Mystacina novozélandská, též zemolez novozélandský či netopýr novozélandský (Mystacina tuberculata, či jen pekapeka), je netopýr z rodu mystacina, který je endemitem Nového Zélandu. Spolu s mystacinou větší, která je však patrně vyhynulá, se jedná se o jediné zástupce hrabavých netopýrů a čeledi mystacinovití. Biotop mystaciny představují husté novozélandské pralesy od oceánského pobřeží až po hranici lesa do nadmořských výšek okolo 1000 m.
Potravu si shání v letu nebo na zemi, kde se pohybují po čtyřech končetinách, což je v rámci netopýrů výjimečné (jediným dalším známým netopýrem, který využívá k pohybu po zemi všechny čtyři končetiny, je upír obecný). Při pohybu po zemi jsou mystaciny velmi čilé a dokáží vyvinout rychlost téměř 1 m/s. Druh má nejširší záběr jídelníčku ze všech netopýrů – pojídá jakékoliv dostupné členovce, dále ovoce, semínka a pyl. Mystaciny žijí v koloniích na stanovištích v dutinách prastarých pabuků. Kolonie může mít stovky až tisíce jedinců a svá dutinová stanoviště pravidelně střídá, v létě častěji než v zimě. Mystaciny se rozmnožují v létě, i když období námluv začíná již počátkem jara. Samice rodí jen jedno mládě, které nejdříve saje mateřské mléko, avšak po 6 týdnech se osamostatňuje a opouští mateřské stanoviště.
Před lidským osídlením Nového Zélandu ve 13. století byly mystaciny široce rozšířené po celém území novozélandské pevniny i přilehlých ostrovech. Odlesňování Maory a později evropskými kolonisty však mělo na jejich populaci drastický vliv a z desítek milionů jedinců klesla populace mystacin na cca 30–50 tisíc netopýrů. Vedle přirozených predátorů, jako je ostříž novozélandský a sovka bubuk, ohrožuje mystacinu především úbytek a degradace původních lesů a částečně i zavlečení predátoři (především krysy). S mystacinami žije v symbióze unikátní muška Mystacinobia zelandica.
Taxonomie První exemplář mystaciny novozélandské pro vědecké účely byl polapen během druhé plavby Jamese Cooka (1772–1774). Netopýra odchytil Cookův přírodovědec Johann Reinhold Forster ve fjordu Queen Charlotte Sound / Tōtaranui. Formálně byl druh popsán až v roce 1843 britským zoologem Johnem Edwardem Grayem. Gray nově popsaný druh pojmenoval jako Vespertilio tuberculatus a zařadil jej do čeledi Vespertilionidae. Teprve později byl druh vyzdvihnut do samostatné čeledi mystacinovití (Mystacinidae) a rodu mystacina (Mystacina).
Rod mystacina zahrnuje dva druhy, a to mystacinu novozélandskou a mystacinu větší, která je s největší pravděpodobností vyhynulá. Jelikož rod mystacina je jediný rod čeledi mystacinovití, představuje mystacina novozélandská jediného žijícího zástupce celé čeledi. Mystacinovití zahrnují i několik fosilních druhů.
Mystacinovití náleží do nadčeledi Noctilionoidea, prastaré skupiny netopýrů z období Gondwany, ze které se mystacinovití vydělili někdy před 51–41 miliony let. Lze se však setkat s udávaným rozpětím vydělení od 35 až do 68 milionů let. Každopádně to je až poté, co se novozélandský kontinent vydělil z Gondwany (circa před 80 miliony lety). Nejbližší příbuzné mystacinovitých patrně představuje široce rozšířená čeleď listonosovitých.
Česky se Mystacina tuberculata označuje jako mystacina novozélandská, zemolez novozélandský či netopýr novozélandský. Petr Benda nicméně navrhl, aby se jako netopýr novozélandský označoval spíše Chalinolobus tuberculatus (), též známý jako netopýr hrbolatý.
Poddruhy alt=Fotografie malé lebky s viditelnými velkými řezáky|náhled|vlevo|Lebka mystaciny novozélandské
Rozlišují se tři poddruhy: M. t. tuberculata – vyskytuje se na ostrově Whenua Hou (západně od Stewartova ostrova), severozápadně od Nelsonu a ve Fiordlandu; M. t. auporica – Northland a ostrov Hauturu; M. t. rhyacobia – Northland, střední část Severního ostrova a Taranaki.
Toto rozdělení druhu na tři poddruhy je však problematické. Studie DNA od Briana D. Lloyda z Ministerstva památkové péče z roku 2003 totiž upozorňuje na to, že rozdělení na tři poddruhy bylo založeno na geografickém rozšíření a jemných morfologických odlišnostech, zejména délce předloktí. Ta se však u jednotlivých poddruhů značně překrývá a analýza mitochondriální DNA identifikovala v rámci druhu hned šest linií. Lloyd proto navrhl taxon rozdělit buďto na šest poddruhů nebo alespoň na šest evolučně významných jednotek.
Popis Jedná se o malý až středně velký druh netopýra s podsaditým tělem. Hedvábná srst je velmi hustá, krátké chlupy měří kolem 7 mm. Hřbetní srst je šedavá až tmavě hnědá, zatímco srst na břiše je světlejší. Neosrstěné oblasti jako jsou uši, křídla, nos, nohy a ocas odhalují šedo-hnědou kůži.
Tělo dosahuje délky 60–70 mm, s roztaženou blánou mezi zadními končetinami (uropatagium) je ještě o 20 mm delší. Kondylobazální délka lebky (vzdálenost od mezičelisti po týlní výběžky) je kolem 17–19 mm. Protáhlá lebka je zhruba dvakrát delší než širší. Špičaté uši bývají 17,5–19,1 mm dlouhé a ve spodní část jsou široké 9 mm. Tragus (část vnějšího ucha) je zašpičatělý a s délkou 10 mm poměrně dlouhý. Čelo je strmé. Na čenichu kuželovitého tvaru jsou nápadné nosní dírky oválného tvaru, které směřují dopředu. Kolem čenichu a úst vyrůstají nápadná hmatová pera (vibrisy). Robustní řezáky jsou výrazné a špičaté. Zubní vzorec je I 1/1, C 1/1, Pm 2/2, M 3/3, tedy 28 zubů. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný; samice bývají v průměru o cca 4,3 % těžší než samci a také mívají v průměru o zhruba 0,9 % delší předloktí než samci.
Ocas je dlouhý až 12 mm a vyčuhuje kolem 6–8 mm za uropatagium. Rozpětí křídel je 280–300 mm. Délka předloktí je 37–46,9 mm, holenní kost měří 14,5–17 mm. Statné nohy dosahují délky až 6 mm, kůže na chodidlech je volná a vrásčitá. Dospělí jedinci váží 10–22 g, avšak po lovu může jejich váha narůst o 20–30 %. Na podzim před hibernací narůstá výchozí váha (tzn. váha před lovem) rovněž o 20–30 %. Březí samice mohou před porodem vážit až o 35 % více než obyčejně.
Jazyk je dlouhý kolem 12 mm, přičemž mystaciny ho dokáží vypláznout až 5 mm za špičku čenichu. Na konci jazyka se nachází malé výběžky připomínající ochlupení, které netopýrovi pomáhají v pojídání nektaru. Mezi jedinečné vnější znaky patří dobře definovaná, tlustá, vroubkovaná proximální (bližší k tělu) oblast křídelních membrán a malé bazální spáry (typ prstového zakončení běžný u dravců), které se nachází u kořene spodní strany zaoblených drápů na předních i zadních končetinách. Tyto malé spáry jsou patrně uzpůsobeny pro lezení a plazení. V rámci netopýrů jsou přítomné pouze u rodu mystacina.
Chování Život v koloniích alt=Fotografie kolonie mystacin; na fotografii se nachází desítky tmavých netopýrů namačkaných těsně vedle sebe |vlevo|náhled|Kolonie mystacin Mystaciny žijí samotářsky i v koloniích. Kolonie si nachází svá stanoviště v dutinách stromů a zahrnují desítky až tisíce jedinců (největší zaznamenaná kolonie mystacin měla přes 6 tisíc netopýrů). Kolonie je takřka nemožné najít ve volné přírodě bez potřebné radiové techniky, protože na 100 km² těžko přístupného pralesa připadají jen dvě, maximálně tři kolonie. Strom, v jehož dutině se nachází netopýří kolonie, navíc často postrádá vnější znaky jejich přítomnosti netopýrů. V některých případech lze kolem kmene stromu nalézt pižmově zapáchající netopýří guáno, které může dosahovat výše přes 1 m. Často se však guano nachází přímo v dutině stromu a není možné ho zpozorovat. Občas může přítomnost kolonie prozradit nápadné cvrlikání, které netopýři používají pro sociální komunikaci. Ani to však není pravidlem, protože netopýří kolonie může zrovna hřadovat (nocovat / odpočívat) nebo může vchod do kolonie, odkud se cvrlikání šíří, být vysoko nad zemí.
Kolonie bývají takřka výhradně v dutinách živých stromů, a pouze pokud strom uhyne, kolonie občas nadále obývá i mrtvý strom. V jeskyních nebyly mystaciny zaznamenány, i když fosilní nálezy jejich koster potvrzují, že mystaciny přinejmenším v minulosti využívaly jeskyně za svá stanoviště. Kolonie mystacin má na svém území velké množství dutinových stanovišť, které často střídá, avšak dříve či později se vrátí na své starší stanoviště. Kolonie užívá stejnou dutinu desítky a potenciálně i stovky let. V létě dochází ke střídání stanovišť každých několik dnů až týdnů, v zimě se jedná spíše o týdny až měsíce. Zatímco počátkem léta populace mystacin v určité lokalitě obývá pouze dvě či tři stanoviště najednou, jindy jsou jejich kolonie mnohem menší (tzn. populace je rozdělena do menších kolonií obývajících více stanovišť) nebo mystaciny hřadují samostatně (především v zimě). K přestěhování kolonie dochází velmi rychle a vždy se přesune drtivá většina jedinců. Není úplně jasné, z jakého podnětu k přesunu dochází, avšak vypadá to, že na stěhování netopýrů má vliv roční období. Pokud dojde k vyrušení kolonie predátory nebo člověkem, může se stát, že mystaciny stromové stanoviště nadobro opustí.alt=Fotografie mystaciny, jak leze po stromě; na jejích zádech se nachází poměrně velké světle zbarvené mouchy s dlouhýma nohama|náhled|Mystacina s párem much Mystacinobia zelandica na zádechMystaciny zůstávají přes den v koloniích, kde většinu dne spí. Vylétávají za potravou až po setmění a navrací se před rozbřeskem. Vchod do kolonie tvoří díra v průměru nejméně 15 mm (minimální šíře na to, aby jí mystaciny prolezly), avšak může se jednat i o obrovské otvory dlouhé 3 m a široké až kolem 1 metru. Dutinu uvnitř stromu si někdy upravují do požadovaného tvaru s pomocí ostrých zubů (byly pozorovány vykousané chodby až do délky 1 m). V případě samostatného hřadování mystaciny obývají nejen dutiny stromů, ale i malé prostory pod kůrou stromů a stromových kapradin, otvory v zemi nebo si své stanoviště najdou pod kořeny stromů. Klíčovým důvodem, proč se mystacina rozhodne hřadovat samostatně nebo v kolonii, je patrně otázka energetické efektivity. V zimě, kdy mystaciny často hibernují, je běžné samostatné hřadování z důvodu možného narušení hibernace ostatními jedinci v kolonii, čímž dochází ke zvýšenému energetickému výdeji. Naproti tomu v létě se netopýři spíše shlukují do kolonií, kde jsou jedinci natěsnáni blízko vedle sebe, čímž narůstá teplota kolonie a netopýři nemusí vydat tolik energie na regulaci své teploty.
Rozmnožování Od září do prosince probíhají u mystacin námluvy. Samci vábí samice svým vysoce položeným zpěvem doplněným o ultrazvukovou hladinu. V tomto období si samci vybírají k hřadování menší pukliny v kmenech menších stromů, jejichž vchod potřou hnědým pižmově zapáchajícím sekretem z krčních žláz, což pomáhá k nalákání samic. Samice jsou schopny uletět až 10 km, aby navštívily samce v jeho pářicím stanovišti. Samci často používají stejná stanoviště každý rok a občas je musí bránit proti ostatním dorážejícím samcům. K páření dochází od ledna do května. Po kopulaci se samicím vytvoří vaginální zátka (sphragis). K zabřeznutí však dochází až o několik měsíců později blíže neurčeným typem odložené nidace. Samice rodí pouze jedno mládě, a to od poloviny března do poloviny ledna, nicméně v rámci jedné kolonie se většina mláďat narodí během jednoho týdne. alt=Černobílé kresba chodidla a drápu mystaciny|náhled|Dráp a chodidlo mystaciny Mláďata se rodí v malých dutinách stromů buď přímo v mateřské kolonii, nebo mimo ni. Pokud se mládě narodí mimo mateřskou kolonii, samice ho tam brzy po narození přenese. První cca 2 týdny samice zůstávají s mláďaty během dne a v noci se vydávají lovit, avšak několikrát za noc se vrátí do kolonie, aby své mládě nakojily mateřským mlékem. Po zhruba dvou týdnech začnou samice přes den hřadovat mimo kolonii mláďat a vrací se krmit své potomky v noci v méně častých intervalech. Někdy s kolonií mláďat hřadují i samci či nepářící se samice.