Afghánská demokratická republika (, ) přejmenovaná roku 1987 na Afghánskou republiku (, ) byl státní útvar existující v letech 1978 až 1992. Během této doby v něm vládla socialistická Lidově demokratická strana Afghánistánu. Tato strana se k moci dostala během vojenského státního převratu známého jako Saurová revoluce, která sesadila vládu Muhammada Dáúda Chána. Jeho v čele státu i vlády nahradil 30. dubna 1978 Núr Mohammad Tarakí. Tarakí s Hafizulláhem Amínem byli organizátoři revoluce a během své vlády prosadili několik sporných reforem. K jedněm z nejpozoruhodnějších patřily reforma zavádějící rovná práva pro ženy, reforma o všeobecném vzdělávání a také pozemková reforma. Krátce po převzetí moci započaly mocenské boje mezi frakcí Khalq vedenou Tarakím a Amínem a frakcí Parcham vedenou Babrakem Karmalem. Vyhrála frakce Khalq a frakce Parcham byla vyloučena ze strany a její nejvyšší představitelé odešli do exilu do zemí Východního bloku a do Sovětského svazu.
Následoval mocenský boj mezi Tarakím a Amínem. Vítězem se stal Amín a Tarakí byl na jeho příkaz zabit. Jeho vláda byla nepopulární jak v Afghánistánu tak v Sovětském svazu, který zasáhl a v prosinci 1979 podpořil afghánskou vládu. 27. prosince 1979 byl Amín sovětskými vojenskými silami zabit. Po jeho smrti v čele Afghánistánu stanul Babrak Karmal. Během následující Karmalově éry trvající od roku 1979 do roku 1986 vyvíjeli Sověti značné vojenské úsilí v boji proti mudžáhidským povstalcům. Válka přinesla smrt velkému počtu civilistů, stejně jako způsobila uprchlickou vlnu milionů lidí mířících do Pákistánu a Íránu. Ústava Základní principy byla vládoupřipravena v dubnu 1980 a do vlády mělo přijato také několik nestraníků, jakožto součást vládní politiky snažící se rozšířit svou základnu příznivců. V roce 1986 vystřídal Karmala v čele země Muhammad Nadžíbulláh.
Nadžíbulláh prosazoval politiku Národního usmíření s opozicí a v roce 1987 byla přijata nová afghánská ústava. V roce 1988 se konaly demokratické volby, které však byly bojkotovány mudžáhidy. Po stažení sovětských sil z Afghánistánu, ke kterému došlo v letech 1988 až 1989, čelila vláda vzrůstajícímu odporu. V roce 1990 byla opět přijata nová ústava, která označila Afghánistán za islámskou republiku a Lidově demokratická strana Afghánistánu byla přeměněna na stranu Watan. Na vojenské frontě vláda dokázala porazit opozici v otevřené bitvě, která proběhla u Džálálábádu. Nicméně boj s agresivní ozbrojenou opozicí, vnitřní problémy, jako například neúspěšný pokus o převrat frakcí Khalq z roku 1990, a rozpad Sovětského svazu v roce 1991 vedlo ke zhroucení Nadžíbulláhovy vlády v roce 1992.
Historie
Saurová revoluce a Tarakí (1978–1979) vlevo|náhled|202x202pixelů|Núr Mohammad Tarakí V letech 1973 až 1978 stál v čele Afghánské republiky prezident Muhammad Dáúd Chán, který byl své funkce zbaven během Saurové revoluce. Revoluce propukla po smrti parchamitského politika Lidově demokratické strany Afghánistánu Mira Akbara Khybera, který zemřel za nejasných okolností. Hlavním organizátorem puče byl Hafizulláh Amín. Generální tajemník ústředního výboru Lidově demokratické strany Afghánistánu Núr Mohammad Tarakí, který vedl frakci Khalq, byl zvolen předsedou Prezidia Revoluční rady a předsedou rady ministrů a zůstal nadále i generálním tajemníkem. Místopředsedou revoluční rady a místopředsedou rady ministrů se stal vůdce frakce Parcham Babrak Karmal. Amín byl jmenován místopředsedou rady ministrů a ministrem zahraničních věcí. Muhammad Aslam Watanjar se stal místopředsedou rady ministrů. Jmenování těchto tří mužů místopředsedy rady ministrů se ukázalo jako nestabilní a vedlo ke vzniku tří různých frakcí ve vládě. Frakce Khalq se zodpovídala Amínovi, frakce Parcham Karmalovi a vojenští důstojníci byli pro Watanjara.Rasanayagam (2005). s. 70–71
K prvnímu konfliktu mezi frakcemi khalqistů a parchamistů došlo v okamžiku, kdy khalqisté chtěli dát mandáty v Ústředním výboru Lidově demokratické strany Afghánistánu vojenským důstojníkům, kteří se zapojili do Saurské revoluce. Tuto snahu podpořil i Amín, který byl dříve proti, aby vojenští důstojníci zastávali vůdčí pozice ve straně. Politbyro strany hlasovalo pro udělení těchto mandátů. Výsledkem bylo, že khalqisté byli viděni jako oportunisté, kdežto parchamisté jako lidé, kteří byli vyneseni revoluční vlnou, ale sami se revoluce neúčastnili. Navíc byl výraz parcham podle Tarakího slovem synonymním k fakcionalismu.Rasanayagam (2005). s. 71 Dne 27. června, tedy tři měsíce po revoluci, se Amínovi podařilo prosadit výlučné právo khalqistů rozhodovat o politických krocích, čímž parchamisté ztratili veškerý vliv.Rasanayagam (2005). s. 72–73 Následně byl Karmal vyhoštěn. Pozdější pokus o puč plánovaný parchamisty pod vedením Karmala, byl khalqisty odhalen. Odhalení tohoto pokusu o převrat vyvolalo rychlou reakci, která měla očistit parchamisty, kteří byli pozváni zpět do země, ale většina z nich zůstala v exilu.Rasanayagam (2005). s. 73
Během Tarakího vlády byla přijata nepopulární pozemková reforma, která vedla bez náhrad k zabavení půdy vládou. Nespokojenost s reformou vedla k propadu zemědělské sklizně a rostoucí nespokojenosti Afghánců. Když si Tarakí uvědomil míru nepopulárnosti reformy, začal tuto vládní politiku omezovat.Amtstutz (1994). s. 315–316 Jeho autoritu v čele státu dále podkopávala dlouhá afghánská historie odporu proti silné centralizované vládní moci.Ishiyama, John (March 2005). "The Sickle and the Minaret: Communist Successor Parties in Yemen and Afghanistan after the Cold War". 19 (1). Middle East Review of International Affairs Následkem toho neproběhla pozemková reforma celostátně. Od převratu Tarakí a další vysocí politici vyznávali politiku, která byla jak proti tradičním afghánským hodnotám, tak proti tradičním mocenským strukturám ve venkovských oblastech. Tarakí mimo jiné umožnil přístup do politiky ženám a umožnil ukončovat nucená manželství. Odpor proti reformám nakonec vedl k afghánské občanské válce.
Amín a sovětská intervence (1979) Ačkoliv Amín a Tarakí měli na počátku převratu k sobě názorově blízko, jejich vztahy se brzy zhoršily. Amín, který pomohl Tarakímu s vytvořením kultu osobnosti, brzy s jeho politikou a vystupováním nesouhlasil. Tarakí začal odmítat Amínovy návrhy, což u něho vyvolalo pocit nelibosti. Se zhoršujícími vzájemnými vztahy mezi nimi vypukl mocenský boj o kontrolu nad afghánskou armádou. Po povstání v Herátu v roce 1979 zřídila Revoluční rada a politbyro Lidově demokratické strany Afghánistánu Vyšší obranný výbor země. Předsedou výboru byl zvolen Tarakí, zatímco Amín se stal místopředsedou. Kvůli ústavním reformám však přes politické funkce, které Amín držel, zůstával v podstatě bez faktické moci.Misdaq (2006). s. 123 Po neúspěšném atentátu na Amína, vedeným několika vojenskými důstojníky, začal Amín se spiknutím proti Tarakímu. Ten byl na Amínův rozkaz po svém návratu z Havany zavražděn.Misdaq (2006). s. 123–125 vlevo|náhled|237x237pixelů|Pohled na Palác Tajbeg po ukončení Operace bouře 333 Během svého krátkého pobytu u moci se Amín zavázal k vytvoření kolektivního vedení. Již nemělo jít o vládu jednoho člověka. Jak za Tarakího tak Amínovy vlády probíhalo zatýkání lidí z politických důvodů. Celkový počet těchto osob je mezi 17 000 a 25 000.Amtstutz (1994). s. 273 Za Amínovy vlády bylo popraveno 1 000 až 7 000 lidí, především ve vězení v Kábulu.Kaplan, Robert D., Soldiers of God: With Islamic Warriors in Afghanistan and Pakistan, New York, Vintage Departures, (2001), s.115 Ani Amín nebyl u afghánského lidu oblíbený. Během jeho vlády vzrůstal odpor proti komunistickému režimu a vláda ztratila kontrolu nad venkovem. I stav afghánské armády se v té době zhoršil v důsledku množících se dezercí. Z původních 100 000 mužů, které měla armáda po revoluci, zbylo za Amínovy vlády mezi 50 000 až 70 000 vojáky. Dalším bezpečnostním problémem státu bylo, že agenti KGB pronikli do vládnoucí strany i armády.Tomsen (2011). s. 160 Se zhoršující se situací v Afghánistánu agitovali proti němu Amínovy odpůrci v zemích východního bloku včetně Sovětského svazu.Tomsen (2011). s. 160–161
Mezitím v Sovětském svazu Zvláštní výbor politbyra pro Afghánistán sestávající z Jurije Andropova, Andreje Gromyka, Dmitrije Ustinova a Borise Ponomarjova chtěla ukončit zdání, že sovětská vláda podporovala Amínův režim. Velkým zastáncem sovětské intervence v Afghánistánu byl Andropov s tím, že Amínova politika zničila armádu i schopnost vlády vyřešit krizi masovými represemi. Jeho plánem bylo vyslat do země malou jednotku, která měla Amína odstranit a nahradit jej Karmalem.Tripathi (2010). s. 55 Sovětský svaz svůj plán o intervenci vyhlásil 12. prosince 1979 a operace sovětských speciálních jednotek s kódovým označením Operace bouře 333 započala 27. prosince téhož roku.
Amín až do svého konce i přes zhoršující se vzájemné vztahy Sovětskému svazu důvěřoval. Když mu afghánská zpravodajská služba sdělila informace o plánovaném sovětském vpádu do země, označil tuto zprávu za výplod imperialismu. Amín byl zabit sovětskými vojáky 27. prosince 1979.
Karmalova éra (1979–1986) Po smrti svého předchůdce na jeho místo nastoupil Babrak Karmal, jehož předem nahranou řeč dne 27. prosince 1979 odvysílalo Rádio Kábul. V této řeči stálo: Dnes byla smetena Amínova mučící mašina, jeho komplici, primitivní popravčí, uzurpátoři a vrazi desetitisíců našich krajanů, otců, matek, sester, bratrů, synů a dcer, dětí i starců... Dne 1. ledna 1980 gratuloval Leonid Brežněv spolu s Alexejem Kosyginem Karmalovi k jeho zvolení za vůdce. Tato gratulace přišla dříve, než jej jakýkoliv afghánský orgán ve skutečnosti zvolil.Braithwaite (2011). s. 103–104
Po zisku moci Karmal slíbil konec poprav, zřízení demokratických institucí, svobodné volby, vytvoření ústavy, zlegalizování dalších politických stran a respekt k osobnímu majetku obyvatelstva. Političtí vězni předchozích dvou režimů měli být propuštěni během obecné amnestie. Dokonce slíbil, že bude vytvořena koaliční vláda, která se nebude hlásit k socialismu. Ve stejnou chvíli také lidu oznámil, že se Sovětským svazem vyjednal hospodářskou, vojenskou a politickou pomoc. I kdyby Karmal své sliby myslel vážně, nebylo by je možné za přítomnosti Sovětů prosadit. Většina Afghánců v té době vládě nedůvěřovala. Mnozí z nich si pamatovali Karmalův slib z roku 1978, že bude chránit soukromý majetek, který nedodržel.Kakar (1997). s. 71–72
Když selhala politická řešení, rozhodla se afghánská vláda s pomocí sovětské armády vyřešit konflikt vojensky. Tato změna v řešení přišla velice rychle. Započala v lednu 1981, kdy Karmal zdvojnásobil platy vojákům, několik z nich povýšil a jeden generá la třináct plukovníků bylo vyznamenáno. Věk pro odvod do armády se snížil, povinná délka vojenské služby byla prodloužena a věk záložníků se zvýšil na třicet pět let. Afghánská armáda v té době byla ve velmi špatném stavu, dezerce vojáků byly pravidlem a i snaha o rekrutování mladých lidí do armády často vedla k jejich útěku k opozičním silám. náhled|260x260pixelů|Muhammad Nadžíbulláh udílí vyznamenání sovětskému vojákovi V květnu 1985 byl kvůli zvyšujícímu se tlaku Sovětů na jeho odstoupení Karmal nucen rezignovat z funkce generálního tajemníka Lidově demokratické strany Afghánistánu. Na jeho postu jej nahradil Muhammad Nadžíbulláh, bývalý ministr státní bezpečnosti. I nadále měl Karmal vliv na stranu a chod státu, a to až do své nucené rezignace v listopadu 1986 z funkce předsedy Revoluční rady.Amtstutz. s. 151–152
Nadžíbulláh a odchod Sovětů (1986–1989) vlevo|náhled|263x263pixelů|Stahování sovětských vojsk z Afghánistánu, 20. října 1986, Turkmenistán