Hospodářství Kuby je z velké části plánovaná ekonomika, které dominují státní podniky. Vláda Kuby vlastní a provozuje většinu průmyslových odvětví a většinu pracovní síly zaměstnává stát. Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 podporovala vládnoucí Komunistická strana Kuby vytváření dělnických družstev a samostatně výdělečné činnosti. Ústava z roku 2019 však poskytla větší práva na soukromé vlastnictví a volný trh. Rovněž bylo uznáno, že investice na zahraničním trhu v různých kubánských hospodářských odvětvích se zvýšily i před rokem 2019.
V roce 2000 činila zaměstnanost ve veřejném sektoru 76 % a zaměstnanost v soukromém sektoru 23 % (především tvořená samostatně výdělečnou činností) – v porovnání s poměrem z roku 1981 ve výši 91 % ku 8 %. Investice jsou omezeny a vyžadují schválení vládou. Vláda stanovuje většinu cen a příděly zboží občanům. V roce 2016 se Kuba umístila na 68. místě ze 182 zemí s indexem lidského rozvoje 0,775, což je mnohem více než její HDP na obyvatele (95. místo). V roce 2012 činil veřejný dluh země 35,3 % HDP, inflace 5,5 % a růst HDP 3 %.
Náklady na bydlení a dopravu jsou nízké. Kubánci dostávají státem dotované vzdělání, zdravotní péči a potraviny.
Země dosáhla rovnoměrnějšího rozdělení příjmů po kubánské revoluci v letech 1953–1959, po níž následovalo hospodářské embargo Spojených států. Během období studené války byla kubánská ekonomika silně závislá na dotacích ze Sovětského svazu, jejichž celková hodnota od roku 1960 do roku 1990 činila 65 miliard dolarů (což je více než trojnásobek celkové americké hospodářské pomoci Latinské Americe). To představovalo zhruba 10 až 40 % kubánského HDP, v závislosti na daném roce. Zatímco masivní sovětské dotace umožnily Kubě obrovský státní rozpočet, základní ekonomická struktura Kuby se od té doby do roku 1990 změnila jen velmi málo.
Tabákové výrobky, jako jsou doutníky a cigarety, byly jedinými vyráběnými výrobky mezi předními kubánskými vývozci. Kubánská ekonomika zůstala neefektivní a příliš se specializovala na několik vysoce dotovaných komodit poskytovaných zeměmi sovětského bloku. Po rozpadu Sovětského svazu se kubánské HDP mezi lety 1990 a 1993 snížilo o 33 %, částečně kvůli ztrátě sovětských dotací, ale také kvůli propadu cen cukru na počátku 90. let. Počátkem nového tisíciletí se odrazila ode dna díky kombinaci okrajové liberalizace ekonomiky a vysokých dotací ze strany spřátelené venezuelské vlády, která Kubě poskytovala ropu za nízké ceny a další dotace ve výši až 12 % kubánského HDP ročně. Kuba si udržuje vysokou úroveň zdravotní péče a vzdělání.
Historie
Doba před revolucí Přestože Kuba patřila od sedmdesátých let 19. století mezi země Latinské Ameriky s vysokými příjmy, příjmová nerovnost byla vysoká a byla doprovázena odlivem kapitálu zahraničním investorům. Na počátku 20. století ekonomika rychle rostla, a to z důvodu prodeje cukru do USA.
Před kubánskou revolucí se Kuba v porovnání s celou polokoulí umístila na pátém místě v příjmech na osobu, třetí v průměrné délce života, druhá ve vlastnictví automobilů a telefonů na obyvatele a první v počtu televizních přijímačů na obyvatele. Příjem na hlavu byl v roce 1929 údajně 41 % úrovně USA, tedy vyšší než v Mississippi a Jižní Karolíně.
Díky krátké vzdálenosti mezi Kubou a Spojenými státy se z Kuby stala oblíbená prázdninová destinace pro bohaté Američany. Turisté jezdili také za hazardními hrami, na koňské dostihy a golf. Díky tomuto se z cestovního ruchu stal důležitý hospodářský sektor. Časopis Cabaret Quarterly popsal Havanu jako „milenku potěšení, svěží a opulentní bohyni zážitků“. Podle Perez „Havana byla to, čím se Las Vegas stalo“. Kubánský diktátor Fulgencio Batista měl v plánu vybudovat Malecon, slavný havanský chodník podél vody, s casiny a hotely, aby přilákal ještě více turistů. Dnes je hotel Havana Riviera jediným hotelem postaveným před tím, než revoluční vláda převzala kontrolu.
Kuba měla ekonomiku postavenou pouze na jedné plodině, na cukrové třtině. Domácí trh byl omezený. Obyvatelstvo trpělo nezaměstnaností a chudobou. Americké monopoly jako například Bethlehem Steel a Speyer získaly kontrolu nad cennými národními zdroji. Banky a celý finanční systém země byly ovládány americkými společnostmi. Americké monopoly vlastnily 25 % nejlepších pozemků na Kubě. Více než 80 % půdy s cukrem a hospodářskými zvířaty vlastnili velcí vlastníci půdy. 90 % vývozu surového cukru a tabáku bylo vyvezeno do USA. V roce 1956 bylo 90 % telefonních a elektrických služeb, asi 50 % veřejných služeb a železnic a 40 % ve výrobě surového cukru kontrolováno společnostmi z USA, data byla získána z veřejné zprávy ministerstva obchodu. Zisky z těchto investic byly sklízeny americkými podnikateli, což vedlo k nespokojenosti kubánského lidu.
V padesátých letech 20. století většina kubánských dětí nechodila do školy. 87 % procent městských domů mělo elektřinu, ovšem těch vesnických už jen 10 %. Pouze 15 % venkovských domů mělo tekoucí vodu. Téměř polovina venkovského obyvatelstva byla negramotná, stejně asi jako 25 % z celkového počtu obyvatel. Chudoba a nezaměstnanost vyvolaly migraci do Havany. Více než 40 % kubánské síly bylo v roce 1958 nedostatečně zaměstnaných nebo úplně nezaměstnaných.
Kubánská revoluce 3. března 1959 se Fidel Castro chopil kontroly nad kubánskou telefonní společností, která byla dceřinou společností International Telephone and Telecommunications Corporation. Jednalo se o první z mnoha znárodnění ze strany nové vlády. Všechen zabavený majetek činil 9 miliard amerických dolarů.
Po revoluci v roce 1959 se od občanů nevyžadovalo, aby platili daň z příjmu fyzických osob. Vláda také začala dotovat zdravotní péči a vzdělávání pro všechny občany. Tato akce vytvořila silnou národní podporu pro novou revoluční vládu.
Poté, co v květnu 1960 obnovila Kuba a SSSR své diplomatické vztahy, začal Sovětský svaz nakupovat kubánský cukr výměnou za ropu. Když ropné rafinérie jako Shell, Texaco a Esso odmítly rafinovat sovětskou ropu, Castro tento průmysl také znárodnil a převzal rafinérie na ostrově. O několik dní později v reakci na to Spojené státy zcela snížily kubánskou kvótu na cukr. Eisenhower pronesl: „Tato akce se rovná ekonomickým sankcím proti Kubě. Nyní se musíme dívat dopředu na další kroky – ekonomické, diplomatické a strategické.“
7. února 1962 rozšířil prezident Kennedy embargo Spojených států téměř na celý dovoz USA.
V roce 1970 se Fidel Castro pokusil motivovat kubánský lid ke sklizni 10 milionů tun cukru, ve španělštině známé jako La Zafra, aby zvýšil vývoz a tím posílil ekonomiku. S pomocí většiny kubánské populace byla země schopna vyprodukovat 7,56 milionu tun cukru. Po sklizni v červenci 1970 převzal Castro odpovědnost za neúspěch a později téhož roku obvinil ministra cukrovarnického průmyslu, který řekl: „Ti technokraté, ti géniové, supervědci mě ujistili, že vědí, co mají dělat, aby vyrobili deset milionů tun. Za prvé však bylo prokázáno, že nevědí, jak na to, a za druhé, že zbytek ekonomiky využili tím, že obdrželi velké množství těch zdrojů, které byly přiděleny na Ten-Milion-Ton plán.
Během revolučního období byla Kuba jednou z mála rozvojových zemí, která poskytovala zahraniční pomoc jiným zemím. Zahraniční pomoc začala výstavbou šesti nemocnic v Peru na počátku 70. let. Později v 80. letech se rozšířila do té míry, že asi 8000 Kubánců pracovalo na zámořských úkolech. Kubánci postavili bydlení, silnice, letiště, školy a další zařízení v Angole, Etiopii, Laosu, Guineji, Tanzanii a dalších zemích. Do konce roku 1985 pomohlo 35 000 kubánských pracovníků stavět projekty v přibližně 20 asijských a latinskoamerických zemích.
V roce 1986 se Kuba zavázala poskytnout pro Nikaraguu zemědělské a strojní vybavení v hodnotě více než 130 milionů amerických dolarů, stejně asi jako 4000 techniků, lékařů a učitelů.
V roce 1986 Kuba nesplatila svůj dluh vůči Pařížskému klubu ve výši 10,9 miliard amerických dolarů. Kuba přestala tento dluh splácet v roce 1987. V roce 2002 měla Kuba nesplacených 750 milionů amerických dolarů v japonských úvěrech.
Zvláštní období Kubánský hrubý domácí produkt se v letech 1989 až 1993 snížil nejméně o 35 %. Způsobila to ztráta 80 % obchodních partnerů a sovětských dotací. Tato ztráta dotací se časově shodovala s propadem světových cen cukru. Cukr si vedl dobře v letech 1985 až 1990 a v letech 1990 a 1991 prudce havaroval a pět let se nezotavil. Kuba byla velmi izolována od sovětských cen cukru sovětskými cenovými zárukami. Kubánské hospodářství se však začalo opět zlepšovat po rychlém zlepšení obchodních a diplomatických vztahů mezi Kubou a Venezuelou po zvolení Huga Chavéze ve Venezuele v roce 1998, který se poté stal nejvýznamnějším obchodním partnerem a spojencem Kuby.
Tato éra byla označována jako „zvláštní období v době míru“ a později byla zkrácena pouze na „zvláštní období“. Kanadský lékařský svaz Journal Paper tvrdil, že „hladomor na Kubě během zvláštního období byl způsoben politickými a ekonomickými faktory, které byly podobné těm, které způsobily hladomor v Severní Koreji v polovině devadesátých let, za základě toho, že obě země byly řízeny autoritářskými režimy, které upíraly obyčejným lidem potraviny, na které měli nárok, když se zhroutila veřejná distribuce potravin a byla dána přednost třídám elity a armády. Další zprávy namalovaly stejně skličující obraz, který popisoval, že Kubánci se museli uchýlit k jídlu všeho, co našli. Od zvířat z Havanské zoo až po domácí kočky.“
Vláda provedla několik reforem, aby zastavila přebytečnou likviditu, zvýšila počet nabídek práce a zmírnila vážný nedostatek potravin, spotřebního zboží a služeb. Ve snaze zmírnit hospodářskou krizi zavedla vláda několik tržně orientovaných reforem včetně otevření cestovního ruchu, což umožnilo zahraniční investice, legalizaci amerického dolaru a povolení samostatně výdělečné činnosti pro přibližně 150 povolání. (Později byla tato politika změněna tak, že americký dolar není přijímán v podnicích, ale jeho vlastnictví není nelegální.) Tato opatření vedla k mírnému hospodářskému růstu. Liberalizované zemědělské trhy zavedené v říjnu roku 1994, na nichž státní a soukromí zemědělci mohou prodávat produkci nad rámec kvót za volné tržní ceny, rozšířily legální alternativy spotřeby a snížily ceny na černém trhu.
Vládní snahy snížit dotace neziskovým podnikům a snížit peněžní zásobu způsobily, že polooficiální směnný kurz kubánského pesa se do konce roku 1999 posunul z vrcholu 12 dolarů na dolar. Pokles HDP se zřejmě zastavil v roce 1994, kdy Kuba vykázala 0,7% růst následovaný zvýšením o 2,5 % a 1,2 %. Jedním z hlavních důvodů bylo, že jsme si nikdo nevšímal, že se výroba cukru stala nehospodárnou. Když Kubánský prezident Fidel Castro uvažoval o zvláštním období, později připustil, že došlo k mnoha chybám: „Země měla mnoho ekonomů a nemám v úmyslu je kritizovat, ale rád bych se zeptal, proč jsme nezjistili dříve, že zachování naší úrovně výroby cukru by bylo nemožné. Sovětský svaz se zhroutil, ropa stála 40 dolarů za barel, ceny cukru byly na základní úrovni, tak proč jsme to neracionalizovali?“ Životní úroveň v roce 1999 zůstala hluboko pod úrovní roku 1989.
Obnova Vzhledem k pokračujícímu růstu cestovního ruchu narostl HDP od začátku roku o 6,2 %. Růst se pak podle vládních údajů ještě zvýšil, přičemž v roce 2005 vzrostl HDP o 11,8 %. V roce 2007 kubánská ekonomika vzrostla o 7,5 %, což je více než latinskoamerický průměr. Kumulovaný růst HDP tedy od roku 2004 činil 42,5 %.
Od roku 1996 však stát začal uvalovat daně z příjmu na samostatně výdělečně činné Kubánce. Kuba se v roce 1958 umístila na třetím místě v regionu, pokud jde o HDP na hlavu. Překonala ji pouze Venezuela a Uruguay. Do roku 2007 se v regionu propadla na 9. a poté na 11. místo. Kubánské sociální ukazatele trpěly méně.