Zámostí je část města Třebíč v okrese Třebíč v Kraji Vysočina. Zahrnuje takřka celé třebíčské židovské město, plošně památkově chráněné statutem Světového dědictví UNESCO. Nikoli úředním, avšak rozšířeným označením Zámostí, resp. židovského města je též název Židy (2. pád do Židů, 6. pád v Židech).
Zámostí zaujímá plochu asi 6 hektarů, včetně přilehlého úseku řeky; na samo židovské město připadá zhruba 4,3 hektaru.Klenovský, l. c., str. 177. Jeho území spadá do katastrálního území Podklášteří. Jako část města má samostatnou číselnou řadu domů. V části obce žije obyvatel.
Rada Kraje Vysočina odsouhlasila ke konci roku 2018 memorandum o spolupráci správců třebíčských objektů zapsaných v UNESCO. V roce 2019 byly v Zámostí umístěny nové kameny zmizelých.
Umístění náhled|vlevo|Plánek Zámostí Zámostí se nachází v centru města, na levém břehu řeky Jihlavy. Ze severu a na východě je přirozeně ohraničeno skalním masivem plošiny Hrádku, na jihu řekou a na západě a severozápadě plynule přechází do zástavby Podklášteří. Ze západu se do Zámostí vstupuje z Žerotínova náměstí, a to na jihu směrem k Havlíčkovu nábřeží a na severu v Blahoslavově ulici. Dál na sever je hraniční ulicí ulice Na Výsluní a pak ulice Pomezní, která Zámostí ohraničuje na severu až po svahy Hrádku. Na Hrádek a jeho židovský hřbitov vede vozová cesta. Přímé spojení s Novými Dvory na východě zajišťuje teprve od roku 1995 lávka nad řekou při hrádecké skále. Druhá lávka nazvaná lávkou plukovníka Svobody spojuje od roku 1996 Zámostí s Vnitřním Městem.Joura, l. c., str. 133.
Do židovského města bývají zahrnovány i domy v jihovýchodní části Žerotínova náměstí, z nichž se dodnes zachoval jen dům čp. 995; zbylé taktéž původně židovské domy (masné krámy) ustoupily roku 1951 úpravě náměstí a dnes je v jejich místě zastávka městské hromadné dopravy.
Dnešní Zámostí má více než desítku pojmenovaných ulic, nábřeží a náměstí. Promenáda podél řeky se nazývá Havlíčkovo nábřeží. Malé náměstí na západě – Tiché – je nejmenším náměstím v Třebíči (789 m²).Velikost parcely č. 625/3 v katastrálním území Podklášteří. Páteřními ulicemi Židů jsou ulice Leopolda Pokorného (bývalá ulice Dolní) a Blahoslavova (bývalá ulice Horní). Na východě je ulice Subakova. Zbylé ulice jsou povětšinou kratičké a mají tyto názvy: Opuštěná, Na Úbočí a V Mezírce, které se připínají k Hrádku, dále severní stranou na západ ulice Skalní, Na Kopečku, Úzká, Na Výsluní a hraniční ulice zvaná Pomezní. Obě páteřní ulice spojují uličky Pod Podloubím a Stinná. Názvy některých uliček byly zrušeny; jde o tyto: Kočova, Koutkova, Pikova-Dočekalova, Langova a Subakova; vedly na Havlíčkovo nábřeží.Joura, l. c., str. 170.
Historie náhled|Zadní synagoga Podle některých pramenů se mohli židovští obchodníci usazovat poblíž třebíčského kláštera již kolem roku 1238. Dále pak jsou židé v Třebíči doloženi v PRVNÍ polovině 14. století, kdy došlo v Německu k pogromům a později i u nás, zaznamenány jsou v několika moravských městech, mimo jiné i v Třebíči.
První písemná zmínka o místní židovské komunitě pochází z roku 1410 (vypálení čtvrti),Joura, l. c., str. 169. případně dle jiných zdrojů z roku 1411, židovská obec je doložena v 16. století. V roce 1573 bylo na Podklášteří doloženo 6 židovských rodin, na Stařečce 2. V roce 1617 žilo na Podklášteří 18 židů, v roce 1724 pak žilo na Podklášteří téměř 1000 židů. Od konce 18. století v židovském městě byla jedna z nejpočetnějších židovských obcí na Moravě. V roce 1799 zde žilo 1770 obyvatel, roku 1848 zde žilo 1612 osob (tj. 260 povolených rodin) židovského vyznání.
V roce 1528 byli třebíčští židé majitelem panství Janem Jetřichem z Boskovic ze svých domů vypovězeni, v roce 1547 byl tento rozkaz znovuobnoven majitelem panství Janem z Pernštejna. Za dalšího majitele panství Buriana Osovského z Doubravice již židé nebyli vyháněni a v roce 1561 židé získali své pozemky do dědičného držení. Hned další rok dostali povolení k obchodování ve městě Třebíči (tj. v původním městě, mimo židovské město). Další roky měly být blahobytnější, byť židé museli nahradit ztráty z požáru v roce 1599 (ten měl být založen v židovském městě), Kateřina z Valdštejna – další majitelka panství – udržovala s novým rychtářem židovského města dobré korespondenční vztahy (Mojžíš Pour, zvolený za rychtáře v roce 1638). Později byli židé v Třebíči napadání, dokonce v roce 1663 bylo několik domů vypleněno tureckými vojsky. V pozdějších letech byli židé opět omezováni, zmírnění tohoto omezení přinesl až restrikt Josefa I. z roku 1708, kdy stanovil různá vhodná i nevhodná pravidla pro třebíčské židy. Mimo jiné byli třebíčští židé nuceni snížit synagogu – slavnostní osvětlení mělo urážet tehdejší manželku třebíčského pána.
V roce 1723 však také došlo k nově nastaveným pravidlům pro židovské obyvatele, které byly zavedeny ve spolupráci s tehdejším majitelem panství Janem Josefem z Valdštejna. Židé, kteří vlastnili domy v městě, tak museli povinně vyměnit si domy s nežidovskými obyvateli v židovském městě. Existoval i nákres ohrazení židovského města, ale k tomu nikdy nedošlo. Dolní židovská ulice však v noci byla uzavírána tzv. židovskou branou, vstup do horní židovské ulice však omezen nebyl. Takhle v podstatě vzniklo ghetto. Pravidla byla dokončena v roce 1724 a židovští obyvatelé tak byly více kontrolováni, museli včas a důsledně platit veškeré daně a poplatky vrchnosti, nemohli rozšiřovat domy či byly omezeny svatby více synů z rodiny.
V roce 1742 probíhaly slezské války, které se židovskému městu v Třebíči vyhly, bylo však vyplaceno 10 000 zlatých výpalného. 30. května 1759 vznikl v domě obchodníka Bauera v židovském městě velký požár, který se rozšířil i na domy v samotném městě Třebíči. V roce 1799 bylo provedeno nařízení, že každý žid musí získat příjmení.
Hned v roce 1805 opět byli židé napadání, museli platit vysoké výpalné francouzským vojskům táhnoucím přes Třebíč směrem k bitvě u Slavkova. V roce 1811 proběhl celostátní bankrot, který pro židy "nebyl pohromou, ale spíše ziskem". V roce 1821 opět skoro celou židovskou čtvrť vypálil velký požár a v roce 1830 přišla velká povodeň – obě tyto události byly rychle zahlazeny penězi souvěrců a různými fondy bohatších židů. V roce 1848 byla židům dána rovnoprávnost s křesťany a ti se tak mohli stěhovat do domů na třebíčském náměstí – toto původní obyvatelé nesli nelibě a často prováděli i násilné skutky. V roce 1850 došlo k vytlučení oken v domě jednoho židovského obchodníka se suknem. Až v roce 1861 židé získali plnou rovnoprávnost a došlo k promíchání židů a křesťanů v tehdejším židovském městě. Z domů v židovském městě se tak stala spíše dělnická kolonie.
Roku 1556 bylo v tehdejším židovském městě 19 domů, později více než 120 domů. V letech 1639–1642 byla postavena Stará synagoga, zvaná též i Přední synagoga. Nová (Zadní) synagoga pochází z roku 1669. Přibližně ve stejnou dobu byl založen i místní židovský hřbitov (písemně doložen roku 1636), ležící nad Týnským potokem.
Plocha židovského města byla vrchnostensky regulována, zejména stanoveným počtem domů a danými hranicemi tehdejšího města. Stavební růst se projevoval zahušťováním zástavby. Domy se dělily horizontálně i vertikálně. Ghetto bylo od křesťanských čtvrtí oddělováno řetězy, dráty nebo závorami.Zpravodaj města Třebíče, 2/1991, str. 4. Na čas byl omezován pohyb židů po městě i jejich stěhování do jiných částí města. Po roce 1720 bylo židovské město samostatnou správní jednotkou.
Židovské město dříve často devastovaly povodně a také požáry, ve velké povodni roku 1775 měla voda dosahovat až prvních pater. Patrným projevem do dnešních časů jsou drážky v kamenném ostění dveří některých domů. Velká povodeň proběhla ještě v roce 1985. Úpravy nábřeží, jež vydržely až do roku 2010 byly provedeny v roce 1923. Od roku 2010 jsou prováděny úpravy břehů řeky Jihlavy a jsou montovány konzole pro mobilní protipovodňové zábrany. Při velkém požáru v roce 1821 (3. května) vyhořelo sto domů a dokonce i střechy obou synagog, při dalším velkém požáru v roce 1873 vyhořelo 23 domů a poslední velký požár proběhl v roce 1944 v objektu Subakovy koželužny.
V revolučním roce 1848 došlo ke zrovnoprávnění různých nekatolických náboženství. O rok později se židovské město stalo samostatnou politickou obcí s vlastním purkmistrem. Docházelo tak k protižidovským půtkám a tyto vyvrcholily v roce 1850, kdy byl otevřen první židovský obchod na třebíčském Karlově náměstí, kde bohatší židé skupovali domy. Tomuto domu byly vymlácena okna, zboží vyházeno a zdemolován byt a roztrhány peřiny, toto se nevyhnulo i dalším domům židů na tomtéž náměstí. K plnému zrovnoprávnění židů došlo až v roce 1861, židovští obchodníci tak začali skupovat i domy v jiných městech a prodávat své malé domy převážně třebíčským dělníkům. Po roce 1918 se na židovské radnici začalo úřadovat česky a 29. října téhož roku došlo k nátlaku na odstoupení rakouského starosty Sigmunda Weisla, jež byl ve válce známým provokatérem. Prvním českým starostou židovského města se stal další rok Arnošt Křížek.
Židovská kulturní obec se ze zákona ustavila roku 1890 a jejími představiteli byli: Max Subak (1890–1897), Adolf Subak (1897–1900), Loepold Ornstein (1900–1905), Josef Taussig (1905–1914) a Adolf Freund (1914–1918). Kolem roku 1911 se tradovalo "on musí být ze Židů, to musí být vejlupek".
V roce 1919 existovaly i plány ke spojení samotné Třebíče, židovského města a Podklášteří v jednu politickou obec, židé a občané obce Podklášteří neměly na tomto zájem, tak ke sloučení prozatím nedošlo. Došlo k němu až rozhodnutím vlády v roce 1924, vláda toto sloučení zdůvodnila tím, že jeden stavební celek by měl být i jedním celkem politickým. Podklášteří a židovské město podalo stížnost na Nejvyšší správní soud a ten nakonec rozhodl o neplatnosti původního rozhodnutí a sloučení k listopadu 1926 zrušil. K samotnému sloučení na žádost židovského města došlo až v roce 1931. Ze židovského města se tak stala místní část Zámostí. alt=Ulice Leopolda Pokorného|náhled|Ulice Leopolda Pokorného. Během druhé světové války bylo židovské obyvatelstvo čtvrti téměř vylidněno. Všechen cennější majetek byl odsunut taktéž. Mezi tímto majetkem byl i cenný Machzor třebíčský datovaný kolem roku 1300. Téměř všichni třebíčští židé byli odvlečeni transportem A, který dorazil do Terezína dne 18. května 1942 (čítal 720 osob) a transportem A w ze dne 22. května 1942 (650 osob).Zpravodaj města Třebíče, 6/1992, str. 8. Celkem bylo během války zbořeno pouze 5 domů z místního ghetta. Mnoho obyvatel bylo posláno do koncentračních táborů, často do Osvětimi. Někteří obyvatelé utekli do španělského města Sagunta. Po válce se do Třebíče vrátilo asi deset původních obyvatel. Byli mezi nimi např. někteří z rodiny Friedových, mezi nimi i Pavel Fried nebo Susanna Urbanová, která se do židovské čtvrti vrátila jako dvanáctiletá a byla adoptována rodinou Smržových. Její matka odešla na Slovensko a sestru si přisvojil strýc a odstěhoval ji do Anglie. V roce 1964 získala zpět rodinný dům, ve kterém bydlel tehdejší ředitel Západomoravské elektrárny. Poslední pamětnice předválečné židovské čtvrti Susanna Urbanová zemřela dne 7. listopadu 2020. Dne 12. září 2021 byla pohřbena za účasti různých hostů na židovském hřbitově v Třebíči.
Někteří z obyvatelů židovského města vstoupili během druhé světové války i do armády. Byli jimi Bedřich Frankl, Karel Frankl, Bedřich Ornstein, Leopold Ornstein, Hanuš Wolf, Hanuš Inwald, Hans Felix, H. Freund, Willi Grünberger, Arnošt Lederer, Julius Pechter nebo Vilém Subak.
Za českou armády pak bojovali i Viktor Fried z Moravských Budějovic, Leo Guttfreund z Jemnice nebo Julius Friedmann z Budišova.
V polovině sedmdesátých let 20. století byla plánována „celková asanace Zámostí s následnou výstavbou nových bytových objektů“, jak stanovoval asanační plán centra z roku 1975. V roce 1984 přišli podle Josefa Hrubeče do Zámostí Romové, v polovině osmdesátých let 20. století byla v tehdejší škole zřízena pomocná škola, přezdívalo se jí Harvard.