeží dnešního Alžírska fénická mocnost Kartágo, jejíž centrum bylo v dnešním Tunisku. Ta se dostala do konfliktu s Římem, který si zajistil spojenectví berberských kmenů. vlevo|náhled|Numidské království Když Řím Kartagince definitivně porazil, dal Berberům za odměnu kartaginské území, což byl základ Numidského království. Jeho prvním doložitelným králem byl Massinissa. Numidie ovšem prosperovala natolik, že se začala stávat pro Řím nevítanou konkurencí. Římané ji tak v roce 46 obsadili a rozdělili na dvě jednotky, římskou provincii Mauretania a vazalské království okolo města Cirty. Odpor proti Římanům se projevoval četnými kmenovými povstáními i snahou odlišit se v náboženských záležitostech, díky čemuž se v oblasti prosadilo křesťanství. Římané ovládali toto území až do roku 429, kdy začalo být obsazováno Vandaly. Ti jako vyznavači ariánství pronásledovali ostatní křesťany, ale jejich jen malý zájem zemi opravdu ovládat posílil oproti římským časům moc berberských kmenů a místních elit. V 6. století Vandaly vytlačili Byzantinci, kteří našli s Berbery porozumění, učinili je svými spojenci a dokonce jim vypláceli finanční podporu.
Středověk Od 60. let 7. století začali do oblasti pronikat Arabové, kteří celou severní polovinu dnešního státu připojili k umajjovskému chalífátu. Arabům se jako prvním dobyvatelům v historii Alžírska podařilo Berberům vnutit vlastní jazyk, kulturu a náboženství. Vytlačili křesťanství z celého Maghrebu. Nakonec Arabové území proměnili i etnicky, když v 11. století přišla migrační vlna arabských beduínů. V té době malý kus země, zahrnující ovšem i dnešní hlavní město Alžír, ovládli západosaharští Almorávidé, radikální islámská berberská sekta. Ve 12. století je vystřídali Almohadové, jejichž území se po porážce od Španělů rozpadlo na tři části, přičemž tu, která zahrnuje dnešní Alžírsko, ovládli Zajjánovci.
Novověk náhled|Trh s křesťanskými otroky v Alžíru roku 1684|vlevo V 15. a 16. století řadu severoafrických přístavů ovládli Španělé. Ti tvrdě potlačovali pirátství, což se nelíbilo místním vládcům, kteří s piráty obchodovali, ani pirátům samotným. Vůdce Alžíru Sálim al-Tsámí proto uzavřel spojenectví s korzárem Chajruddínem Barbarossou a společně Španělům klíčové přístavy uzmuli. Sálima piráti uškrtili a vládu tak získal sám Chajruddín. Proti Španělům, a také bouřícím se Kabylům, však potřeboval spojence. Oslovil proto Osmany. Roku 1516 vzniklo Alžírské regentství, které bylo připojeno k Osmanské říši. Stalo se poté nadlouho základnou tzv. barbarských korzárů pod osmanskou ochranou. Odhaduje se, že v průběhu 16. až 19. století bylo severoafrickými barbarskými piráty odvlečeno do otroctví až milion Evropanů. Město Alžír se během 16. století změnilo v centrum oblasti. Kolem roku 1580 mělo 100 mešit a více než 60 000 obyvatel. Vládní systém byl komplikovaný, vládli sice oficiálně pašové dosazení z Istanbulu, ale velkou moc držel též elitní vojenský kontingent zvaný odžak a také piráti, kteří plnili státní pokladnu. Na konci 17. století tahanice mezi těmito třemi mocenskými centry zemi de facto roztrhly. Kolonizace náhled|Nový francouzský guvernér přijíždí do Alžíru v roce 1857 Vnitřní oslabení bylo velmi nebezpečné zejména proto, že západní mocnosti stále více nahlas mluvily o tom, že s pirátským alžírským problémem je nutno něco udělat. Zelenou k boji dal Vídeňský kongres roku 1815, po němž na Alžír útočili Britové a Američané. Spojené státy vedly proti severoafrickým státům dvě berberské války. Ovšem rozhodující zlom přišel až poté, co se „alžírský problém“ rozhodli vyřešit Francouzi.
V roce 1830 provedla Francie do země invazi a po zajetí vůdce protifrancouzského odboje Abd al-Kádira v roce 1847 se Alžírsko dostalo pod její nadvládu. Definitivně bylo celé Alžírsko dobyto roku 1875. Pětačtyřicet let dobývání stálo život 825 000 domorodých Alžířanů a asi 90 000 Francouzů. Populace poklesla za tu dobu asi o třetinu.
Desítky tisíc kolonistů z Francie, Itálie, Španělska a Malty (později známí jako pieds-noirs) přijely do Alžírska, aby hospodařily na pobřežních planinách a zabraly nejdražší pozemky ve městech vyvlastněné francouzskou vládou. Mnoho Evropanů se usadilo zejména v Oranu a Alžíru, kde na počátku 20. století tvořili většinu populace. Lidé evropského původu a původní alžírští Židé byli od konce 19. století právoplatnými francouzskými občany, na rozdíl od většiny alžírských muslimů, kteří zůstali až do roku 1947 mimo francouzské právo nemajíce občanství ani volební právo. Francouzi se také pokoušeli využít berberskou otázku a postavit Berbery proti Arabům, jako ty, kteří jsou předurčeni převzít francouzskou a evropskou kulturu.
20. století náhled|218x218pixelů|Ahmed Ben Bella Na počátku 20. století se objevily první snahy o změnu poměru sil. V roce 1943 byl vypracován Manifest alžírského lidu. Roku 1945 proběhlo protifrancouzské povstání, jež vyústilo v masakr v Sétifu a Guelmě. V roce 1946 vzniklo Hnutí za vítězství demokratických svobod vedené Messalim Chadžem, který je nazýván otcem alžírského nacionalismu. Po roce 1954 se část tohoto hnutí transformovala do radikálnější Fronty národního osvobození (FNO).
V roce 1954 zahájila FNO guerillovou Alžírskou válku o nezávislost. Po skoro deseti letech války ve městech i na venkově se jí podařilo v roce 1962 vyhnat Francouze ze země. Válka v Alžírsku, při které docházelo k mučení a páchání válečných zločinů, si vyžádala více než 400 000 obětí. Většina z milionu lidí evropského původu spolu s profrancouzskými muslimy během několika měsíců roku 1962 emigrovala do Francie. Ta uznala nezávislé Alžírsko v Évianských dohodách. vlevo|náhled|Houari Boumédiène (uprostřed) s Fidelem Castrem (vlevo) Prvním prezidentem se stal vůdce osvobozenecké fronty Ahmed Ben Bella. Chadž a představitelé konkurenčního Alžírského národního hnutí (Mouvement national algérien) museli odejít do exilu.
Marocký nárok na části západního Alžírska vedl v roce 1963 k písečné válce. Své provincie Tindúf a Béchar, na něž si Maroko činilo nárok, Alžířané uhájili, i s pomocí kubánských vojáků.
Bella byl v roce 1965 svržen svým bývalým spojencem a ministrem obrany Houarim Boumédiènem. V zemi se potom po 25 let udržela relativní stabilita pod vládou Boumedienovy socialistické strany. Boumédiene sázel na znárodnění, kolektivizaci zemědělství, autoritářství, centralizaci, podporu armády a vazbu na Sovětský svaz. náhled|224x224pixelů|Šadlí Bendžedíd Boumédienův nástupce Šadlí Bendžedíd (nastoupil roku 1979) provedl některé liberalizační ekonomické reformy. Omezil vazbu na východní blok a v roce 1985 se stal prvním alžírským prezidentem, který vykonal oficiální návštěvu USA. Ale zároveň pozváním mnoha islámských učitelů z jiných arabských zemí (v rámci projektu "arabizace") zasel semena radikálního islámu.
Ekonomická recese způsobená pádem světových cen ropy uvrhla roku 1988 Alžírsko do neklidu. V říjnu 1988 zemi zasáhla vlna stávek a demonstrací. Při střetech s vojskem bylo zabito několik stovek stávkujících. Prezident Bendžedíd, byť nepovolil zrušení politického monopolu FNO, připustil existenci různých názorových proudů v rámci této strany. Navrhl novou ústavu, podle které byl prezident zodpovědný Národnímu shromáždění. Výsledek referenda o této ústavě – 92 % pro – byl však přijat podezřívavě. Ač nařčen z profrancouzské politiky, Šadlí Bendžedíd byl v prosinci znovu zvolen do čela státu.
V roce 1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám. Zavedení pluralismu v Alžírsku a dohoda o postupném rušení apartheidu v JAR, obě události spadající do roku 1988, byly, již před pádem Berlínské zdi, předzvěstí demokratické změny v Africe.
náhled|vlevo|Vojenská technika v ulicích Alžíru v lednu 1992Volby 26. prosince 1991 vyhrála Islámská fronta spásy (IFS) fundamentalistických muslimů. Následoval vojenský převrat, moc převzala Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. IFS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost a na konci roku 1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynuti této lhůty začaly masakry namířené nejen proti nim. Roku 1994 se stal prezidentem Liamine Zéroual, který byl podporován armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech 1996 a 1997 se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta.
Občanská válka v Alžírsku mezi vládou a islamistickými povstalci si vyžádala 100-200 tisíc obětí. Po zvolení sekulárního prezidenta v roce 1995 se islamisté začali mstít masakrováním nezúčastněných obyvatel. Ještě v srpnu 2008 došlo k sebevražednému útoku na policejní školu, při kterém zemřelo 43 lidí. Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako „arabské jaro“. V rámci těchto událostí byl v únoru 2011 v Alžírsku zrušen téměř 20 let trvající výjimečný stav. Prezident Abdelazíz Buteflika, který v zemi vládl od roku 1999, na nátlak armády i veřejnosti (tzv. hnutí Hirak) odstoupil v dubnu 2019 z funkce. Jeho nástupcem se stal Abdal Madžíd Tabbúni, který byl roku 2024 znovuzvolen.
Státní symboly
Vlajka
Alžírská vlajka je tvořena dvěma svislými pruhy – zeleným a bílým – s červeným půlměsícem a pěticípou hvězdou uprostřed vlajky.Alžírská vlajka na Flags of the World
Hymna
Alžírská hymna je píseň Kassaman (nebo Qassaman). Slova napsal Mufdi Zakariah, hudbu složil Egypťan Mohamed Fawzi.
Geografie
náhled|Mapa Alžírska náhled|Saharská oáza Taghit v údolí Zouzfany