Ekonomika Nového Zélandu je vysoce rozvinutá ekonomika volného trhu založená hlavně na vlně. Jedná se o 51. největší národní ekonomiku na světě, měřeno podle nominálního hrubého domácího produktu (HDP), a 67. největší na světě, měřeno pomocí parity kupní síly (PPP). Nový Zéland má pro svou velikost a počet obyvatel velké HDP. Země má jednu z nejvíce globalizovaných ekonomik a je velmi závislá na mezinárodním obchodu, zejména s Austrálií, Kanadou, Čínou, Evropskou unií, Japonskem, Singapurem, Jižní Koreou a Spojenými státy americkými. Dohoda o užších ekonomických vztazích Nového Zélandu a Austrálie z roku 1983 znamená, že jeho ekonomika je úzce propojena s ekonomikou Austrálie.
Historie Po mnoho let byla ekonomika Nového Zélandu postavena na úzkém spektru zemědělských produktů, jako je ovčí vlna, maso a mléčné výrobky. Tyto produkty se staly základním a nejcennějším vývozem Nového Zélandu a podporovaly úspěch ekonomiky od 50. do 70. let 20. století.http://www.teara.govt.nz/en/economic-history/page-4 Například od roku 1920 do konce 30. let byl objem vývozu mléka a mléčných výrobků obvykle kolem 35 % celkového vývozu Nového Zélandu a v některých letech tvořil téměř 45 %. Vzhledem k vysoké poptávce po těchto primárních produktech měl Nový Zéland po 70 let jednu z nejvyšších životních úrovní na světě.https://web.archive.org/web/20150513005945/http://www.nzibf.co.nz/index.asp?pageID=2145856137#the-introduction-of-refrigeration
V šedesátých letech ceny těchto tradičních vývozů klesaly a v roce 1973 Nový Zéland ztratil svoji preferenční obchodní pozici se Spojeným královstvím, neboť to vstoupilo do Evropského hospodářského společenství. Následně v letech 1970 až 1990 klesl relativní novozélandský HDP na obyvatele očištěný o kupní sílu z přibližně 115 % průměru OECD na 80 %.https://web.archive.org/web/20140508095051/http://www.rbnz.govt.nz/research_and_publications/reserve_bank_bulletin/2007/2007mar70_1drew.pdf
V letech 1984 až 1993 se Nový Zéland změnil z poněkud uzavřené a centrálně řízené ekonomiky na jednu z nejotevřenějších ekonomik v OECD.https://ideas.repec.org/a/aea/jeclit/v34y1996i4p1856-1902.html V procesu, který se na Novém Zélandu často označuje jako Rogernomics, vlády postupně začaly uplatňovat politiku, která dramaticky liberalizovala ekonomiku.
V roce 2005 Světová banka ocenila Nový Zéland jako zemi, která je pro podnikání nejpříznivější na světě. Ekonomika se diverzifikovala a do roku 2008 se cestovní ruch stal největším generátorem deviz.https://teara.govt.nz/en/economic-history/page-10
Raná léta Před evropským osídlením a kolonizací Nového Zélandu měli Maoři existenční ekonomiku, jejíž základní ekonomickou jednotkou byl subkmen nebo hapū.http://www.teara.govt.nz/en/economic-history/page-2 Od 90. let 20. století využívaly novozélandské přístavy britské, francouzské a americké velrybářské, námořní a obchodní lodě. Jejich posádky obchodovaly s evropským zbožím, včetně zbraní a kovových nástrojů. Od Maorů naopak nakupovaly především jídlo, vodu, dřevo, len a sex. Jejich rostoucí bezpráví a plány na formální urovnání Novozélandskou Společností podnítily podepsání smlouvy z Waitangi v roce 1840. Ta ustanovila Nový Zéland jako kolonii. Osadníci byli do 60. let 20. století závislí na jídle od Maorů. Od té doby se přistěhovalci stali soběstačnými v zemědělství a začali těžit různé minerály včetně zlata, které bylo objeveno v Gabriel's Gully ve střední části Otaga, což vedlo ke Otagské zlaté horečce v roce 1861. V oblastech, kde byly tyto lomy založeny, vzkvétaly osady. V 80. letech 19. století se Dunedin stal nejbohatším městem v zemi především díky investicím ze zlaté horečky.https://teara.govt.nz/en/economic-history/page-3
Chov ovcí začal ve Wairarapě, ale brzy se rozšířil na východním pobřeží od Southlandu k East Cape, jakmile byly k dispozici základní silnice a doprava. Velká část půdy využívané k zemědělství byla převzata nebo pronajata od Maorů. Počty ovcí rychle rostly a do poloviny padesátých let 20. století bylo na Novém Zélandu již milion ovcí; počátkem 70. let 19. století jich bylo 10 milionů. Vlna se stala hlavním vývozním artiklem, původně vyváženým z Wellingtonské osady koncem padesátých let 20. století, ačkoli nechlazené maso a mléčné výrobky byly vyváženy až do Austrálie.
V 70. letech 19. století byl Julius Vogel pravidelně jak koloniálním pokladníkem, tak premiérem. Považoval Nový Zéland za „Británii jižních moří“https://teara.govt.nz/en/1966/vogel-sir-julius-kcmg a zahájil rozvoj infrastruktury na Novém Zélandu s výraznými investicemi do silnic, železnic, telegrafů a mostů financovaných z veřejných půjček.http://www.teara.govt.nz/en/economic-history/page-5 Pokrok se zpomalil po zhroucení City of Glasgow Bank v roce 1878, což vedlo ke snížení úvěrů z Londýna, v té době centra světového finančního systému. Ekonomická aktivita byla po několik let potlačena, dokud nebylo v roce 1882 zavedeno chlazení. Díky tomu mohl Nový Zéland začít vyvážet maso a jiné zmrazené výrobky do Velké Británie. Chlazení transformovalo a formovalo vývoj ekonomiky, ale v tomto procesu nastolilo ekonomickou závislost Nového Zélandu na Británii.
Úspěch chlazení byl přímo spojen s růstem a rozvojem zemědělství v zemi. V 19. století byla hlavní část ekonomické aktivity na Jižním ostrově Nového Zélandu. Kolem roku 1900 se chovatelství stávalo životaschopným v oblastech, které byly pro ovce méně vhodné, zejména v Northlandu, Waikato a Taranaki. Jak se vyvíjelo mlékárenství, Severní ostrov se pro ekonomiku pomalu stával důležitějším.http://www.teara.govt.nz/en/economic-history/page-6 Jak bylo obděláváno stále více půdy, Británie se stala jediným trhem s novozélandským masem a živočišnými produkty. Chov mléka a mléčných výrobků lze proto chápat jako reakci na silné tržní požadavky v Evropě, transformující nejen venkovskou, ekonomickou a výrobní techniku Nového Zélandu, ale také způsobující migraci za účelem vytvoření potřebné nabídky chovu mléka.
20. století náhled|Hliníkova huť Tiwai Point otevřená roku 1971 Rezervní banka Nového Zélandu byla zřízena jako centrální banka Nového Zélandu 1. srpna 1934. Do té doby byla novozélandská měnová politika určována Velkou Británií a novozélandská libra byla vydávána soukromými bankami. Samostatná centrální banka dala poprvé vládu Nového Zélandu nad měnovou politikou,https://teara.govt.nz/en/economic-history/page-7 ačkoli Nový Zéland zůstal součástí oblasti šterlinků navázáním libry na britskou libru šterlinků až do zavedení novozélandského dolaru v roce 1967, který byl poté vázán na americký dolar.
V polovině 20. století tvořily produkty pastevního zemědělství více než 90 % vývozu Nového Zélandu, z nichž 65 % směřovalo v 50. letech do Británie. Díky bezpečnému trhu se zaručenými cenami umožnil Nový Zéland uvalit vysoká cla na dovážené zboží z jiných zemí. Tvrdá kontrola importu dala místním výrobcům schopnost vyrábět podobné produkty lokálně, rozšířit základnu pracovních míst dostupných na Novém Zélandu a stále konkurovat dovozům za vyšší ceny.
Tato prosperita pokračovala až do roku 1955, kdy Británie přestala dávat Novém Zélandu zaručené ceny za vývoz. Od té doby diktoval volný trh Nový Zéland. Výsledkem bylo, že během padesátých a šedesátých let začala životní úroveň země klesat, protože exportní sektor již nebyl schopen platit za úroveň dováženého zboží potřebnou k uspokojení rostoucího konzumu v zemi.
Británie požádala o vstup do Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1961, ale Francouzi ji vetovali. Vláda Keitha Holyoake reagovala pokusem o diverzifikaci exportních trhů Nového Zélandu, podepsáním první dohody o volném obchodu (Austrálie a Nový Zéland) v roce 1965 a otevřením nových diplomatických pozic v Hongkongu, Jakartě, Saigonu, Los Angeles a San Francisco. Británie znovu požádala o členství v EHS v roce 1967 a jednání o členství zahájila v roce 1970. Zástupce a nástupce Holyoake, Jack Marshall (krátce předseda vlády v roce 1972) vyjednal pokračující přístup pro vývoz z Nového Zélandu do Velké Británie v rámci tzv. „Lucemburské dohody“.http://www.teara.govt.nz/en/international-economic-relations/page-4
Británie získala plné členství v EHS dne 1. ledna 1973 a všechny obchodní dohody s Novým Zélandem skončily, s výjimkou lucemburské dohody. Na konci téhož roku činil vývozu do Británie jen 26,8 % celkového novozélandského exportu.https://web.archive.org/web/20100515102632/http://www2.stats.govt.nz/domino/external/PASFull/pasfull.nsf/b45013b35df34b774c2567ed00092825/4c2567ef00247c6acc256965007ea4a8?OpenDocument To mělo významný dopad na životní úroveň. V roce 1953 měl Nový Zéland třetí nejvyšší standard na světě. Do roku 1978 klesl na 22. místo.
Poté, co Nový Zéland ztratil neomezený přístup na svůj tradiční trh, pokračoval v hledání alternativních vývozních trhů a diverzifikaci své ekonomiky. Vláda Normana Kirka, který vystřídal Marshalla, kladla větší důraz na rozšíření obchodu na Novém Zélandu, zejména s jihovýchodní Asií. Po Jomkipurské válce v říjnu 1973 bylo vývozci ropy na Středním východě zavedeno ropné embargo, což vedlo k ropné krizi v roce 1973. To dále zhoršilo špatnou ekonomickou situaci Nového Zélandu. Inflace značně vzrostla s rostoucími náklady na dopravu dováženého zboží, což způsobilo pokles životní úrovně.https://web.archive.org/web/20141207175723/http://www.rbnz.govt.nz/statistics/key_graphs/inflation/
Think Big Po energetické krizi z roku 1979, která byla výsledkem íránské revoluce téhož roku, zavedl Robert Muldoon, předseda vlády v letech 1975 až 1984, ekonomickou strategii známou jako Think Big. Velké průmyslové závody byly založeny na bohatých zásobách zemního plynu. Vyráběla se nová řada produktů pro export, jako je čpavek, močovinové hnojivo, metanol a benzín, s větším využitím elektřiny (s elektrizací hlavní železniční trati na Severním ostrově) s cílem snížit závislost Nového Zélandu na dovozu ropy. Mezi další projekty patřila přehrada Clyde na řece Clutha, která byla postavena za účelem uspokojení rostoucí poptávky po elektřině, a rozšíření závodu na výrobu oceli New Zealand v Glenbrooku.http://www.nzherald.co.nz/nz/news/article.cfm?c_id=1&objectid=10703096
Huť Tiwai Point Aluminium, která byla otevřena v roce 1971, byla také modernizována v rámci strategie Think Big a nyní každoročně přináší vývoz přibližně 1 miliardu NZ.https://www.nzas.co.nz/
Bohužel pro Nový Zéland, většina z těchto projektů byla uvedena do provozu současně s poklesem cen ropy v průběhu osmdesátých let. Cena ropy klesla z více než 90 USD za barel v roce 1980 na zhruba 30 USD o několik let později. Protože tyto projekty Think Big vyžadovaly na začátku obrovské půjčky, vzrostl veřejný dluh z 4,2 miliardy dolarů v roce 1975, kdy se Muldoon stal předsedou vlády, na 21,9 miliardy dolarů, když o devět let později odešel z funkce. Inflace zůstala na denním pořádku, v 80. letech činila v průměru 11 %. Jakmile se labouristé dostali k moci v roce 1984, mnoho z těchto projektů bylo prodáno soukromým vlastníkům jako součást širšího prodeje státních aktiv.
Vláda Muldoona však učinila určité kroky směrem k deregulaci. Například v roce 1982 zrušila dopravní licenční omezení pro silniční dopravce přepravující zboží na více než 150 km a z ministerstva železnic se stala statutární společnost.
Rogernomika Čtvrtá labouristická vláda zvolená v červenci 1984 se vzdálila vládním intervencím do ekonomiky a nechala dominovat mechanismy volného trhu. Tyto reformy se staly známými jako „Rogernomics“, pojmenované po ministru financí Rogeru Douglasovi v letech 1984 až 1988. Změny zahrnovaly nezávislost rezervní banky na politických rozhodnutích, smlouvy o plnění pro vyšší státní zaměstnance, reformu financování veřejného sektoru založená na akruálním účetnictví, daňovou neutralitu, zemědělství bez dotací a průmyslově neutrální regulaci hospodářské soutěže.