náhled|upright=1.2|Z celkového množství roztátého ledu v období let 2003–2010 nastalo kolem 25 % tání v Severní a Jižní Americe (nepočítaje Grónsko) Ústup ledovců od roku 1850 ovlivňuje dostupnost sladké vody pro zásobování obyvatel pitnou vodou, pro zavlažování a pro další použití v domácnostech, horskou rekreaci, zvířata a rostliny, které jsou závislé na vodě z ledovců, a z dlouhodobého hlediska i hladinu oceánů. Je studován glaciology, časová shoda ústupu ledovců s měřeným nárůstem atmosférických skleníkových plynů je často uváděna jako jeden z projevů globální oteplování. Pohoří ve středních zeměpisných šířkách jako je Himálaj, Skalnaté hory, Alpy, Kaskádové pohoří a jižní Andy, stejně jako izolované vrcholky v tropech, jako je Kilimandžáro v Africe, vykazují jedny z největších poměrných úbytků ledovců.
Hmotnostní bilance ledovce je klíčovým určujícím faktorem pro zdraví ledovce. Pokud množství zamrzlých srážek v akumulační zóně překračuje množství ledovcového ledu, ztraceného táním nebo v ablační oblasti, ledovec roste; pokud je akumulace menší než ablace, ledovec ustupuje. Ledovce na ústupu mají negativní hmotnostní bilanci a pokud se nevytvoří rovnováha mezi akumulací a ablací, ledovec nakonec zmizí.
Během malé doby ledové (1550–1850) byly na Zemi relativně nižší teploty ve srovnání s dobou před ní a po ní. Poté přibližně do roku 1940 ledovce po celém světě ustupovaly, protože se podstatně oteplilo. Mezi lety 1950 a 1980 se ústup ledovců zpomalil a v mnoha případech dokonce dočasně zvrátil, protože globální teplota se mírně snižovala. Od roku 1980 vedlo výrazné globální oteplování k tomu, že ústup ledovců je stále rychlejší a všudypřítomný, a to tak, že některé ledovce úplně zmizely a existence mnoha zbývajících ledovců je ohrožena. V oblastech jako jsou jihoamerické Andy nebo asijský Himálaj může mít zánik ledovců vliv na dodávky vody v těchto regionech.
Ústup horských ledovců, zejména v západní části Severní Ameriky, Asie, Alp a tropických a subtropických oblastí Jižní Ameriky, Afriky a Indonésie, svědčí o nárůstu globálních teplot od konce 19. století. Zrychlení tempa ústupu klíčových výtokových ledovců v Grónsku a na Západoantarktickém ledovém příkrovu od roku 1995 může předznamenat vzestup hladiny oceánů, který by ovlivnil pobřežní regiony.
Hmotnostní bilance ledovce náhled|upright=1.2| Mapa hmotnostních bilancí horských ledovců od roku 1970; žlutá a červená barva ukazuje ústup a modrá barva nárůst náhled|upright=1.2| Globální hmotnostní bilance ledovců za posledních padesát let, dle hlášení WGMS a NSIDC. Rostoucí sestupný trend na konci 80. let je příznačný pro zvýšenou rychlost a počet ustupujících ledovců Hmotnostní bilance neboli rozdíl mezi akumulací a ablací (tání a sublimace) ledovce je zásadní pro jeho přežití. Globální oteplování může způsobit kolísání teploty i sněžení, což má za následek změny v hmotnostní bilanci. Ledovec s trvale negativní bilancí ztrácí rovnovážný stav hmotnostní bilance a ustupuje. Setrvalá kladná bilance je také mimo rovnováhu a bude pokračovat k obnovení rovnováhy. V současné době mají téměř všechny ledovce negativní hmotnostní bilanci a ustupují.
Ústup ledovce vede ke ztrátě nízko položené části ledovce. Jelikož ve vyšších nadmořských výškách je chladněji, roztání nejnižší části snižuje celkovou ablaci, čímž zvyšuje hmotnostní bilanci a potenciálně obnovuje rovnováhu. Je-li hmotnostní bilance významné části akumulační zóny ledovce záporná, je v nerovnováze s podnebím a rozplyne se bez chladnějšího podnebí a / nebo nárůstu zmrzlých srážek.
Metody pro měření ústupu zahrnují vytyčování čela ledovce, mapování pomocí globálního družicového polohového systému (satelitní mapování), letecké mapování a laserové výškoměry. Klíčovým příznakem nerovnováhy je ztenčení ledu po celé délce ledovce. To naznačuje zmenšení akumulační zóny. Výsledkem je okrajová recese okraje akumulační zóny, nejen jejího čela. Ve skutečnosti ledovec již nemá pevnou akumulační zónu a bez akumulační zóny nemůže přežít.
Například Eastonův ledovec ve státě Washington ve Spojených státech amerických se pravděpodobně během několika desetiletí zmenší na polovinu své velikosti, ale s pomalým tempem redukce se stabilizuje na této velikosti, navzdory vyšší teplotě. Naopak Grinnellův ledovec v Montaně v USA se bude s rostoucím tempem zmenšovat dokud nezmizí. Rozdíl je v tom, že horní část Eastonova ledovce zůstává zdravá a zasněžená, zatímco dokonce i horní část Grinnellova ledovce je holá, taje a ztenčuje se. Malé ledovce s minimálním rozdílem nadmořské výšky s největší pravděpodobností přejdou do nerovnováhy následkem současné klimatické změny.
Ledovce střední zeměpisné šířky Ledovce střední zeměpisné šířky se nacházejí buď mezi obratníkem Raka a severním polárním kruhem, nebo mezi obratníkem Kozoroha a jižním polárním kruhem. V obou oblastech jsou rozšířeny horské ledovce, údolní ledovce a ještě menší ledové čepice, které se obvykle nacházejí ve vysokých horách. Všechny se nacházejí v pohořích, zejména v Himálaji, Alpách, Pyrenejích, Skalnatých horách, na Kavkaze, na pobřeží Tichého oceánu v Severní Americe, v patagonských Andách v Jižní Americe a v pohořích na Novém Zélandu. Ledovce v těchto zeměpisných šířkách jsou rozšířenější a čím blíže jsou k polárním oblastem, tím je jejich hmotnost vyšší. Tyto ledovce jsou nejvíce studovanými ledovci za posledních 150 let. Stejně jako u příkladů v tropickém pásmu jsou prakticky všechny ledovce ve středních zeměpisných šířkách ve stavu záporné hmotnostní bilance a ustupují.
Severní polokoule – Eurasie náhled|upright=1.2| Tato mapa z každoročních šetření Ledovcové komise v Itálii a ve Švýcarsku ukazuje procento postupujících ledovců v Alpách. V polovině 20. století došlo k výrazným ustupujícím trendům, ale ne tak extrémním jako v současnosti; současné ústupy představují další snížení již zmenšených ledovců
Evropa Ve Francii je všech šest hlavních ledovců na ústupu. Na Mont Blancu, nejvyšší hoře Alp, ustoupil ledovec Argentière od roku 1870 o 1150 metrů. Na ústupu jsou také další ledovce Mont Blancu včetně Mer de Glace, který je s 12 kilometry nejdelším ledovcem ve Francii a který mezi lety 1994 a 2008 ustoupil o 500 metrů. Od konce Malé doby ledové tento ledovec ustoupil celkem o 2300 metrů. V roce 1900 vedl Bossonský ledovec z vrcholu Mont Blancu, z výšky 4808 metrů do nadmořské výšky 1050 metrů. Do roku 2008 ustoupil nejnižší bod tohoto ledovce do nadmořské výšky 1400 m. Podle výzkumu publikovaném v roce 2019 Spolkovou vysokou technickou školou v Curychu jsou v důsledku klimatických změn 2/3 ledu v ledovcích Alp odsouzeny k roztání do konce 21. století. V nejvíce pesimistickém scénáři budou Alpy do roku 2100 téměř úplně bez ledu, pouze v nejvyšších nadmořských výškách zůstanou izolovaná zaledněná místa.
Všechny ledovce v Turecku jsou na ústupu a na jejich čelech vznikají proglaciální jezera, protože ledovce jsou tenké a tají. Mezi 70. lety 20. století a rokem 2013 ztratily ledovce v Turecku polovinu své rozlohy, a to z 25 km² v 70. letech 20. století na 10,85 m² v roce 2013. Ze 14 studovaných ledovců pět úplně zmizelo.
Jiní vědci zjistili, že ledovce napříč Alpami zřejmě ustupují rychleji než před několika desítkami let. V příspěvku publikovaném v roce 2009 na Curyšské univerzitě našla Švýcarská ledovcová služba z 89 ledovců 76 ustupujících, 5 stacionárních a 8 přibývajících ve srovnání se stavem v roce 1973. Ledovec Trift měl největší zaznamenaný ústup a ztratil 350 m jen mezi roky 2003 a 2005. Aletschský ledovec je největší ledovec ve Švýcarsku a je studován od konce 19. století. Mezi lety 1880 a 2009 ustoupil o 2,8 km. Míra ústupu se navíc zvýšila od roku 1980 o 30 %, tedy o 800 m z celkového ústupu, ke kterému došlo za posledních 20 % časového období. vlevo|náhled| Ledovce Morteratsch (vpravo) a Pers (vlevo) v roce 2005
Ledovec Morteratsch ve Švýcarsku má za sebou jedno z nejdelších období vědeckého studia s každoročním měřením délky ledovce počínaje rokem 1878. Celkový ústup od roku 1878 do roku 1998 byl 2 km s průměrnou roční mírou ústupu přibližně 17 m za rok. Tento dlouhodobý průměr byl v posledních letech výrazně překonán, když ledovec ustupoval 30 m ročně v období mezi lety 1999 a 2005. Podobně v roce 1980 byla z ledovců v italských Alpách jen třetina na ústupu, zatímco v roce 1999 ustupovalo již 89 % těchto ledovců. V roce 2005 italská komise pro ledovce zjistila, že 123 ledovců v Lombardii ustupovalo. Studie ledovce Sforzellina v italských Alpách ukázala, že míra ústupu v letech 2002 až 2006 byla mnohem vyšší než v předchozích 35 letech. Pro studium ledovců nacházejících se v alpské oblasti Lombardie vědci porovnali sérii leteckých a pozemních snímků pořízených od 50. let do počátku 21. století a odvodili, že mezi lety 1954–2003 zde většinou menší ledovce ztratily více, než polovinu plochy. Opakované fotografování ledovců v Alpách naznačuje, že od zahájení studií došlo k významnému ústupu.
Sledování ledovců v Rakousku ukázalo, že během sezóny 2019/2020 došlo k průměrnému ústupu ledovců o 15 m, rekordní ústup byl zaznamenán u ledovce Hornkees v Zillertalských Alpách, který ustoupil o více, než 100 m.
Ačkoli alpským ledovcům se dostalo větší pozornosti glaciologů než v jiných oblastech Evropy, výzkum ukazuje, že ledovce na severu Evropy ustupují také. Od konce druhé světové války probíhá na švédském ledovci Storglaciären nejdelší nepřetržité měření hmotnostní bilance na světě prováděné výzkumnou stanicí Tarfala. V oblasti Kebnekaise na severu Švédska studie 16 ledovců mezi lety 1990 a 2001 zjistila, že 14 ledovců ustupovalo, jeden rostl a jeden byl stabilní. V Norsku se studují ledovce od počátku 19. století a systematické průzkumy se provádějí pravidelně od 90. let 20. století. Vnitrozemské ledovce měly obecně zápornou hmotnostní bilanci, přičemž v průběhu 90. let 20. století pobřežní ledovce vykazovaly pozitivní hmotnostní bilanci a narostly. Nárůst pobřežních ledovců byl přičítán silnému sněžení v období 1989–1995. Od té doby však snížené sněžení způsobilo, že většina norských ledovců výrazně ustoupila. Průzkum 31 norských ledovců v roce 2010 naznačil, že 27 bylo na ústupu, jeden se nezměnil a tři narostly. Podobně v roce 2013 z 33 zkoumaných norských ledovců ustupovalo 26, čtyři nevykazovali žádnou změnu a tři narostly. vpravo|náhled| Ledovec Engabreen v Norsku končil 110 m nad hladinou moře v roce 2020, na nejnižší nadmořské výšce ze všech ledovců na evropské pevnině Ledovec Engabreen v Norsku, výtokový ledovec ledové čepice Svartisen, zaznamenal ve 20. století několik nárůstů, přestože ustoupil o 200 m v letech 1999 až 2014. Ledovec Brenndalsbreen ustoupil o 56 m v letech 2000 až 2014, zatímco ledovec Rembesdalsskåka, který ustoupil o 2 km od konce malé doby ledové, ustoupil o 200 m mezi lety 1997 a 2007. Ledovec Briksdalsbreen ustoupil 230 m mezi lety 1996–2004, z toho o 130 m za poslední rok této studie; o největší roční ústup zaznamenaný na tomto ledovci od doby, kdy tam začaly studie v roce 1900. Toto číslo bylo překročeno v roce 2006, kdy pět ledovců ustoupilo přes 100 m od podzimu 2005 do podzimu 2006. Čtyři výtoky z ledové čepice Jostedalsbreen, největší ledovcové skupiny v kontinentální Evropě, Kjenndalsbreen, Brenndalsbreen, Briksdalsbreen a Bergsetbreen, měly čelní ústup přes 100 m. Celkově od roku 1999 do roku 2005 Briksdalsbreen ustoupil o 336 m. Gråfjellsbrea, výtokový ledovec ledové čepice Folgefonna, ustoupil o téměř 100 m.
Ve španělských Pyrenejích nedávné studie ukázaly významné ztráty rozsahu a objemu ledovců masivu Maladeta v období let 1981–2005. Patří mezi ně zmenšení o 35,7 % z 2,4 km² na 1,55 km², ztráta 0,0137 km³ celkového objemu ledu a zvýšení průměrné nadmořské výšky ledovcových konců o 43,5 m. V Pyrenejích jako celku bylo od roku 1991 ztraceno 50–60 % zaledněné plochy. V tomto období zmizely ledovce Balaitus, Perdigurero a La Munia. Ledovec Monte Perdido se zmenšil z 90 hektarů na 40 hektarů.